8 Ads 154/2025 – Nejvyšší správní soud

8 Ads 154/2025- 29 - text  8 Ads 154/2025-33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Lenky Bursíkové v právní věci žalobkyně: ONDRA, s. r. o., se sídlem Lhotecká 209/37a, Hradec Králové, zast. Mgr. Tomášem Pavlem, advokátem se sídlem Smilova 547, Pardubice, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2024, č. j. 6101/1.30/24-4, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 8. 2025, č. j. 31 Ad 5/2024-102, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podstatou posuzované věci je spáchání přestupku umožnění výkonu nelegální práce a přestupku nesplnění informační a evidenční povinnosti vůči úřadu práce. [2] Žalobkyně podniká ve zpracovávání kůží a kožešin. V prostorách její provozovny provedl Oblastní inspektorát práce pro Královehradecký a Pardubický kraj (dále jen „OIP“) dne 12. 8. 2021 kontrolu za účelem zjištění dodržování pracovněprávních předpisů se zaměřením na možný výkon nelegální práce a nesplnění informační a evidenční povinnosti při zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí. V den kontroly OIP vyslechl čtyři osoby nacházející se v provozovně. Vykonávaly zde práci spočívající v balení sušených kůží do balíků. OIP zaznamenal všechny zjištěné skutečnosti do protokolu o kontrole. Na základě později zahájeného přestupkového řízení OIP následně rozhodnutím ze dne 26. 2. 2024, č. j. 12010/8.30/23-13 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Žalobkyně totiž podle OIP umožnila paní T. (dlouholetá přítelkyně syna jednatele žalobkyně) a panu Č. (kamarád syna jednatele žalobkyně) [dále jen „pracovníci“] výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti. Dále se žalobkyně dopustila přestupku dle § 140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti, jelikož nesplnila oznamovací povinnost spočívající v informování příslušné krajské pobočky úřadu práce o nástupu polské občanky paní B. do zaměstnání (dne 3. 1. 2021). Tím žalobkyně porušila § 87 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Prvostupňovým rozhodnutím OIP uložil žalobkyni pokutu ve výši 85 000 Kč podle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti ve spojení s § 41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), za nejpřísněji trestný přestupek dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti a povinnost uhradit náhradu nákladů přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč. [3] Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala. Tvrdila, že údajně nelegální práci, kterou uvedené osoby vykonávaly, jim zadával syn jednatele žalobkyně, který není oprávněn ji zavazovat, a tyto osoby ji prováděly jako výpomoc právě pro jednatelova syna, který jim za ni platil ze svých prostředků. Žalovaný v záhlaví citovaným rozhodnutím změnil výrok I. bod 2. prvostupňového rozhodnutí v části týkající se užití platného znění zákona o zaměstnanosti, přičemž původní text „(…) ve znění pozdějších předpisů“ nahradil dovětkem „(…) ve znění účinném do 30. 6. 2024“. Žalovaný souhlasil se závěry OIP ohledně naplnění znaků závislé práce, jeho úvahy však do jisté míry korigoval a doplnil. Uvedl, že u pracovníků došlo k naplnění znaků závislé práce ve vztahu k žalobkyni, a nikoliv k synovi jejího jednatele, jak setrvale tvrdila žalobkyně. Jednatelova syna, který je mimo jiné zaměstnancem žalobkyně, je třeba považovat za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě (žalobkyni) pro účely posuzování odpovědnosti za spáchaný přestupek. Ve zbytku potvrdil prvostupňové rozhodnutí a zamítl odvolání žalobkyně. [4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem ze dne 30. 1. 2025, č. j. 31 Ad 5/2024-69. Následně se proti rozsudku bránila kasační stížností, které Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) částečně vyhověl rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 8 Ads 48/2025-34. Výše citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že se krajský soud nevyjádřil k zásadnímu argumentu žalobkyně týkajícímu se otázky naplnění znaků závislé práce mezi pracovníky a žalobkyní v případě, kdy za ni fakticky jednal syn jejího jednatele. V obecnosti tak šlo o otázku přičitatelnosti jednání fyzické osoby právnické osobě. [5] Krajský soud se věcí zabýval ve druhém kole. V záhlaví citovaným (nyní napadeným) rozsudkem žalobu opětovně zamítl. Předně se krajský soud věnoval otázce, k jejímuž posouzení jej zavázal NSS ve zrušujícím rozsudku. Krajský soud vycházel z § 20 odst. 2 písm. f) přestupkového zákona, z něhož dovodil, že jednání fyzické osoby je přičitatelné právnické osobě, jednala-li za ní v pozici jejího zaměstnance. V posuzovaném případě bylo zřejmé, že syn jednatele žalobkyně měl zadané úkoly, které pro ni plnil, a sama žalobkyně jej označovala za svého zaměstnance. Žalobkyně jako právnická osoba proto byla pachatelkou přestupku, jelikož k naplnění jeho znaků došlo jednáním fyzické osoby, které bylo přičitatelné právě žalobkyni. Krajský soud tedy potvrdil závěry žalovaného. Pracovníci si byli vědomi, že pracují pro žalobkyni, přičemž právě syn jednatele jim zadával úkoly a vyplácel odměnu. Navzdory jeho blízkému vztahu s pracovníky krajský soud vyloučil, že by šlo o společenskou úsluhu či jakoukoliv jinou formu výpomoci. [6] Krajský soud ve zbytku setrval na svém dřívějším odůvodnění a potvrdil, že žalobkyně v pozici zaměstnavatele umožnila pracovníkům výkon nelegální práce, jelikož došlo ke kumulativnímu splnění všech definičních znaků závislé práce dle § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, neboť pracovníci 1) pracovali v budově žalobkyně; 2) vykonávali požadovanou činnost – balení kůží; 3) konali činnost dle pokynů syna jednatele žalobkyně; 4) měli za práci slíbenou odměnu, která jim byla vyplácena v hotovosti, a 5) konali práci opakovaně a soustavně. Ani s jedním pracovníkem však žalobkyně neuzavřela pracovní smlouvu ani žádnou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. [7] Dle krajského soudu tím žalobkyně porušila § 3 zákoníku práce, jelikož pracovníkům umožnila výkon nelegální práce dle § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti, dle něhož se nelegální prací rozumí závislá práce vykonávaná fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah. Potvrdil tak závěry žalovaného o spáchání přestupku (umožnění nelegální práce) ve smyslu § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Potvrdil rovněž závěry žalovaného ohledně nesplnění oznamovací povinnosti žalobkyně písemně informovat příslušnou pobočku úřadu práce o nástupu zaměstnankyně B., čímž žalobkyně spáchala přestupek dle § 140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti. Shodně s žalovaným dospěl k závěru, že byla naplněna materiální stránka přestupku, resp. společenská škodlivost jednání. [8] Krajský soud tyto závěry považoval za souladné s prohlášením žalobkyně ze dne 18. 10. 2021, tj. nedlouho po provedení kontroly, v němž uznala vytýkané nedostatky. V průběhu řízení před krajským soudem však svá tvrzení popřela. Krajský soud bezprostřední vyjádření pracovníků považoval za hodnověrná a neshledal důvod k jejich revizi nařízením dalších výslechů. Dodal, že OIP náležitě zjistil skutkový stav a řádně jej zaznamenal v protokolu o kontrole. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [9] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka požaduje zrušení napadeného rozsudku a rozhodnutí žalovaného pro jejich nepřezkoumatelnost, z důvodu nedostatečného odůvodnění. Z napadeného rozsudku není zřejmé, jak se krajský soud vypořádal s uplatněnými žalobními námitkami. Pouze bez logického zdůvodnění konstatoval správnost rozhodnutí žalovaného. [10] Stěžovatelka je přesvědčena, že se krajský soud nezabýval otázkou, zda je možné závislost pracovníků spatřovat ve vztahu k ní nebo pouze k synu jednatele. Stěžovatelka ostatně vůbec nevěděla o jejich přítomnosti v provozovně. Skutečnost, že pracovali ve stěžovatelčině provozovně, automaticky neznamená, že pracovali pro ni. Krajský soud sám uvedl, že ve správním řízení bylo prokázáno, že syn jednatele pracovníkům zadával práci a vyplácel odměnu. Závěry krajského soudu jsou zcela nelogické. Krajský soud pouze suše aplikoval § 20 odst. 2 písm. f) přestupkového zákona. Nezabýval se tím, zda zaměstnanec stěžovatelky skutečně jednal za právnickou osobu, a nikoliv pouze za sebe. Ze správního spisu neplyne, že syn jednatele měl v úmyslu jednat za stěžovatelku jako právnickou osobu. [11] Kra