9 Azs 147/2025 – Nejvyšší správní soud

9 Azs 147/2025- 26 - text  9 Azs 147/2025 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: O. B., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2025, č. j. OAM485/BABA07VL15PZ2025, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2025, č. j. 62 Az 28/202520, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Věc se týká zajištění cizince z důvodu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, který brání tomu, aby se cizinec umístěný v zařízení pro zajištění cizinců vyhnul hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu podáním účelové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu lze dobu trvání zajištění prodloužit, nesmí však přesáhnout 180 dnů. Jde o to, zda rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění může být přezkoumatelným způsobem odůvodněno pouhým poukazem na to, že nadále trvají důvody, pro které bylo původně rozhodnuto o zajištění na dobu kratší. [2] Žalobce je občanem Republiky Uzbekistán. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 22. 4. 2025, č. j. KRPS11080423/ČJ2025010022, byl zajištěn za účelem vycestování podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobce je totiž od 15. 11. 2023 v evidenci nežádoucích osob. Také je evidován v Schengenském informačním systému jako státní příslušník třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení s platností do 17. 11. 2026, a to na základě údaje zadaného Českou republikou. V minulosti mu bylo uloženo správní vyhoštění z území členských států Evropské unie na dobu 1 roku z důvodu pobývání na území České republiky bez platného povolení k pobytu. [3] Dne 27. 4. 2025 podal žalobce v zařízení pro zajištění cizinců, v němž byl umístěn, žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný (dále jen stěžovatel“) vydal dne 29. 4. 2025 rozhodnutí č. j. OAM485/BABA07BA06Z2025 (dále jen „první rozhodnutí“), kterým podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu zajistil žalobce v uvedeném zařízení a podle § 46a odst. 5 tohoto zákona stanovil dobu trvání zajištění do 14. 8. 2025. Rozhodnutí odůvodnil tím, že z výpovědi žalobce ve správním řízení podle zákona o pobytu cizinců nevyplynula žádná skutečnost, která by mu bránila podat žádost o udělení mezinárodní ochrany dříve, a to případně již v Maďarsku nebo v Polsku, kde po odchodu z Uzbekistánu v roce 2022 žalobce také pobýval. Z jeho jednání je zřejmé, že svou žádost podal toliko ve snaze oddálit, zmařit nebo znemožnit realizaci jeho vycestování, neboť hrozba nuceného návratu do vlasti se stala reálnou. Propuštěním žalobce by byl navíc ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. Žalobce, který nemá v České republice stálou adresu, natožpak adresu nahlášenou, byl nekontaktní. S ohledem na absenci jakýchkoli zdejších vazeb, jeho nelegální pobyt, nelegální výkon zaměstnání, nerespektování správního vyhoštění i dosavadní jednání a chování vůči správnímu orgánu nelze očekávat jeho součinnost v aktuálním řízení o udělení mezinárodní ochrany bez nutnosti omezení jeho osobní svobody. Zajištění nebylo možné z výše uvedených důvodů nahradit ani uložením některého ze zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Délka zajištění byla stanovena na 110 dnů s tím, že ve lhůtě 90 dnů lze předpokládat ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany, dalších 15 dnů odůvodňuje možnost podání žaloby a 5 dnů je třeba na doručování všech dokumentů v soudním řízení. [4] V záhlaví uvedeným rozhodnutím stěžovatel rozhodl podle stejných ustanovení zákona o azylu o prodloužení doby trvání zajištění do 23. 9. 2025. Konstatoval, že na důvodech zajištění žalobce uvedených v prvním rozhodnutí se nic nezměnilo. Z postupu žalobce je nadále zřejmé, že by jeho propuštěním ze zajištění byla ohrožena realizace rozhodnutí správního orgánu o žádosti žalobce ve věci mezinárodní ochrany, a to zejména následné vycestování žalobce z České republiky. Stěžovatel zopakoval také důvody, pro které nelze místo zajištění rozhodnout o zvláštních opatřeních podle § 47 zákona o azylu. Při stanovení nové doby trvání zajištění vyšel z toho, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany nebyla zamítnuta jako zjevně nedůvodná ani nepřípustná a byla posunuta do standardního plného posouzení jejího obsahu, což vyžaduje delší dobu pro získání širšího rozsahu informací o zemi původu žalobce, jeho následné seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a aktuální přípravu konečného rozhodnutí. Stěžovatel odhadl, že potřebná doba pro výše uvedené úkony bude nejméně 40 dnů, což nepřekračuje nejvyšší možnou šestiměsíční lhůtu. [5] Krajský soud napadeným rozsudkem posledně uvedené rozhodnutí stěžovatele zrušil. Vytkl mu „absolutně nedostatečné“ odůvodnění prodloužení doby trvání zajištění. Stěžovatel totiž uvedl, že se podle jeho názoru na důvodech zajištění uvedených v prvním rozhodnutí nic nezměnilo. Stěžovatel nijak nespecifikoval, co myslel „postupem žalobce“, ani v čem by byla tímto postupem ohrožena realizace rozhodnutí o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Jestliže by totiž stěžovatel rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany, žádná realizace tohoto rozhodnutí by z povahy věci nepřicházela v úvahu. Stěžovatel ani nerozvedl jím odkazované důvody, které byly základem jeho prvního rozhodnutí. Krajský soud zdůraznil, že rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění je samostatným rozhodnutím, na které je třeba co do odůvodnění klást shodné nároky jako na rozhodnutí o samotném zajištění, a to ve všech jeho částech. V této souvislosti odkázal na závěry v odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 10. 4. 2025, č. j. 4 Azs 8/202520. Rozhodnutí stěžovatele neobstálo pro svou nedostatečnost a krajský soud je pro nepřezkoumatelnost zrušil. II. Kasační stížnost žalovaného [6] Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), navrhl jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje v pochybení krajského soudu při výkladu práva a v nerespektování ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Krajský soud k rozhodnutí stěžovatele nepřistupoval individuálně, řádně si je neprostudoval, ani nevyšel z kompletního spisového materiálu a nezohlednil argumenty z vyjádření stěžovatele k žalobě. Rozhodnutí stěžovatele nicméně vychází z řádně zjištěného stavu věci a obsahuje hodnocení a zdůvodnění. [7] Neobstojí závěr, že stěžovatel neodůvodnil prodloužení doby trvání zajištění podle § 46a odst. 5 zákona o azylu. Nově stanovená doba byla provázána s délkou řízení ve věci mezinárodní ochrany. To výslovně připouští usnesení NSS ze dne 2. 9. 2025, č. j. 10 Azs 118/202551, podle něhož cizince nelze zajistit na dobu kratší, než je doba řízení ve věci mezinárodní ochrany. Stěžovatel si je vědom i závěrů vyslovených v usnesení NSS č. j. 4 Azs 8/202520, má však za to, že v posuzované věci zhodnotil individuálně případ žalobce a jeho pobytovou historii s odkazem na první rozhodnutí. Následně s ohledem na to, že se blížil konec zajištění, stěžovatel posoudil, zda je nutné přistoupit k prodloužení zajištění. Nadále platí, že žalobce nemá v České republice žádné rodinné vazby, uspokojivou finanční situaci a žádnou platnou a kontaktní adresu. K tomu, aby mohlo být uplatněno zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu, nebylo postaveno najisto, že žalobce bude správnímu orgánu poskytovat potřebnou součinnost v řízení ve věci mezinárodní ochrany i v případě možného správního vyhoštění. Je tedy zřejmé, že se ve věci žalobce nic nezměnilo. Krajský soud nesprávně posoudil přezkoumatelnost rozhodnutí stěžovatele. Závěrem stěžovatel poukázal na „šablonovitost“ napadeného rozsudku, který pouze kopíruje odstavce použité v jiných rozhodnutích. [8] Žalobce nevyužil možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti. III. Zákonné předpoklady věcného rozhodnutí o kasační stížnosti [9] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je přípustná, byla podána oprávněným navrhovatelem, včas a z důvodů, které zákon připouští. Za stěžovatele jedná pověřená osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. [10] Pro posouzení procesních předpokladů, za nichž lze kasační stížnost věcně projednat, má význam, že stěžov