7 Azs 18/2026 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 18/2026- 49 - text  7 Azs 18/2026-51 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: N. H. N., zast. Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem Jugoslávská 856/2, Karlovy Vary, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2025, č. j. 20 Az 44/2025-25, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Daliboru Lípovi, advokátovi, se přiznává za řízení o kasační stížnosti odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 10 140 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: [1] Žalobce v České republice požádal o mezinárodní ochranu podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žalovaný ji žalobci neudělil v žádné formě (podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona o azylu) rozhodnutím ze dne 14. 10. 2025, č. j. OAM-957/BA-BA01-HA15-2025. Podle něj byla jediným důvodem žádosti legalizace pobytu žalobce v ČR. Ten neuvedl žádné skutečnosti, pro které by bylo možné dospět k závěru o pronásledování žalobce v zemi původu ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu nebo jeho odůvodněném strachu z pronásledování podle § 12 písm. b) téhož zákona. Žalovaný ani nedospěl k závěru, že by žalobci hrozila vážná újma podle § 14a zákona o azylu. [2] Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. K žalobním námitkám konstatoval, že žalovaný vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci. Krajský soud dále uzavřel, že žalobce v žádosti nevylíčil žádné azylově relevantní skutečnosti. Je to přitom žadatel, kdo je zdrojem informací podstatných proti udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud měl také za to, že na situaci žalobce nedopadá doplňková ochrana a kritérium vážné újmy, jak ji stanoví § 14a zákona o azylu. Žalobní tvrzení o hrozbě bezdomovectví v zemi původu je založeno pouze na hypotetických obavách žalobce. Krajský soud souhlasil i se závěry žalovaného, že mezinárodní ochrana neslouží k legalizaci pobytu. [3] Žalobce (stěžovatel) rozsudek krajského soudu napadl kasační stížností. Ta je podle něj přijatelná, protože svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy. Přesah vlastních zájmů stěžovatel spatřuje v otázce posouzení bezprostředně hrozícího bezdomovectví v zemi původu jako možného nebezpečí vážné újmy jako azylově relevantního důvodu. Krajský soud se nedostatečně vypořádal s hlavní žalobní námitkou, podle níž správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav věci a nesprávně dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Stěžovatel již v žádosti sdělil důvody, pro které o mezinárodní ochranu žádá a je toho názoru, že žalovaný mu měl udělit mezinárodní ochranu ve formě doplňkové ochrany nebo azylu z humanitárních důvodů. Hrozba bezdomovectví v zemi původu může být posuzována jako hrozba skutečného nebezpečí vážné újmy. Krajský soud měl posoudit extrémní případ délky pobytu mimo domovskou zemi (v případě stěžovatele 45 let). Současně stěžovatel nemá v zemi původu žádné zázemí, jeho rodinné vztahy zanikly a nemá dostatečné finanční prostředky. Tuto námitku stěžovatel uplatnil již v rámci žaloby, krajský soud ji shledal nedůvodnou, potvrdil nezákonné rozhodnutí žalovaného a tím zatížil vadou nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti i svůj rozsudek. Krajský soud také nesprávně posoudil neudělení azylu podle § 14 zákona o azylu. Stěžovatel souhlasí s tím, že v případě humanitárního azylu se uplatňuje institut správního uvážení a není na něj právní nárok. Správní uvážení ale podléhá soudnímu přezkumu, a proto musí být náležitým způsobem odůvodněno. Krajský soud měl přihlédnout k výjimečné osobní situaci stěžovatele, nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné závěry žalovaného zrušit a vrátit mu věc k dalším řízení. V dalším řízení by žalovaný skutečně důkladně posoudil, zda byly v případě stěžovatele naplněny důvody podřaditelné pod pojem „důvody zvláštního zřetele hodné“. [4] Žalovaný ve vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti. Domnívá se, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal na správní spis, vydané rozhodnutí a na vyjádření k žalobě. Žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu neshledal azylový příběh stěžovatele za vyhovující důvodům vymezeným v zákoně o azylu. I krajský soud se zabýval celým spisem a žalobními námitkami, rozsudek krajského soudu je srozumitelný a opřený o dostatek důvodů. Krajský soud projednal všechny žalobní body a rozhodl podle zákonných norem a v souladu s judikaturou. Žalovaný navrhl odmítnout kasační stížnost pro nepřijatelnost, popř. zamítnout pro nedůvodnost. [5] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve přijatelností kasační stížnosti (v dané věci rozhodoval u krajského soudu samosoudce). Pokud kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je třeba ji odmítnout pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Pro věcný přezkum by bylo nutné, aby řešená právní otázka měla přesah nad rámec konkrétního případu z důvodu 1) neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury nebo 2) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28). Žádná z těchto podmínek zde splněná není a kasační stížnost je nepřijatelná. [6] Argumentace stěžovatele svým obsahem předně míří na nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku. Judikatura již podrobně vymezila kritéria nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatečné zdůvodnění. Za nepřezkoumatelný bude považován rozsudek, ze kterého není patrné, jaký skutkový stav vzal orgán rozhodující ve věci za rozhodný, jakým způsobem postupoval při utváření právního závěru a proč považuje argumentaci účastníka řízení za nesprávnou (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003130, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/200462, či ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/200875, obdobně též nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06). V projednávané věci však krajský soud vzal v potaz všechny relevantní skutečnosti a argumenty, dostatečně se s nimi vypořádal a své závěry zdůvodnil způsobem, který nesvědčí přijatelnosti kasační stížnosti. [7] Stěžovatel dále specifikoval, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s hlavní žalobní námitkou, podle níž žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel uvedl důvody, pro které o mezinárodní ochranu žádá, tj. ohrožení bezdomovectvím v zemi původu. Správní orgán měl stěžovateli přiznat některou z forem mezinárodní ochrany, zejména doplňkovou ochranu či azyl z humanitárních důvodů. [8] Co se týče skutkového stavu, krajský soud vyšel z toho a nijak nezpochybnil, že stěžovatel na území ČR žije již dlouho, přivykl zdejšímu životu a kultuře. Stejně tak si byl vědom tvrzení stěžovatele, podle něhož by v jeho věku bylo těžké začít znovu žít ve Vietnamu. V roce 2021 si stěžovatel zapomněl prodloužit pobyt. V žalobě pak stěžovatel nad rámec toho uvedl, že mu ve Vietnamu hrozí bezdomovectví. Krajský soud vyšel z úplného obsahu správního spisu, na základě kterého dovodil, že poskytuje dostatečnou oporu pro závěry žalovaného. Stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti nepoukázal na žádné další podklady, ze kterých měl žalovaný, popř. krajský soud vycházet. Přijatelnou tedy nemůže být ani kasační argumentace stěžovatele zpochybňující závěr krajského soudu, podle něhož žalovaný zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném k vydání napadeného rozhodnutí. [9] Důvody přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud neshledal ani ke kasační námitce vztahující se k posouzení neudělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. [10] Ve správním řízení stěžovatel uváděl jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany pouze to, že v ČR žije již dlouhou dobu, zvykl si na zdejší prostředí a kulturu, a v jeho věku by bylo nemožné začít znovu žít ve Vietnamu. Žalovaný se ve vztahu k otázce udělení doplňkové ochrany zabýval tím, zda stěžovateli v zemi původu nehrozí vážná újma ve formě trestu smrti nebo popravy, zda mu hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, nebo zda mu nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. K tomu žalovaný opatřil podklady vztahující se k bezpečnostní a politické situaci ve Vietnamu. V kontextu s výpovědí stěžovatele neshledal, že by stěžovateli hrozilo přímé a bezprostř