7 As 180/2025 — Nejvyšší správní soud

7 As 180/2025- 55 - text  7 As 180/2025 - 60 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: Mgr. Š. M., zastoupena Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se sídlem náměstí Čs. legií 500, Pardubice, proti žalovanému: generální ředitel Generálního ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2025, č. j. 5 Ad 13/202483, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalobkyně žádostí ze dne 11. 5. 2021 požádala o převedení do služebního zařazení ze 7. tarifní třídy do 8. tarifní třídy a požádala, aby jí byl doplacen rozdíl mezi jí vyplacenou mzdou a mzdou vyplacenou jejím kolegům vykonávajícím práci metodiků se stejnou služební činností, avšak v 8. tarifní třídě, a to od prosince 2018 do doby nového zařazení. O žádosti rozhodl ředitel sekce 03 – Pátrání Generálního ředitelství cel (dále jen „služební funkcionář“) rozhodnutím ze dne 13. 3. 2024, č. j. 15076/202490000003, tak, že ji zamítl. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 21. 6. 2024, č. j. 150768/2024900000317 (dále též „napadené rozhodnutí I.“), a rozhodnutí služebního funkcionáře potvrdil. [2] Podáním ze dne 8. 11. 2022 žalobkyně požádala o navrácení místa metodika trestního řízení v 8.tarifní třídě a doplacení ušlé mzdy, které byla zbavena. Je si vědoma, že osobní příplatek a odměna je nenárokovou složkou platu. O žádosti o poskytnutí příplatku a poskytnutí odměny rozhodl služební funkcionář usnesením ze dne 13. 3. 2024, č. j. 15074/202490000003, tak, že řízení o této žádosti zastavil, neboť ji shledal zjevně právně nepřípustnou. Odvolání proti tomuto usnesení žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 10. 7. 2024, č. j. 150745/2024900000317 (dále též „napadené rozhodnutí II.“), a rozhodnutí služebního funkcionáře potvrdil. II. [3] Žalobkyně podala proti rozhodnutím I. a II. žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že nepochybuje o své věcné příslušnosti k projednání žaloby. Žalobkyně po žalovaném požadovala převedení do vyšší tarifní třídy, upuštění od diskriminace a doplacení mzdy za období, kdy vykonávala náročnější práci. K žádosti žalobkyně týkající se vrácení specializované činnosti a přiznání osobního příplatku uvedl, že žalovaný na tuto žádost žalobkyně reagoval v přípisu ze dne 13. 3. 2024. Nepovažoval za důvodnou námitku žalobkyně, že se služební orgán nezabýval její podanou žádostí. Nesouhlasil s žalobkyní, že rozdělení řízení do tří částí a vydání tří rozhodnutí v jedné věci by představovalo porušení zásady zákonnosti a právní jistoty. [4] Městský soud nepřisvědčil požadavku žalobkyně na doplacení služebního příjmu. Zdůraznil, že tarifní třída, do které je služební místo formálně zařazeno, určuje služební příjem a že skutečně vykonávaná práce sama o sobě nezakládá právní nárok na její zpětné zvýšení. U bezpečnostních sborů je velmi výrazně posílena právní jistota tím, že o výši služebního příjmu je nutné vydat rozhodnutí. Výše služebního příjmu se tak neodvíjí od skutečně odvedené práce, ale od služebního zařazení. Poukázal přitom na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu zabývající se touto otázkou. O platovém zařazení žalobkyně bylo rozhodnuto rozhodnutím ze dne 27. 11. 2018, č. j. 67659/2018900000405.3, a to tak, že byla zařazena do 7. tarifní třídy. Jiným rozhodnutím žalobkyně do vyšší tarifní třídy později zařazena nebyla. Proti tomuto rozhodnutí však žalobkyně v žalobě nebrojila. Správnost zařazení příslušníka bezpečnostních sborů do určité tarifní třídy nelze zpochybňovat a přezkoumat v navazujících řízeních. Při přezkumu popisu činnosti žalobkyně dle bodu 12 vnitřního předpisu č. 34/2017 dospěl k závěru, že tento odpovídá zařazení právě do 7. tarifní třídy – komisař. [5] Nesouhlasil ani s tvrzením, že se v rozhodnutí I. žalovaný nezabýval její argumentací o porušení ústavního principu rovnosti a porušení § 77 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (díle též „zákon o služebním poměru“). Z rozhodnutí žalovaného měl za zjevné, že žalobkyně vychází z jiných premis než žalovaný. Žalobkyně je názoru, že by měla být odměňována za stejnou práci ve stejné výši; žalovaný je názoru, že je rozhodné to, do jaké tarifní třídy byla žalobkyně konstitutivním rozhodnutím zařazena. Žalovaný se tak argumentací zabýval, nicméně dovodil, že žalobkyně vychází z nesprávného chápání služebního poměru. Konstatoval, že pokud žalobkyně vykonávala činnost, která nespadala do popisu její činnosti, mohla upozornit nadřízeného na nesoulad mezi popisem práce a zařazením, což neučinila, a proto její nárok na doplatek mzdy není opodstatněný. [6] Žalobkyně podanou žalobou též brojila proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2024, kterým žalovaný potvrdil usnesení služebního funkcionáře ze dne 13. 3. 2024, kterým služební funkcionář zastavil řízení o žádosti žalobkyně o proplacení osobního příplatku a odměny, jelikož seznal, že tato žádost je zjevně právně nepřípustná. Namítala, že se nejednalo o žádost očekávající vydání rozhodnutí, nýbrž o poskytnutí informace. Proti rozhodnému názoru tohoto usnesení služebního funkcionáře a rozhodnutí žalovaného však žalobkyně nebrojila. III. [7] Proti v záhlaví uvedenému rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka uvedla, že kasační stížnost byla podána nejen z důvodu nesprávného právního posouzení věci, ale též v reakci na další pochybení městského soudu, která se projevila v podobě nepřesných, rozporných či nepravdivých závěrů obsažených v odůvodnění napadeného rozsudku. [8] Stěžovatelka uvedla, že příslušnost městského soudu nijak nezpochybňovala. Z předběžné opatrnosti žalobu podala i k civilnímu soudu, neboť vnímá otázku rovného zacházení po věcné stránce jako otázku, která má civilní (pracovněprávní) povahu. Městský soud nesprávně uchopil předmět řízení, když tvrdí, že ve věci bylo rozhodováno toliko o doplatku služebního příjmu. Rozhodnutí o platových doplatcích je sice judikaturou dlouhodobě přezkoumáváno správními soudy a městský soud v tomto směru odkazuje na konkrétní judikáty, nicméně zcela pomíjí, že stěžovatelka brojila proti nerovnému zacházení. Městský soud se tak dopustil zkreslení tvrzení stěžovatelky ohledně jejího postoje k příslušnosti soudu a opřel své rozhodnutí výlučně o judikaturu, aniž by se vypořádal s jádrem sporu – tvrzenou nerovností. Rozhodování městského soudu považovala za předpojaté, jelikož se senát šeptem radil přímo v jednací síni, a shodl se na již předem připraveném závěru. [9] Stěžovatelka v kasační stížnosti rovněž namítá, že žaloba i předchozí žádosti směřovaly nejen k doplacení rozdílu služebního příjmu, ale též k navrácení specializační činnosti, zařazení do 8. tarifní třídy a k odstranění nerovného zacházení. Tyto nároky však žalovaný i městský soud posoudili jen v omezeném rozsahu. Namítala, že byla bez objektivního a legitimního důvodu zařazena do 7. tarifní třídy, přestože vykonávala stejnou práci jako kolegové zařazení do 8. tarifní třídy, čímž došlo k porušení zásady rovného zacházení. Naznačila, že její žádost ze dne 11. 5. 2021 měla být posouzena jako žádost o obnovu řízení. Za nesprávný označila rovněž právní názor městského soudu, podle něhož je služební příjem odvislý výlučně od formálního ustanovení na služební místo. Ve vztahu k rozhodnutí ze dne 10. 7. 2024 dodala, že se nedomáhala zvýšení osobního příplatku ani poskytnutí odměn, nýbrž pouze vysvětlení jejich neposkytnutí. [10] Namítala rovněž závažné vady řízení před městským soudem, zejména odmítnutí provedení navržených důkazů bez náležitého odůvodnění, nevypořádání se s podstatnými námitkami a nekritické převzetí tvrzení správního orgánu, včetně účelově změněného vymezení předmětu správního řízení. Žalovaný přitom systematicky zjednodušoval a deformoval její námitky a bagatelizoval význam skutečně vykonávané práce pro posouzení rovného zacházení a odměňování. Rozsudek je podle stěžovatelky nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, obsahuje rozpory ve skutkových zjištěních a nevypořádává klíčovou námitku nerovného zacházení. Stěžovatelka upozornila, že obdobný problém nerovného odměňování již řešily civilní soudy, například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018, a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2820/20 ze dne 1. 10. 2021, které potvrdily nezákonnost nerovného odměňování a princip rovného zacházení. Současně namítala nezákonnost postupu správního orgánu, který nerozhodl o jeho skutečném předmětu. Městský soud nesprávně vymezil základ sporu, když převzal tvrzení žalovaného, že předmětem řízení byl pouze doplatek rozdílu mezi 7.