5 Azs 241/2025 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 241/2025- 35 - text  5 Azs 241/2025 - 38 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: A. K., zastoupená Mgr. Pavlem Štanglem, advokátem, se sídlem Zárubova 506/4, Praha 12, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, č. j. 19 A 21/202576, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 4. 2025, č. j. MV428206/SO2025; tímto rozhodnutím žalovaná dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítla odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „ministerstvo“) ze dne 7. 1. 2025, č. j. OAM3990212/DP2024. Ministerstvo vnitra podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastavilo řízení o žádosti stěžovatelky o vydání (nového) povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem „hledání zaměstnání/zahájení podnikatelské činnosti“, neboť stěžovatelka ve stanovené lhůtě neodstranila podstatné vady žádosti, které bránily pokračování v řízení. [2] Stěžovatelka pobývá na území České republiky od roku 2019, naposledy na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, které jí bylo prodlouženo s platností od 1. 10. 2023 do 30. 9. 2024. Dne 24. 9. 2024 podala stěžovatelka žádost o vydání (nového) povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „hledání zaměstnání/zahájení podnikatelské činnosti“ podle § 42 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). K žádosti stěžovatelka doložila platný cestovní doklad a nájemní smlouvu ze dne 1. 4. 2024. [3] Jelikož stěžovatelka k žádosti nedoložila veškeré zákonem požadované náležitosti, byla vyzvána k odstranění vad žádosti, konkrétně k doložení dokladu o zajištění prostředků k pobytu na území nebo dokladu o příjmu, dále dokladu o úspěšném dokončení studia na vysoké škole a dokladu o cestovním zdravotním pojištění. K odstranění vad žádosti byla stěžovatelce stanovena lhůta 30 dnů od doručení výzvy. Výzva byla stěžovatelce předána osobně na pracovišti ministerstva dne 24. 9. 2024. Lhůta k doložení požadovaných dokladů tedy byla stanovena do 24. 10. 2024. Dne 7. 10. 2024 bylo ministerstvu doručeno oznámení od Úřadu městské části Praha 3, odboru živnostenského, dle kterého stěžovatelce vzniklo dne 26. 9. 2024 živnostenské oprávnění. Následně, dne 16. 10. 2024, bylo ministerstvu doručeno doplnění – výpis z živnostenského rejstříku ze dne 7. 10. 2024, dle kterého stěžovatelce vzniklo živnostenské oprávnění dne 26. 9. 2024, a to na dobu určitou do 1. 3. 2025. V doplnění stěžovatelka uvedla, že další dokumenty doloží v průběhu pár následujících týdnů. [4] Dne 25. 11. 2024 ministerstvo obdrželo žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty k dodání potřebných dokladů z osobních důvodů o 30 dnů. Ministerstvo žádosti stěžovatelky vyhovělo a stěžovatelce stanovilo lhůtu do 23. 11. 2024, stěžovatelka však požadované doklady (doklad o zajištění prostředků k pobytu, doklad o úspěšném dokončení studia na vysoké škole a doklad o cestovním zdravotním pojištění) nedoložila; ministerstvo prvostupňovým rozhodnutím řízení o žádosti zastavilo dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu a žalovaná toto rozhodnutí potvrdila. [5] V žalobě stěžovatelka namítla nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované. Podle stěžovatelky ministerstvo zatížilo své rozhodnutí vadou, když žádost neprojednalo meritorně a řízení zastavilo. Žalovaná se nijak nevypořádala s argumentací stěžovatelky a toliko zopakovala názor ministerstva, že nedoložení potvrzení z finančního úřadu je podstatnou vadou žádosti a následně řízení zastavilo. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž představuje zastavení řízení bez meritorního přezkumu žádosti výjimku z pravidla. Stěžovatelka uvedla, že již ve svém odvolání vysvětlila, proč nebyla schopna v krátké době patřičné dokumenty doložit. Z tohoto důvodu namítla porušení § 66 odst. 1 písm. c) a § 9 správního řádu; vzhledem k tomu, že se žalovaná s touto námitkou řádně nevypořádala, byl dle stěžovatelky porušen též 68 odst. 3, respektive 89 odst. 2 správního řádu. Stěžovatelka rovněž namítla, že žalovaná porušila zásadu legitimního očekávání, nepřihlédlali k později doloženým dokumentům. Postup správních orgánů pak označila za přepjatě formalistický. Správní orgány se navíc v důsledku svého procesního postupu účelově vyhnuly své zákonné povinnosti zakotvené v § 174a zákona o pobytu cizinců, když nezkoumaly přiměřenost dopadů rozhodnutí do jejích práv. Ministerstvo vnitra se k přiměřenosti rozhodnutí nevyjádřilo vůbec a žalovaná se omezila pouze na tvrzení, že nebyla povinna se jí zabývat. Tento postup považuje stěžovatelka za chybný. [6] Městský soud žalobu neshledal důvodnou a zamítl ji. Podotkl, že stěžovatelka v žalobě toliko zopakovala odvolací námitky, se kterými se žalovaná podrobně vypořádala a své závěry podložila relevantní judikaturou; stěžovatelka na toto odůvodnění v žalobě nereagovala. Odůvodnění žalované pak městský soud shledal logické a přesvědčivé. [7] Městský soud neshledal důvodnou námitku, že žádost měla být projednána meritorně. Zákon o pobytu cizinců stanoví, jaké listiny je žadatel povinen doložit, a pokud doloženy nejsou, nelze jeho žádost meritorně posoudit. Stěžovatelka přitom neuvedla žádné důvody, pro které nebyla schopna doklady doložit dříve. Městský soud nesouhlasil s tvrzením, že stěžovatelce byla poskytnuta krátká lhůta k doplnění náležitostí žádosti, neboť žádost podala dne 4. 9. 2024 a prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno až 7. 1. 2025, tudíž na doložení potřebných dokladů měla 105 dnů. [8] Nedůvodné shledal městský soud rovněž námitky stran tvrzené nesprávné aplikace koncentrace řízení dle § 82 odst. 4 správního řádu a porušení zásady legitimního očekávání v souvislosti se stěžovatelkou odkazovaným rozhodnutím žalované ze dne 2. 11. 2015, č. j. MV1309244/SO2015. Stran zásady koncentrace městský soud poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž uplatnění koncentrace nepřipouští žádné ad hoc výjimky. V rozsudku ze dne 9. 10. 2025, č. j. 5 Azs 110/202535, Nejvyšší správní soud prolomení zásady koncentrace sice připustil, šlo nicméně o velmi specifický případ, kdy nebyly k žádosti doloženy originály listin, avšak pouze jejich kopie. V nyní projednávaném případě však stěžovatelka část požadovaných dokumentů doložila až v odvolacím řízení v rozporu se zásadou koncentrace řízení a část nedoložila vůbec. Svůj neúspěch si stěžovatelka zapříčinila vlastní neaktivitou ve správním řízení, a tedy postup rozhodovacích orgánů nebyl dle městského soudu formalistický. [9] Ani námitku týkající se neposouzení přiměřenosti zásahu rozhodnutí do práv stěžovatelky dle § 174a zákona o pobytu cizinců, neshledal městský soud důvodnou. Stěžovatelka v rámci prvostupňového řízení žádné skutečnosti nasvědčující možnému porušení čl. 8 Úmluvy neuváděla. V odvolání již námitku nepřiměřenosti zásahu vznesla, nicméně žádné konkrétní skutečnosti neuvedla. Za této situace postupovala žalovaná správně, potvrdilali prvostupňové rozhodnutí. Městský soud neshledal důvod pro vyčkání rozhodnutí rozšířeného senátu v řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 Azs 99/2023, který se měl zabývat otázkou posouzení zásahu do soukromého a rodinného života v případě procesního zastavení řízení o pobytovém oprávnění, neboť stěžovatelka nepřiměřenost v řízení před správními orgány netvrdila ani neprokazovala, nepřiměřenost nebyla zřejmá z obsahu spisu a nepoukazovaly na ni zjevné okolnosti případu. Městský soud rovněž odmítl tvrzení stěžovatelky, že k přiměřenosti zásahu měla být automaticky vyslechnuta či že správní orgán měl sám aktivně pátrat po rozhodných skutečnostech jejího rodinného a soukromého života. [10] Městský soud se dále zabýval tvrzeními stěžovatelky ohledně rodinného a soukromého života uvedenými v návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě a ve vyjádření ze dne 16. 10. 2025. Předně zdůraznil, že skutečnosti nasvědčující zásahu do soukromého či rodinného života měly být tvrzeny a doloženy v řízení před správními orgány. Pokud jde o tvrzení v řízení před soudem, skutečnosti popsané ve vyjádření stěžovatelky možnému porušení Úmluvy dle městského soudu nenasvědčují. V této souvislosti uvedl, že stěžovatelka žije na území České republiky zhruba pět let, oproti tomu téměř dvacet let žila ve