5 As 173/2025 — Nejvyšší správní soud

5 As 173/2025- 26 - text  5 As 173/2025 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: L. K., proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice Jiřice, se sídlem Ruská cesta 404, Jiřice, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2025, č. j. 54 A 4/202473, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2025, č. j. 54 A 4/202473, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, jímž bylo vyhověno žalobě na určení nezákonnosti zásahu stěžovatelky, spočívajícího ve vyřazení žalobce z práce na pracovišti SHČ (střediska hospodářské činnosti) u společnosti Bilsing Automation Czech s. r. o. (dále jen „společnost Bilsing“). [2] V žalobě žalobce uvedl, že byl shledán zdravotně způsobilým k pracovnímu zařazení na pracovišti u společnosti Bilsing ve Věznici Jiřice a s tímto zařazením udělil souhlas; jeho pracovní zařazení doporučila odborná komise stěžovatelky a dne 6. 12. 2023 jej schválil ředitel stěžovatelky. Ve dnech 3., 4. a 5. 1. 2024 žalobce odpracoval celou směnu a na konci směny dne 5. 1. 2024 mu vedoucí zaměstnanec na pracovišti předložil k podpisu listinu, v níž bylo uvedeno, že žalobce „nebyl přijat pro nadbytečnost“. Žalobce dne 8. 1. 2024 informoval ředitele stěžovatelky o tom, že trvá na svém pracovním zařazení u společnosti Bilsing. Na žádost ředitele stěžovatelky o vysvětlení společnost Bilsing uvedla, že začátkem ledna došlo ke snížení objemu předpokládaných zakázek a v návaznosti na to byl vydán pokyn snížit počet pracovníků na původní stav. Podle vedoucího oddělení zaměstnávaní vězněných osob je stanovení počtu pracovníků, organizace práce a výběr konkrétních pracovníků výlučným právem společnosti Bilsing; neshledal přitom, že by k vyřazení žalobce došlo z diskriminačních důvodů a dodal, že v nejbližší době navrhne vyřazení žalobce z pracoviště. [3] Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů v pozdějších zněních (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“) ani vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „řád výkonu trestu“) nestanoví postup při vyřazení odsouzeného z práce. Proto je dle žalobce třeba postupovat analogicky podle § 52 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2024 (dále jen „zákoník práce“). Společnost Bilsing nebyla dle žalobce oprávněna rozhodnout o nepřijetí žalobce pro nadbytečnost, protože žalobce již byl pracovně zařazen rozhodnutím ředitele stěžovatelky. Argumentaci společnosti Bilsing uvedenou ve sdělení vedoucího oddělení zaměstnávání vězněných osob nelze dle žalobce podřadit pod důvod výpovědi ze strany zaměstnavatele podle § 52 písm. c) zákoníku práce, nýbrž jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele podle § 209 odst. 1 zákoníku práce, pro kterou nelze dát zaměstnanci výpověď, a tedy ani podnět k vyřazení žalobce z práce. [4] Podle žalobce je smlouva mezi věznicí (stěžovatelkou) a jiným subjektem na základě které se uskutečňuje zařazení odsouzených do práce (§ 30 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody) obdobou kolektivní smlouvy u agenturního zaměstnávání podle § 309 odst. 8 zákoníku práce. Podle druhé věty § 23 odst. 1 téhož zákona se nepřihlíží k ustanovením kolektivní smlouvy, která ukládají zaměstnancům povinnosti nebo zkracují jejich práva stanovená tímto zákonem. S odkazem na § 29 odst. 2 písm. a) zákona o výkonu trestu odnětí svobody žalobce uvedl, že nelze sjednat zkušební dobu podle § 35 zákoníku práce, protože vhodného uchazeče již vybral ředitel stěžovatelky. Odsouzený navíc nemá právo zrušit pracovní poměr ve zkušební době podle § 66 zákoníku práce; sjednání zkušební doby by tak zvýhodňovalo pouze zaměstnavatele. Žalobce zpochybnil naplnění deklarovaného důvodu pro jeho vyřazení z pracoviště společnosti Bilsing, kterým měla být jeho nadbytečnost, tedy organizační důvody podle § 12 odst. 2 písm. c) NGŘ č. 45/2015. [5] Žalobním návrhem se žalobce domáhal, aby krajský soud určil, „že zásah žalované spočívající ve vyřazení žalobce z práce na pracovišti SHČ – u společnosti Bilsing Automation Czech s. r. o., je nezákonný.“ [6] Krajský soud žalobu shledal důvodnou a určil, že zásah žalované (stěžovatelky) spočívající ve vyřazení žalobce z pracoviště rozhodnutím ředitele žalované (stěžovatelky) ze dne 18. 1. 2024 je nezákonný. Podle krajského soudu může rozhodnutí o vyřazení odsouzeného ze střeženého pracoviště představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „s. ř. s.“), který je přičitatelný stěžovatelce. [7] Krajský soud poukázal na související právní úpravu a poznamenal, že ředitel věznice má poměrně širokou míru uvážení v otázce, zda a na jakou pracovní pozici vězně zařadí. Do tohoto uvážení by soudy měly zasahovat jen výjimečně a v omezené míře; současně však upozornil na skutečnost, že i správní uvážení musí mít své meze, k jejichž posouzení jsou správní soudy naopak povolány. Krajský soud poukázal na § 16 odst. 2 větu první a druhou nařízení Generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 45/2015 (dále jen „NGŘ č. 45/2015“), podle něhož se rozhodnutí o vyřazení vězněné osoby z pracoviště (příloha č. 1 a č. 2) vydává jako písemné rozhodnutí ředitele věznice a založí se do osobního spisu vězněné osoby. [8] Podle krajského soudu žalobce neprokázal svá tvrzení ohledně toho, že jeho zařazením byl doplněn početní stav pracovníků na stav původní, nikoliv že byl navýšen; rovněž neprokázal, že by odsouzeným zařazeným na dané pracoviště bylo před jeho nástupem řečeno, že žalobce přijde jen na chvíli a po jeho vyřazení byli na pracoviště zařazení tři jiní odsouzení. Krajský soud rovněž neměl za prokázané, že vyřazení žalobce z pracoviště společnosti Bilsing iniciovala sama stěžovatelka. [9] Krajský soud dále nepřisvědčil námitce, že ředitel stěžovatelky rozhodl o vyřazení žalobce z pracoviště dne 6. 1. 2024, neboť rozhodnutí o vyřazení žalobce z pracoviště je datováno ke dni 18. 1. 2024. Krajský soud sice přisvědčil žalobci, že formulář Popis činnosti není návrhem podle § 12 odst. 1 NGŘ č. 45/2015, avšak pouhým podnětem; samotný podnět nicméně stěžovatelku k podání návrhu nezavazuje, a proto není případné „oprávnění“ společnosti Bilsing podat podnět k vyřazení odsouzeného z jejího pracoviště podstatné pro rozhodnutí v projednávané věci. [10] Krajský soud však přisvědčil žalobci, že stěžovatelka v projednávané věci soudu a zřejmě ani žalobci nepředložila žádný návrh na vyřazení žalobce z pracoviště. Stěžovatelka ve vyjádření k žalobě sice uvedla, že její ředitel rozhodl na základě doporučení komise odborných zaměstnanců ze dne 18. 1. 2024; tato listina je nicméně označena jako „Návrh na zrušení volného pohybu ve věznici“. Žalobci dal za pravdu v tom směru, že rozhodování o volném pohybu odsouzeného je odlišným institutem od rozhodování o pracovním zařazení odsouzeného, což vyplývá z § 5 NGŘ č. 45/2015. Podle krajského soudu tak rozhodnutí o vyřazení žalobce z pracoviště společnosti Bilsing nepředcházel návrh na vyřazení žalobce z pracoviště a jeho projednání odbornou komisí, jak to vyžaduje § 12 NGŘ č. 45/2015. Odborná komise totiž projednala jiný návrh, jímž je zrušení volného pohybu ve věznici, který ale nemůže být podkladem pro rozhodnutí ředitele věznice (stěžovatelky) o vyřazení odsouzeného z pracoviště. Odborná komise navíc nejednala ve správném složení. S ohledem na tyto závěry se již krajský soud nezabýval námitkami žalobce týkajícími se použitelnosti zákoníku práce a oprávněním rozhodnout o jeho vyřazení z pracoviště s účinky k datu předcházejícímu tomuto rozhodnutí. [11] V kasační stížnosti stěžovatelka namítá kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s. Podle stěžovatelky bylo řízení u krajského soudu zmatečné a nezákonné, neboť nebyla ve věci dána pravomoc a příslušnost krajského soudu k projednání věci. S odkazem na usnesení zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 30. 1. 2025, č. j. Konf 9/202414 (dále jen „usnesení zvláštního senátu ze dne 30. 1. 2025, č. j. Konf 9/202414“), stěžovatelka poznamenala, že předmět sporu, tj. vyřazení žalobce z pracoviště a náhrada pracovní odměny, přísluší řešit soudům v rámci civilního soudnictví. Dále stěžovatelka namítá, že žalobce svůj nárok již neúspěšně uplatňoval před civilním soudem – viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 30 Co 172/202573. [12] I kdyby byl krajský soud nadán pravomocí a příslušností, nebyly dle stěžovatelky splněny podmínky řízení, neboť nebyla podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, ale žaloba proti nezákonnému z