21 As 83/2025 — Nejvyšší správní soud

21 As 83/2025- 59 - text  21 As 83/2025 - 68 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání, státní příspěvková organizace, se sídlem Jankovcova 933/63, Praha 7, zastoupený JUDr. Josefem Donátem, LL.M., advokátem se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2025, č. j. 31 Af 40/2023  84, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2025, č. j. 31 Af 40/2023  84, se ruší. II. Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 3. 8. 2023, č. j. ÚOHS29242/2023/162, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 51 016 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Josefa Donáta, LL.M, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 8. 2015, č. j. ÚOHSS1091/2014, S0354/2015/VZ21931/2015/542/JVo (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uznal žalobce vinným ze spáchání dvou správních deliktů (dále také „přestupků“) podle § 120 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném k 31. 10. 2014 (dále jen „ZVZ“), kterých se měl žalobce dopustit ve spojení s veřejnou zakázkou „CZVZ – zajištění informační infrastruktury a souvisejících služeb pro řízení a kontrolu společné části maturitní zkoušky (MZ) – JŘBU“ (dále jen „veřejná zakázka v JŘBU“). Uvedených správních deliktů se měl žalobce dopustit tím, že a) nedodržel postup stanovený v § 21 odst. 2 ZVZ, neboť dne 31. 10. 2014 uzavřel smlouvu v jednacím řízení bez uveřejnění (dále také jen „JŘBU“) s dodavatelem z důvodu krajně naléhavého případu, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v § 23 odst. 4 písm. b) ZVZ, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky; b) uzavřel s vybraným uchazečem smlouvu na předmětnou veřejnou zakázku bez uveřejnění oznámení o zahájení zadávacího řízení podle § 146 odst. 1 ZVZ, ačkoli byl povinen toto oznámení uveřejnit. Za tyto správní delikty žalovaný uložil žalobci pokutu ve výši 500 000 Kč. [2] Předseda žalovaného následně rozhodnutím ze dne 6. 9. 2016, č. j. ÚOHSR277/2015/VZ36916/2016/322/KBe (dále jen „první rozhodnutí předsedy žalovaného“), zamítl rozklad žalobce podaný proti prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdil. První rozhodnutí předsedy žalovaného poté zrušil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 31 Af 80/2016  85 (dále „první rozsudek KS“). První rozsudek KS pak na základě kasační stížnosti žalovaného zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2022, č. j. 5 As 340/2018  64 (dále „první rozsudek NSS“). Následně první rozhodnutí předsedy žalovaného zrušil krajský soud rozsudkem ze dne 2. 11. 2022, č. j. 31 Af 80/2016  164 (dále „druhý rozsudek KS“). Kasační stížnost žalovaného proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 11. 5. 2023, č. j. 9 As 220/2022  33 (dále „druhý rozsudek NSS“). Předseda žalovaného proto o rozkladu rozhodoval znovu a rozhodnutím ze dne 3. 8. 2023, č. j. ÚOHS29242/2023/162 (dále „druhé rozhodnutí předsedy žalovaného“), potvrdil výrok prvostupňového rozhodnutí o vině ve vztahu k prvnímu ze správních deliktů a v této části rozklad zamítl (výrok I.), zrušil výrok o vině ve vztahu k druhému ze správních deliktů a řízení o něm zastavil (výrok II.), změnil výrok o pokutě tak, že ji snížil na částku 350 000 Kč (výrok III.), a zrušil výrok o uložení zákazu plnění smlouvy a řízení v této části zastavil (výrok IV.). [3] I proti druhému rozhodnutí předsedy žalovaného podal žalobce žalobu ke krajskému soudu. Krajský soud žalobu zamítl nyní přezkoumávaným rozsudkem ze dne 1. 4. 2025, č. j. 31 Af 40/2023  84 (dále „napadený rozsudek“). V napadeném rozsudku se krajský soud zabýval několika okruhy žalobních námitek, přičemž žádný z nich neshledal důvodným. Hojně přitom vycházel ze svého druhého rozsudku, ve kterém dle svého názoru již vypořádal podstatnou část žalobcovy argumentace, a jehož závěry byl sám vázán. [4] Žalobce dle krajského soudu neuvedl žádnou argumentaci ani důkazy, které by odůvodnily odklon od závěrů druhého rozsudku KS. Především tak dospěl k závěru o prodlení v zadávacím řízení (resp. v jeho zahájení) na veřejnou zakázku s názvem „CZVV – zajištění informační infrastruktury a souvisejících služeb pro řízení a kontrolu společné části maturitní zkoušky“ (dále jen „původní veřejná zakázka“ a „původní zadávací řízení“), kdy šlo o nadlimitní veřejnou zakázku zadávanou v užším řízení. V důsledku tohoto prodlení došlo ke vzniku stavu krajní naléhavosti, a tedy k zadání veřejné zakázky v režimu JŘBU. Toto prodlení zapříčinilo jednání Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále „ministerstvo“ či „MŠMT“), přičemž ministerstvo vystupovalo v roli zřizovatele žalobce. Jednalo se tak ve svém důsledku o interní úkony přičitatelné žalobci. Zpoždění původního zadávacího řízení tedy nebylo způsobeno legislativní činností ministerstva (resp. ministra), která by směřovala ke změně vyhlášky MŠMT č. 177/2009 Sb., o bližších podmínkách ukončování vzdělávání ve středních školách maturitní zkouškou (dále jen „vyhláška č. 177/2009 Sb.“), jak tvrdil žalobce. Neexistuje totiž žádný formalizovaný podklad, který by o takové legislativní činnosti vypovídal, a který by mohl být reálným důvodem pro pozdní zadání původní veřejné zakázky (možné vyloučení odpovědnosti za žalobci přičítaný správní delikt, odvíjející se od rozlišení mezi řídící a normotvornou činností ministerstva, potažmo ministra, se opíralo o závěry vyslovené v druhém rozsudku KS). Zároveň žalobce dle krajského soudu zadal původní veřejnou zakázku opožděně, neboť nezohlednil všechny v úvahu přicházející blokační lhůty podle ZVZ, které měly za následek vyloučení možnosti včasného ukončení původního zadávacího řízení. Tyto blokační lhůty podle krajského soudu žalobce nesprávně nevzal v potaz při sestavování harmonogramu původní veřejné zakázky. [5] Krajský soud nepovažoval za důvodné ani další žalobcovy námitky týkající se časového aspektu zadání původní veřejné zakázky. Totéž platí o žalobních námitkách ohledně možných změn zadávacích podmínek prováděných po dubnu 2014. V tomto směru žalobce dle krajského soudu pouze vytrhával z kontextu úvahy předsedy žalovaného a přisuzoval jim jiný význam, než který vyjadřoval předseda žalovaného ve svém druhém rozhodnutí. Dále krajský soud neshledal ani důvod pro aplikaci přístupu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Konečně krajský soud nevyhověl žalobní námitce spočívající v údajném nerespektování pokynu soudu ze strany žalovaného, resp. jeho předsedy. [6] Proti napadenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Tu opřel o kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud dle stěžovatele věc nesprávně právně posoudil a jeho rozsudek je rovněž nepřezkoumatelný. Rovněž žalovaný vycházel při svém rozhodování z nesprávného posouzení skutkového stavu a jeho závěry nemají oporu ve správním spise; pro tyto vady měl krajský soud žalované rozhodnutí zrušit. [7] V úvodu své kasační stížnosti stěžovatel upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2025, č. j. 7 As 131/2024  37, kterým Nejvyšší správní soud vyhověl jeho kasační stížnosti a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2024, č. j. 3 Af 11/2023  42, i jemu předcházející rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. Přestože Nejvyšší správní soud v dané věci přezkoumával rozhodnutí finanční správy týkající se odvodu za porušení rozpočtové kázně, mají jeho závěry význam i nyní, neboť uvedený spor se týkal problematiky (zadání) stejných veřejných zakázek, kterými se zdejší soud zabývá v nyní vedeném řízení (v odkazované věci kasační soud posuzoval, zda bylo namístě uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně v důsledku zadání veřejné zakázky v režimu JŘBU). [8] Stěžovatel poté namítl nesprávné posouzení právní otázky, jaké lhůty byl jako zadavatel původní veřejné zakázky povinen zohlednit při stanovení harmonogramu zadávacího řízení. Jde tedy o to, zda byl povinen zohlednit pouze základní (patnáctidenní) blokační lhůtu pro podání námitek dle § 82 odst. 1 ZVZ (tato blokační lhůta běží z povahy věci vždy), nebo zda byl povinen zohlednit i všechny navazující blokační lhůty, včetně lhůty podle § 111 odst. 5 ZVZ (do uplynutí lhůty pro podání návrhu na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele, a jeli tento návrh podán včas, 45 dnů ode dne doručení námitek). Závěr žalovaného a následně i krajského soudu je ohledně této otázky dle stěžovatele zcela arbi