Nejvyšší správní soud 4 As 287/2025

Ústředí Státního pozemkového úřadu, odbor správy majetku státu, rozhodnutím ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. SZ 162832/2024 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), převedlo pozemky uvedené v příloze č. 1 tohoto rozhodnutí do rezervy státních pozemků podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, ve znění účinném do 28. 2. 2025 (dále jen „zákon o Státním pozemkovém úřadu“) [výrok I.], a převedlo do rezervy státních pozemků podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona o Státním pozemkovém úřadu pozemky označené jako parcela č. 796/3, č. 796/4, č. 796/5, č. 796/6 a č. 796/7 v katastrálním území Loučka u Nového Jičína (výrok II.). Důvodem pro převedení pozemků byla jejich potřebnost k uskutečnění rozvojového programu Ministerstva financí „Rozvojový program státu pro realizaci záměru podpory bydlení“.

Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, které žalovaný shora uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, který v záhlaví specifikovaným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Proti napadenému rozsudku se žalovaný (dále jen „stěžovatel”) bránil kasační stížností.

Dříve než Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl, vzal ji stěžovatel zpět podáním ze dne 9. 1. 2026.

Podle § 37 odst. 4 s. ř. s., může vzít navrhovatel svůj návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud o něm soud nerozhodl. Podle ustanovení § 47 písm. a) s. ř. s., soud řízení usnesením zastaví, vzalli navrhovatel svůj návrh zpět.

Jelikož projev vůle stěžovatele, jímž jednoznačně došlo ke zpětvzetí kasační stížnosti, nevzbuzuje pochybnosti, že jím stěžovatel zamýšlí ukončit řízení o kasační stížnosti jeho zastavením, Nejvyšší správní soud v souladu s § 47 písm. a) s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. řízení zastavil.

O náhradě nákladů řízení účastníků řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť řízení bylo zastaveno. O nákladech řízení osoby zúčastněné na řízení pak bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona, neboť v řízení o kasační stížnosti jí nebyla uložena žádná povinnost a současně zde nejsou ani důvody hodné zvláštního zřetele pro přiznání náhrady nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení tudíž nemá na jejich náhradu právo.