6 As 25/2026 — Nejvyšší správní soud

6 As 25/2026- 35 - text  6 As 25/2026 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Filipa Dienstbiera, soudce Štěpána Výborného a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobců: a) nezletilý Š. V., zastoupený zákonným zástupcem J. V., bytem tamtéž, b) nezletilá M. K., zastoupená zákonnými zástupci Ing. K. K. MBA, a Ing. L. K., oba bytem tamtéž, oba žalobci zastoupeni JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2025, č. j. UOOU01762/21105, o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2025, č. j. 3 A 93/202523, takto: I. Řízení o kasační stížnosti žalobkyně b) se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žalobkyně b). III. Kasační stížnost žalobce a) se zamítá. IV. Žalobce a) nemá právo na náhradu nákladů řízení o své kasační stížnosti. V. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti žalobce a). Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalovaný usnesením ze dne 20. 5. 2025, č. j. UOOU01762/21105, zastavil podle § 86 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), přestupkové řízení vedené proti České televizi a B. B. pro podezření ze spáchání přestupků podle § 62 odst. 1 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů. [2] V označeném řízení žalovaný posuzoval zpracování osobních údajů zletilých a nezletilých osob s poruchou autistického spektra, které byly zachyceny na audiovizuálních záznamech pořízených skrytou kamerou v prostorách užívaných spolkem ABAway, z. s., v souvislosti s tvorbou pořadu České televize Obchod s nadějí z cyklu Infiltrace. Žalobci spolu s dalšími osobami podali k žalovanému stížnost pro porušení svých práv vyplývajících z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů); dále jen „GDPR“. Oznámením ze dne 5. 5. 2023, č. j. UOOU01762/2158, žalovaný zahájil společné řízení o přestupcích s Českou televizí a B. B.. Žalobou napadeným rozhodnutím řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že skutky, pro něž bylo řízení vedeno, nejsou přestupky. [3] Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji v záhlaví označeným usnesením odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), pro nedostatek aktivní procesní legitimace žalobců. [4] Podle městského soudu je aktivně legitimován pouze ten, kdo tvrdí zásah do své právní sféry, přičemž takové dotčení musí být s ohledem na povahu napadeného rozhodnutí alespoň myslitelné. Předmětem přestupkového řízení je posuzování viny obviněného a případné uložení sankce, tedy vztah čistě veřejnoprávní, který se odehrává mezi státem a obviněným. Třetí osoba nemá subjektivní právo domáhat se zahájení řízení o přestupku s jiným subjektem ani požadovat uznání jeho viny. Žalobci proto nemohli být dotčeni na své právní sféře tím, jak žalovaný posoudil odpovědnost osob obviněných z přestupku. [5] Městský soud neshledal aktivní legitimaci žalobců ani podle § 65 odst. 2 s. ř. s. Žalobci nespadají do žádné z kategorií účastníků přestupkového řízení vymezených v § 68 přestupkového zákona. Nebyli obviněnými, vlastníky věci, která může být nebo byla zabrána, ani poškozenými v části řízení týkající se nároku na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení. [6] Za nerozhodnou označil městský soud skutečnost, že přestupkové řízení bylo zahájeno na základě stížnosti žalobců. Takovou stížnost je třeba posuzovat pouze jako podnět k zahájení řízení. Samotné podání podnětu nezakládá procesní práva v následném přestupkovém řízení. [7] K odkazu na čl. 78 odst. 1 GDPR městský soud uvedl, že toto ustanovení zakotvuje právo každé fyzické nebo právnické osoby na účinnou soudní ochranu proti právně závaznému rozhodnutí dozorového úřadu, které se dotčené osoby týká. V českém právním řádu je taková soudní ochrana realizována mimo jiné prostřednictvím žaloby podle § 65 s. ř. s. Napadené rozhodnutí se však právní sféry žalobců netýkalo, neboť jím bylo rozhodováno o přestupkové odpovědnosti jiných osob. Žalobní legitimaci proto nelze z čl. 78 odst. 1 GDPR dovodit. Městský soud současně uvedl, že předmětem soudního přezkumu v nyní posuzované věci není způsob vyřízení stížnosti žalobců ze dne 6. 4. 2021; žalobci brojí výlučně proti rozhodnutí vydanému v přestupkovém řízení. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [8] Žalobci (dále též „stěžovatelé“ či jednotlivě „stěžovatel“ a „stěžovatelka“) brojí proti usnesení městského soudu kasační stížností, v níž namítají, že městský soud nepřípustně zúžil jejich žalobní argumentaci. Stěžovatelé neopírají svou aktivní legitimaci pouze o skutečnost, že podali stížnost, která vedla k zahájení přestupkového řízení, nýbrž především o materiální vztah k projednávané věci. Správní řízení vedené žalovaným se obsahově vztahovalo ke zpracování jejich osobních údajů a k tvrzenému zásahu do jejich práv zaručených GDPR. Rozhodnutí žalovaného se jich proto bezprostředně týká. Podle stěžovatelů vede napadené usnesení městského soudu k odepření přístupu k soudu a je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. [9] Stěžovatelé namítají, že městský soud nesprávně vyložil vztah mezi § 65 s. ř. s. a čl. 78 odst. 1 GDPR. Pochybil již tím, že otázku jejich aktivní legitimace posuzoval podle § 65 s. ř. s., čímž podmínil rozsah soudní ochrany zaručené čl. 78 odst. 1 GDPR vnitrostátní procesní úpravou. Stěžovatelé poukazují na přímý účinek unijních nařízení a zásadu přednosti unijního práva. Z těchto principů podle nich vyplývá, že čl. 78 odst. 1 GDPR je sám o sobě způsobilý založit aktivní legitimaci k podání žaloby. Případná vnitrostátní úprava, která by takovou legitimaci omezovala, musí ustoupit unijnímu právu. Stěžovatelé jsou současně přesvědčeni, že městský soud vyložil pojem „rozhodnutí dozorového úřadu, které se jí týká“, nepřípustně restriktivně. [10] Stěžovatelé poukazují na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 7. 12. 2023, UF a AB v. Land Hessen, C26/22 a C64/22 (dále jen „rozsudek UF a AB v. Land Hessen“), z něhož vyplývá, že v zájmu zachování práva subjektů údajů na soudní ochranu podléhají rozhodnutí dozorového úřadu soudnímu přezkumu v plné jurisdikci. Požadavek plného přezkumu všech skutkových i právních otázek by postrádal smysl, pokud by subjekt údajů neměl aktivní legitimaci k podání žaloby. Stěžovatelé odkazují na rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 1. 2023, BE v. Nemzeti Adatvédelmi és Információszabadság Hatóság, C132/21, podle něhož se prostředky ochrany podle čl. 77 až 79 GDPR vzájemně doplňují a musí být vykládány tak, aby zajistily účinnou soudní ochranu subjektů údajů. Obecně široký výklad žalobní legitimace a práva na soudní ochranu podporují i rozsudky Soudního dvora ze dne 28. 4. 2022, Meta Platforms Ireland, C319/20, a ze dne 19. 1. 2023, Lindenapotheke, C21/23. [11] Ačkoli se stěžovatelé domnívají, že rozhodovací praxe Soudního dvora nenechává ohledně výkladu předmětného pojmu žádný prostor pro důvodné pochybnosti, pro případ, že by Nejvyšší správní soud dospěl k opačnému závěru, navrhují předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru ve znění: „Musí být články 77(1) a 78(1) nařízení vykládány v tom smyslu, že osoba, která ve smyslu článku 77(1) nařízení podala stížnost u dozorového úřadu a jejíž subjektivní práva měla být protiprávním způsobem zpracovávána, je osobou dotčenou rozhodnutím dozorového úřadu vydaného v řízení zahájeném v souvislosti s její stížností, a ve smyslu článku 78(1) nařízení je i osobou, která je oprávněna k podání žaloby na soudní přezkum tohoto rozhodnutí dozorového úřadu?“ [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti akcentuje zásadu procesní autonomie členských států, jejíž význam v souvislosti s realizací práv zaručených čl. 77 a 78 GDPR potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 9. 2024, č. j. 1 As 71/202453. Podle žalovaného je v projednávané věci nutno vycházet z české právní úpravy přestupkového řízení a ze zákonného vymezení účastníků tohoto řízení. Žalovaný zdůrazňuje specifickou povahu řízení o přestupku, jehož předmětem nejsou subjektivní práva stěžovatelů, nýbrž posuzování viny obviněného z přestupku. Toto posuzování se děje výlučně ve vztahu státu a obviněného a má čistě veřejnoprávní povahu. Neexistuje veřejné subjektivní právo na zahájení řízení o přestupku projednávaného z úřední povinnosti, což ostatně potvrdil i Soudní dvůr v rozsudku ze dne 26. 9. 2024, TR v. Land Hessen, C768/21. Návrh na předložení p