3 Ads 150/2025 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 150/2025- 33 - text  3 Ads 150/2025 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: ASG service s.r.o., se sídlem Orlí 482/3, Brno, zastoupený JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem se sídlem Květná 171/11, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2025, č. j. 62 Ad 2/2025  63, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2025, č. j. 62 Ad 2/2025  63, se zrušuje. II. Rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Brně ze dne 11. 10. 2024, č. j. BMAT235/2024, a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 16. 1. 2025, č. j. MPSV2024/238225421/1, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti celkem 36.878,40 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce JUDr. Filipa Mochnáče, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 1. 2025, č. j. MPSV2024/238225421/1, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Brně (dále jen „úřad práce“) ze dne 11. 10. 2024, č. j. BMAT235/2024. Uvedeným rozhodnutím uložil úřad práce žalobci podle § 78a odst. 10 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, povinnost vrátit příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce (dále též „příspěvek“) za 1. čtvrtletí roku 2023 ve výši 796.419 Kč. Dle zjištění úřadu práce totiž žalobce uhradil zaměstnancům mzdy za měsíc březen 2023 a odvody pojistného na veřejné zdravotní pojištění a sociální pojištění až po podání žádosti o příspěvek. Dále u tří zaměstnanců vyčíslil nesprávně odvod na zdravotní pojištění. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že žalovaný přistoupil k určité korekci odůvodnění rozhodnutí úřadu práce, protože připustil pochybení spočívající v absenci reakce na žalobcovy námitky. Veškeré žalobcovy námitky však byly řádně vypořádány v odvolacím řízení, aniž by došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Rozhodnutí žalovaného proto netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. [3] Ve věci samé se krajský soud ztotožnil s posouzením žalovaného. Uvedl, že pokud byly naplněny podmínky podle § 78a odst. 10 zákona o zaměstnanosti, pak jediným zákonným ustanovením upravujícím pravidla pro výpočet neoprávněně získaného příspěvku je § 78a odst. 8 písm. d) zákona o zaměstnanosti. Vzhledem k tomu, že úřad práce žalobci příspěvek v požadované výši vyplatil a teprve následnou kontrolou zjistil, že byl z důvodu nesprávně uvedených údajů vyplacen neoprávněně, neměl jinou možnost než vydat rozhodnutí o povinnosti vrátit příspěvek ve výši nevynaložených nákladů, neboť ke dni podání žádosti žalobci nevznikly mzdové náklady, k nimž by byl vázán nárok na příspěvek. Dotčené pravidlo se tedy z logiky věci vztahuje nejen na situace, kdy úřad práce rozhodne o neposkytnutí příspěvku, nýbrž také na situace, kdy příspěvek poskytne a následnou kontrolou zjistí, že nebyl poskytnut oprávněně. [4] Pro posuzovanou věc je podle krajského soudu podstatné, že příspěvek byl poskytnut na základě žádosti, v níž žalobce prohlásil, že nejpozději ke dni doručení žádosti byla částka určená k výplatám zúčtována a vyplacena, stejně jako odvody. Teprve následnou kontrolou bylo zjištěno, že tomu tak nebylo. Tím se nyní posuzovaná věc skutkově odlišuje od věci posuzované Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 1 Ads 306/2024, jelikož žalobce nemohl nabýt žádné právní jistoty o splnění podmínek pro přiznání příspěvku, kterou by bylo třeba chránit. [5] K námitce nesprávné (nezákonné) aplikace § 78a odst. 10 zákona o zaměstnanosti krajský soud zdůraznil, že správní soudy vyvození důsledků nesplnění podmínky skutečně vynaložených nákladů a vyplacených mezd konstantně nepovažují za přepjatý formalismus. S poukazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2024, č. j. 8 Ads 156/2022  47, a ze dne 30. 9. 2015, č. j. 9 Ads 83/2014  46, proto nelze citované ustanovení neaplikovat jen proto, že žalobce v žádosti deklarované výdaje po podání žádosti nakonec „přeci jen“ uhradil. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek. Krajskému soudu vytkl, že nevypořádal jeho argumentaci zpochybňující aplikaci § 78a odst. 8 zákona o zaměstnanosti na danou věc. V této souvislosti poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2009, č. j. 8 Afs 73/2007  111, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005  44 a na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08. [7] Stěžovatel dále namítl porušení zásad legality a dvojinstančnosti správního řízení, neboť rozhodnutí žalovaného nepředstavovalo pouhé upřesnění a doplnění odůvodnění v menším rozsahu, nýbrž kompletní překrytí materiálně zcela absentujícího odůvodnění rozhodnutí úřadu práce. Odůvodnění rozhodnutí úřadu práce totiž neobsahovalo žádné úvahy, nýbrž pouze shrnutí průběhu řízení a citaci zákonných ustanovení. Vůbec se nevypořádávalo s konkrétními námitkami stěžovatele. Tyto nedostatky ostatně sám žalovaný výslovně připustil. Rozhodnutí úřadu práce tedy bylo v rozporu s požadavky stanovenými v § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. V žádném případě nelze hovořit o tom, že by bylo v souladu s právními předpisy, jak to pro jeho dílčí úpravy či doplnění odůvodnění vyžaduje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 As 10/2012  48. Žalovaný měl proto zrušit rozhodnutí úřadu práce. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že v kombinaci rozhodnutí správních orgánů byly všechny jeho námitky řádně vypořádány. Ad absurdum by správnímu orgánu prvního stupně fakticky postačilo, pokud by se svým výrokem „trefil“ do právního názoru odvolacího správního orgánu. Své rozhodnutí by nemusel nijak odůvodňovat a dostatečné by bylo pouze odůvodnění odvolacího orgánu. Takový způsob vedení správního řízení je ovšem nepřípustný, neboť upírá účastníkům správního řízení možnost relevantním způsobem sporovat závěry správních orgánů. Řízení před správními orgány tak bylo stiženo závažnou vadou, pro kterou mělo být rozhodnutí žalovaného zrušeno. [8] Dále stěžovatel namítl, že správní orgány a krajský soud na posuzovanou věc nesprávně aplikovaly § 78a odst. 8 zákona o zaměstnanosti. Aplikován měl být pouze § 78a odst. 10 téhož zákona, který upravuje instrument následné kontroly. Na základě tohoto ustanovení je vždy rozhodováno zpětně, proto má být přihlíženo také k tomu, co materiálně nastalo od okamžiku předchozího vyhovění žádosti. Ustanovení tak má sloužit především k nápravě případů, kdy byl příspěvek vyplacen v rozporu se svým účelem. K jeho aplikaci však nemůže být přistupováno v případech, kdy je na základě následných zjištění úřadu práce zřejmé, že vyplacený příspěvek svůj účel naplnil, byť za existence drobného procesního pochybení. V případě stěžovatele nebyly podmínky § 78a odst. 10 zákona o zaměstnanosti naplněny. Příspěvek, resp. jeho část, mohl být stěžovateli poskytnut na základě nesprávných údajů, neboť v rámci své žádosti o poskytnutí příspěvku mohl uvést nepřesnou informaci, že předmětné náklady na zaměstnance již byly k okamžiku podání žádosti vyplaceny. To však neznamená, že by příspěvek byl vyplacen neprávem nebo v nesprávné výši. I přes toto pochybení stěžovatel nakonec uhradil náklady na zdravotně postižené zaměstnance v tvrzené výši řádově jednotky dní po podání žádosti. Fakticky došlo k úplnému naplnění účelu vypláceného příspěvku a tento byl stěžovateli vyplacen oprávněně a ve správné výši. [9] Z gramatického výkladu § 78a odst. 10 zákona o zaměstnanosti vyplývá, že se pro jeho aplikaci vyžaduje kumulativní splnění dvou rozdílných podmínek: poskytnutí příspěvku na základě nesprávných údajů a současně neprávem nebo v nesprávné výši. Proto má být zohledněno, co nastalo v období po poskytnutí příspěvku na základě nesprávných údajů. V opačném případě by druhá podmínka byla nadbytečná. I pokud byl příspěvek poskytnut na základě nesprávných údajů, nemusí to vždy automaticky znamenat, že se byl poskytnut neprávem nebo v nesprávné výši. K postupu podle § 78a odst. 10 zákona o zaměstnanosti je proto nezbytné současné zjištění, že byl také poskytnut neprávem nebo v nesprávné výši. Stěžovatel přitom následně skutečně vynaložil náklady na stanovený účel. V situaci, kdy úřad práce po více než roce a půl zvažoval postup podle § 78a odst.