22 Azs 285/2025 – Nejvyšší správní soud

22 Azs 285/2025- 43 - text  22 Azs 285/2025 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Jitky Zavřelové a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: nezl. H. A. T., zastoupený zákonnou zástupkyní T. L. N. (matkou), právně zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Hradčanské náměstí 182/5, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2025, čj. 302077-2/2025-MZV/VO, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2025, čj. 1 A 19/2025-28, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2025, 1 A 19/2025-28, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný rozhodl, že rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 16. 1. 2025 o zamítnutí žádosti žalobce o krátkodobé vízum je v souladu s § 20 odst. 5 písm. g) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný přisvědčil závěru, že manželství mezi matkou žalobce a občanem ČR bylo uzavřeno účelově s cílem požívat právo volného pobytu a pohybu podle směrnice 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. I vztah žalobce k nevlastnímu otci je tím pádem účelový. Dodal, že žádost matky žalobce o udělení krátkodobého víza byla taktéž zamítnuta. Žalobce nemůže do ČR samostatně následovat nevlastního otce, který k němu nemá žádná rodičovská práva. [2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou. Shora označeným rozsudkem městský soud žalobu zamítl. Ztotožnil se s důvody, na kterých vystavěl žalovaný nemožnost vyhovění žádosti žalobce. V podrobnostech odkazuje Nejvyšší správní soud na vyhledávací rozhraní přístupné na doméně www.nssoud.cz, kde je přístupné plné odůvodnění napadeného rozsudku. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků [3] Žalobce (stěžovatel) se proti rozsudku městského soudu bránil kasační stížností. Předně dovozoval nepřezkoumatelnost rozsudku. Nesouhlasil ani s důvody, na kterých žalovaný a návazně městský soud postavili nemožnost vyhovění žádosti. V dalším okruhu námitek městskému soudu vytýkal procesní pochybení spočívající v nepřibrání jeho nevlastního otce jako osoby zúčastněné na řízení dle § 34 odst. 2 s. ř. s. [4] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že rozsudek městského soudu považuje za správný a přezkoumatelný. Zopakoval důvody, pro které nebylo lze žádosti vyhovět. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [5] Jelikož v nyní projednávané věci rozhodoval specializovaný samosoudce, zabýval se Nejvyšší správní soud tím, zda je kasační stížnost přijatelná. [6] Podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního platí, že rozhodovalli před krajským (městským) soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského (městského) soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. Nejvyšší správní soud, Ostapenko). V posuzované věci je dán druhý důvod přijatelnosti, spočívající v zásadním pochybení městského soudu. [7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je rozsudek městského soudu přezkoumatelný. Nepřezkoumatelnost totiž představuje vadu, pro kterou by musel napadený rozsudek zrušit bez dalšího. [8] Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o zásadních a pro danou věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za mylnou (nálezy ÚS ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nebo rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52, či ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/2004-62). [9] Vymezeným požadavkům městský soud dostál. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Vypořádal všechny nosné žalobní námitky. Vypořádal i argumentaci stěžovatele čl. 1 odst. 4 vízového kodexu a vysvětlil, jak je nutné chápat požadavek „individualizovaného posouzení“ žádosti. Z rozsudku vyplývá i to, na základě jakých ustanovení nebylo lze žádosti vyhovět. [10] Dalším důvodem, pro který má Nejvyšší správní soud zrušit rozsudek městského soudu, představuje podle stěžovatele pochybení spočívající v nepřibrání jeho nevlastního otce jako osoby zúčastněné na řízení dle § 34 s. ř. s. [11] S ohledem na níže uvedené důvody (vycházející z nedávného rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 22 Azs 285/2025, který se týkal sestry stěžovatele) shledal soud kasační stížnost přijatelnou a návazně i důvodnou. [12] Podle § 34 odst. 1 soudního řádu správního platí, že osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat. [13] Podle § 34 odst. 2 soudního řádu správního dále platí, že navrhovatel je povinen v návrhu označit osoby, které přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, jsou-li mu známy. Předseda senátu takové osoby vyrozumí o probíhajícím řízení a vyzve je, aby ve lhůtě, kterou jim k tomu současně stanoví, oznámily, zda v řízení budou uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení; takové oznámení lze učinit pouze v této lhůtě. Současně s vyrozuměním je poučí o jejich právech. Obdobně předseda senátu postupuje, zjistí-li se v průběhu řízení, že je tu další taková osoba. O osobních údajích, o těchto osobách uváděných, platí přiměřeně ustanovení § 37 odst. 3. [14] Z citovaných ustanovení vyplývají dvě podmínky, které musí být splněny pro to, aby se určitý subjekt stal osobou zúčastněnou na řízení. První podmínka je materiální a splňuje ji ten, kdo je přímo dotčen na svých právech mj. vydáním nebo zrušením napadeného správního rozhodnutí. Pro splnění druhé (formální) podmínky musí subjekt výslovně soudu oznámit, že bude v řízení práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat. Teprve kumulativním splněním obou podmínek se subjekt stane osobou zúčastněnou na řízení (rozsudek NSS ze dne 18. 7. 2024, čj. 8 Azs 83/202439, bod 15). Nemusí se přitom jednat pouze o osoby, které byly účastníky předchozího správního řízení (§ 27 odst. 2 správního řádu). Okruh osob zúčastněných na řízení může být před soudem širší. Podstatné totiž je, aby se jednalo o osobu, která kumulativně splní materiální a formální podmínku vymezenou v § 34 odst. 1 s. ř. s. (rozsudek NSS čj. 8 Azs 83/202439, bod 22). [15] Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu vychází též z toho, že se předpokládá aktivní postup soudu při zjišťování okruhu možných osob zúčastněných na řízení. Soud musí umožnit uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení všem osobám, jejichž práva jsou napadeným rozhodnutím dotčena. To platí i v případě, že žalobce nesplní svou povinnost tyto osoby uvést v žalobě (rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2005, čj. 1 As 39/2004-75, č. 1479/2008 Sb. NSS). Pokud tak soud nepostupuje, zatíží řízení vadou, která může mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (rozsudky NSS ze dne 2. 5. 2007, čj. 5 As 3/2007-68; ze dne 17. 1. 2014, čj. 5 As 140/201222). [16] Rodinným příslušníkem občana EU je podle § 15 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje, c) potomek mladší 21 let nebo takový potomek manžela občana Evropské unie a d) potomek nebo předek anebo potomek nebo předek manžela občana Evropské unie, pokud je z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislý na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem Evropské unie nebo jeho manželem, nebo byl na této výživě nebo jiné nutné péči závislý bezprostředně před vstupem na území ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt. [17] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře k řízení o povolení dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny (§ 42a zákona o pobytu cizinců) a k řízení o povolení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU (§ 87b