9 As 158/2025 – Nejvyšší správní soud

9 As 158/2025- 29 - text  9 As 158/2025 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobců: a) J. H., b) Ing. Z. J., c) Ľ. J., všichni zastoupeni Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem se sídlem Martinákova 2900/7, Prostějov, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2025, č. j. KUZL 60205/2025, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2025, č. j. 30 A 77/202534, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ve věci jde o lhůtu pro podání žaloby proti rozhodnutí stavebního úřadu podle § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon z roku 2021“), včetně její použitelnosti ve vztahu k rozhodnutím správních orgánů vydaným v řízení, v němž bylo i po účinnosti tohoto zákona postupováno podle dřívějšího zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon z roku 2006“). Řešena je i možnost prominutí zmeškání uvedené zákonné lhůty podle § 40 odst. 5 soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“) a možnost vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu v řízení o žalobě, u níž je dán některý z důvodů odmítnutí. [2] Městský úřad MorkoviceSlížany (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 2. 4. 2025, č. j. Výst.330/174/24, zamítl žádost žalobců (dále jen „stěžovatelé“) o vydání dodatečného povolení na stavbu dělící stěny mezi pozemky parc. č. XA a parc. č. XB v katastrálním území D. u K.. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatelky a) proti rozhodnutí stavebního úřadu a toto rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí žalovaného bylo stěžovatelce a) doručeno dne 16. 7. 2025 a stěžovatelům b) a c), kteří byli účastníky správního řízení, dne 21. 7. 2025. Následně vydané opravné rozhodnutí ze dne 28. 7. 2025, č. j. KUZL 68212/2025, se týkalo chyby v označení jednoho pozemku ve výroku a nesprávnosti ve jméně jednoho z účastníků řízení v odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu. Opravné rozhodnutí bylo stěžovatelce a) doručeno dne 29. 7. 2025, stěžovatelům b) a c) dne 31. 7. 2025. [3] Stěžovatelé napadli rozhodnutí žalovaného společně žalobou, kterou podali u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) dne 16. 9. 2025. Krajský soud napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatelky a) podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jako opožděnou. Posledním dnem lhůty 1 měsíce podle § 306 odst. 1 stavebního zákona z roku 2021 totiž bylo pondělí 18. 8. 2025. Žalobu stěžovatelů b) a c), kteří nepodali odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu, krajský soud odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) a § 68 písm. a) s. ř. s. pro nepřípustnost. II. Kasační stížnost žalobců a vyjádření žalovaného [4] Stěžovatelé podali proti usnesení krajského soudu kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a navrhli zrušit nejen napadené usnesení, nýbrž také prohlásit nicotnost rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí stavebního úřadu. [5] První okruh námitek vychází ze „střetu“ zvláštní úpravy soudního řízení ve stavebním zákonu z roku 2021 a obecné úpravy obsažené v soudním řádu správním. Podle stěžovatelů se měl krajský soud podle § 76 odst. 2 s. ř. s. i bez návrhu zabývat případnou nicotnosti rozhodnutí žalovaného a stavebního úřadu, a to bez ohledu na to, že žaloba byla odmítnuta jako podaná po uplynutí lhůty podle § 306 stavebního zákona z roku 2021. Nicotnost těchto rozhodnutí spatřují stěžovatelé zjednodušeně řečeno v tom, že stavba dělící stěny nevyžadovala stavební povolení ani ohlášení. Také se domnívají, že není jasné, zda v případě žaloby proti rozhodnutí stavebního úřadu, na kterou dopadá zvláštní úprava soudního řízení podle stavebního zákona z roku 2021, lze prominout zmeškání lhůty. Pakliže uvedený zákon takovouto možnost nevylučuje, je třeba upřednostnit výklad, při němž nebude stěžovatelům odepřen přístup k soudu. Lhůta pro podání žaloby stanovená v § 306 stavebního zákona z roku 2021 je pojata naprosto odlišně od soudního řádu správního, a to zejména v tom ohledu, že činí jeden měsíc s možností doplnění žaloby i po uplynutí této lhůty. Není dán žádný důvod, pro který by nemohlo být ve lhůtě pro doplnění žaloby prominuto zmeškání lhůty pro podání žaloby. Uvedené právní otázky brání tomu, aby byla kasační stížnost považována za nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s. Pro případ, že bude odmítnutí žaloby jako opožděné shledáno správným, stěžovatelé navrhují, aby Nejvyšší správní soud sám rozhodl o prominutí zmeškání lhůty pro podání žaloby. [6] Nesouhlas s právním posouzením krajského soudu se týká i použití § 306 stavebního zákona z roku 2021 v případech, kdy rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno postupem podle stavebního zákona z roku 2006, stěžovatelům však bylo doručeno až po 1. 7. 2024. V této souvislosti se krajský soud nezabýval systematickým výkladem zákona. V části jedenácté, která upravuje soudní přezkum (§ 305 až § 310), není výslovně uvedeno, že by její ustanovení měla být použitelná i na soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů vydaných podle stavebního zákona z roku 2006. Takovýto závěr nevyplývá ani z přechodných ustanovení. Odlišný výklad, z něhož vyšel krajský soud, omezuje právo stěžovatelů na přístup k soudu a znevýhodňuje osoby, u kterých rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno až po 1. 7. 2024, nebo jim bylo po tomto dni doručeno. Zkrácení lhůty pro podání žaloby ani nesleduje legitimní účel. [7] Stěžovatelé zpochybňují i zákonnost rozhodnutí žalovaného a stavebního úřadu, obsah těchto jejich námitek, jak bude uvedeno níže, však s ohledem na omezený rozsah přezkumu v případě důvodu kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. není třeba reprodukovat. [8] Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení ohledně opožděnosti žaloby. K věcným důvodům žaloby odkázal na odůvodnění správních rozhodnutí. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost je přípustná, byla podána osobami k tomu oprávněnými, včas a z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem. Bylo tak možné přezkoumat usnesení krajského soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a v ní uplatněných důvodů, jakož i případných vad řízení, ke kterým je třeba přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [10] Přestože stěžovatelé uvedli důvody, pro které považují kasační stížnost za přijatelnou, Nejvyšší správní soud se přijatelností kasační stížnosti nezabýval. Nepřijatelnost kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s. totiž v posuzované věci vůbec nepřicházela v úvahu, neboť kasační stížnost může být nepřijatelná jen ve věcech, v nichž podle § 31 odst. 2 s. ř. s. rozhodoval před krajským soudem specializovaný samosoudce. V případě žaloby stěžovatelů o takovouto věc nejde. Tomu odpovídá i skutečnost, že krajský soud tuto žalobu odmítl v senátu. [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Jelikož krajský soud napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatelů, v kasační stížnosti proti němu lze uplatnit pouze důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který spočívá v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/200498, č. 625/2005 Sb. NSS). [13] I když byla žaloba podána společně všemi stěžovateli, krajský soud se jí zabýval ve vztahu ke každému z nich samostatně. Žalobu stěžovatelky a) odmítl pro opožděnost, zatímco žalobu stěžovatelů b) a c) pro nepřípustnost, neboť proti rozhodnutí stavebního úřadu nepodali odvolání. Kasační stížnost proti napadenému usnesení podali stěžovatelé rovněž společně, zpochybnili v ní však pouze závěr krajského soudu o opožděnosti žaloby, tedy důvod odmítnutí vztahující se výlučně k žalobě stěžovatelky a). Důvod odmítnutí žaloby stěžovatelů b) a c) zůstal nezpochybněn, pročež se jím Nejvyšší správní soud nezabýval. Všech stěžovatelů se týká námitka, že krajský soud měl bez ohledu na důvod odmítnutí žaloby posoudit nicotnost rozhodnutí správních orgánů podle § 76 odst. 2 s. ř. s., byť i tato námitka byla uplatněna zejména v souvislosti se zpochybněním závěru o opožděnosti žaloby stěžovatelky a). [14] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal napadené usnesení z toho hlediska, zda žaloba stěžovatelky a) byla podána včas. Podle § 72 odst. 1 s. ř. s. „[ž]alobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanovíli zvláštní zákon lhůtu jinou“. Takovým zvláštním zákonem je i stavební zákon z roku 2021, který v § 306 odst. 1 stanoví, že „[ž]alobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, lze podat do 1 měsíce poté, kdy bylo