5 As 222/2025 — Nejvyšší správní soud

5 As 222/2025- 32 - text  5 As 222/2025 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: Miroslava Balounová, se sídlem Vestec 9, Chocerady, zast. Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 138/4, Brno, proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 504/15, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2025, č. j. 29 A 93/202460, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti v záhlaví uvedenému rozsudku, kterým Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) zamítl žalobu proti dvěma rozhodnutím žalované ze dne 29. 7. 2024, č. j. SZPI/BA73161/2023 a č. j. SZPI/DI76020/2023. [2] Žalovaná uvedenými rozhodnutími zamítla odvolání stěžovatelky a potvrdila dvě rozhodnutí ředitele Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorát v Brně (dále též „ředitel inspekce“), ze dne 13. 6. 2024, č. j. SZPI/BA73158/2023 a č. j. SZPI/DI76017/2023, kterým ředitel inspekce zamítl žádosti stěžovatelky o obnovu řízení. [3] Ve správních řízeních, jejichž obnovy se stěžovatelka dožadovala, zjistila Státní zemědělská a potravinářská inspekce, inspektorát v Brně (dále jen „inspekce“), nepovolený přídavek vody ve vzorcích červeného vína odrůdy Modrý Portugal (číslo šarže 181551, 18188, 181552 a 99155), které stěžovatelka uváděla na trh. V důsledku toho vydala inspekce dne 20. 11. 2023 opatření č. D05671166/23/C a č. D05771166/23, jimiž stěžovatelce zakázala uvádění kontrolovaného vína na trh a v případě šarže 181551 nařídila jeho stažení z prodeje. Následně dne 23. 1. 2024 vydala inspekce opatření č. P00571166/24/C a č. P00671166/24/C, kterými stěžovatelce uložila zničení uvedených šarží vína. [4] Inspekce prováděla u stěžovatelky kontrolu, při které ve dnech 8. 3. 2023 a 7. 9. 2023 odebrala kontrolní vzorky za účelem analýzy vína uváděného stěžovatelkou na trh. V obou případech poučila stěžovatelku o jejím právu nechat u akreditované laboratoře provést analýzu druhého kontrolního vzorku ve smyslu § 16 odst. 7 zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o potravinách“). Stěžovatelka avizovala pravděpodobné uplatnění tohoto práva a inspekce proto rozdělila odebrané vzorky na poloviny, přičemž první z nich sama analyzovala a druhou polovinu ponechala v prostorách stěžovatelky pro účely zpracování druhého stanoviska. [5] Dne 13. 11. 2023 projednala inspekce se stěžovatelkou výsledky analýz vzorků, kdy shledala, že byly vyhodnoceny jako nevyhovující z důvodu přídavku 22 %, resp. 14 % vody. Enologické postupy přitom uměle přidanou vodu nepřipouštějí. V návaznosti na to inspekce vydala výše specifikovaná opatření ukládající stěžovatelce zničení nevyhovujícího vína. [6] Stěžovatelka předložila analýzy vzorků pro druhé odborné stanovisko vyhotovené laboratoří Eurofins Food & Feed Testing Czech Republic s.r.o., se sídlem Radiová 1285/7, Praha (dále jen „laboratoř Eurofins“), podle kterých vzorky nevykazovaly žádné známky přídavku vody. Tato stanoviska doložila až v rámci žádostí o obnovu řízení, které podala dne 16. 5. 2024. Tyto žádosti ředitel inspekce zamítl ve vztahu k opatřením č. P00571166/24/C a č. P00671166/24/C, které spočívaly ve zničení kontrolovaného vína, jelikož druhé odborné stanovisko měla stěžovatelka v souladu s § 16 odst. 7 písm. a) zákona o potravinách předložit do 30 dnů od sdělení výsledku zkoušky provedené inspekcí a k jeho výsledkům tak nebylo možné přihlížet. Nejednalo se tudíž o nové důkazy, které by nemohla uplatnit v předcházejících řízeních. Proti oběma rozhodnutím ředitele inspekce podala stěžovatelka odvolání, která žalovaná z obdobných důvodů výše uvedenými rozhodnutími ze dne 29. 7. 2024 zamítla. 2. Rozhodnutí krajského soudu [7] Stěžovatelka napadla obě rozhodnutí žalované žalobou, kterou krajský soud v souladu s § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl. [8] Krajský soud se primárně zabýval argumentací stěžovatelky směřující k tomu, že stanoviska laboratoře Eurofins představují nové důkazy, které nemohla uplatnit v předcházejícím řízení, jelikož se jejich výsledky dozvěděla až dne 8. 4. 2024. To krajský soud odmítl a připomněl, že stěžovatelka byla o možnosti provést zkoušku pro druhé odborné stanovisko podle § 16 odst. 7 zákona o potravinách poučena na počátku obou kontrol, a to včetně zákonem dané lhůty 30 dnů. Po jejím uplynutí inspekce k výsledkům zkoušky nemohla přihlížet. Z logiky věci tedy nemůže jít o důkaz, který stěžovatelka nemohla uplatnit již v původním řízení, a podmínky obnovy řízení tak nebyly naplněny. [9] Závěrem krajský soud ve stručnosti uvedl, že důvodnou neshledal ani námitku, že se ředitel inspekce v řízení o povolení obnovy nezabýval dalšími opatřeními, která byla stěžovatelce uložena. Podle krajského soudu byl ředitel inspekce povinen posuzovat pouze zákonné podmínky obnovy řízení, což učinil. 3. Kasační stížnost a vyjádření žalované [10] Stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost z důvodu nesprávného právního posouzení věci krajským soudem a nepřezkoumatelnosti jeho rozsudku. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [11] V kasační stížnosti zopakovala, že se o důvodu obnovy řízení dozvěděla dne 8. 4. 2024. Žádost o obnovu řízení podala stěžovatelka v obou případech dne 16. 5. 2024, tedy před uplynutím lhůty 3 měsíců stanovené § 100 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Stěžovatelka uvedla, že neměla možnost provést rozbor vzorku pro druhé odborné stanovisko dříve. Správní orgány proto měly výsledky rozboru ze dne 8. 4. 2024 považovat za nový důkaz, který v předcházejícím řízení nemohla uplatnit a obnovu řízení povolit. [12] Nadto stěžovatelka opět poukázala na to, že ředitel inspekce zamítl žádosti stěžovatelky, aniž se zabýval všemi opatřeními, která byla v původních řízeních stěžovatelce uložena, přestože se domáhala obnovy řízení i u nich. [13] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že výsledky druhého odborného posouzení mohla a měla stěžovatelka předložit již v rámci kontrolního řízení. S ohledem na znění § 16 odst. 7 písm. a) zákona o potravinách správní orgány nemohly přihlížet výsledkům zkoušky pro druhé odborné stanovisko, jelikož byly předloženy po propadné lhůtě 30 dnů. Z toho důvodu tak nelze připustit ani obnovu řízení. K námitce, že se správní orgány nezabývaly dalšími opatřeními vydanými v kontrolním řízení, žalovaná uvedla, že se jedná o obecnou argumentaci, která není blíže rozvedena, a uzavřela, že podmínky pro obnovu řízení splněny nebyly. Navrhla proto zamítnutí kasační stížnosti. 4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [14] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru. [15] Kasační stížnost není důvodná. [16] Podstata věci spočívá v otázce, zda je stěžovatelkou předložené druhé odborné stanovisko důkazem, který mohla uplatnit v původních správních řízeních, a zda tedy byly naplněny podmínky obnovy řízení podle § 100 správního řádu. [17] Ještě před odpovědí na tuto otázku se ovšem Nejvyšší správní soud zabýval otázkou jinou, a sice (ne)přezkoumatelností napadeného rozsudku, k níž je třeba přihlížet, i kdyby ji stěžovatel nenamítal. Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost přitom není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak měl krajský soud rozhodnout, resp., jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje, aby ho přezkoumal (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/201624, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/201735). [18] Nejvyšší správní soud v