4 Afs 6/2026 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 6/2026- 73 - text  4 Afs 6/2026-78 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: SK HAMR, z. s., IČO 22846662, se sídlem K Vodě 3200/3, Praha 10, zast. Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem, se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, proti žalované: Národní sportovní agentura, se sídlem Českomoravská 2420/15, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 1. 2025, č. j. NSA02048/2022/PU22/8, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2025, č. j. 5 A 32/202592, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 15.609 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Ondřeje Hály, advokáta. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobce požádal žalovanou o poskytnutí dotace. Žalovaná řízení o této žádosti zastavila, neboť žalobce nebyl oprávněným žadatelem. Nesplnil totiž podmínku bodu 6.2 písm. b) výzvy 13/2022, č. j. NSA0058/2020/A/120 (dále jen „Výzva“), podle níž musí být žadatel provozovatelem sportovního zařízení. Žalobce sice tvrdí, že je provozovatelem sportovních areálů HAMR – Záběhlice a HAMR – Braník (dále souhrnně jen „sportovní zařízení“), ale jejich skutečným provozovatelem je společnost HAMR  Sport a. s. (dále jen „HAMR  Sport“). [2] Proti tomuto rozhodnutí žalované se žalobce bránil žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Městský soud rozhodnutí žalované zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení. [3] Městský soud dospěl k závěru, že žalovanou zjištěný skutkový stav nevyplývá ze správního spisu. Žalovaná opřela svá zjištění výlučně o údaje z databáze o tělovýchovných jednotách, sportovních klubech a sportovních zařízeních nacházejících se na území hlavního města Prahy provozované Pražskou tělovýchovnou unií, z.s. (dále jen „databáze“) a internetových stránek společnosti HAMR  Sport. Tato zjištění však žalovaná nikterak nekonfrontovala s údaji uvedenými v rejstříku sportu. Co se týká smlouvy o nájmu, tak žalovaná pouze neurčitě uvedla, že z ní nevyplývá žalobcův statut provozovatele sportovních zařízení. [4] Pokud vykazují listiny obsažené ve správním spisu pochybnosti o úplnosti zjištěného skutkového stavu, měla žalovaná učinit další dokazování, aby jakoukoliv pochybnost vyvrátila. Sama žalovaná uvádí, že je rozhodné, jak je sportovní zařízení skutečně užíváno. K objasnění této otázky však žalovaná neučinila dostatečné dokazování. Není totiž zřejmé, z jakých objektivních důvodů vyvozuje, že údaje v databázi odráží reálný stav. Pražské tělovýchovné unii z.s. není svěřeno spravovat informační systém veřejné správy, v němž by byly evidovány údaje o sportovních organizacích, sportovcích a sportovních zařízeních. Tímto informačním systémem je rejstřík sportu, s nímž však žalovaná ve svém rozhodnutí vůbec nepracuje. [5] Žalovaná měla vyzvat žalobce k předložení doplňujících podkladů, na jejichž základě by zjištěné rozpory odstranila, a to podle § 14k odst. 3 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla). Žalobce nemohl očekávat, že jej nebude žalovaná považovat za provozovatele sportovních zařízení, neboť ze znění Výzvy se jevilo doložení nájemního vztahu jako dostatečné. To, že žalovaná nemá za prokázané, že žalobce je provozovatelem sportovních zařízení, se tak žalobce dozvěděl až z odůvodnění napadeného rozhodnutí. S ohledem na jednoinstančnost řízení a absenci výzvy k seznámení s podklady před vydáním rozhodnutí navrhl žalobce až v řízení před městským soudem několik důkazů k prokázání, že je provozovatelem sportovních zařízení. Městský soud však nemůže nahrazovat činnost správních orgánů. Bude proto na žalované, aby skutková zjištění přiměřeně doplnila v dalším řízení. [6] Nejvyšší správní soud poznamenává, že soudy již jednou v této věci rozhodovaly. Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 1 Afs 25/202488, rozsudek městského soudu ze dne 24. 1. 2024, č. j. 14 A 25/202335, i tehdejší rozhodnutí žalované o zastavení řízení a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V něm žalovaná vydala rozhodnutí, které je předmětem nynějšího přezkumu. Závěry tohoto rozsudku však nejsou v tomto řízení s ohledem na kasační námitky významné, a proto se jimi nebude Nejvyšší správní soud podrobněji zaobírat. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [7] Proti rozsudku městského soudu podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [8] Městský soud založil svůj rozsudek na tom, že žalovaná nekonfrontovala svá zjištění s údaji v rejstříku sportu. Tím však městský soud přisoudil rejstříku sportu primární význam, aniž by vyložil, z jakého důvodu má mít takovou důkazní sílu, že nevypořádání se s jeho obsahem bez dalšího zakládá vadu dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Napadený rozsudek je také vnitřně rozporný, neboť městský soud na druhou stranu neprovedl důkaz výpisem z rejstříku sportu pro nadbytečnost. [9] Do rejstříku sportu zapisují údaje sportovní organizace. Samotné zapsání žalobce v rejstříku sportu tedy neosvědčuje, že by fakticky sportovní zařízení provozoval. Rejstřík sportu není veřejný a údaje v něm nejsou spojeny s materiální publicitou či státní garancí správnosti. Žalobce musí fakticky (materiálně) provozovat sportovní zařízení, což je žalovaná oprávněna posoudit na základě listin ve správním spisu. I kdyby městský soud skutečně považoval za žádoucí, aby se stěžovatelka vypořádala s údaji v rejstříku sportu, jde primárně o otázku rozsahu odůvodnění a vypořádání podkladů, nikoliv o vadu skutkových zjištění dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. [10] Městský soud uvedl, že žalovaná měla zjistit skutkový stav bez jakýchkoliv pochybností. Takový požadavek však představuje přepjatý důkazní standard, který neodpovídá obecné povaze dokazování ve správním řízení ani omezenému soudnímu přezkumu ve věcech týkajících se nenárokových dotací. V důsledku toho se přesouvá důkazní břemeno z žadatele na poskytovatele dotace. [11] Neobstojí ani závěr městského soudu, že stěžovatelka měla žalobce vyzvat k doplnění podkladů. Povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně splnění podmínek Výzvy totiž tíží primárně žadatele. Postup podle § 14k odst. 3 rozpočtových pravidel slouží k odstranění vad či neúplnosti žádosti, nikoli k tomu, aby poskytovatel dotace nahrazoval aktivitu žadatele či aby zjišťoval skutkový stav bez jakýchkoliv pochybností. Stěžovatelka přitom opřela svůj závěr o obsah smlouvy o nájmu sportovních zařízení a ověřitelné podklady svědčící o tom, kdo sportovní zařízení fakticky provozuje. [12] Rozhodnutí stěžovatelky vycházelo z rozlišení mezi titulem k užívání a faktickou odpovědností za provoz sportovních zařízení. Stěžovatelka popsala, co ze smlouvy o nájmu plyne a proč to samo o sobě neprokazuje, že je žalobce odpovědný za provoz sportovních zařízení a plnění s tím spojených. Pokud tuto argumentaci označil městský soud za neurčitou, měl přesně uvést, v čem má neurčitost spočívat, a věcně se s obsahem odůvodnění vypořádat. [13] Městský soud postavil svůj závěr o existenci vady dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. na tom, že se stěžovatelka nevypořádala s rejstříkem sportu, nikoliv na rozporu skutkových závěrů se spisem. Pokud měl městský soud za to, že skutkový stav vyžaduje doplnění a že existují pochybnosti o jeho úplnosti, mohl důkaz výpisem z rejstříku sportu provést a pochybnosti odstranit nebo jednoznačně vyložit, proč jde o deficit takového rozsahu, že by dokazování soudem již znamenalo nahrazování činnosti správního orgánu. [14] Žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [15] Stěžovatelka v žádném jiném řízení o poskytnutí dotace (ani v později zahájeném) nezpochybňovala, že žalobce je provozovatelem sportovních zařízení. Vždy přitom stačilo, aby doložil smlouvu o nájmu (jak vyplývá ostatně z Výzvy). V tomto jediném případě se však žalobce až z rozhodnutí stěžovatelky dozvěděl, že smlouva o nájmu neprokazuje, že je provozovatelem sportovních zařízení. Kdyby stěžovatelka vyzvala žalobce k doložení důkazů, tak by řadu důkazních prostředků předložil, jak ostatně učinil v řízení před městským soudem. Stěžovatelka přitom shromažďovala podklady, které ani nebyly předem vymezeny v rámci Výzvy, selektivně v neprospěch žalobce a ani neověřovala jejich správnost či aktuálnost. Ze shromážděných podkladů mohly stěžovatelce vzniknout nanejvýš pochybnosti o tom, kdo sportovní zařízení provozuje. To však nelze ztotožnit s řádně a úplně zjištěným skutkovým stavem. Pokud tedy stěžovatelka měla pochybnosti, měla žalobce vyzvat k objasnění otázky, kdo sportovní zařízení skutečně provozuje. Městský soud má proto pravdu, že stěžovatelka nekonfront