10 As 176/2025 — Nejvyšší správní soud

10 As 176/2025- 91 - text  10 As 176/2025 - 101 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: P. N., zastoupen advokátem Mgr. Bohdanem Haltmarem, LL.M., Masarykovo náměstí 19/18, Zábřeh, proti žalované: Vězeňská služba ČR, Věznice Mírov, Mírov 27/10, o žalobě na ochranu před nezákonnými zásahy žalované, v řízení o kasačních stížnostech žalobce proti výrokům II, IV, V, VI a VII a žalované proti výrokům I a III rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 6. 2025, čj. 65 A 59/2023-175, t a k t o : I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 6. 2025, čj. 65 A 59/2023-175, se ve výrocích III a VIII ruší a věc se v rozsahu tohoto zrušení vrací krajskému soudu k dalšímu řízení. III. Kasační stížnost žalované se zamítá v části směřující proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 6. 2025, čj. 65 A 59/2023-175. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi Mgr. Bohdanu Haltmarovi, LL.M., se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 15 210 Kč, která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : 1. Vymezení věci [1] Shora označeným rozsudkem rozhodl krajský soud následovně: I. Umístění žalobce k výkonu trestu odnětí svobody na cele č. 401 ve Věznici Mírov v období od 25. 4. 2022 do 14. 10. 2024 ve dnech, kdy byla tato cela obsazena celkem 24 odsouzenými, a tudíž na žalobce připadla ubytovací plocha menší než 3 m2, bylo nezákonným zásahem žalované. II. Ve zbylém rozsahu se žaloba týkající se plochy cely č. 401 zamítá. III. Neumožnění žalobci uvařit si během výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov v období od 15. 9. 2021 do 14. 10. 2024 vodu přímo na cele bylo nezákonným zásahem žalované. IV. Žaloba, aby soud určil, že bylo nezákonným zásahem žalované nezabezpečení žalobci během výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov v období od 23. 1. 2020 do 14. 10. 2024 hygienických potřeb v podobě pravidelných dodávek mýdla na praní, toaletního mýdla, kartáčku, zubní pasty a toaletního papíru, všeho v potřebném množství, se zamítá. V. Žaloba, aby soud určil, že bylo nezákonným zásahem žalované nezabezpečení žalobci během výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov v období od 23. 1. 2020 do 14. 10. 2024 masti na promazávání obličeje dle vlastního výběru a od 30. 3. 2022 do 14. 10. 2024 masti Indulona 64 na ruce, se zamítá. VI. Žaloba, aby soud určil, že bylo nezákonným zásahem žalované neumožnění žalobci během výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov v období od 4. 4. 2022 do 14. 10. 2024 koupání dvakrát týdně o minimální délce jednoho koupání 10 minut, se zamítá. VII. Žaloba, aby soud určil, že bylo nezákonným zásahem, že žalovaná žalobce během výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov od 23. 1. 2020 do 14. 10. 2024 diskriminovala neumožněním přijímat hygienické balíčky od Rodiny obětí české justice – spolek, zatímco jiní odsouzení mohli přijímat hygienické balíčky od Armády spásy, se zamítá. VIII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Kasační stížnosti, vyjádření účastníků 2.1 Kasační stížnost žalobce [2] Žalobce (stěžovatel) napadl výroky II, IV, V, VI a VII rozsudku krajského soudu kasační stížností. [3] Podle stěžovatele krajský soud ve výroku II nesprávně posoudil otázku aplikace § 17 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody (ŘVTOS), nedostatečně zjistil skutkový stav ohledně podmínek na cele č. 401 a neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, což vedlo k vydání nezákonného rozhodnutí. [4] Výrok II napadeného rozsudku znamená, že není nezákonným zásahem žalované (Vězeňské služby), jestliže na stěžovatele připadala ubytovací plocha cely větší než 3 m2 (ale zároveň menší než 4 m2). Krajský soud chybně uzavřel, že byly splněny podmínky pro omezení ubytovací plochy pod 4 m2 ve smyslu § 17 odst. 7 ŘVTOS. Podle stěžovatele je v případě zvýšené ostrahy vyloučeno použití citovaného ustanovení. Místo něj se aplikuje § 17 odst. 6 ŘVTOS, a proto není možné, aby ubytovací kapacita pro jednoho odsouzeného klesla pod 4 m2. Odsouzení umístění ve zvýšené ostraze podléhají mnohem přísnějšímu režimu. Také mají vyšší výměry trestu odnětí svobody (TOS). Je proto nutné, aby podlahová plocha měla vyšší standardy. [5] I kdyby měl být aplikován § 17 odst. 7 ŘVTOS, měla být zkoumána naplněnost jiných věznic. Bylo-li by dostačující pouhé konstatování, že věznice stejného typu jsou v rámci ČR obsazeny nad 100 % kapacity, mohlo by to vést k absurdním závěrům. Např. při obsazenosti čtyř věznic na 130 % kapacity a dvou věznic na 50 % kapacity by se odsouzení v řadě věznic tísnili na prostoru pod 4 m2, zatímco ve zbylých dvou věznicích by měli i dvojnásobnou ubytovací plochu na osobu. Krajský soud měl vzít v úvahu volnou kapacitu ve věznici v Karviné či Valdicích. Také pochybil, neboť neprovedl důkazy statistickými ročenkami VS ČR za období let 2021-2023 ani týdenními a měsíčními statistikami. [6] Stěžovatel poukázal na chybu ve výpočtu Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj (KÚ), spočívající v tom, že KÚ při výpočtu uvádí délku stěny, na níž se nachází katr, o celkové délce 8,67 m namísto reálné délky 7,83 m. Podle stěžovatele byl mylně připočten úsek 0,84 m, jenž připadá na WC blok. Odchylku lze prokázat osobním měřením stěžovatele a jeho spoluvězňů a svědčí o ní i umístěný nábytek na stěně s katrem. Krajský soud pochybil, jestliže nevyslechl svědky. [7] Podlahová výměra cely č. 401 neodpovídala požadavkům Evropských vězeňských pravidel (EVP) ani judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (ESLP; rozsudek ze dne 16. 7. 2009, Sulejmanovič proti Itálii, č. 22635/03). Podlahová plocha cely a délka období, v němž v ní stěžovatel musel pobývat při 24 vězních, zakládá nelidské a ponižující zacházení. Pozitivní faktory kompenzující omezený prostor v cele nebyly dostatečné. [8] Stěžovatel na cele neměl dostatek prostoru k pohybu z důvodu přeplněnosti nábytkem. Cela ani WC nebyly uspokojivě odvětrávány a nebyly splněny podmínky vyhlášky č. 6/2003 Sb. Stěžovatel neměl ani dostatek soukromí, neboť umyvadla byla umístěna na cele volně v prostoru. Při mytí intimních partií byl stěžovatel vystaven pohledu spoluvězňů. [9] Krajský soud ve výroku IV nesprávně posoudil povinnost Vězeňské služby zabezpečovat odsouzeným hygienické potřeby, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním na základě chybně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu a neprovedl stěžovatelem navržené důkazy. [10] Stěžovatel nedostával mýdlo. Toaletní papír dostával dvakrát měsíčně po dvou kusech, což pro něj bylo nedostatečné. Povinnost vydávat konkrétní hygienické potřeby je stanovena v čl. 16 odst. 2, 3 nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR (NGŘ) č. 6/2012 a plyne i ze stanoviska Veřejného ochránce práv (VOP), EVP, pravidel Nelsona Mandely, § 21 ŘVTOS či rozsudku ESLP ze dne 28. 2. 2012, Melnitis proti Lotyšsku, č. 30779/05. Stěžovatel opakovaně upozorňoval na nedostatek hygienických prostředků. Nebyl vyslechnut svědek – spoluvězeň, jenž by dosvědčil, že mýdlo dostávali pouze pracující vězni a nebylo poskytováno dostatečné množství toaletního papíru. Nebyl vyslechnut ani stěžovatel, ač navrhoval svůj účastnický výslech. [11] Krajský soud ve výroku V nerozhodl o žalobním návrhu, neboť stěžovatel nežádal zabezpečení mastí Vězeňskou službou, ale umožnění obstarat si masti na promazávání obličeje a rukou. Krajský soud žalobu zamítl z důvodu, že masti byly stěžovateli lékařem toliko doporučeny. Ze zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, plyne princip dobrovolnosti, který je základním instrumentem pro navržení vhodného léčebného postupu. Doporučené masti nebyly na předpis, a proto bylo doporučení plně dostačující k tomu, aby bylo stěžovateli umožněno obstarat si tyto masti (aby mu mohly být zaslány). [12] Stěžovatel nesouhlasí ani s výrokem VI napadeného rozsudku. Ohledně délky koupání nelze postupovat svévolně. Pracujícím Vězeňská služba dovoluje sprchování 20 minut denně, k čemuž stěžovatel navrhoval výslech svůj i svědků. Odsouzení měli nerovné postavení. Krátké vlasy nosí stěžovatel z důvodu, že nedostává šampon. Čas 4:30 minut by byl v pořádku, tekla-li by teplá voda hned od začátku a mohl-li by si stěžovatel v případě potřeby vodu zastavit a sprchu přerušit. Problematické je také to, že ve sprše chybí sprchovací hadice a na patře byl nízký tlak. K tomu stěžovatel opět odkázal na zprávu VOP. [13] Stěžovatel namítá také nesprávnost výroku VII napadeného rozsudku. Od počátku poukazoval na diskriminaci ohledně (ne)vydávání balíčků. Svá tvrzení dokládal podáními ke krajskému a vrchnímu státnímu zastupitelství (KSZ, VSZ), sdělením vychovatele a kaplana. Ne