7 As 68/2024 — Nejvyšší správní soud

7 As 68/2024- 63 - text  7 As 68/2024 - 69 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Davida Hipšra a Tomáše Foltase v právní věci žalobce: X., zastoupený Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Na strži 2102/61a, Praha 4, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, se sídlem tř. Kosmonautů 189/10, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 2. 2024, č. j. 65 A 91/202361, takto: I. Výroky II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 2. 2024, č. j. 65 A 91/202361, se zrušují a v tomto rozsahu se vrací věc tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Ve zbytku se kasační stížnost zamítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobci bylo dne 11. 2. 2021 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ze dne 10. 2. 2021, jímž byl obviněn ze spáchání zločinů poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a dotační podvod podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) téhož zákona. Obou zločinů se měl dopustit v letech 2009 až 2012. Dne 5. 10. 2023 provedl žalovaný u žalobce po ukončení jeho výslechu v rámci daného trestního řízení identifikační úkony podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“), konkrétně pořídil popis žalobce, jeho kriminalistické fotografie a daktyloskopické otisky. Současně žalovaný požádal o vložení záznamu o provedených identifikačních úkonech do informačního systému FODAGEN. [2] Proti postupu žalovaného podal žalobce u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) dne 4. 12. 2023 žalobu podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s“). Domáhal se toho, aby soud určil, že zásahy žalovaného spočívající 1) v provedení popsaných identifikačních úkonů a 2) v uchovávání pořízených vzorků a osobních údajů v policejních databázích byly nezákonné, a aby žalovanému současně přikázal zlikvidovat veškeré vzorky a osobní údaje získané provedením identifikačních úkonů do 3 dnů od právní moci rozsudku. V žalobě tvrdil, že zásah do jeho práv trvá, neboť záznam o zajištění identifikačních úkonů byl vložen do policejního informačního systému, kde je nadále evidován. Nezákonnost zásahu dovozoval z toho, že trestná činnost se měla odehrát v roce 2009, avšak trestní stíhání bylo zahájeno po 12 letech a identifikační úkony byly provedeny s odstupem dalších 2,5 let. V minulosti nebyl trestně stíhán a není proti němu vedeno žádné jiné trestní stíhání. Tvrzené trestné činnosti se neměl dopustit ve formě, kdy by zajištěné informace a vzorky byly využitelné a není ani kriminalisticky rizikovou osobou. Identifikační úkony byly provedeny paušálně, bez individualizované správní úvahy, a nebyly nezbytné k dosažení účelu předvídaného § 65 zákona o policii. Dále se žalobce ohradil proti nedostatečnosti právní úpravy nakládání s odebranými vzorky, zejména ve vztahu k možnosti domoci se jejich likvidace podle § 65 odst. 5 zákon o policii. [3] Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukázal na to, že žalobce před provedením identifikačních úkonů poučil o jeho právech, načež žalobce uvedl, že se jejich provedení podrobí dobrovolně. Úkonu byl přítomen jeho obhájce, který k postupu neměl výhrady. Dále žalovaný uvedl, že před provedením úkonu byla hodnocena jeho přiměřenost; vycházel zejména z toho, že žalobce je mediálně spojován s dalšími kauzami, v nichž by mohly být identifikační úkony využity. Tato podezření dokládají také účelnost identifikačních úkonů. Navíc hrozí, že by žalobce mohl činit kroky k zastření své trestné činnosti nebo se v budoucnu vyhýbat trestnímu řízení. Žalovaný dodal, že v rozhodné době disponoval též informacemi svědčícími o tom, že žalobce spáchal právě stíhaný trestný čin. O vyhodnocení účelnosti dle žalovaného svědčí také to, že u žalobce nebyly provedeny ústní stěry ani jiný odběr biologického materiálu, nýbrž jen úkony v budoucnu využitelné. Žalovaný také odmítl plošnost odběru, k čemuž odkázal na statistiky za roky 2022 a 2023. [4] Žalobce v replice k vyjádření namítl, že se identifikačním úkonům podrobil dobrovolně jen proto, aby nebyl nucen strpět překonání odporu policií. Jeho obhájce úkonům přítomen nebyl, což dokládá chybějící podpis na příslušném formuláři. Dále setrval na tom, že žalovaný postupoval v rozporu se zákonem a judikaturou. Jeho závěry nebyly podloženy žádnými konkrétními skutečnostmi. [5] Krajský soud žalobě v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhověl a určil, že 1) zásah žalovaného spočívající v provedení výše popsaných identifikačních úkonů podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii byl nezákonný (výrok I.) a 2) zásah žalovaného spočívající v uchovávání získaných výstupů v policejních databázích je nezákonný (výrok II.). Výrokem III. žalovanému přikázal zlikvidovat veškeré získané vzorky a osobní údaje do 15 dnů od právní moci rozsudku a výrokem IV. rozhodl, že žalovaný je povinen žalobci nahradit náklady řízení. [6] Krajský soud primárně nepřisvědčil žalovanému, že se žalobce podrobil identifikačním úkonům dobrovolně. Odkázal na donucující povahu poučení podle § 65 odst. 2 zákona o policii, tj. konkrétně vyjádřenou hrozbu pro případ nepodrobení se identifikačním úkonům, která vylučuje dobrovolnost podrobení se identifikačním úkonům. Současně shledal irelevantním, zda žalobce skutečně policistovi sděloval své výhrady proti provedení identifikačních úkonů a zda u toho byl přítomen jeho obhájce. Dále krajský soud připomněl, že dle judikatury lze k tomuto zásahu do práv přistoupit pouze tehdy, jestliže okolnosti konkrétního případu vytváří předpoklad, že by se daná osoba mohla i v budoucnu dopouštět trestné činnosti, popřípadě že by se již dopustila jiné trestné činnosti dosud nevyšetřené a v budoucnu potenciálně vyšetřované. V posuzované věci takové okolnosti neshledal. Proporcionalitu zásahu nelze podle krajského soudu spatřovat v samotném omezení rozsahu provedených identifikačních úkonů. Žalovaný pak ve své úvaze vůbec nezohlednil absenci trestní minulosti žalobce. Krajský soud rovněž striktně odmítl zdůvodnění proporcionality zásahu do práv žalobce mediálními zprávami o údajném prověřování v nich popsaných událostí, které žalovaný ani blíže nekonkretizuje (zmiňuje je jen jako hesla). Reálnost hypotetického rizika, že by žalobce mohl činit kroky k zastření své trestné činnosti, resp. se v budoucnu vyhýbat trestnímu řízení, podle soudu významně devalvuje doba, která uplynula od údajného spáchání trestného činu (2009), jakož i čas, který uplynul od zahájení trestního stíhání (2021). Jako zcela nepřípadnou shledal krajský soud argumentaci žalovaného, že žalobce dlouhodobě realizoval kroky k obhájení svého jednání, přičemž mediálně uváděl nepřesné a zavádějící skutečnosti. Nijak konkretizováno a podloženo nebylo podle soudu ani tvrzení o tom, že žalobce měl dlouhodobě provádět kroky k zastření své trestné činnosti. Přiměřenost provedení identifikačních úkonů nemohla zdůvodnit ani síla podezření žalovaného vůči žalobci; navíc po třech letech od sdělení obvinění nebyla obžaloba podána. Krajský soud proto uzavřel, že z tvrzení žalovaného ani ze spisového materiálu nevyplynuly žádné zásadní okolnosti, které by odůvodnily přiměřenost aplikace § 65 zákona o policii ve smyslu § 11 písm. c) téhož zákona, tj. odůvodnily natolik zásadní zásah do práv žalobce, kterým je nucení ke strpění provedení identifikačních úkonů. S ohledem na závěr, že provedení identifikačních úkonů bylo nezákonným zásahem, je podle soudu logicky nezákonné i uchovávání jimi získaných údajů a vzorků žalovaným. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, které lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014, č. j. 4 As 168/201340, poukazuje na to, že v případě trestných činů hospodářského charakteru, které jsou páchány úmyslně, velmi často akcentuje prvek sofistikovanosti a promyšleného jednání (nejedná se tedy zpravidla o žádné ojedinělé excesy v jednání pachatele), a jejich pachatelé si proto musí být vědomi možnosti evidence v policejních databázích. Současně vykazuje majetková trestná činnost dlouhodobě nejvyšší recidivu, navíc nestejnorodou. Daktyloskopie přitom velmi pomáhá i při jejím vyšetřování, neboť pachatelé mohou zanechat otisky na listinách, které jsou předkládány v rámci např. dotačních programů apod. Hospodářská trestná činnost pak vykazuje vysokou míru latence a společenské škodlivosti a její vyhledávání a objasňování je pro policii složité a časově náročné. Tyto poznatky nasvědčují tomu, že u žalobc