8 As 114/2025 – Nejvyšší správní soud

8 As 114/2025- 48 - text  8 As 114/2025-51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše (soudce zpravodaj) a soudců Pavla Molka a Ondřeje Bartoše v právní věci žalobce: V. P., zast. Mgr. Danielem Holým, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2024, č. j. MV-145659-4/ODK-2024, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2025, č. j. 8 A 121/2024-50, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Danielu Holému, advokátu, se přiznává odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 12 269,40 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Nejvyšší správní soud se zabýval přípustností žaloby stěžovatele proti rozhodnutí o stížnosti na postup při stanovení výše úhrady nákladů spojených s poskytnutím informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. I. Vymezení věci [2] Žalobce požádal Magistrát hlavního města Prahy jako povinný subjekt o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím. Konkrétně zda za účinnosti pravidel ze dne 5. 8. 2019 byl přidělen sociální byt nějakému žadateli, ač bodové hodnocení jeho žádosti bylo stejné nebo nižší než 30 bodů. Pokud tomu tak bylo, domáhal se dále sdělení, v kolika případech a kolik činil celkový počet žádostí o sociální byt. Magistrát žalobci oznámil, že výše úhrady nákladů spojených s poskytnutím požadovaných informací byla vyčíslena na částku 6 500 Kč. [3] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl ve věci stížnosti žalobce na postup magistrátu při vyřizování žádosti o poskytnutí informace tak, že úhrada ve výši 6 500 Kč sdělená žalobci magistrátem, se potvrzuje. [4] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou, kterou Městský soud v Praze usnesením odmítl. Žalobce tvrdil, že výše částky je neodůvodněná a neodpovídá skutečným nákladům na vyhledání požadovaných informací; z toho důvodu se stanovením výše úhrady nesouhlasí. Městský soud poukázal na to, že podle § 70 písm. a.) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumávání vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Rozhodnutí o stížnosti proti požadované výši úhrady není rozhodnutím, neboť úhrada má charakter soukromoprávního plnění. Odkázal na ustálenou judikaturu, podle které má v případě nespokojenosti s výši úhrady žadatel dvě možnosti. První je nezaplatit požadovanou částku, a poté co správní orgán žádost odloží, následně napadnout usnesení o odložení věci žalobou ve správním soudnictví. Druhou možností je požadovanou částku zaplatit a následně podat civilní žalobu na vydání bezdůvodného obohacení podle části třetí občanského soudního řádu. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Na prvním místě namítá nesprávné posouzení právní otázky. Nesouhlasí s dosavadní judikaturou NSS, podle které rozhodnutí o stížnosti proti požadované výši úhrady není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., a tudíž není žalovatelné ve správním soudnictví. Úhrada podle něj nemá charakter soukromoprávního plnění, nýbrž se jedná o rozhodnutí vrchnostenské povahy. Poukazuje na specifickou situaci ve svém případě, kdy požadované náklady představují podstatnou část jeho měsíčního příjmu, takže dosavadní judikatura omezuje přístup k informacím. Rozhodnutí městského soudu je podle něj také nepřezkoumatelné, protože se nevypořádalo s jeho námitkami týkajícími se toho, proč je prejudikatura chybná. [6] Stěžovatel dále namítá, že mu magistrát nedoručil usnesení o odložení žádosti, a proto nemohl žalobou toto usnesení napadnout, jelikož k žalobě je třeba připojit opis napadeného rozhodnutí. [7] Napadené rozhodnutí závazně určilo peněžitou povinnost stěžovatele vůči veřejnoprávní korporaci, resp. stanovilo nutnou podmínku pro uplatnění ústavně zaručeného práva na informace (č. 17 Listiny základních práv a svobod). Tím podle stěžovatele naplňuje materiální znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., jelikož založilo a závazně určilo povinnost, kterou je třeba splnit, má-li dosáhnout poskytnutí informace. Správní soudnictví posuzuje přípustnost žaloby podle účinků aktu, nikoli jeho formálního označení. Poplatkovou či nákladovou agendu, která má podobné znaky, správní soudy přezkoumávají. [8] Úhrada je podle stěžovatele samostatně vyčíslitelný peněžitý nárok veřejné moci s přímým dopadem navenek, s vlastními zákonnými limity a testem přiměřenosti. To přesahuje rámec neformálního procesního opatření. Žalovaný vydal akt, která má formu i obsah rozhodnutí (konkrétní adresát, výrok, odůvodnění, poučení). Jedná se o konečné stanovisko k výši a důvodům úhrady, které je závazné jak pro žalobce, tak pro žalovaného. Vyloučení přezkumu by odporovalo čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. [9] Vázat soudní přezkum až na odložení žádosti by znamenalo, že žadatel musí riskovat odepření informace. To je v rozporu se zásadou minimalizace zásahů do základních práv. Efektivní přezkum by měl být podle stěžovatele dostupný bez sankce v podobě ztráty řízení o informaci. [10] Stěžovatel tvrdí, že je přímo dotčen ve svých právech, protože mu napadené rozhodnutí ukládá peněžité plnění a podmiňuje výkon práva na informace. [11] Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na své vyjádření k žalobě projednané městským soudem, ve kterém uvedl, že rozhodnutí nadřízeného orgánu o stížnosti není podle dosavadní judikatury rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., ani rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci, a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu. Tyto závěry byly potvrzeny v napadeném usnesení městského soudu, které žalovaný považuje za správné. Navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná. [13] Nejvyšší správní soud je oprávněn posuzovat pouze zákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., čehož se ostatně stěžovatel také domáhá. Kasační stížnost je tedy přípustná. [14] Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že se městský soud nevypořádal s argumenty žalobce v replice k vyjádření žalovaného. V ní žalobce zpochybňuje použitelnost usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 9. 2010, č. j. 2 As 34/2008-90, č. 2164/2011 Sb. NSS. Žalobce polemizuje se závěry výše uvedeného usnesení, neboť sdělení výše úhrady považuje za autoritativně uloženou povinnost. Srovnává požadavek na úhradu nákladů za poskytnutí informace se správními či soudními poplatky z hlediska jejich funkce. Přestože připouští, že neuhrazení nákladů nemusí znamenat konečné odepření práva na informace, dovozuje, že výklad rozšířeného senátu uplatnění tohoto práva komplikuje. Tyto komplikace spatřuje stěžovatel v průtazích a nutnosti využití dalších opravných prostředků. Nejvyšší správní soud předně uvádí, že kvalita kasační argumentace do značné míry předurčuje obsah rozhodnutí (viz rozsudek NSS ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 Afs 104/2004-54; tam uvedené závěry ohledně žalobní argumentace lze použít i ve vztahu k argumentaci kasační). Proto vypořádal tuto námitku taktéž obecně. Přestože se s argumentací stěžovatele městský soud nevypořádal výslovně, platí, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Z odůvodnění usnesení je zřejmé, že městský soud z výše uvedeného usnesení rozšířeného senátu NSS vycházel (bod 15 napadeného usnesení) a z bodů 11 a 12 napadeného usnesení lze seznat, proč nepředstavuje úhrada nákladů překážku pro uplatnění práva na informace totožnou se správními či soudními poplatky, jakož i rozdíly v jejich funkci (odmítnutí uhrazení nákladů neznamená bez dalšího zánik možnosti informaci získat, odložení žádosti z důvodu neuhrazení nákladů je přezkoumatelné ve správním soudnictví, v případě uhrazení nákladů lze v civilním řízení vymáhat bezdůvodné obohacení, vyčíslená částka se má vázat na prokazatelné náklady povinného subjektu se zpracováním informace a tyto mu kompenzovat). V tomto ohledu odůvodnění napadeného usnesení obstojí. Navíc v situaci, kdy byl městský soud vázán jak předchozí judikaturou rozšířeného senátu NSS a dále judikaturou zvláštního senátu, nezbývalo mu než rozhodnout tak, jak učinil v napadeném usnesení; pak je namístě, že na