5 As 274/2025 — Nejvyšší správní soud

5 As 274/2025- 24 - text  5 As 274/2025 - 27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: R. N., zast. JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti žalované: Vězeňská služba, Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, se sídlem Soudní 988/1, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2025, č. j. 6 A 65/202484, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ze dne 28. 5. 2024, č. j. VS-113253/ČJ-2024-800232, kterým vedoucí oddělení výkonu trestu žalované (dále jen „žalovaná“) zamítla stěžovatelovu stížnost proti rozhodnutí speciálního pedagoga žalované ze dne 22. 5. 2024, č. j. VS-113253/Čj-2024-800232 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“) o uložení kázeňského trestu stěžovateli. [2] Výrokem prvostupňového rozhodnutí byl stěžovatel shledán vinným, že dne 16. 6. 2023 od 9:45 do 10:45 hodin během urologického vyšetření v civilním zdravotnickém zařízení Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze vyzvedl v nestřeženém okamžiku mobilní telefon zn. Pelitt Steel, černé barvy, ukrytý na toaletě, který zde po předchozí domluvě umístila jeho družka L. W., ten následně u sebe ukryl a pronesl do objektu žalované a ukryl ho na přesně nezjištěném místě. Stěžovatel tím porušil § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 169/1999 Sb.“). Podle § 46 odst. 1 a odst. 3 písm. g) zákona č. 169/1999 Sb. byl stěžovateli uložen kázeňský trest celodenního umístění do uzavřeného oddílu na 10 dnů nepodmíněně a vedle toho mu byl podle § 46 odst. 1 a odst. 3 písm. e) uvedeného zákona uložen kázeňský trest propadnutí věci – mobilního telefonu. Stěžovatel uvedl, že popsané jednání naplánoval a zrealizoval proto, aby poukázal na laxnost eskortních příslušníků žalované, o níž věděl z předchozí zdravotní eskorty; stěžovatel předpokládal, že po prokázání závadného jednání eskortních příslušníků žalované bude přemístěn do jiné věznice, přičemž by byl nakloněn k převozu do Vazební věznice Praha Ruzyně, jelikož tam shání automechanika a on by byl na tuto pozici vhodný kandidát. Stěžovatel tvrdil, že se přestupku nedopustil, pouze plnil to, co po něm bylo žádáno, aby mohl být přeložen do jiné věznice. Žalovaná neshledala v kázeňském řízení procesní pochybení, dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu, skutková a právní zjištění správního orgánu I. stupně jsou správná. [3] V žalobě stěžovatel namítal nezákonnost rozhodnutí žalované, neboť nebyl náležitě zjištěn skutečný stav věci. Blíže k tomu uvedl, že provedené důkazy nebyly řádně vyhodnoceny, a to zejména ve vztahu k zásadní okolnosti existence či neexistence předchozí dohody stěžovatele s por. B. Stěžovatel namítl, že tvrzení por. B. vyvrací SMS korespondence mezi ním a jeho družkou L. W., přičemž komunikace probíhala po řadu měsíců, a to jak před datem 22. 6. 2023, tak po tomto datu; pokud by neexistovala předchozí dohoda, choval by se por. B. ve vztahu ke stěžovateli a jeho přítelkyni jinak. Navíc bylo z SMS komunikace zřejmé, že stěžovatel byl pro por. B. zdrojem informací a že se textové zprávy týkaly i zdravotní eskorty. Kromě toho por. B. komunikoval s L. W. i telefonicky, a to i ohledně záležitosti, která byla předmětem kázeňského řízení, k čemuž měla být L. W. vyslechnuta. V druhém žalobním bodu stěžovatel namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí z hlediska uloženého trestu. Blíže k tomu uvedl, že trest celodenního umístění do uzavřeného oddílu na 10 dnů nepodmíněně je mimo jiné opřen o argument, že stěžovatel byl 12 x kázeňsky odměněn a 1 x kázeňsky trestán. Jde o nesprávné údaje, neboť v předmětné době měl stěžovatel vykazováno 13 kázeňských odměn a žádný kázeňský trest, neboť k zahlazeným kázeňským trestům nelze přihlížet. [4] Městský soud neshledal žalobu důvodnou. Dospěl k závěru, že jak žalovaná, tak i správní orgán I. stupně vzaly v potaz veškeré důkazy a po jejich vyhodnocení dospěly k závěru, se kterým se městský soud ztotožňuje. Městský soud konstatoval, že pokud šlo o stěžovatelovo zavinění, má ve shodě s žalovanou za to, že subjektivní stránka kázeňského přestupku byla nade vši pochybnost prokázána; stěžovatel jednal v přímém úmyslu, přestože si byl jednání v rozporu s právními předpisy vědom. Na této skutečnosti nemohlo nic změnit ani to, že stěžovatel ke svému jednání využil pochybení eskortních zaměstnanců žalované. Ohledně přiměřenosti uloženého kázeňského opatření městský soud konstatoval, že stěžovatel nepřiměřenost uloženého trestu ve stížnosti nenamítal, což však neznamená, že by takovou námitku nemohl učinit až v žalobě. I přestože správní orgán I. stupně nesprávně sečetl počet udělených kázeňských odměn a rovněž zohlednil i zahlazený kázeňský trest, dle městského soudu nelze úvahu o ukládání trestu bagatelizovat do roviny pouhého sčítání polehčujících a odečítání přitěžujících okolností jakožto „plusů a mínusů“ bez zohlednění širšího kontextu. V návaznosti na to městský soud konstatoval, že žalovaná uložila trest v zákonném rozmezí, uložení trestu dostatečně zdůvodnila a přihlédla ke všem zákonným hlediskům, čímž dostatečně naplnila zákonné i judikatorní požadavky pro ukládání kázeňských trestů při výkonu trestu odnětí svobody. [5] Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž namítá, že městský soud se nedostatečně zabýval tím, zda správní orgán provedl dostatečné dokazování k tomu, aby zjistil správně skutečný stav věci. Městský soud měl zhodnotit komplexně navržené důkazy, měl prověřit veškeré verze skutkového děje, aby vyvrátil obhajovací verzi stěžovatele. Stěžovatel má za to, že nebyla dostatečně zjištěna materiální pravda, což je povinností správních orgánů. Správní orgán vycházel z jediné verze vylučující dohodu stěžovatele s por. B., verzí předloženou stěžovatelem se zabýval zcela povrchně a bez dostatečných argumentů tuto vyloučil. Měly tak být provedeny důkazy, kterým je výslech svědkyně L. W., který byl navrhován již v podané žalobě a výpisy z telefonických hovorů za měsíce květen a červen 2023 mezi stěžovatelem a jeho přítelkyní a výpis části SMS komunikace mezi por. B. a L. W., ale i další důkazy, např. metodický pokyn, jak má být postupováno v případě zjištění telefonu u odsouzeného. Městský soud shodně se správním orgánem se nehodlal výše uvedenými důkazy zabývat s poukazem na to, že stěžovatel uplatnil verzi o předchozí dohodě až s časovým odstupem, až po zahájení kázeňského řízení, že komunikace por. B. s L. W. odpovídá tomu, že jejím prostřednictvím byl uskutečňován styk por. B. se stěžovatelem, který byl jeho informátorem, a že stěžovatel nijak konkrétně nezpochybnil obsah úředních záznamů vyhodnocujících obsah telefonické komunikace, kromě toho, že o něm uvádí, že je zkreslující a nedostačující. Stěžovatel namítá, že spojení mezi ním a por. B. se nemohlo odhalit dříve, v době vyšetřování GIBS, protože by to pro něj znamenalo ztrátu řady výhod. Jiná situace nastala ve chvíli, kdy bylo proti němu vedeno kázeňské řízení. Por. B. nemůže potvrdit existenci jakékoliv dohody, jelikož by to pro něj znamenalo vystavení se riziku postihu. [6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvala na svých předchozích stanoviscích a navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. [7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí městského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a jedná za něj advokát (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [8] Poté soud přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [9] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. K otázce nepřezkoumatelnosti soudních a správních rozhodnutí se ve své judikatuře tento soud již mnohokrát vyjádřil (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/200473, č. 787/2006 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost může být způsobena buďto nedostatkem důvodů,