4 Afs 178/2024 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 178/2024- 42 - text 4 Afs 178/2024-48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Tomáše Herce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ústecký kraj, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, zastoupený Mgr. Martinem Kramářem, LL.M., advokátem se sídlem Křižovnické náměstí 193/2, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: DPÚK a.s., se sídlem Rotavská 2656/2b, Praha 5, zastoupené JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2021, č. j. MF-28279/2016/1203-25, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 8. 2024, č. j. 15 Af 9/2021-93, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Věc se týká soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí krajského úřadu jako správce daně o námitkách daňového subjektu proti postupu ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 159 a § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 30. 6. 2017, a o žádosti o vrácení vratitelného přeplatku podle § 155 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020. Řešena je právní otázka, zda § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), opravňuje kraj podat žalobu proti uvedenému rozhodnutí o odvolání, pokud tvrdí, že v konečném důsledku by úrok nebo vratitelný přeplatek hradil z rozpočtu kraje. Jde o to, zda má kraj veřejné subjektivní právo na to, aby příjmy rozpočtu kraje nebyly v důsledku případného nezákonného rozhodnutí správce daně sníženy. [2] Osoba zúčastněná na řízení provozovala v roce 2006 na území žalobce (dále jen „stěžovatel“) regionální linkovou autobusovou dopravu. Do dubna 2006 tak činila na základě smlouvy o závazku veřejné služby uzavřené se stěžovatelem a po zániku této smlouvy na základě veřejnoprávních licencí. [3] Poté, co osoba zúčastněná na řízení od 1. 8. 2006 přerušila provoz celkem 2.135 spojů veřejné linkové dopravy, rozhodl Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) jako věcně příslušný dopravní úřad o zachování dopravy podle čl. 14 odst. 4 až 6 nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 ze dne 26. 6. 1969 o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách, ve znění nařízení Rady (EHS) č. 1893/91 ze dne 20. 6. 1991 (dále jen „nařízení Rady č. 1191/69“). Učinil tak rozhodnutím ze dne 7. 8. 2006, č. j. 5253/DS/06/112905 (dále jen „rozhodnutí o zachování dopravy“), kterým osobě zúčastněné na řízení uložil povinnost zachovat provoz na těchto linkách. Dále rozhodl, že o vyrovnání finančního břemene za zachování provozu rozhodne ve zvláštním správním řízení, již tímto rozhodnutím ale přiznal osobě zúčastněné na řízení zálohu na vyrovnání finančního břemene ve výši 16.453.000 Kč. Tuto částku jí následně poukázal na účet. [4] Krajský úřad rozhodnutím ze dne 31. 7. 2008, č. j. 6624/DS/06/130747/08, stanovil, že osobě zúčastněné na řízení náleží vyrovnání finančního břemene ve výši 0 Kč, a podle čl. 13 odst. 1 a 3 nařízení Rady č. 1191/69 jí uložil povinnost zaplatit na účet stěžovatele částku 16.453.000 Kč. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 1. 9. 2010, č. j. MV-74625-13/ODK-2008, zamítlo odvolání osoby zúčastněné na řízení a rozhodnutí krajského úřadu potvrdilo. Dne 15. 9. 2010 poukázala osoba zúčastněná na řízení uvedenou částku na účet stěžovatele. [5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, č. j. 5 A 256/2010-209, zamítl žalobu osoby zúčastněné na řízení proti rozhodnutí Ministerstva vnitra. Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) však následně rozsudkem ze dne 2. 12. 2015, č. j. 1 As 97/2015-164, tento rozsudek i rozhodnutí Ministerstva vnitra zrušil. Shledal, že krajský úřad byl povinen osobě zúčastněné na řízení vyrovnat závazkem vzniklá finanční břemena, jak to vyplývá z čl. 14 odst. 4 až 6 nařízení Rady č. 1191/69. Ministerstvo vnitra v návaznosti na tento rozsudek rozhodnutím ze dne 11. 1. 2016, č. j. MV-74625-27/ODK-2008, zrušilo rozhodnutí krajského úřadu ze dne 31. 7. 2008 a věc vrátilo správnímu orgánu k novému projednání. Dne 22. 2. 2016 byla na účet osoby zúčastněné na řízení znovu připsána částka 16.453.000 Kč. [6] Dne 23. 3. 2016 podala osoba zúčastněná na řízení námitku proti postupu správce daně podle § 254 odst. 5 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020. Podle jejího názoru jí měl krajský úřad v postavení správce daně nejen vrátit částku 16.453.000 Kč, ale také uhradit příslušný úrok z přeplatku na platební povinnosti zaviněného správcem daně podle § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, účinného do 31. 12. 2010, resp. úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 daňového řádu, ve znění do 30. 6. 2017. Dne 12. 4. 2016 požádala osoba zúčastněná na řízení o poskytnutí vratitelného přeplatku podle § 155 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020. [7] Krajský úřad rozhodnutím ze dne 28. 4. 2016, č. j. 2248/EK/2016, námitku zamítl z důvodu, že uvedená částka nebyla přeplatkem na dani, a nevyhověl návrhu osoby zúčastněné na řízení na poskytnutí úroku. Rozhodnutím ze dne 12. 5. 2016, č. j. 2543/EK/2016, krajský úřad zamítl žádost osoby zúčastněné na řízení o poukázání vratitelného přeplatku. Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 6. 2017, č. j. MF-28279/2016/1203-9 a č. j. MF-28280/2016/1203-7, prohlásil uvedená rozhodnutí krajského úřadu za nicotná, neboť měla být vydána věcně nepříslušným správcem daně [§ 105 odst. 2 písm. a) daňového řádu]. Druhý důvod nicotnosti spočíval ve vnitřní rozpornosti rozhodnutí krajského úřadu. Krajský úřad sice správně dovodil, že záloha na vyrovnání finančního břemene neměla charakter daně ve smyslu § 2 odst. 3 daňového řádu, avšak současně vystupoval při vydání tohoto rozhodnutí v postavení správce daně [§ 105 odst. 2 písm. b) daňového řádu]. [8] Obě rozhodnutí žalovaného zrušil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 15 Af 107/2017-71, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V rozsudku vyslovil právní názor, že rozhodnutí krajského úřadu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 6624/DS/06/130747/08, kterým byla osobě zúčastněné na řízení uložena povinnost vrátit vyplacenou zálohu ve výši 16.453.000 Kč na účet stěžovatele, bylo rozhodnutím stanovujícím platební povinnost k peněžitému plnění do veřejného rozpočtu. Uložená platební povinnost se týkala peněžitého plnění v rámci dělené správy, pročež byla daní ve smyslu § 2 odst. 3 písm. c) daňového řádu, resp. platební povinností ve smyslu § 1 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Krajský úřad byl správním orgánem ve smyslu § 106 odst. 2 věty první zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, což z něj současně činí správce daně nadaného pravomocí rozhodnout jak o žádosti osoby zúčastněné na řízení o vrácení vratitelného přeplatku podle § 155 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020, tak o její námitce podle § 254 odst. 5 téhož zákona. Podle krajského soudu byl krajský úřad k vydání odvoláním napadených rozhodnutí věcně příslušný, a tudíž tato rozhodnutí nebyla nicotná podle § 105 odst. 2 písm. a) daňového řádu. Krajský soud zároveň neshledal žalovaným zdůrazňovaný vnitřní rozpor odvoláním napadených rozhodnutí, který by zakládal jejich nicotnost z důvodu podle § 105 odst. 2 písm. b) daňového řádu. [9] Ve věci tak znovu rozhodoval žalovaný, který v záhlaví uvedeným rozhodnutím spojil řízení o odvolání proti rozhodnutí o námitce proti postupu správce daně podle § 254 odst. 5 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020, a řízení o odvolání proti žádosti o poukázání vratitelného přeplatku ve výši úroku podle § 155 téhož zákona (výrok I). Rozhodnutí o námitce změnil tak, že námitce ze dne 23. 3. 2016 vyhověl a krajskému úřadu uložil povinnost uhradit osobě zúčastněné na řízení úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků a § 254 daňového řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2017, z částky 16.453.000 Kč ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné ke dni 1. 7. 2010, zvýšené o 14 procentních bodů za období od 6. 10. 2010 do 22. 2. 2016 (výrok II). II. První rozhodnutí krajského soudu a zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu [10] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu stěžovatel, který je krajem. Krajský soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 15 Af 9/2021-53, k jeho žalobě zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Aktivní legitimaci k podání žaloby podle § 65 odst. 1 s. ř. s. shledal krajský