3 As 26/2025 — Nejvyšší správní soud

3 As 26/2025- 38 - text  3 As 26/2025 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Myslivecký spolek Ženklava, sídlem Ženklava 319, Ženklava, zastoupený Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem K Nemocnici 168, Nový Jičín, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) M. N., II) T. N., o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2025, č. j. 22 A 23/202447, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu [1] Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“) domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2024, č. j. MZE14091/202416230, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 20. 10. 2023, č. j. MSK 136926/2023. Tímto rozhodnutím byly na základě žádosti osob zúčastněných na řízení (dále též „navrhovatelé“) podle § 17 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, prohlášeny pozemky v jejich vlastnictví za nehonební. Správní orgán I. stupně rozhodoval ve věci podruhé. Prvním rozhodnutím ze dne 9. 5. 2023 žádost navrhovatelů zamítl, neboť považoval jejich tvrzení o smýšlení za zástupné s ohledem na časový sled událostí (žádost byla podána po vypuknutí sporu s žalobcem týkajícího se nezákonné stavby posedu). Žalovaný však toto rozhodnutí zrušil pro nesprávné posouzení existence zájmu navrhovatelů na prohlášení pozemků za nehonební, tzn. smýšlení a svědomí navrhovatelů. [2] Krajský soud žalobu zamítl. Nepřisvědčil žalobci, že by nenařízení ústního jednání ze strany správního orgánu I. stupně mělo za následek vadu řízení. K tomu připomněl, že ve správním řízení se uplatňuje zásada písemnosti a správní orgán má povinnost nařídit ústní jednání tehdy, pokud tak stanoví zvláštní zákon (což v projednávané věci neplatí), nebo v případě, že je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Krajský soud se přitom ztotožnil se správními orgány, že vzhledem k tvrzení navrhovatelů, povaze řízení a posouzení věci správními orgány, nebylo v posuzované věci nezbytné nařídit jednání. Žádné opodstatnění pak nemá požadavek žalobce, aby se navrhovatelé ke svému přesvědčení a světonázoru vyjadřovali ústně a žalobce mohl jejich postoje konfrontovat. V řízení totiž nevyšly najevo žádné okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit pochybnosti o vážnosti přesvědčení a svědomí navrhovatelů. Útočný styl jejich podání takovou okolností není. Krajský soud neshledal pochybení ani v tom, jak žalovaný porovnal právo žalobce na realizaci práva myslivosti s právem navrhovatelů jako vlastníků dotčených pozemků. Jeho závěry totiž mají oporu v judikatuře. K tomu krajský soud citoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2013, č. j. 7 As 16/201353, které podle něj dávají odpověď na žalobní námitky týkající se postupu správních orgánů, potažmo žalovaného ve vztahu k rozsahu zjišťování skutkového stavu, důkazního břemene a tvrzeného porušení rovnosti stran. Dodal, že veřejný zájem na zajištění potřebné míry regulace stavu zvěře lze zajistit i povolením lovu na nehonebních pozemcích dle § 41 zákona o myslivosti. Krajský soud neshledal důvodnými ani námitky, že správní orgán I. stupně byl nucen řídit se závazným právním názorem žalovaného vyjádřeným ve zrušujícím rozhodnutí a že došlo k porušení koncentrace řízení. V závěru konstatoval, že absenci aktivních kroků navrhovatelů proti lovu zvěře a využití jejich pozemků pro honební účely v období mezi koupí pozemků a podáním žádosti o jejich prohlášení za nehonební nelze považovat za lhostejnost. V řízení nebylo zjištěno, že by navrhovatelé měli či museli vědět v době pořízení pozemků, že k takové činnosti na jejich pozemcích dochází či může docházet. Naopak je logické jejich vysvětlení, že se domnívali, že jejich vlastnická práva k pozemkům zaručují ochranu k tomu, aby pozemky nebyly využívány způsobem, se kterým nesouhlasí, a k návrhu přistoupili až v momentě, kdy se dozvěděli, že myslivci mohou využívat jejich pozemky k předmětným činnostem. II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a navrhovatelů [3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Namítá, že nařízení ústního jednání před správním orgánem I. stupně bylo nezbytné pro realizaci jeho práva na kladení dotazů k prostým (nadto doplňovaným) tvrzením navrhovatelů o jejich světonázoru, jakož i pro vyjasnění skutečných důvodů podání jejich návrhu. Žalovaný také pochybil, pokud v rozporu se zásadou koncentrace k tomuto doplňování důvodů návrhu přihlížel. Konkrétně se jedná o skutečnosti uvedené v podání ze dne 3. 10. 2023, v němž navrhovatelé začali nad rámec původního tvrzení o etických a morálních důvodech tvrdit, že jsou vegetariáni, vegani, příznivci permakultury, mají vztah ke zvěři a ochraně přírody apod. Dále stěžovatel namítá porušení zásady rovného postavení účastníků. Navrhovatelé totiž tvrzení o svém smýšlení nijak nedoložili, měnili je v čase a neprojevovali je vůči myslivcům před podáním návrhu. Podle žalovaného přesto jejich prosté tvrzení stačilo a bylo na správním orgánu I. stupně, aby je vyvracel. Navrhovatelé tak byli zvýhodnění oproti stěžovateli. Stěžovatel nesouhlasí s důvody, pro které krajský soud neshledal jejich postoj k myslivosti lhostejným. Poukazuje na to, že pozemky leží uprostřed souvislého komplexu lesů, kde se přirozeně nachází zvěř, v okolí je několik mysliveckých zařízení a přímo na pozemku se nacházel krmelec. Navíc je všeobecně známo, že honební pozemky jsou de iure všechny pozemky, které nejsou zastavěné a „každý přece ví, že zvěř žije v lese a že tam, kde je zvěř, tam se i o zvěř pečuje a zvěř se loví, každý ví, že existují myslivci.“ K tomu odkazuje na pohádkové postavy. Vytýká žalovanému a krajskému soudu, že nevzali v potaz skutečnosti zakládající přinejmenším pochybnosti o účelovosti návrhu a nezkoumali tvrzení navrhovatelů z hlediska jejich věrohodnosti, důvodnosti a pravdivosti, ani to, zda přestalo být jinak legitimní omezení vlastníka z důvodu práva myslivosti proporcionální. Krajský soud pouze citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu, aniž by sám učinil konkrétní závěry. Jeho poukaz na povolení dle § 41 zákona o myslivosti stěžovatel považuje za nepřípadný, neboť tímto jednorázovým nástrojem nelze nahradit komplexní výkon práva myslivosti. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a rozhodnutí žalovaného. [4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že ve správním řízení důsledně aplikoval rozsudek č. j. 7 As 16/201353. V něm byl vysloven názor, že existence smýšlení, které je v rozporu s provozováním myslivosti, je v obecné rovině důvodem pro prohlášení pozemku za nehonební, a pokud vlastník ve své žádosti jednoznačně a pravdivě vymezí své smýšlení, je nutné z této skutečnosti vycházet, neexistujíli důvody, které by svědčily o opaku. Připomínky vznesené stěžovatelem přitom nevyvolaly relevantní pochybnosti o smýšlení navrhovatelů. Ani dřívější lhostejnost k výkonu práva myslivosti nelze zaměňovat za souhlas s jeho výkonem. Navíc se smýšlení člověka v průběhu času proměňuje a reflektuje jeho aktuální poznatky a prožitky. Žalovaný proto navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta. [5] Navrhovatelé ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že trvají na tom, aby jejich pozemky byly nehonební, a to z důvodu jejich smýšlení. Nikdy nebyli členy mysliveckého spolku, nevlastnili zbrojní průkaz a stále jsou vegetariáni. Jelikož je prakticky nemožné doložit smýšlení, považovali v průběhu řízení za důležité pro pochopení jejich stanoviska zmínit, že jsou vegetariáni, ač se nejedná o důkaz, že odmítají zabíjet zvěř či se na tom podílet. Nejednalo se o žádnou změnu tvrzení v čase, a stalo se tak před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Po prvotním zamítnutí jejich návrhu, kdy se domnívali, že se vyjádřili dostatečně, pouze prezentovali další důvody, které podporují fakt, že nezabíjejí živé tvory ani pro svou potravu. Dodali, že krmelec se na jejich pozemku nikdy nenacházel a že nebyli k výkonu práva myslivosti lhostejní, ale vycházeli z toho, že jim vlastnická práva zaručují nakládat se svými pozemku v souladu s jejich přesvědčením. Dlouhou dobu žili v zahraničí, kde by opačná situace nebyla možná. Z uvedených důvodů navrhli, aby byla kasační stížnost zamítnuta (Nejvyšší správní soud poznamenává, že nerekapituloval vyjádření, která nejsou z hlediska uplatněných kasačních nám