21 As 213/2025 — Nejvyšší správní soud

21 As 213/2025- 38 - text  21 As 213/2025 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Radovanem Havelcem a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci navrhovatele: RNDr. V. Ř., MBA, zastoupen Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem Thámova 402/4, Praha 8, proti odpůrkyni: Správa Národního parku a chráněné oblasti Šumava, se sídlem 1. máje 260, Vimperk, zastoupena JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem Převrátilská 330/15, Tábor, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2025, č. j. 63 A 15/2024  129, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Správa Národního parku Šumava (dále „odpůrkyně“) opatřením obecné povahy ze dne 19. 10. 2023, č. j. NPS 10379/23 (dále jen „opatření obecné povahy“), zakázala celoročně do 31. 12. 2025 vstup a pohyb v některých lokalitách Národního parku Šumava podle § 64 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“). Tyto lokality jsou blíže specifikovány v příloze č. 1, výjimky z tohoto zákazu vstupu a pohybu pak v příloze č. 2 předmětného opatření obecné povahy. Odpůrkyně přistoupila k vydání opatření obecné povahy po vyhodnocení přírodní cennosti území především s ohledem na unikátní populaci tetřeva hlušce a negativní vliv, který na ni má návštěvnost území. [2] Navrhovatel podal ke krajskému soudu návrh na zrušení výše uvedeného opatření obecné povahy. Tvrdil, že toto opatření porušuje jeho ústavní práva, zejména svobodu pohybu, zbavuje jej lidské důstojnosti a je ideologicky motivované (tzv. ekologismus). Také zpochybnil odborné závěry, na nichž byla regulace postavena. [3] Odpůrkyně v řízení před krajským soudem uvedla, že při tvorbě opatření obecné povahy postupovala v mezích zákona, opřela se o vědecké poznatky. Cílem opatření obecné povahy je ochrana tetřeva hlušce jako tzv. „deštníkového druhu“, jehož ochranou je docíleno ochrany celého ekosystému. Opatření bylo odůvodněno srozumitelně, veřejně projednáno a navrhovatel proti němu neuplatnil námitky ani připomínky. [4] Krajský soud návrh zamítl rozsudkem ze dne 15. 7. 2024, č. j. 63 A 15/2024  64 („první rozsudek krajského soudu“). Tento rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 6. 2025, č. j. 7 As 166/2024  28 (dále „první rozsudek Nejvyššího správního soudu“), a to z procesních důvodů (nenařízení jednání ve věci). [5] O návrhu tak krajský soud rozhodoval znovu, a to shora uvedeným rozsudkem ze dne 17. 9. 2025, č. j. 63 A 15/2024  129. V rámci řízení vedoucího k vydání tohoto rozsudku krajský soud především nařídil jednání, na kterém shrnul obsah správního spisu a zamítl návrh na provedení důkazů navržených navrhovatelem pro jejich nadbytečnost. Krajský soud uvedl, že opatření je zákonné a vydané oprávněným orgánem. Navrhovatel měl možnost se v procesu tvorby opatření obecné povahy vyjádřit, ale neučinil tak. Odborná polemika s podkladem opatření obecné povahy náleží správnímu orgánu, nikoli soudu. I přes pasivitu navrhovatele v procesu tvorby opatření obecné povahy krajský soud přezkoumal možnou nezákonnost tohoto aktu, ale žádné zásadní pochybení neshledal. Krajský soud odmítl, že by opatření obecné povahy bylo ideologicky motivované nebo že by neúměrně zasahovalo do práv navrhovatele. Populace tetřeva je ohrožena a opatření obecné povahy má racionální základ. [6] Proti rozsudku krajského soudu podal navrhovatel (dále „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatel předně namítá podjatost soudců krajského soudu, neboť podle jeho názoru se krajský soud „po řadě ústrků“ dopustil jednání, které stěžovatel vnímá jako „podvod“. V rozhodnutí o předchozí kasační stížnosti poučil Nejvyšší správní soud krajský soud o zákonem stanovených procesních právech stěžovatele, konkrétně na projednání věci v jeho přítomnosti. Stěžovatel na výzvu krajského soudu ze dne 15. 7. 2025, č. j. 63 A 15/2024  99, oznámil, že nesouhlasí s rozhodnutím věci před krajským soudem bez jednání, pokud soud hodlá provádět navržené důkazy s cílem návrh zamítnout, a souhlasí s rozhodnutím bez jednání, pokud soud hodlá návrh zamítnout se stejným odůvodněním jako v prvním rozsudku, tj. pro pasivitu spočívající v nepodání námitek v procesu přijímání opatření obecné povahy. Krajský soud nařídil jednání na den 17. 9. 2025. V jeho rámci neprovedl žádný stěžovatelem navržený důkaz a opět svůj rozsudek, respektive zamítnutí návrhu, odůvodnil procesní pasivitou stěžovatele spočívající v nepodání námitek v době přípravy a přijímání napadeného opatření obecné povahy. Krajský soud tedy uvedl stěžovatele v omyl a „vylákal ho“ na zbytečnou cestu do Českých Budějovic, kterou by stěžovatel jinak nepodnikl. [8] Stěžovatel uvedl, že v samotném návrhu na zrušení opatření obecné povahy prokazoval, že napadené opatření je v rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2010, č. j. 7 Ao 6/2010  44, č. 2464/2012 Sb. NSS, a s § 3 správního řádu. V podrobnostech nyní stěžovatel odkázal na text návrhu a své první kasační stížnosti. Kasační stížností přitom nyní napadá nový rozsudek krajského soudu, který je ve výroku i v odůvodnění shodný s rozsudkem prvním. K výčtu vad napadeného rozsudku stěžovatel připojil pouze zkrácenou argumentaci, protože podrobnosti již uvedl v první kasační stížnosti. [9] Dále stěžovatel uvádí, že krajskému soudu zaslal kopii emailové komunikace s pracovníkem bavorského národního parku jako důkaz, že nemohl podstatnou část námitek včas podat, neboť potřebné dokumenty v době, kdy bylo možné námitky podávat, vůbec neměl k dispozici a byly mu poskytnuty až v době, kdy už opatření obecné povahy nabylo účinnosti. [10] Krajský soud v napadeném rozsudku podle stěžovatele opět dlouze odůvodňuje zamítnutí návrhu procesní pasivitou stěžovatele a argumentuje selektivně a manipulativně pomocí různých závěrů Nejvyššího správního soudu, zejména těch z věci vedené pod sp. zn. 1 Ao 2/2010. Avšak tato rozhodnutí, zejména usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010  116, č. 2215/2011 Sb. NSS, nedávají soudu možnost rezignovat na přezkoumání tvrzené nezákonnosti opatření obecné povahy. Krajský soud však v odst. 43 a 44 napadeného rozsudku na přezkoumání zákonnosti rezignuje a předkládá absurdní a neodůvodněný (tedy nepřezkoumatelný) závěr, že zákaz vstupu veřejnosti do vybraných zón je veřejným zájmem. [11] Řízení vedené před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 1 Ao 2/2010 se týkalo subjektivně vnímaného zkrácení vlastnického práva několika lidí k pozemkům sousedícím s územím regulovaným napadeným územním plánem. Stěžovatelův návrh však poukazuje na úplné „zrušení“ základních práv a svobod vysokého počtu lidí a na nezákonnost odůvodnění jím napadeného opatření obecné povahy. Argumentace krajského soudu je zcela nepřiléhavá, protože věc projednávaná pod sp. zn. 1 Ao 2/2010 a nyní napadené opatření obecné povahy představují naprosto neporovnatelnou míru zásahu do práv a svobod zaručených Listinou. Podle právní věty usnesení č. j. 1 Ao 2/2010  116 nepodání námitek nemůže být důvodem zamítnutí návrhu. Avšak „zmocnění“ k možnosti odmítnout provést navržené důkazy k prokázání nezákonnosti opatření obecné povahy v tomto usnesení není uvedeno vůbec. Takové „zmocnění“ nelze dohledat ani v žádném jiném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nebo Ústavního soudu. Je tak lhostejné, který krok algoritmu posouzení opatření obecné povahy soud pod záminkou pasivity navrhovatele neprovede. Zde je podle stěžovatele nutno připomenout, že v tomto případě je provedení celého testu proporcionality za účelem posouzení zákonnosti opatření obecné povahy nadbytečné, protože cíl tohoto opatření („vyhnáním lidí ze soukromé pokusné plochy pod záminkou ochrany tetřevů, exhibice moci a destruktivní ideologie“) je nelegitimní. Oficiálně deklarovaného cíle opatření obecné povahy bylo totiž dosaženo i bez daného opatření, což jak plyne z dat ze dvou po sobě následujících monitoringů výskytu tetřevů. [12] Dále stěžovatel uvádí, že v odst. 47 napadeného rozsudku krajský soud odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu o mezích správního rozhodování a výslovně cituje, že správní orgán má správně a úplně zjistit skutkový stav a nevybočit z mezí stanovených zákonem. Stěžovatel dle svého názoru v návrhu dokazoval, že odpůrkyně při přípravě opatření obecné povahy nezjistila skutkový stav ani správně, ani úplně a vybočila z mezí stanovených zákonem. Odůvodnění opatření obecné povahy je totiž v podstatě „lživou a účelovou manipulací“, zcela rozpornou s realitou. Krajský soud pak jen uvedl, že smyslem soudního přezku