6 As 10/2024 — Nejvyšší správní soud

Nad 42/2025- 63 - text  Nad 42/2025 - 65 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Martiny Küchlerové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Správa železnic, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem Kpt. Jaroše 7, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 8. 1. 2013, č. j. 151/2012-130-SPR/2, o nesouhlasu Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2025 s postoupením věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 31 A 9/2025, takto: Soudem místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci, vedené nyní u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 A 9/2025, je Městský soud v Praze. Odůvodnění: [1] Žalobkyně se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) dne 8. 8. 2024 domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 8. 1. 2013, č. j. 151/2012130-SPR/2, kterým Ministerstvo dopravy jako tehdy příslušný správní orgán dílem změnilo a ve zbytku potvrdilo rozhodnutí Drážního úřadu ze dne 10. 9. 2012, č. j. DUCR46093/12/Kj. Posledně uvedeným rozhodnutím Drážní úřad změnil prohlášení o dráze celostátní a regionální platné na období 2011/2012 a také změnil text informačního sdělení žalobkyně zveřejněný v Přepravním a tarifním věstníku. [2] Žalobkyně se proti rozhodnutí Ministerstva dopravy bránila řadu let u civilních soudů. Před civilními soudy bylo nakonec řízení o její žalobě zastaveno a žalobkyně byla poučena, aby podala žalobu ve správním soudnictví, jak nyní učinila. Po usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 2816/24, není pochyb, že jsou v tomto sporu věcně příslušné soudy ve správním soudnictví. [3] Městský soud svým usnesením ze dne 6. 2. 2025, č. j. 18 A 53/2024-43, postoupil věc k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Městský soud v usnesení předestřel vývoj dané věci i právní úpravy, která dopadala a dopadá na posuzovanou věc stran kompetentních správních orgánů, které mohou problematiku prohlášení o dráze posuzovat – to vše ve vazbě na určení místní příslušnosti soudů ve správním soudnictví. [4] Městský soud nejprve zdůraznil, že v dané věci působnost Drážního úřadu a také Ministerstva dopravy přešla na Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře, resp. jeho předsedu, a posléze od počátku roku 2024 přešla na žalovaného, tedy Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, resp. jeho předsedu. V dané věci drážní správní úřady obou stupňů rozhodovaly ve věci změny prohlášení o dráze dle § 34g odst. 3 zákona č. 266/1994 Sb. o drahách, ve znění rozhodném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, dle něhož mohly autoritativně z pozice správních orgánů měnit text prohlášení o dráze. Tato právní úprava později naznala změn pro rozpor s právem Evropské unie. S účinností od 1. 4. 2017 státní správu ve věcech drah vykonávaly drážní správní úřady, kterými byly Ministerstvo dopravy a Drážní úřad a dále i Drážní inspekce a Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře. Od tohoto momentu se státní správa ve věcech drah štěpila, a to podle pravomocí specifikovaných v konkrétních ustanoveních zákona o drahách, resp. zákona č. 320/2016 Sb., o Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, který nabyl účinnosti dne 1. 4. 2017. [5] Zákonodárce tak změnil původní koncepci přezkumu prohlášení o dráze. Zejména vytvořil nový úřad, který převzal část pravomocí drážních správních úřadů. Pokud by původní rozhodnutí Ministerstva dopravy, jak je specifikováno shora, bylo zrušeno, v době po 1. 7. 2014 by o věci znovu rozhodoval již k tomu v té době kompetentní správní orgán – Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře a ten by byl následně i žalovaným v řízení před soudem podle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). S účinností od 1. 1. 2024 zákonodárce zrušil ale i Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře a stanovil, že působnost tohoto úřadu vymezená zvláštními zákony přechází na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže [čl. X odst. 2 zákona č. 464/2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále jen „zákon č. 464/2023 Sb.“)]. Výlučná působnost na úseku regulace železniční dopravy, která před koncem roku 2023 náležela Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, následně od 1. 1. 2024 přešla na žalovaného (Úřad pro ochranu hospodářské soutěže). [6] V návaznosti na výše uvedené městský soud dále uvedl, že při posuzování místní příslušnosti vyšel z obecné právní úpravy soudního řádu správního. Dodal, že posuzováním místní příslušnosti se opakovaně zabýval i Nejvyšší správní soud, který ve svém rozsudku ze dne 23. 4. 2024, č. j. 10 As 59/2024-45, mj. připomněl, že i ve správním soudnictví platí obecná právní zásada perpetuatio fori. Žalobkyně podala žalobu ke správnímu soudu až 8. 8. 2024, tedy v době, kdy zde již nebyl Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře a Ministerstvo dopravy (Drážní úřad) již v této věci nemělo svou původní působnost. Proto se od jejich sídel v Praze nemohla odvíjet místní příslušnost městského soudu. Vzhledem k tomu, že správní orgán, který vydal napadené rozhodnutí, již v této oblasti nevykonává působnost, jelikož působnost přešla na jiný orgán, a s ohledem na to, že tento jiný správní orgán před podáním žaloby zanikl, a sídlo tedy vůbec nemá, neposkytuje prostý gramatický výklad § 7 odst. 2 s. ř. s. odpověď na otázku, který soud je k projednání shora uvedené žaloby místně příslušný. V souladu s čl. X odst. 2 zákona č. 464/2023 Sb. je dle názoru městského soudu třeba aplikovat právní fikci a za orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni považovat žalovaného (ke dni podání žaloby ve správním soudnictví). [7] Krajský soud podle § 7 odst. 6 věty druhé s. ř. s. předložil věc Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o místní příslušnosti, neboť s názorem městského soudu nesouhlasí. [8] Krajský soud nesporoval, že působnost Drážního úřadu a Ministerstva dopravy, na jejímž základě byla vydána napadená rozhodnutí, přešla nejprve na Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře a následně s účinností od 1. 1. 2024 na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který je v dané věci žalovaným. Dále ale nesouhlasil s výkladem § 7 odst. 2 s. ř. s., který provedl městský soud. [9] Krajský soud zdůraznil, že § 7 odst. 2 s. ř. s. spojuje místní příslušnost soudu výlučně se sídlem správního orgánu, který vydal rozhodnutí v prvním stupni. Pro posouzení místní příslušnosti tak není vůbec relevantní, zda tento správní orgán od vydání rozhodnutí nadále existuje, nebo zda zanikl nebo zda jeho působnost přešla na orgán jiný. Dále uvedl, že z řady rozhodnutí, které Nejvyšší správní soud k otázce určování místní příslušnosti vydal, plyne, že na její posouzení nemá vliv, kdo je v dané věci žalovaným a jaké je jeho sídlo. [10] Krajský soud proto uvedl, že ke dni 8. 8. 2024 (datum zahájení řízení o žalobě) stále platilo, že rozhodnutí v prvním stupni vydal Drážní úřad se sídlem v Praze. Přechod působnosti (ke kterému v mezidobí došlo) ani případný zánik Drážního úřadu (ke kterému nedošlo) nemůže mít dle názoru krajského soudu za následek jiné posouzení místní příslušnosti, neboť § 7 odst. 2 s. ř. s. s takovým postupem nepočítá. Změny v působnosti u správních orgánů, k nimž dojde v době od vydání správního rozhodnutí do podání žaloby, se mohou projevit v osobě žalovaného (§ 69 s. ř s. s tím výslovně počítá), ale nikoliv při posuzování místní příslušnosti soudu. Sama skutečnost, že ke dni zahájení řízení byl žalovaným Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, tudíž nijak neodůvodňuje, aby byla místní příslušnost soudu posouzena podle jeho sídla. [11] Krajský soud připomněl, že městský soud své závěry opíral o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2024, č. j. 10 As 59/2024-45. V něm Nejvyšší správní soud posuzoval situaci, kdy rozhodnutí v prvním stupni vydal Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře a žaloba ve správním soudnictví byla podána dne 5. 1. 2024, tedy po jeho zániku. Nejvyšší správní soud zde dospěl k závěru, že místní příslušnost soudu se zde odvíjí od sídla nástupce Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, kterým je žalovaný. Krajský soud však k uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že jeho závěry jsou založeny na analogické aplikaci § 69 s. ř. s. při určování místní příslušnosti, aniž by Nejvyšší správní soud vysvětlil, proč k této analogii přistoupil. Jinými slovy, proč Nejvyšší správní soud považoval normu v § 7 odst. 2 s. ř. s. za tolik nedokonalou, že ji bez užití § 69 s. ř. s. nelze vyložit. [12] Krajský soud navrhl, aby s ohledem na skutkové odlišnosti (Drážní úřad nezanikl) se výše uvedený rozsudek desátého senátu Nejvyššího správního soudu neaplikoval, nebo aby došlo k předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu s tím, že tento závěr je v rozporu s dosavadní judikaturou tohoto soudu. [13] Podle § 7 odst. 2 zákona č. 150/2002 S