7 As 144/2025 — Nejvyšší správní soud

7 As 144/2025- 34 - text  7 As 144/2025 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: P. P., zastoupený Mgr. Ing. Martinem Matějkou, advokátem se sídlem Jana Babáka 2733/11, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: České štěrkopísky spol. s r.o., sídlem Cukrovarská 34, Praha 9, zastoupená Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem Jandova 8, Praha 9, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2025 č. j. 62 A 76/202494, takto: I. Kasační stížnosti se zamítají. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Ing. Martina Matějky, advokáta, na náhradě nákladů řízení částku ve výši 5 070 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Ing. Martina Matějky, advokáta, na náhradě nákladů řízení částku ve výši 5 070 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 10. 9. 2024, č. j. JMK 43756/2024, sp. zn. SJMK 28846/2024 OŽPCib (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice (dále jen „městský úřad“), ze dne 30. 11. 2023, č. j. MZiOZPSU/ 6082/202239 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k nakládání s vodami a o dodatečné povolení stavby „Vrtaná studna na parc. č. X v k.ú. H.“. Studna je umístěna v chráněném ložiskovém území a zasahuje do dobývacího prostoru Hrušovany u Brna (ev. č. X) stanoveného pro těžbu výhradního ložiska štěrkopísku a živcové suroviny. II. [2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“), který jí v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [3] Krajský soud uvedl, že žalobce napadl rozhodnutí městského úřadu odvoláním, v němž však neuvedl žádné odvolací důvody. Městský úřad jej usnesením vyzval dle § 37 odst. 3 správního řádu k doplnění odvolání ve lhůtě 5 dnů. Stanovená lhůta uplynula 15. 1. 2024. Žalobce odvolání doplnil teprve podáním z 5. 2. 2024. K doplnění odvolání učiněném po lhůtě však žalovaný nepřihlédl. Krajský soud považoval postup žalovaného za nesprávný. Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že lhůta je propadná, pouze jeli stanovena usnesením dle § 39 odst. 1 správního řádu. V opačném případě se jedná o lhůtu pořádkovou. Samotná opožděnost doplnění odvolání nezprošťuje odvolací správní orgán povinnosti se tímto podáním zabývat za předpokladu, že mu bylo doručeno předtím, než ve věci sám rozhodl. Vzhledem k tomu, že městský úřad nestanovil lhůtu k doplnění odvolání usnesením dle § 39 odst. 1 správního řádu, nýbrž postupoval výlučně podle § 37 odst. 3 správního řádu, měl žalovaný doplnění odvolání zohlednit, zabývat se odvolacími námitkami a v případě námitek směřujících do obsahu závazného stanoviska zajistit jejich vypořádání v součinnosti s dotčeným orgánem prostřednictvím doplnění jeho závazného stanoviska. Tím žalovaný zatížil řízení vadou s vlivem na zákonnost napadeného rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. [4] Krajský soud se rovněž vyjádřil k některým úvahám dotčeného orgánu v závazném stanovisku. Uvedl, že omezení stavební činnosti vlastníků pozemků zahrnutých do dobývacího prostoru neznamená obecný zákaz stavební činnosti v ložiskovém území, nýbrž nutnost zvažovat konkrétní poměry na určitém ložisku z hlediska, zda nebrání budoucímu dobývání tohoto ložiska. Dochází ke střetu subjektivního práva vlastníka nemovitosti zahrnuté do chráněného ložiskového území s veřejným zájmen na ochraně výhradního ložiska. Zákon však připouští výjimky ve prospěch jiného kvalifikovaného veřejného zájmu, popřípadě i ve prospěch jiných (tedy i soukromoprávních) zájmů. Závazné stanovisko by mělo být dostatečně odůvodněno tak, aby bylo zřejmé, čím navrhovaný stavební záměr zabraňuje či ztěžuje dobývání výhradního ložiska. Není však zřejmé, z čeho dotčený orgán dovozuje, že se jedná o studnu neznámé hloubky. Předmětem žádosti o dodatečné povolení stavby je stavba vrtané studny o hloubce 26 m o konstrukčním řešení dle přiložené projektové dokumentace. Tuto okolnost měl ověřit stavební úřad. Není sice vyloučeno, aby si o dané otázce učinil úsudek i dotčený orgán, jeho úvahy však musí být přezkoumatelné a důkazně podložené. Dotčený orgán rovněž dostatečně neodůvodnil své úvahy týkající se rizika průvalu vod do těžebního prostoru nebo ovlivnění hydrogeologických poměrů v území. Poukaz dotčeného orgánu na § 18 odst. 2 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) považoval za nepřípadný, jelikož se týká umisťování staveb, které je nezbytné umístit v obecném zájmu. Souhlasil s dotčeným orgánem, že podmínky dočasnosti stavby uvedené v předchozím souhlasném závazném stanovisku byly stanoveny nepřípustně vágně co se týče časového horizontu dočasnosti stavby i nejasného způsobu jejího následného odstranění. Rovněž nereflektují, že stavba může ovlivňovat využití ložiska i v případě, že hornická činnost bude povolena mimo pozemky, na kterých je umístěna. To však obecně nevylučuje možnost povolit stavbu v chráněném ložiskovém území jako stavbu dočasnou, a to zejména s ohledem na oprávněné zájmy vlastníka, charakter stavby a předpokládaný horizont zahájení hornické činnosti. Argumentaci dotčeného orgánu o unikátnosti atributu ložiska nerostů spočívajícího v jeho nepřemístitelnosti považoval za paušální, neboť by pak nebylo možné umístit v dobývacím prostoru žádnou stavbu, která není v obecném zájmu. Závaznému stanovisku též vytýkal, že se v podstatě nezabývá konkrétními poměry daného ložiska. [5] Krajský soud naopak nepřisvědčil námitce žalobce o legitimním očekávání. K argumentaci osoby zúčastněné na řízení uvedl, že předmětem nynějšího řízení je žádost o dodatečné povolení studny sloužící k obhospodařování zemědělských pozemků v ochranném ložiskovém území, nikoliv stavba turistického informačního centra či rodinného domu s vinným sklepem. III. [6] Proti v záhlaví uvedenému rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) i osoba zúčastněná na řízení (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost dle § 103 odst. 1 s. ř. s. [7] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že chování žalobce v odvolacím řízení bylo obstrukční. Přesto se opožděným doplněním odvolání zabýval. Část II. vypořádal tím, že reagoval vyvrácením domněnky žalobce o existenci „fiktivního“ souhlasného závazného stanoviska krajského úřadu, k části III. uvedl, že existence nesouhlasného závazného stanoviska Ministerstva životního prostředí potvrzená sdělením tajemnice brání dodatečnému povolení stavby. Argumenty použité v odvolání žalobce již dříve uvedl v podnětu k přezkumu závazného stanoviska, který však byl odložen s tím, že „není znám skutečný stav a parametry dodatečně povolované stavby včetně možné změny hydrogeologických podmínek v předmětné lokalitě a není tedy možno posoudit její skutečný vliv na využití ložiska nejen v místě stavby, ale i v jejím blízkém okolí“. Žalobce neuvedl žádný argument, na který by nebylo již dříve reagováno, byť v jiném řízení. Nedatované naskenované „Hydrogeologické posouzení" předložené k doplnění odvolání spadá dle stěžovatele do kategorie nových skutečností, ke kterým se přihlíží jen tehdy, pokud je účastník nemohl uplatnit dříve. Je přesvědčen, že neměl žádný důvod námitky vznesené v doplnění odvolání opětovně předkládat Ministerstvu životního prostředí, které navíc i v rámci dozorčích prostředků konstatovalo, že jeho závazné stanovisko je v souladu s právními předpisy. Nebylo mu zřejmé, jaký by měl být výsledek opětovného projednání námitek, pokud byly opravné prostředky vůči závaznému stanovisku již vyčerpány. Navazující stanoviska nebo navazující závazná stanoviska mohou dotčené orgány v téže věci uplatňovat pouze na základě nově zjištěných a doložených skutečností, které nemohly být uplatněny dříve, a kterými se podstatně změnily podmínky, za kterých bylo původní stanovisko nebo závazné stanovisko vydáno. K takové změně podmínek však v posuzované věci nedošlo. Správní řízení proto nezatížil takovou vadou, která by bránila řádně posoudit zákonnost napadeného rozhodnutí i zákonnost podkladového závazného stanoviska. Jestliže nezákonnost závazného stanoviska shledal krajský soud již nyní, není zřejmé, proč napadené rozhodnutí nezrušil z těchto důvodů rovnou, zejména pokud náprava nebo změna závazného stanoviska není možná. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení [8] Stěžovatelka v kasační stížnosti nesouhlasila se závěry krajskéh