22 Ads 280/2025 — Nejvyšší správní soud

22 Ads 280/2025- 69 - text pokračování 22 Ads 280/2025-71 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Foltase, soudce Jana Kratochvíla a soudkyně Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: O. L., zastoupený Mgr. Petrou Královou, advokátkou se sídlem Nám. T. G. Masaryka 22, Plzeň, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 1. 2025, čj. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2025, čj. 33 Ad 10/2025-41, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce žádal o přiznání invalidního důchodu z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Jeho pracovní schopnost klesla v důsledku duševního onemocnění o 45 %. Žalovaná jeho žádost zamítla. Z žalobcova osobního listu důchodového pojištění zjistila, že žalobce nezískal potřebnou dobu pojištění podle § 40 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. V rozhodném období od 1. 11. 2012 do 31. 10. 2022 získal pouze 2 roky a 181 dnů pojištění namísto potřebného minima 5 let a v rozhodném období od 1. 11. 2002 do 31. 10. 2022 získal pouze 7 roků a 28 dnů pojištění namísto nezbytného minima 10 let. Námitky, které žalobce podal, žalovaná zamítla. [2] Žalobce se proti rozhodnutí žalované bránil žalobou. [3] Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Přisvědčil žalované, že žalobce nezískal potřebnou dobu pojištění. Ke způsobu zjištění doby pojištění krajský soud uvedl, že žalovaná mohla vycházet z osobního listu důchodového pojištění. Ten sice obsahuje i další období, která nejsou pro zjištění potřebné doby relevantní. To ale neznamená, že by z něj nebylo možné zjistit, zda žalobce získal potřebnou dobu pojištění pro přiznání invalidního důchodu. [4] K době pojištění pak krajský soud uvedl, že po 9. 5. 2011 nemohlo dojít k fikci trvání doby účasti žalobce na pojištění pro nesplnění podmínek aplikace § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Podle tohoto ustanovení se za dobu pojištění považuje též doba, po kterou podle pravomocného rozhodnutí soudu došlo ke skončení právního vztahu zakládajícího účast na pojištění neplatně a pokud by jinak byla, kdyby nedošlo k neplatnému skončení tohoto vztahu, splněna podmínka uvedená v § 8. Žalobce však podle krajského soudu neprokázal, že nadále trvala jeho účast na důchodovém pojištění ve smyslu § 8 zákona o důchodovém pojištění. Pracovní poměr žalobce u společnosti X sice byl neplatně zrušený zaměstnavatelem ve zkušební době a žalobce mu sdělil, že má zájem v pracovním poměru pokračovat. Nicméně pro výpočet potřebné doby pojištění je podle krajského soudu stěžejní, aby v případě faktického trvání neplatně ukončeného pracovního vztahu nebyla existence pojistného vztahu pouze teoretická. Tak tomu ale v případě žalobce bylo. Bývalý zaměstnavatel žalobce nevykazoval žádnou činnost, byl zcela nekontaktní a jako adresu svého sídla uváděl adresu, na níž však fakticky nesídlil. Bývalý zaměstnavatel žalobce ani nijak nekontaktoval a žalobce pro něj nevykonával výdělečnou činnost ve smyslu § 27 zákona o důchodovém pojištění. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků [5] Žalobce (stěžovatel) se proti rozsudku krajského soudu bránil kasační stížností. Namítal, že: 1. Krajský soud nezachoval zákonnou lhůtu k přípravě jednání zakotvenou v § 49 soudního řádu správního. 2. Rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, protože je vnitřně rozporný a krajský soud se nevypořádal ve všemi žalobními námitkami. 3. Krajský soud pochybil tím, že neprovedl navrhované důkazy. 4. Krajský soud a žalovaná při určení doby účasti na pojištění nemohly vycházet z osobního listu důchodového pojištění. 5. Krajský soud nesprávně posoudil splnění podmínek podle § 11 odst. 2 a § 8 zákona o důchodovém pojištění, protože nezjistil, zda mohl stěžovatel vykonávat práci pro bývalého zaměstnavatele i po určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. [6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatel vychází z nesprávného přesvědčení. Stěžovatel má podle žalované za to, že jeho pracovní poměr u zaměstnavatele X trval „na pozadí“, aniž by docházelo k jeho faktickému naplňování. Tak tomu ale není. K tomuto žalovaná poukázala na podklady obsažené ve spisovém materiálu, ze kterých vyplývá, že stěžovatel byl v době, kdy měl stále trvat pracovní poměr, opakovaně vedený v evidenci Úřadu práce jako nezaměstnaný, či zaměstnaný u jiného zaměstnavatele. [7] Stěžovatel následně svou kasační argumentaci rozvedl v replice ze dne 13. 5. 2026. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [8] Jelikož ve věci stěžovatele rozhodovala specializovaná samosoudkyně, zabýval se Nejvyšší správní soud tím, zda je kasační stížnost přijatelná, respektive zda jsou přijatelné jednotlivé přípustné kasační námitky (rozsudek NSS ze dne 1. 12. 2021, čj. 10 Azs 147/2021-56, body 6 a 7, a ze dne 28. 11. 2022, čj. 8 Azs 14/2022-21, bod 11). Podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního platí, že rozhodovalli před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. Nejvyšší správní soud, Ostapenko). [9] Jádrem sporu je, zda stěžovatel splnil podmínky, za kterých lze aplikovat § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, tj. nesouhlas stěžovatele s hodnocením skutkového stavu krajským soudem. [10] Nejvyšší správní soud k tomuto uvádí, že je to především krajský (městský) soud, který je povolán zhodnotit napadené správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek (rozsudky NSS ze dne 1. 3. 2017, čj. 6 As 256/2016 79, bod 21, či z 13. 5. 2020, čj. 6 Afs 7/2020 52, bod 23). Nejvyšší správní soud má tedy v řízení o kasační stížnosti zasahovat do hodnocení skutkových otázek, které provedl krajský (městský) soud, pouze tehdy, byl-li závěr ohledně skutkových otázek zatížen hrubou vadou. Případná nevýrazná pochybení při výkladu totiž zpravidla nedosahují takové intenzity, aby založila přijatelnost kasační stížnosti (usnesení Ostapenko nebo usnesení NSS ze dne 31. 1. 2018, čj. 1 Azs 379/2017-26, bod 10). V projednávané věci Nejvyšší správní soud hrubé pochybení na straně krajského soudu neshledal. [11] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již vyslovil, že ochrana zaměstnance poskytovaná § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění spočívá v návratu zaměstnance, s nímž byl neplatně ukončen pracovní poměr, do stavu před protiprávním jednáním zaměstnavatele. Aby však mělo dané ustanovení s ohledem na důchodové pojištění význam, musí chráněný pracovněprávní vztah sám zakládat účast na pojištění zaměstnance. Nestačí tedy prokázat pouze neplatnost skončení pracovního poměru, ale právě i existenci pracovněprávního vztahu, který zakládá účast na důchodovém pojištění. Pro účast na nemocenském (a tedy i důchodovém) pojištění po rozsudku, kterým bylo ukončení pracovního poměru shledáno nezákonným, je třeba prokázat například vyplacení náhrady mzdy ze strany zaměstnavatele, s níž jsou spojeny povinné odvody, případně jiným způsobem prokázat, že pokud by nedošlo k neplatnému skončení pracovního poměru, zaměstnanec by vyvíjel výdělečnou činnost a v rámci ní by dosáhl započitatelného příjmu (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2023, čj. 7 Ads 234/2022-72, body 15 a 19). Závěry krajského soudu, které v kasační stížnosti stěžovatel zpochybňuje, tuto judikaturu respektují a vychází z ní. [12] Krajský soud ověřil, zda žalovaná do doby pojištění započítala i dobu od podání žaloby na určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době do právní moci rozsudku, kterým soud vyslovil neplatnost zrušení pracovního poměru, tj. do dne 9. 5. 2011. Právě tuto dobu pak do doby pojištění započetl. To, zda pracovní poměr trval i po právní moci rozsudku, kterým soud vyslovil neplatnost zrušení pracovního poměru, měl krajský soud, resp. žalovaná, posoudit jako předběžnou otázku a učinit si úsudek, zda jsou naplněny podmínky § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění (rozsudek NSS ze dne 2. 10. 2019, čj. 10 Ads 137/2019-43, bod 34). Krajský soud i žalovaná se touto předběžnou otázkou zabývali. Uvedli, že bývalý zaměstnavatel žalobce nevykazoval žádnou činnost, byl zcela nekontaktní a jako adresu svého sídla uváděl adresu, na níž však fakticky nesídlil. Nebyla tak splněná podmínka spočívající v tom, že by stěžovatel za předpokladu, že by nedošlo k neplatnému skončení pracovního poměru, vyvíjel pro svého bývalého zaměstnavatele výdělečnou činnost a v rámci ní by dos