1 As 94/2025 — Nejvyšší správní soud

1 As 94/2025- 88 - text  1 As 94/2025 - 94 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila a soudkyň Lenky Kaniové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: MARSERVIS, s.r.o., se sídlem Vančurova 341, Chodov, zast. Mgr. Františkem Korbelem, Ph. D., advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 6. 11. 2023, č. j. 0688672/2021ERU, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) město Chodov, se sídlem Komenského 1077, Chodov, a II) Teplo Chodov, s. r. o., se sídlem U Porcelánky 1052, Chodov, obě zast. JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem Čs. legií 143, Klatovy, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2025, č. j. 29 A 3/2024  305, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně zajišťovala rozvod tepelné energie pro město Chodov [osoba zúčastněná na řízení I), dále „město Chodov“] na základě licence, kterou zrušil žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 6. 2023, č. j. 09901291/2010 ERU. Společnost Teplo Chodov, s. r. o. [osoba zúčastněná na řízení II), dále „společnost Teplo Chodov“], která dříve zajišťovala rozvod tepelné energie v jiné části města Chodov, podala žalovanému žádost o změnu své licence na rozvod tepelné energie č. 321734358, která měla spočívat v rozšíření jejího předmětu podnikání o vymezené území ID: 02384_T32, na které se vztahovala zrušená licence žalobkyně. Žalovaný jako věcně příslušný správní orgán podle § 17 odst. 6 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), žádosti společnosti Teplo Chodov vyhověl. Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného podala rozklad. Rada Energetického regulačního úřadu (dále jen „Rada ERÚ“) rozklad zamítla a prvostupňové rozhodnutí žalovaného potvrdila. [2] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí Rady ERÚ u Krajského soudu v Brně, který její žalobu zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Krajský soud se nejprve zabýval žalobní legitimací žalobkyně. Žalovaný přiznal žalobkyni účastenství ve správním řízení jednak s odkazem na závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2013, č. j. 6 As 17/2013  28, a ze dne 6. 11. 2014, č. j. 10 As 19/2014  43, ale také na základě skutečnosti, že byla dosavadní držitelkou licence k energetickému zařízení, pročež byla „při převodu licence potřebná jakási součinnost“. Krajský soud konstatoval, že rozhodnutím o udělení licence společnosti Teplo Chodov mohlo být žalobkyni zasaženo do jejích práv, a to vzhledem ke sporné otázce vlastnictví částí energetického zařízení. Z toho důvodu shledal žalobkyni aktivně legitimovanou k podání žaloby. [3] Klíčovou otázkou, jíž se krajský soud zabýval, byla otázka vlastnického práva k energetickému zařízení. Žalobkyně vede o vlastnické právo k energetickému zařízení spory před civilními soudy s městem Chodov. Žalovaný se řídil především závěry linie soudních rozhodnutí, která byla v době rozhodování Rady ERÚ zakončena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2023, č. j. 22 Cdo 2946/2021  1468. Rozhodnutí civilních soudů v této linii se týkala žaloby žalobkyně na určení vlastnictví k předávacím stanicím, potrubním rozvodným tepelným zařízením primárního horkovodního vedení a bezkanálového sekundárního teplovodního vedení, které měla žalobkyně v minulosti opravit či vytvořit za doby platnosti nájemní smlouvy s městem Chodov (později prohlášené za absolutně neplatnou). Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobkyně a potvrdil názor Okresního soudu v Sokolově (rozsudek ze dne 14. 8. 2020, č. j. 16 C 408/2010  1240) a Krajského soudu v Plzni (rozsudek ze dne 19. 5. 2021, č. j. 25 Co 390/2020  1344), že rozvodné tepelné zařízení představuje jedinou věc v právním smyslu. Žalobkyně následně neuspěla ani s žalobou na určení vlastnictví k celému rozvodnému tepelnému zařízení (rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 10. 2023, č. j. 44 C 200/2023  94). Ačkoli tento rozsudek nebyl v době rozhodování Rady ERÚ pravomocný, vzhledem k předchozím závěrům civilních soudů však bylo možné očekávat, že odvolání žalobkyně bude neúspěšné. Rada ERÚ měla za potvrzené, že žalobkyně nenabyla vlastnické právo k tepelným rozvodům či předávacím stanicím, jež vybudovala či zmodernizovala, resp. že ty byly součástí energetického zařízení jako jediné věci v právním smyslu. Současně s ohledem na historické okolnosti sporu neměla pochybnosti o tom, že vlastnickým právem k energetickému zařízení disponuje pouze město Chodov. Krajský soud uzavřel, že při posouzení předběžné otázky vlastnictví energetického zařízení [ve smyslu § 57 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „spr. ř.“)] žalovaný oprávněně vycházel z v té době pravomocných rozhodnutí civilních soudů a řádně odůvodnil, proč město Chodov mohlo společnosti Teplo Chodov přenechat užívací práva k energetickému zařízení. [4] Tyto závěry následně krajský soud konfrontoval s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 2194/23, který zrušil usnesení Nejvyššího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud se nevypořádal s dovolací námitkou týkající se souladu napadeného rozhodnutí s judikaturními závěry ohledně povahy vodovodního řadu jako věci v právním smyslu. Dále měl Nejvyšší soud pochybit v odůvodnění, pokud jde o nepřiléhavost judikatury o právní povaze kanalizační přípojky. Na základě judikatury NSS týkající se prolomení § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), krajský soud dovodil, že musí přihlédnout k závěrům citovaného nálezu Ústavního soudu, přestože byl vydán až po právní moci napadeného rozhodnutí žalovaného. Při posouzení otázky, zda žalovaný i po nálezu Ústavního soudu mohl stále považovat podmínku pro změnu licence dle § 5 odst. 3 energetického zákona za splněnou, tak vycházel z nálezu Ústavního soudu jako rozhodnutí o jiné otázce podle § 52 odst. 2 věta druhá s. ř. s. Krajský soud se navíc v souladu s principem plné jurisdikce situoval do postavení Rady ERÚ a provedl komplexní úvahu, kterou by po vydání citovaného nálezu, avšak ještě v době svého rozhodování, prováděla sama Rada ERÚ (obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 9. 9. 2020, č. j. 6 Afs 176/2019 31, bod [35]). Tímto postupem krajský soud dospěl k závěru, že přestože Nejvyšší soud bude opětovně rozhodovat o sporné předběžné otázce, na zákonnosti závěrů žalovaného ohledně splnění podmínky dle § 5 odst. 3 energetického zákona osobou zúčastněnou na řízení to nic nemění. Z rozsudků Okresního soudu v Sokolově, č. j. 16 C 408/2010  1240, a Krajského soud v Plzni, č. j. 25 Co 390/2020  1344, vyplývalo, že ať už bude energetické zařízení prohlášeno za samostatnou věc v právním smyslu či nikoliv, žalobkyně k němu nebo k jeho části nemohla nabýt vlastnické právo z důvodu absence dobré víry při zpracování cizí věci. [5] Dále krajský soud posuzoval, jak správní orgány hodnotily splnění finančních a technických předpokladů společností Teplo Chodov. U finančních předpokladů krajský soud neshledal pochybení, neboť společnost Teplo Chodov byla již dříve držitelkou licence k provozu jiné části energetického zařízení a během jejího provozování nebyly zjištěny problémy zpochybňující její finanční kondici. Krajský soud rovněž neměl pochybnosti, že by se žalovaný nezabýval splněním finančního předpokladu alespoň implicitně. Rozhodnutí o změně licence nadto podle § 8 odst. 2 ve spojení s § 9 energetického zákona nemusí výslovně obsahovat posouzení finančních předpokladů žadatele. U technických předpokladů byla situace specifická napjatým vztahem mezi žalobkyní a městem Chodov. Společnost Teplo Chodov nemohla obstarat všechny potřebné podklady kvůli neposkytnutí součinnosti ze strany žalobkyně, která znemožňovala přístup k energetickému zařízení. Žalovaný proto s odkazem na mimořádnost situace umožnil společnosti Teplo Chodov doložit dokumenty osvědčující technickou způsobilost až v dodatečné lhůtě 3 měsíců po nabytí právní moci rozhodnutí o změně licence. Rada ERÚ tento postup schválila jako neodporující veřejnému zájmu, přestože by za standardních okolností odporoval zákonu. Krajský soud tento postup akceptoval s ohledem na specifické okolnosti případu a zájem na zachování kontinuálního provozu energetického zařízení. [6] Žalobkyně rovněž namítala nedostatečné vymezení licencovaného energetického zařízení v rozporu s § 8 odst. 2 písm. g) energetického zákona. Krajský soud se ztotožnil s reakcí Rady ERÚ na obdobnou rozkladovou námitku. Mezi účastníky bylo nesporné, že se jedná o totéž zařízení, které dříve provozovala žalobkyně. Rada E