22 As 263/2025 — Nejvyšší správní soud

22 As 263/2025- 44 - text  22 As 263/2025-47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Jana Kratochvíla a Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Gardenline s. r. o., se sídlem Na Vinici 948/13, Litoměřice, zastoupená JUDr. Mariannou Svobodovou, advokátkou se sídlem Václavská 316/12, Praha 2, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) statutární město Brno, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, II) Brněnské komunikace a. s., se sídlem Renneská třída 787/1a, Brno, obě zastoupené Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem Kobližná 71/2, Brno, proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 22. 8. 2024, čj. ÚOHS31858/2024/163, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2025, čj. 62 Af 32/2024264, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Nejvyšší správní soud rozhodoval podruhé ve věci veřejné zakázky s názvem „Výstavba Janáčkova kulturního centra“ (ev. č. zakázky ve Věstníku veřejných zakázek Z2023-025611, ev. č. zakázky v úředním věstníku Evropské unie 2023/S 115-364772). V předchozím rozsudku v této věci vyložil, že i soukromé administrativní budovy s částí přístupnou veřejnosti mohou být stavbami občanského vybavení pro služby a obchod ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb (dále jen „bezbariérová vyhláška“). V nyní projednávané věci se zabýval tím, zda byla zadávací podmínka spočívající v předložení referenční zakázky na stavbu občanského vybavení jednoduše splnitelná. [2] Žalobkyně měla za to, že osoby zúčastněné na řízení (zadavatelé) stanovily v zadávací dokumentaci nadlimitní veřejné zakázky s názvem „Výstavba Janáčkova kulturního centra“, nepřiměřenou podmínku, která bezdůvodně omezila hospodářskou soutěž. Konkrétně se jednalo o podmínku, aby dodavatel v posledních sedmi letech před zahájením zadávacího řízení realizoval aspoň jednu významnou stavební práci, jejímž předmětem byla výstavba nebo rekonstrukce objektu občanského vybavení o celkových investičních nákladech nejméně 1 mld. Kč. Objektem občanského vybavení se rozuměly stavby uvedené v § 6 odst. 1 bezbariérové vyhlášky. [3] Žalovaný nejprve návrhu žalobkyně přisvědčil a rozhodl, že se jednalo o nepřiměřenou, diskriminační podmínku, která bezdůvodně vytvořila překážku hospodářské soutěže. Proti tomuto rozhodnutí podali zadavatelé rozklad. Předseda žalovaného rozkladu vyhověl. Shledal, že žalovaný nepoměřil podmínku zadavatelů ve vztahu k předmětu veřejné zakázky. Takové zhodnocení je však prvotním krokem pro posouzení, zda se jedná o podmínku nepřiměřeně omezující hospodářskou soutěž. Věc mu proto vrátil k dalšímu řízení, v rámci kterého měl věc posoudit ve světle vysloveného právního názoru. [4] Žalovaný v dalším řízení zhodnotil, že předmětem veřejné zakázky byla novostavba budovy s koncertním sálem, tj. budova občanského vybavení vymezená v § 6 odst. 1 písm. g) bezbariérové vyhlášky. Zadavatelé umožnili dodavatelům prokázat technickou způsobilost prostřednictvím jakékoliv stavby občanského vybavení ve smyslu § 6 odst. 1 bezbariérové vyhlášky. Množina staveb, jejichž realizací mohli v rámci předložených referenčních zakázek naplnit daný požadavek, zahrnovala velké množství variant. Podmínka proto nebyla nepřiměřená. Žalobkyně proti rozhodnutí podala rozklad. Předseda žalovaného rozklad zamítl. [5] Proti rozhodnutí předsedy žalovaného o rozkladu se žalobkyně bránila žalobou, které krajský soud vyhověl. Napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V rozsudku vyložil, že stavbou pro obchod a služby ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) bezbariérové vyhlášky, nemohou být stavby soukromých kancelářských budov nebo stavby sídel velkých obchodních korporací ani za předpokladu, že v jejich části dochází k poskytování obchodu a služeb veřejnosti. [6] Proti rozsudku krajského soudu podali žalovaný a zadavatelé kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ji shledal důvodnou a rozsudkem ze dne 3. 9. 2025, čj. 22 As 51/202586, rozsudek krajského zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Došel totiž k závěru, že je nutné rozlišovat mezi soukromou administrativní budovou tvořenou pouze kancelářemi a soukromou administrativní budovou, v jejíž části dochází k poskytování služeb a obchodu veřejnosti. Pokud byly v soukromé administrativní budově poskytovány služby a obchod veřejnosti, jednalo se o stavbu občanského vybavení podle § 6 odst. 1 písm. c) bezbariérové vyhlášky. Ta totiž blíže nestanovila požadavky, které musí stavba splnit, aby se o takovou stavbu jednalo. Pro určení, zda se jedná o stavbu občanského vybavení byl proto podstatný pouze účel, který daná stavba plní. Nadto bezbariérová vyhláška počítala s tím, že stavby občanského vybavení budou mít prostory, které nebudou veřejnosti přístupné. Zároveň počítala s tím, že jedna budova bude sloužit k různým účelům. Stále však šlo o stavbu občanského vybavení, jejíž veřejnosti přístupná část musela splňovat příslušné technické požadavky. [7] Pro účely dalšího řízení Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud, aby se vypořádal s tím, zda se jednalo o jednoduše splnitelnou podmínku a následně tomu přizpůsobil způsob hodnocení její přiměřenosti. Přiměřenost měl posoudit s ohledem na množinu všech staveb, které lze zařadit pod § 6 odst. 1 bezbariérové vyhlášky. Srozumitelněji a podrobněji měl také odůvodnit svůj závěr o přezkumu zadávací podmínky hodnoty reference. [8] Krajský soud v dalším řízení žalobu zamítl. Shledal, že se jednalo o jednoduše splnitelnou podmínku. Jestliže pod stavby občanského vybavení pro služby a obchod patří i soukromé administrativní budovy, v jejichž části dochází k poskytování služeb nebo obchodu, je skupina možných referenčních staveb široká. Při posuzování potřebnosti podmínky bylo pro krajský soud zásadní, že předmětem veřejné zakázky je stavba Janáčkova kulturního centra, tedy stavby občanského vybavení. Zadavatelé tak logicky požadují doložit, že vybraný dodavatel má předpoklady k tomu předmět plnění realizovat. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků [9] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti uvedenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost. [10] Úvodem kasační stížnosti polemizuje se závěry Nejvyššího správního soudu uvedenými v rozsudku ze dne 3. 9. 2025, čj. 22 As 51/202586. Namítá, že Nejvyšší správní soud zvolil výklad v neprospěch hospodářské soutěže. Při výkladu § 6 odst. 1 písm. c) bezbariérové vyhlášky pominul účel normy, dosavadní aplikační praxi žalovaného, zadavatelů a stavebních úřadů. Tím se vyhnul otázce právní jistoty stěžovatelky. Provedený výklad je také v rozporu s § 556 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Domnívá se, že výrazně převažují důvody pro jí provedený výklad, kterému krajský soud původně vyhověl. [11] Stěžejní námitkou stěžovatelky je, že krajský soud chybně posoudil povahu zadávací podmínky. Nebyla jednoduše splnitelná. Mezi zadávací podmínkou a její potřebou neexistuje vztah. Stavby občanského vybavení vymezené v § 6 odst. 1 bezbariérové vyhlášky jsou tvořené různorodou skupinou staveb bez jednotícího prvku. Zadávací podmínka proto měla být stanovena tak, že jako referenční zakázky měly být připuštěny všechny pozemní stavby. Nadto podmínka spočívající v předložení referenční zakázky v hodnotě 1 mld. Kč již z podstaty věci omezuje hospodářskou soutěž a je nepřiměřená. V každém případě měl krajský soud provést test proporcionality, ve kterém zadávací podmínka nemůže obstát. [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost považuje za nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního. Krajský soud se podle něj řídil závazným názorem Nejvyššího správního soudu. K námitce stěžovatelky, že měly být připuštěny všechny pozemní stavby, odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Krajský soud nemusel zkoumat, zda by jiné nastavení zadávací podmínky mělo na hospodářskou soutěž menší dopad. Podstatné bylo posoudit, zda se (ne)jednalo o jednoduše splnitelnou a přiměřenou podmínku. Se závěrem krajského soudu, že podmínka byla jednoduše splnitelná, se žalovaný ztotožnil. Na rozdíl od stěžovatelky žalovaný spatřuje vztah mezi podmínkou a předmětem veřejné zakázky. V závěru vyjádření žalovaný poznamenal, že stěžovatelka za celou dobu neuvedla žádnou konkrétní referenci, kterou by jí zadávací podmínka znemožnila použít. [13] Zadavatelé sdělili, že rozsudek krajského soudu považují za správný. Podmínka byla jednoduše splnitelná. Relevantní zkušenost mohli uchazeči prokázat širokým okruhem staveb.