4 As 27/2025 — Nejvyšší správní soud

4 As 27/2025- 98 - text 4 As 27/2025-107 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobců: a) Obec Čeperka, se sídlem B. Němcové 1, Čeperka, b) R. Š., DiS., c) M. Ch., d) M. Š., e) Z. V., f) I. V., g) Ing. D. H., h) R. D., všichni společně zast. Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem, se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) CETIN a.s., se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha, II) CIDEV1 s. r. o., se sídlem K vodojemu 2430/8, Praha, zast. Mgr. Davidem Kroftou, advokátem, se sídlem Újezd 450/40, Praha, III) Czech Industrial Development s. r. o., se sídlem K vodojemu 2430/8, Praha, zast. JUDr. Lucií Poliakovou, advokátkou, se sídlem Jakubská 647/2, Praha, IV) Obec Opatovice nad Labem, se sídlem Pardubická 160, Opatovice nad Labem, zast. Mgr. et Mgr. Michalem Bouškou, advokátem, se sídlem Teplého 2786/0, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2023, č. j. KrÚ 81516/2023/78/OMSŘI/Vod, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 12. 2024, č. j. 52 A 84/2023-140, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Magistrát města Pardubic (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 26. 11. 2021, č. j. MmP 123890/2021 (dále jen „první územní rozhodnutí“), rozhodl k žádosti osoby zúčastněné na řízení III) (dále také jen „stavebník“) o umístění stavby „Skladová a montážní hala“ (dále jen „stavba“) na pozemcích specifikovaných ve výroku I. tohoto rozhodnutí nacházejících se v katastrálním území Opatovice nad Labem. Žalovaný však rozhodnutím ze dne 20. 6. 2022, č. j. 40523/2022/17/OMSŘI/Pu (dále jen „první rozhodnutí o odvolání“), první územní rozhodnutí zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Stavební úřad na to rozhodnutím ze dne 24. 2. 2023, č. j. MmP 27957/2023 (dále jen „druhé územní rozhodnutí“), opětovně rozhodl o umístění stavby podle § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a podle § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu (dále jen „územní vyhláška“). [2] Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl celkem pět odvolání podaných mj. žalobkyní a), osobou zúčastněnou na řízení IV), žalobci b) až h) a dalšími osobami, a druhé územní rozhodnutí potvrdil. II. [3] Žalobci a) až h) [dále společně jen „žalobci“] se proti napadenému rozhodnutí bránili společnou žalobou u Krajského soudu v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“). Ten žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [4] Krajský soud po shrnutí z judikatury vyplývajících principů přezkumu správních rozhodnutí v napadeném rozsudku dovodil, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Je z něj totiž patrné, jak žalovaný rozhodl a na základě jakých úvah. Žalovaný se vyjádřil ke všem odvolacím námitkám. Pokud žalobci žalovanému vytýkali, že vůbec nereagoval na podání žalobkyně a) ze dne 31. 8. 2023 obsahující vyjádření k podkladům rozhodnutí, vzhledem ke koncentraci územního řízení se podle krajského soudu nejednalo o podání, které by žalobkyni a) opravňovalo rozšířit její odvolací námitky. Mimoto, žalobkyně a) v něm brojila proti problematice hluku, nevypořádání se s vlivem dopravy, ochranou podle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (dále jen „zákon o ochraně ZPF“), či proti závazným stanoviskům, čímž se žalovaný zabýval v rámci posouzení ostatních námitek. [5] Krajský soud dále k otázce aktivní věcné legitimace žalobců uvedl, že se odvíjí od jejich postavení v územním řízení. V něm bylo jejich účastenství založeno vlastnictvím sousedních nemovitostí podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. Tím byl tudíž předurčen i rozsah námitek, které mohli v územním řízení, a poté i v řízení o žalobě, uplatnit. Jakožto vlastníci sousedních nemovitostí tedy mohli uplatňovat pouze ty námitky, které souvisely s ochranou jejich vlastnického práva. Naopak jim nepříslušelo postavení garanta zákonnosti rozhodování správních orgánů. Z uvedeného důvodu se nemohli domáhat ochrany práv třetích osob či veřejného zájmu. Krajský soud se proto blíže nezabýval žalobním tvrzením o chybějícím souhlasu osoby zúčastněné na řízení IV) s umístěním stavby ve smyslu § 184a stavebního zákona. Její uplatnění žalobcům nesvědčilo. Přesto krajský soud upozornil, že stavební úřad i žalovaný se namítanému nedostatku tohoto souhlasu, jakož i vlivu místního referenda obce Opatovice nad Labem na umístění stavby věnovaly a dospěly k závěru, že uvedený souhlas obec udělila a tento nebyl vzat zpět, a že bylo věcí zastupitelských orgánů této obce [osoby zúčastněné na řízení IV)], jak naloží s výsledky s tím souvisejícího místního referenda. Krajský soud upozornil i na to, že ve věci daného místního referenda je u něj vedena žaloba a že na základě podnětu jednoho ze zastupitelů obce Ministerstvo vnitra ve „Výsledku šetření podnětu“ ze dne 10. 1. 2024, č. j. MV-197594-5/ODK-2023 (dále také jen „výsledek šetření“), dovodilo, že potřebný souhlas byl udělen a vydal jej starosta obce, který k tomu byl oprávněn. [6] K tvrzenému nedostatečnému posouzení dopadů zvýšení hluku z nárůstu osobní dopravy krajský soud vyslovil, že stavba se neumisťuje do bezprostředního okolí obytné zástavby, ale že se nachází severně od území žalobkyně a) v oblasti věnované průmyslu a výrobě. V její blízkosti jsou umístěny další haly a stavby zemědělského rázu. Obytné domy žalobců b) až h) jsou vzdáleny přibližně 500 metrů. To, že se závazná stanoviska vydaná v dané věci otázce osobní dopravy v podstatných pasážích nevěnovala, krajský soud nepovažoval za pochybení, protože z povahy stavby (skladovací a montážní haly) se nepředpokládalo, že by ve značné míře generovala osobní dopravu. Dopravní zatížení související se stavbou tudíž bylo řešeno především z hlediska regulace dopravy nákladní, a to prostřednictvím nově zbudované pozemní komunikace, která přes území žalobkyně a) nevede. Tím se správní orgány zabývaly. Krajský soud neměl (na rozdíl od žalobců) za chybnou a účelovou úvahu žalovaného, že regulaci osobní dopravy lze řešit pomocí nové příjezdové komunikace a úpravou v podobě dopravního značení až při budoucím vyhodnocení provozu, jelikož i když zcela nevyloučil nízké navýšení osobní dopravy, její konkrétní dopady považoval za obtížně vyčíslitelné. Krajský soud tedy souhlasil se správními orgány, že případné zvýšení dopravy bude eliminováno novou pozemní komunikací, jejíž užívání bude z hlediska pohodlnosti i délky jízdy výhodnější. Krajský soud poukázal i na to, že žalobci žádný konkrétní či odborný podklad, z něhož by tvrzené zvýšené dopravní zatížení osobní dopravou plynulo, nepředložili. K tomu dodal, že i namítané zhoršení kvality prostředí žalobci odvozují právě od navýšení osobní dopravy, což bude možno posuzovat v budoucnu a řešit uvedenou regulací dopravy. [7] Krajský soud za důvodnou nepovažoval námitku nedostatečného vymezení účelu stavby. Po zrušení prvního územního rozhodnutí žalovaným stavebník doplnil účel stavby tak, že bude sloužit ke skladování běžného spotřebního zboží či výrobků produkce lehké výroby. Takto konkretizovaný účel již měl krajský soud, ve shodě s žalovaným, za dostačující. Poukázal přitom i na vyhlášku č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb (dále jen „vyhláška o dokumentaci staveb“), která detailnější vymezení účelu stavby nezakotvuje a z § 126 a § 81 stavebního zákona dále krajský soud dovodil variabilitu účelu užívání. Za podstatné považoval, že je účel stavby v souladu s územně plánovací dokumentací. Žádné jiné aspekty mu tudíž nepřísluší hodnotit. [8] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní argumentaci o rozporu nově budované příjezdové komunikace (objekt SO 132) umisťované mimo jiné i na ploše NZ (zemědělsky obhospodařována půda) s územním plánem. Závěr o bezrozpornosti stavby s územním plánem osoby zúčastněné na řízení IV) podle něj byl řádně odůvodněn v revizním závazném stanovisku orgánu územního plánování ze dne 18. 7. 2023, č. j. Krú 56501/2023 (dále jen „územní stanovisko“), v druhém územním rozhodnutí i v napadeném rozhodnutí. Krajský soud poukázal i na to, že územní plán u plochy NZ v doplňkovém využití připouští stavby a zařízení slučitelné s hlavním využitím, mezi něž nepochybně patří účelové komunikace a cesty zajišťující prostupnost krajiny. Krajský soud poukázal i na projektovou dokumentaci stavby, z níž ověřil, že nová účelová komunikace je vedena v těsné blízkosti silnic