4 Azs 13/2026 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 13/2026- 51 - text  4 Azs 13/2026-53 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobce: N. Q. H., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) N. Q. V., II) N. S. T. H., III) N. V. H. S., o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 7. 2025, č. j. MV941984/SO2025, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2025, č. j. 17 A 45/202581, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků ani osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobci se vrací soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: [1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 15. 4. 2025, č. j. OAM46612/ZR2025, podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušilo žalobci platnost povolení k trvalému pobytu. Žalovaná rozhodnutím ze dne 30. 7. 2025, č. j. MV941984/SO2025, odvolání žalobce zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. [2] Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2025, č. j. 17 A 45/202581, žalobu proti rozhodnutí žalované jako nedůvodnou zamítl. [3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) blanketní kasační stížnost. V jejím doplnění učiněném k výzvě Nejvyššího správního soudu navrhuje zrušení napadeného rozsudku i žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právní kvalifikací ze strany krajského soudu, a proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily. [4] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla včetně jejího doplnění podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zastoupen advokátem. [5] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před krajským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. [6] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS). [7] Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti namítá, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav ohledně nemožnosti jeho návratu do České republiky a také ohledně okolností jeho soukromého a rodinného života. Řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu je řízením zahajovaným z moci úřední, a proto je povinností správního orgánu zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Bylo tak povinností správního orgánu stěžovatele jako účastníka správního řízení vyslechnout, případně vyslechnout jeho nejbližší rodinné příslušníky ke zjištění dopadů rozhodnutí na stěžovatele a jeho nejbližší rodinu. [8] Dále se podle stěžovatele správní orgány i krajský soud nesprávně a nedostatečně zabývaly otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života. Správní orgány výslovně uvedly, že se v případě stěžovatele nemusí dopady do soukromého a rodinného života zaobírat. Krajský soud uvedl, že stěžovatel musel tvrdit konkrétní mimořádné skutečnosti, které by dokládaly zjevnou nepřiměřenost dopadu napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. S tímto hodnocením se však stěžovatel neztotožňuje. [9] Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře již zabýval otázkou zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ze strany správních orgánů v kontextu zjištění okolností soukromého a rodinného života cizince. Z této judikatury vyplývá, že „[p]řestože bylo správní řízení o zrušení platnosti povolení k pobytu dle § 87l zákona o pobytu cizinců zahájeno z moci úřední, nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby pouze z vlastní iniciativy vyhledával všechny relevantní důkazy, které by případně prokazovaly skutečnosti svědčící ve prospěch žalobkyně, tedy rovněž nepřiměřenost tvrzeného zásahu do jejího soukromého a rodinného života, pokud sama žalobkyně takové skutečnosti ani neoznačí. Bylo tedy na samotné žalobkyni, aby přesvědčivým způsobem tvrdila, resp. nabídla důkazy o tom, že v jejím případě existuje překážka bránící vydání správního rozhodnutí“ (…) Za situace, kdy správní orgány z jim dostupných podkladů bezpečně zjistily osobní a rodinnou situaci žalobkyně a žalobkyně ohledně těchto zjištění ve správním řízení nic nenamítala, nebylo povinností správních orgánů vyzývat žalobkyni k dalšímu, konkrétnějšímu sdělení stran těchto skutečností. Správní orgány nezpochybňovaly tvrzení žalobkyně týkající se jejího rodinného života, která uvedla v odvolání (neměly pochybnost o jejich pravdivosti). Správním orgánům nelze ani vytýkat, že neprovedly důkaz účastnickým výslechem žalobkyně. V řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu zákon správnímu orgánu provést obligatorně výslech účastníka řízení neukládá. Jak soud již dříve konstatoval (srov. např. rozsudek ze dne 14. 8. 2018, č. j. 4 Azs 153/201857), v tomto typu řízení bývá zpravidla dostatečné písemné sdělení relevantních okolností vztahujících se k rodinnému a soukromému životu cizince (a to tím spíše, pokud je již v řízení před správními orgány zastoupen advokátem). Účastnický výslech bude nutno zpravidla provést k návrhu účastníka a pokud to současně bude nutné za účelem odstranění rozporů ve skutkových zjištěních. Žádná z těchto situací však v nynějším řízení nenastala  žalobkyně svůj výslech nenavrhla a o zjištěných skutkových okolnostech nepanoval spor (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 367/201834). Dále z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že „[o]becná povinnost správních orgánů opatřovat podklady pro rozhodnutí a postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jde v tomto případě „ruku v ruce“ s povinností účastníků řízení poskytnout veškerou potřebnou součinnost, případně označit důkazy na podporu jejich tvrzení (viz § 50 odst. 2 a § 52 v návaznosti na § 3 správního řádu). Správní orgán při zjišťování podstatných skutečností zpravidla může vycházet jen z toho, co uvede a osvědčí účastník; ani v řízení zahajovaném z moci úřední nelze po správním orgánu požadovat, aby pouze z vlastní iniciativy vyhledával všechny myslitelné důkazy, které by prokazovaly skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, pokud sám stěžovatel takové skutečnosti neoznačí“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2023, č. j. 1 Azs 176/202336). [10] Tyto judikatorní závěry lze aplikovat i na nyní posuzovanou věc. Ze správního spisu vyplývá, že prvostupňový orgán stěžovateli doručil oznámení o zahájení správního řízení ze dne 15. 1. 2025 podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť z cestovního dokladu stěžovatele bylo správním orgánem zjištěno, že dne 7. 6. 2019 opustil území Evropské unie a zpět se vrátil až d