2 As 18/2026 – Nejvyšší správní soud

2 As 18/2026- 23 - text  2 As 18/2026 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Karla Šimky, soudce Václava Štencla a soudkyně Evy Šonkové v právní věci navrhovatelky: A. T., zastoupené JUDr. Ing. Miroslavem Silovským, advokátem se sídlem Karlova 5, Plzeň, proti odpůrci: město Horšovský Týn, se sídlem náměstí Republiky 52, Horšovský Týn, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy – změny č. 6 územního plánu města Horšovský Týn vydané usnesením zastupitelstva odpůrce ze dne 23. 9. 2024, o kasační stížnosti navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2025, č. j. 55 A 63/202555, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Navrhovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odpůrci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Navrhovatelka vlastní pozemek p. č. X v k. ú. H. T. Ve vztahu k tomu pozemku se domáhala změny využití plochy z „orné půdy“ na využití „plochy pro výstavbu rodinného domu s garáží a zahradou“. Požadovaná změna byla označena jako záměr B. Zastupitelstvo města Horšovský Týn pak usnesením ze dne 16. 5. 2022, č. 24/2022, vyjádřilo souhlas s pořízením Změny č. 6 územního plánu Horšovský Týn spolu se záměrem B. Zároveň uložilo odboru výstavby a územního plánování Městského úřadu Horšovský Týn pořídit územně plánovací dokumentaci se zapracováním záměru B. Záměr B byl nicméně z dalšího schvalovacího procesu vyloučen. Změna požadovaná navrhovatelkou nebyla zapracována do dokumentace pro změnu územního plánu a v záhlaví označené opatření obecné povahy ji neobsahuje. [2] Navrhovatelka se domáhala u Krajského soudu v Plzni zrušení tohoto opatření obecné povahy. Krajský soud návrh usnesením ze dne 10. 12. 2025, č. j. 55 A 63/2025-55, odmítl pro nedostatek aktivní procesní legitimace navrhovatelky. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [3] Proti usnesení krajského soudu brojí navrhovatelka (dále „stěžovatelka“) kasační stížností, v níž primárně rozporuje závěr o nedostatku své aktivní procesní legitimace. Vznáší výhrady proti podmínění její aktivní procesní legitimace výlučně formální změnou regulace konkrétní parcely a proti zúžení její ochrany pouze na případy „přímé regulace“. Soud abstrahoval od podstaty žalobní argumentace. Ta dle ní nesměřovala k pouhému „nezařazení pozemku do zastavitelné plochy“, nýbrž k nezákonnému vyloučení schváleného záměru z procesu pořizování změny územního plánu, které bylo integrální součástí napadené změny územního plánu. Netvrdila nárok na konkrétní výsledek územního plánování, nýbrž tvrdila, že napadené opatření obecné povahy je nezákonné. Dále napadá, že ji krajský soud zkrátil na jejích právech v důsledku odmítnutí návrhu dle § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), byť byl její návrh plausibilní a podmínky pro její aktivní procesní legitimaci byly dány. Namítá nepřiměřeně formalistickou a reduktivní interpretaci § 101a s. ř. s. Krajský soud dle ní fakticky vyloučil soudní přezkum strukturálních vad pořizovacího procesu, a to ještě před tím, než se jimi mohl zabývat. Automatické odmítnutí návrhu odůvodněné absencí aktivní procesní legitimace bez ohledu na kontext sporu je nepřezkoumatelné a v rozporu s procesní logikou. Postup krajského soudu naplňuje znaky denegatio iustitiae, představuje přepjatý formalismus a neobstojí z hlediska formální logiky. [4] Odpůrce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Právní posouzení krajského soudu považuje za správné. III. Posouzení kasační stížnosti [5] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [6] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného usnesení. Ve skutečnosti však stěžovatelka v rámci namítané nepřezkoumatelnosti spíše věcně polemizuje s důvody odmítnutí návrhu. Jak přitom Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil, nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou znemožňující jeho věcný přezkum (viz rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/201624, nebo ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/201735). Takovou objektivní překážku Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci neshledal. Z napadeného usnesení je patrné, z jaké právní úpravy krajský soud vycházel, jak ji ve světle relevantní judikatury interpretoval a jak konkrétně ji na posuzovanou věc aplikoval. Napadené usnesení je proto přezkoumatelné. [7] Jádrem sporu je v projednávané věci zákonnost závěru krajského soudu o nedostatku aktivní procesní legitimace stěžovatelky k podání návrhu na zrušení napadeného opatření obecné povahy. [8] Podle § 101a odst. 1 věty první s. ř. s. návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. [9] Podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pak platí, že nestanovíli tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou. [10] Pro aktivní procesní legitimaci k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy musí být kumulativně naplněny dva základní pojmové znaky: (i) navrhovatel plausibilně tvrdí zkrácení a (ii) toto zkrácení je důsledkem vydaného opatření obecné povahy. Nejenže tedy navrhovatel musí logicky konsekventně a myslitelně popsat vazbu mezi regulovaným územím a svou právní sférou, ale zároveň musí jít o takové opatření obecné povahy, které je ze své podstaty vůbec způsobilé do jeho právní sféry zasáhnout (viz rozsudek NSS ze dne 11. 7. 2023, č. j. 1 As 52/202362, nebo usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009120, č. 1910/2009 Sb. NSS). Neníli navrhovatel aktivně procesně legitimován, je nutné návrh dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítnout. Odmítnutí návrhu z tohoto důvodu je přitom vyhrazeno pouze případům (i) nedostatku procesní legitimace a (ii) jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě (tj. zpravidla již ze žaloby samotné). Pokud tomu tak není, pak musí soud návrh „propustit do řízení ve věci“. Teprve zde pak bude posuzován případný nedostatek aktivní legitimace (viz rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/200459). [11] Aktivní procesní legitimace je dána prima facie pro situace, kdy pozemek navrhovatele leží v ploše regulované napadeným opatřením obecné povahy (viz rozsudek NSS ze dne 12. 1. 2023, č. j. 4 As 239/202053). Pouze výjimečně je aktivní procesní legitimace dána i u osoby, která nemá vlastnické či jiné věcné právo k nemovité věci na území regulovaném územním plánem. Klasickým příkladem je situace, kdy by vlastník pozemku sousedícího s plochou regulovanou územním plánem mohl být dotčen určitou aktivitou, jež je regulací umožněna a jejíž vliv se významně projeví i na jeho pozemku (např. exhalacemi, hlukem, zápachem) nebo povede k významnému snížení hodnoty majetku (viz usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 1 Ao 1/2009120). [12] Zároveň platí, že až ten, kdo je aktivně procesně legitimován k návrhu podle § 101 a násl. s. ř. s., se může domáhat věcného posouzení tvrzeného porušení svých procesních práv v rámci procedury tvorby územního plánu. To platí, pokud je představitelné, že toto porušení mohlo mít za následek dotčení těch jeho hmotných práv, od nichž se odvíjí aktivní legitimace (usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 1 Ao 1/2009120). Tento závěr, z něhož vycházel i krajský soud, přitom není v rámci správního soudnictví nijak výjimečný či nesystémový. Také v řízení o žalobě proti rozhodnutí lze přezkoumat případná porušení procesních práv pouze v případě, že se žalobou napadené rozhodnutí samo o sobě (tj. jeho výrok) negativně projevuje v právní sféře žalobce (viz např. rozsudek NSS ze dne 25. 7. 2025, č. j. 10 As 108/202539); výjimkou z tohoto pravidla je žaloba podle § 65 odst. 2 s. ř. s. [13] Nelze proto souhlasit se stěžovatelčinou výtkou, že je uvedená argumentace logicky chybná, formalistická, resp. připomíná Hlavu XXII. Stěžovatelka totiž dostatečně nerozlišuje mezi důsledky samotného opatření obecné povahy a důsledky dílčích úkonů procesu jeho pořizování. Zatímco tvrzení o přímém dotčení způsobeném samotným napadeným opatřením obecné povahy je nezbytnou vstupní podmínkou pro jeho věcný přezkum, případné dotčení dílčími procesními úkony může být až následně předmětem věcného přezkumu; samo o sobě nemůže založit aktivní procesní legitimaci. Jakkoliv se stěžovatelky mohou dotýkat dílčí procesní kroky, neplyne z toho bez dalšího, že bude přímo dotčena také samotným výsledným opatřením obecné povahy. Skutečnost, že řízení podle § 101a a násl. s. ř. s. neposkytuje stěžovatelce ochranu proti jednotlivým procesním krokům v rámci procesu tvorby územního plánu, jehož výsledný obsah se stěžovatelky nijak nedot