5 Afs 273/2025 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 273/2025- 43 - text  5 Afs 273/2025 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: VEMEX s.r.o., se sídlem Evropská 2591/33e, Praha, zast. JUDr. Janem Procházkou, LL.M., advokátem se sídlem Pobřežní 648/1a, Praha, proti žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2025, č. j. 62 Af 13/2024198, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2025, č. j. 62 Af 13/2024198, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) zrušil jednak odvolací rozhodnutí stěžovatele ze dne 23. 1. 2024, č. j. 69774/23/760040133051278, vydané v přezkumném řízení ve věci výše úroku z neoprávněného jednání správce daně, a dále též jemu předcházející rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 4. 2023, č. j. 13570/23/510041456710158, a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. [2] Rozhodnutím ze dne 7. 2. 2019, č. j. 22425/19/430012715050553, přiznal Specializovaný finanční úřad žalobkyni úrok ve výši 30 957 392 Kč z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) – a to konkrétně z důvodu neoprávněného vymáhání DPH za zdaňovací období prosinec 2014 a leden až květen 2015 na základě zajišťovacích příkazů ze dne 30. 10. 2015. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 4. 3. 2020, č. j. 9463/20/510041454711974 (dále též „rozhodnutí o úroku“) zamítlo odvolání žalobkyně a potvrdilo prvostupňové rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu. Řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 Af 19/2020; toto soudní řízení je aktuálně přerušeno kvůli podnětu Odvolacího finančního ředitelství k přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí o úroku, kterému stěžovatel vyhověl. [3] Rozhodnutím ze dne 25. 7. 2022, č. j. 45433/22/770030132109459, stěžovatel nařídil přezkoumání rozhodnutí o úroku z důvodu změny judikaturního výkladu rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2020, č. j. 3 Afs 155/201940, podle něhož § 254 odst. 2 daňového řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2020) upravuje nikoli jen (zvláštní) daňovou sazbu ve dvojnásobné výši oproti „standardní“ sazbě, ale stanoví též úrokové období. Proti rozhodnutí o nařízení přezkoumání podala žalobkyně odvolání, které Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 15. 11. 2022, č. j. MF26601/2022/39024, zamítlo a potvrdilo napadené rozhodnutí stěžovatele. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně žalobu nepodala. [4] Odvolací finanční ředitelství tedy provedlo přezkumné řízení, v němž vydalo podle § 123 odst. 5 daňového řádu výše uvedené rozhodnutí ze dne 17. 4. 2023, jímž změnilo rozhodnutí o úroku tím způsobem, že snížilo celkovou výši přiznaného úroku na 16 702 223 Kč, když dvojnásobnou úrokovou sazbu aplikovalo ve světle shora zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu na kratší období (správce daně vedení exekučního řízení zastavil, jakmile žalobkyně vymáhanou částku DPH uhradila, a následně měl tedy žalobkyni náležet úrok pouze poloviční). Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž stěžovatel rozhodl už zmíněným rozhodnutím ze dne 23. 1. 2024, kterým napadené rozhodnutí změnil – a to tak, že opravil chybu v čísle jednacím rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu a doplnil výrok o údaj o splatnosti rozdílu mezi přiznanými úroky ve výši 14 255 169 Kč; věcně tak stěžovatel rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství vydané v přezkumném řízení potvrdil. 2. Rozhodnutí krajského soudu [5] Proti odvolacímu rozhodnutí stěžovatele podala žalobkyně žalobu, kterou krajský soud shledal důvodnou a napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, které mu předcházelo, zrušil podle § 78 odst. 1 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. [6] Jedinou otázkou, kterou se krajský soud zabýval, bylo splnění podmínek pro nařízení přezkumného řízení podle § 121 daňového řádu. Dospěl přitom k závěru, že podmínky splněny nebyly. Důvodem pro nařízení přezkumného řízení byla změna judikatury Nejvyššího správního soudu po právní moci rozhodnutí o úroku, přičemž se jednalo o změnu v neprospěch žalobkyně. S odkazem na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu dospěl krajský soud k závěru, že nový právní výklad by mohl být přijat pouze tehdy, pokud by se jednalo o vlastní předmět probíhajícího řízení. V tomto případě ve věci existovalo pravomocné rozhodnutí (rozhodnutí o úroku), a tedy řízení před daňovými orgány neprobíhalo. Nový výklad právních předpisů nezakládá rozpor předchozích rozhodnutí s právními předpisy, a tudíž nemůže být důvodem k zahájení přezkumného řízení. Žalobu k Městskému soudu v Praze nelze považovat za úkon, který „otevřel“ řízení o úroku před daňovými orgány. Zbylou částí žaloby (věcnými námitkami proti rozhodnutí stěžovatele, jež souvisely s výší úrokové sazby, resp. dobou úročení) se krajský soud nezabýval, jelikož zrušil rozhodnutí stěžovatele a rovněž Odvolacího finančního ředitelství s tím, že přezkumné řízení nemělo být vůbec vedeno. Podle krajského soudu nařídil stěžovatel přezkumné řízení v rozporu s § 121 daňového řádu, a proto je nezákonné i žalobou napadené rozhodnutí, které bylo v rámci tohoto přezkumného řízení vydáno; k tomu odkázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2016, č. j. 5 As 203/2025141 (pozn. zdejšího soudu: správně se zjevně jedná o rozsudek pod č. j. 5 As 203/2015141). 3. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně [7] Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost z důvodu nesprávného právního posouzení krajským soudem a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [8] Stěžovatel nejprve uvedl, že žalobkyně podala žalobu proti rozhodnutí vydanému v přezkumném řízení. Proti samotnému nařízení přezkumu se sice žalobkyně odvolala, proti zamítavému rozhodnutí Ministerstva financí však žalobu nepodala. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že proti rozhodnutí o nařízení přezkumu žaloba přípustná je. V navazujícím (řetězícím) aktu, kterým rozhodnutí v přezkumném řízení je, pak již není možné napadat otázky, které bylo možné napadnout před soudem již dříve. [9] Dále se stěžovatel vymezil proti závěrům krajského soudu ohledně podmínek, za nichž je možné považovat řízení za probíhající („otevřené“), včetně toho, že nemohl nařídit přezkum na základě změny judikatury v neprospěch žalobkyně. [10] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve namítla, že argumentace stěžovatele ohledně toho, že žalobkyně měla podat žalobu ve věci nařízení přezkumu, je procesně opožděná. Tuto argumentaci měla uplatnit již v reakci na odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí v přezkumném řízení (tj. v žalobou napadeném rozhodnutí), nikoliv až v kasační stížnosti. Zároveň poukázala na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2015, č. j. 22 Af 29/201340, podle něhož se rozhodnutím o nařízení přezkumu pouze upravuje vedení řízení, a tudíž proti němu není žaloba přípustná. Zároveň žalobkyně uvedla, že stěžovatel při nařízení přezkumu podrobně nehodnotil konkrétní skutkové okolnosti případu, ale pouze provedl předběžné posouzení věci, na základě kterého přezkum nařídil. Žalobkyně proto setrvala na tom, že zákonnost nařízení přezkumu měl posuzovat krajský soud na základě žaloby v projednávané věci. 4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a za stěžovatele jedná jeho pověřený zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru. [12] Kasační stížnost je důvodná. [13] Krajský soud založil svou argumentaci výlučně na tom, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro nařízení přezkumného řízení podle § 121 odst. 1 daňového řádu. Nejvyšší správní soud však má za to, že takové posouzení krajskému soudu v této fázi již nenáleželo. [14] Rozhodnutí o nařízení přezkumu (respektive rozhodnutí o odvolání proti tomuto nařízení) je rozhodnutím ve smyslu § 65 s.