50 Af 25/2018

Rozhodnutím ze dne 1. 4. 2019, č. j. 15869/17/5300-22443-702189, žalovaný podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj – dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden – listopad 2013. Konkrétně se jednalo o tyto platební výměry ze dne 19. 10. 2016:

Orgány finanční správy v těchto případech dospěly k závěru, že byly splněny podmínky pro odepření nároku na odpočet daně z přidané hodnoty v uvedených obdobích z důvodu účasti žalobce v podvodném řetězci transakcí při obchodu s bílou technikou od dodavatele EDEN WAY, s. r. o. (dále jen „EDEN WAY) a při velkoobchodu s mobilními telefony od společnosti TRAMAX TRADING, s. r. o. (dále jen „TRAMAX“) a dalšími minoritními dodavateli.

V případě obchodování s bílou technikou se společností EDEN WAY žalovaný popsal celou řadu objektivních skutečností, které dle jeho hodnocení prokazují vědomou účast žalobce na podvodu na dani z přidané hodnoty. Společnost byla v roce 2013 uměle vložena mezi žalobce a jeho stávající polské dodavatele zboží. Jádro zjištění správce daně spočívá na tom, že tato společnost nakupovala zboží od původních dodavatelů žalobce za výrazně vyšší ceny oproti cenám, za které zboží dodávala žalobci. Většinu profitu z neuhrazení daně z přidané hodnoty společností EDEN WAY žalobce získal ve formě výrazně nižších pořizovacích cen oproti cenám polských dodavatelů, což žalobce vysvětloval systémem bonusů a marží, které však dle orgánů finanční správy nebyly prokázány, resp. zjištěními polského správce daně byly vyvráceny. Tento ekonomicky neživotaschopný model dle závěrů orgánů finanční správy fungoval právě díky tomu, že společnost EDEN WAY neplnila svoji daňovou povinnost. Žalobce dle orgánů finanční správy znal s ohledem na faktury, které měl ve vlastní dispozici, skutečné ceny odebíraného zboží od polských dodavatelů a musel tak vědět, že toto zboží získává za ceny nižší, než za jaké bylo pořízeno. Správce daně dále prokázal, že žalobce i nadále od polských dodavatelů získával zboží fakticky napřímo, společnost EDEN WAY s ním nikdy reálně nedisponovala; žalobce disponoval i fakturami této společnosti a polských dodavatelů. Orgány finanční správy zhodnotily tuto společnost jako společnost bez historie na relevantním trhu a bez potřebných znalostí k tomu, aby byla schopna dostát žalobcem uváděným skutečnostem (schopnost vyjednání nižších cen). Stran historie společnosti orgány finanční správy dohledaly pouze to, že společnost provozovala e-shop s víny. Jako další důležitou skutečnost orgány finanční správy hodnotily to, že zboží, které měl žalobce od této společnosti odebírat, společnost žádným dohledatelným způsobem nenabízela, byť dle uzavřené smlouvy měl existovat objednávkový systém, e-shop atp., byly objednávky činěny pouze e-mailem, přičemž žalobce měl mít přístup do objednacích systémů samotných polských dodavatelů, za dodané zboží platil sám žalobce předem (což činil zároveň pouze u společnosti TRAMAX). Orgány finanční správy při hodnocení této společnosti popsaly, že jediným společníkem a jednatelem byl Ing. T. B., který v minulosti vlastnil řadu společností, které posléze převáděl na osoby rumunské státní příslušnosti. Žalobce sám si společnost EDEN WAY prověřil pouze ve veřejně dostupných rejstřících, jinak ji považoval i přes vše uvedené za důvěryhodnou. Spolupráce žalobce s touto společností skončila se ztrátou 2 000 000 Kč. K vymáhání této částky se žalobce nevyjádřil, a stále setrval na tom, že ač byl sám touto společností poškozen, jednalo se o spolehlivého a důvěryhodného obchodního partnera, zároveň se cítil být tímto partnerem poškozen. Dále orgány kriticky hodnotily to, že písemná smlouva mezi žalobcem a touto společností byla uzavřena s 3 měsíčním zpožděním od okamžiku zahájení obchodní spolupráce. Na těchto skutečnostech postavil správce daně závěr, že žalobce minimálně mohl a měl vědět, že je součástí podvodného jednání, přičemž nepřijal takových rozumně požadovatelných opatření, aby zabránil své účasti na podvodu. Co se subjektivních skutečností prokazující vědomou účast žalobce na podvodu týče, ve svých úvahách vyšel správce daně z toho, že žalobce odmítl, že by byl na základě pochybností, které správce daně vyjádřil, povinen cokoli prokazovat, k čemuž správce daně uzavřel, že žalobce nevědom si jakýchkoli svých pochybností odmítl prokázat přijetí vhodných opatření k zabránění své vlastní účasti na daňovém podvodu.

V případě obchodu s mobilními telefony se společností TRAMAX žalobce v období od 23. 1. 2013 do 11. 9. 2013 pořídil přes celkem 31 tisíc mobilních telefonů (zejména iPhone, dále Samsung) od 3 dodavatelů, převážně od společnosti TRAMAX (pro správce daně nekontaktní). Tato společnost nakupovala mobilní telefony od společností ALCAS PRAHA, s. r. o, RISETONAR, s. r.o., Esirta, s. r. o., IROLIANE, s. r. o. v likvidaci, které DPH nepřiznaly nebo přiznaly a nezaplatily, případně od společnosti Eurocom Company Group, s. r. o., která pořizovala telefony od společností BLUNT Group, s. r. o., a PROJEKT MARKETING, s. r. o., které rovněž DPH nepřiznaly nebo přiznaly a nezaplatily. Společnost ALCAS PRAHA, s. r. o. byla jednak dodavatelem společnosti TRAMAX, jednak odběratelem žalobce. Na základě zjištěných skutečností orgány finanční správy uvedly, že žalobce se stal součástí podvodné obchodní struktury (karuselový podvod), v níž významnou organizátorskou roli sehrála společnost TRAMAX, za kterou jednal zejména V. V. Cílem obchodovaného zboží byl profit na daňovém podvodu velkého rozsahu, když objem obchodovaných telefonů (iPhone) byl větší než objem obchodovaných telefonů českými operátory za celý rok. Z popisu žalovaného vyplynuli 3 fiktivní tuzemští odběratelé, kteří zároveň žalobci telefony i dodávali. Jako zcela zásadní byla v rovině možné vědomosti žalobce hodnocena vysoká duplicita IMEI kódů telefonů, kterou zjistil i sám žalobce, který však na tato zjištění nijak nereagoval a až se zpožděním učinil o některých zjištěních ohlášení Policii ČR. Telefony, které žalobce obchodoval, nebyly v jeho fyzické dispozici, většinu plnění zajišťovala sama společnost TRAMAX. Žalobci připadla v podvodném schématu role tzv. bankéře, který uplatňoval nárok na odpočet daně v případě pořízení telefonů v tuzemsku a jeho dodání tuzemskému odběrateli nebo osobě registrované v jiném členském státě, zároveň žalobce měl tento finančně podvodný model zajišťovat – prováděl úplaty za tato zdanitelná plnění v předstihu. Společnost TRAMAX se chovala v obchodním vztahu nestandardně, když žalobci dodávala jak telefony, tak zajistila odběratele pro tyto telefony, což nemělo ekonomický smysl a žalobci mělo být toto jednání podezřelé. Jednání žalobce bylo financováno z úvěrů, které si pořídil, přitom platby sám odesílal předem v nezanedbatelných objemech. Takovéto jednání hodnotily orgány finanční správy jako značně rizikové a motivované pouze snahou získat daňovou výhodu ve formě nadměrného odpočtu, když finanční prostředky žalobce zasílal těmto společnostem bez znalosti jejich majetkové struktury, ev. společnosti založené téhož roku, tj. bez jakékoli historie. Ke konci obchodního vztahu se společnosti TRAMAX utrpěl žalobce ztrátu 12 milionů Kč, přesto se však obrátil na jí doporučeného nového obchodního partnera společnost WONACO PRAG, s. r. o., což vyústilo ve ztrátu dalších 18 milionů Kč, a to i přesto, že mu byly známy duplicity IMEI kódů. Žalobce i poté, co byl s podezřením správce daně seznámen, v obchodních vztazích pokračoval. Žalobce dle správce daně a žalovaného věděl, že pořizuje stejné zboží pořád dokola, neboť prováděl kontrolu IMEI kódů, byť s těmito telefony fyzicky nedisponoval a spoléhal se pouze na údaje, které mu byly zaslané obchodními partnery. Řada telefonů byla obchodována i přesto, že dožádáním bylo následně správcem daně zjištěno, že tyto telefony byly již užívány koncovými zákazníky. Žalobce, vycházeje údajně z veřejně dostupných údajů stran svých obchodních partnerů, nepřijal takových opatření, které byly v dané situaci rozumně požadovatelné.

Navzdory žalobcem předloženým daňovým dokladům a dalších evidencí a listin, jimiž žalobce splnil formální náležitosti pro uplatnění nároku na odpočet daně, v důsledku prokázání, že přijatá zdanitelná plnění byla součástí daňového podvodu, kterého se žalobce účastnil, a za okolností, že o této skutečnosti na základě okolností věděl, bylo uzavřeno, že žalobci nárok na odpočet daně nevznikl.

Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce dne 12. 9. 2018 žalobou (datovanou dne 11. 9. 2018) u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), ve které žalobce pouze v obecné rovině popsal obrysy toho, v čem spatřuje nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobce v průběhu řízení před krajským soudem svoji žalobu opakovaně doplnil:

V žalobě ze dne 12. 9. 2018 žalobce předně namítl, že žalobou napadené rozhodnutí mu nebylo doposud doručeno. Doručení rozhodnutí insolvenční správkyni, nikoli jemu, shledal v rozporu se zákonem (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 4 As 149/2017–121).

S odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 50 A 35/2016 – 110, o nezákonném zásahu správce daně spočívajícího v odpojení datového kabelu a přerušení datového spojení žalobcovo serverů, žalobce namítl porušení svého práva na účinnou obranu, neboť neměl přístup k relevantním obchodním, účetním, daňovým, právním a jiným podkladům, které mohl použít v rámci své procesní obrany. Na tuto skutečnost měl být správce daně opakovaně upozorňován (např. žádost ze dne 6. 9. 2015 o zpřístupnění uložených dat), což žalovaný při svém rozhodování pominul.

S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 5 Afs 60/2017 – 60 (dále také jako rozsudek „VYRTYCH“), má žalobce za to, že učinil vše, co po něm bylo možné rozumně požadovat, aby předešel své zaviněné účasti na daňovém podvodu. Žalobce poukázal na dle jeho názoru obdobný případ Generálního finančního ředitelství, které nakoupilo mobilní telefony od společnosti údajně zapojené do daňového podvodu. Domněnky a úvahy správce daně jsou založeny pouze na teoretických východiscích a předpokladech.

Žalobce rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 5 Afs 252/2017 – 31 (dále také jako rozsudek „TRIMETAL“), a uvedl, že jeho obchodní partneři nebyli vedeni jako nespolehliví plátci daně, společnost TRAMAX, s. r. o., byla označena za nespolehlivého plátce až v srpnu 2014 v průběhu daňové kontroly.

Předně žalobce namítl, že správce daně neunesl své důkazní břemeno a neprokázal, že žalobce věděl nebo musel vědět, že participuje na daňovém podvodu (rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. 6. 2012 ve věcech C-80/11 a C-142/11 Mahagében a P. D.). Z tohoto důvodu měl žalobce za to, že výzvy vydávané správcem daně v průběhu daňové kontroly byly nezákonné, neboť správce daně požadoval po žalobci doložení skutečností a důkazů, jejichž doložení žalobce netížilo.

Žalobce rovněž namítl, že správce daně porušil § 8 odst. 1 daňového řádu, neboť se v rámci daňové kontroly přiklonil pouze k důkazům v neprospěch žalobce a ostatní důkazy odmítl jako nevěrohodné.

Rozhodnutí žalovaného shledal žalobce částečně nepřezkoumatelným, neboť žalovaný neuvedl, jaká opatření by žalobce mohl přijmout, aby své účasti v podvodném řetězci zabránil. Žalobce si nemohl být rozhodných skutečností v dané době vědom; byly to právě orgány státní správy, které měly kontrolovat, zda obchodní partneři žalobce daň do státního rozpočtu odvádějí a pokud ne, měly na to reagovat (viz rozsudek TRIMETAL).

Žalobce dále rozporoval pravdivost konkrétních tvrzení orgánů finanční správy. Žalobce nesouhlasil s bodem 10 napadeného rozhodnutí, neboť dle obchodního rejstříku osoba zde uvedená byla společníkem či jednatelem ve více společnostech v letech 1998 až 2000, tj. dávno před započetím obchodování s žalobcem či až poté, co jejich spolupráce započala.

Dále žalobce nesouhlasil ani s body 1 a 5-7 napadeného rozhodnutí, neboť správce daně byl opakovaně upozorňován na to, že cenová politika jeho dodavatele je postavena i na tzv. kumulativní marži a zpětných bonusech od jeho dodavatelů, tj. prosté uvedení nákupní ceny nemuselo znamenat konečnou nákupní cenu.

Bod 7 napadeného rozhodnutí byl pak žalobcem vyvrácen v jeho vyjádření ze dne 15. 12. 2015.

Stran bodu 2 na straně 12 napadeného rozhodnutí žalobce uvedl, že v průběhu daňového řízení nebyl tvrzen opak (viz CMR listy) a nelze tak dovozovat vědomost žalobce o daňovém podvodu (str. 16 napadeného rozhodnutí). Nakupování zboží od prostředníků je zcela běžnou praxí, neboť tito propojují nabídku s poptávkou.

Vůči bodu 4 na straně 12 napadeného rozhodnutí žalobce namítl, že bylo řečeno, že jednotlivé nabídky nemůže předložit, neboť nebyly archivovány, nabídkový portál byl přepisovatelný, k čemuž správce daně nepřihlédl. To, že správce daně ve III. kvartále 2016 nedohledal elektronické zdroje dodavatele, nic nevypovídalo o stavu v roce 2013.

K bodům 8-13 na straně 13-15 napadeného rozhodnutí žalobce zdůraznil, že dodavatel nebyl žádnou novou společností, byl zapsán v OR a zaregistrován jako plátce DPH, nebyl evidován jako nespolehlivý plátce a byl kontaktní. Údaj o zveřejněném bankovním účtu nebyl z technických důvodů k dispozici od začátku roku 2013, ale později. Nezakládání účetních uzávěrek do sbírky listin bylo v minulosti časté. Žalobce byl přesvědčen, že mu nemůže být kladeno za vinu, že dodavatel nedoložil smluvní dokumentaci s vlastními dodavateli. Žalobce rovněž namítl, že správce daně rozpory mezi tvrzeními dodavatele a jeho dodavatelů neodstranil a bezdůvodně se přiklonil ke skutkové verzi dalších dodavatelů, přičemž informace čerpal zprostředkovaně z vyjádření cizozemských správců daně, nikoli z důkazních prostředků předložených žalobcem ze dne 1. 4. 2014, 21. 8. 2014, 27. 8. 2014, 5. 5. 2015 a 15. 12. 2015. Dále žalobce zdůraznil, že z porovnání jeho celkové marže v letech 2011 až 2014 nevyplývá pro rok 2013 žádný nebývalý vzestup, jak tvrdí správce daně.

Žalobce nesouhlasil ani se způsobem, jakým byli hodnocení dodavatelé jeho vlastních dodavatelů (str. 124 až 196, 197 až 2014 zprávy o daňové kontrole), neboť správce daně žalobci přičítá k tíži skutečnosti týkající se těchto „vzdálených“ dodavatelů, i když žalobce tyto společnosti neznal a znát nemohl; názor správce daně, že si tyto dodavatele mohl ověřit, popírá princip obchodování a je v rozporu s rozhodovací praxí Soudního dvora EU (dále také jako „SDEU“), když primární kontrolní opatření leží na správci daně a ten je nemůže přenášet na daňový subjekt (bod 61 – 65 rozsudku SDEU ve věci Mahagebén), přičemž opatření, která správce daně po daňovém subjektu požaduje, musí být reálná a rozumná (bod 54 téhož rozsudku). Správce daně dle žalobce předkládá řadu konstrukcí o podvodných řetězcích, nicméně jím uváděná spojení nedokládá žádnými primárními důkazy, jeho zjištění jsou nevěrohodná, nepodložená a není zřejmé, na základě čeho tak správce daně učinil. Z ustálené judikatury dle žalobce vyplývá, že každé zdanitelné plnění je nutno posuzovat samostatně a nelze učinit jakési souhrnné dokazování. Správce daně ve zprávě o daňové kontrole vyjmenovává několik subjektů, které mezi sebou měly obchodovat, což ale nebylo postaveno na jisto. Nelze usoudit, že zboží, které jimi bylo dodáváno dodavateli žalobce, bylo následně dodáno i samotnému žalobci.

Žalobce se neztotožnil ani s tím, že kontrolní opatření, která přijal, by nebyla dostatečná (str. 16 a 31 napadeného rozhodnutí). To, že prověřování v úředních evidencí mělo být dle správce daně nedostatečné, pomíjí specifika obchodování a dostupnou judikaturu, viz podání a důkazy žalobce ze dne 11. 10. 2013, 19. 3. 2013, 6. 12. 2013, 15. 1. 2014, 21. 1. 2014, 27. 11. 2014 a 21. 1. 2015. Žalobce je přesvědčen, že během řízení předložil správci daně řadu důkazů o tom, že nebyl zaviněným účastníkem na organizovaném podvodu, ale naopak obětí a poškozeným. Nadto při místním šetření dne 31. 5. 2013 správce daně dle svých dotazů již disponoval určitými informacemi o participaci dodavatelů žalobce na daňových podvodech (viz např. str. 260 zprávy o daňové kontrole), aniž by žalobce na tyto skutečnosti upozornil, varoval jej.

Podvodného jednání se dle zprávy o daňové kontrole dopustili různí dodavatelé, nikoli sám žalobce.

Žalobce na prvním místě v tomto doplnění namítl, že ač avizoval doplnění podaného odvolání, žalovaný o jeho odvolání rozhodl, aniž by mu v řádně stanovené lhůtě umožnil podané odvolání doplnit, čímž byl porušen § 6 odst. 2 až 4 daňového řádu, a to tím spíše, že žalovanému bylo známo, že došlo k nezákonnému přerušení datových spojení s žalobcovo servery, čímž mu byla znemožněna procesní obrana.

Žalobce dále namítl porušení § 14 odst. 2 daňového řádu, neboť z průběhu řízení samotného je zjevné, že správce daně v době zahájení daňových kontrol byl přesvědčen o nesprávném daňovém tvrzení žalobce v daňových přiznání, což plyne například i z průběhu místního šetření dne 31. 5. 2013 (dotazy na společnost TRAMAX) a průběhu místního šetření dne 15. 8. 2013. Správce daně měl žalobce vyzvat dle § 145 odst. 2 daňového řádu, namísto toho nezákonně vydal výzvu k odstranění pochybností (28. 3. 2013), ze které je zřejmé jeho podezření o možném karuselovém podvodu. Správce daně měl dle žalobce vydat výzvu dle § 145 odst. 2 daňového řádu pro období duben 2013 květen 2013 a červenec 2013 a ne dne 18. 9. 2013 zahájit daňovou kontrolu. Takto zahájená daňová kontrola je nezákonná, stejně jako vydané platební výměry a žalobou napadené rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 7 Afs 229/2018 – 29).

Vedle toho žalobce namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí a předcházejících platebních výměrů, neboť jimi bylo žalobci nezákonně předepsáno penále, což žalobce shledal v rozporu s recentní judikaturou Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2018, č. j. 6 Afs 61/2018 – 32.

V neposlední řadě žalobce namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí pro porušení § 148 daňového řádu.

Na prvním místě žalobce namítl nezákonný přenos důkazního břemene správcem daně na žalobce, k čemuž bylo odkázáno na celou řadu rozhodnutí vnitrostátních soudů, a i na judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Žalobce byl přesvědčen, že správce daně své důkazní břemeno neunesl a proto jej nemohl přenést na žalobce. Z tohoto důvodu žalobce rozporuje zákonnost výzev k prokázání skutečností ze dne 18. 2. 2014, 24. 7. 2014, 2. 12. 2014 a ze dne 25. 3. 2015. U těchto výzev žalobce obecně uvádí, co bylo správcem daně požadováno. V případě výzvy ze dne 2. 12. 2014 žalobce dále uvádí, že správce daně jednak položil prakticky nezodpověditelné otázky, jednak otázky, jejichž zodpovězení tížilo primárně samotného správce daně, nikoli žalobce (prokázání účasti na daňovém podvodu). V případě výzvy ze dne 25. 3. 2015 pak žalobce dodal, že tato výzva byla rovněž iracionální, nedůvodná a neodůvodněná.

Dále žalobce opět namítl porušení § 8 odst. 1 daňového řádu, neboť žalovaný se účelově přiklonil k důkazům svědčícím v jeho neprospěch.

Žalobce rovněž opakovaně namítl částečnou nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný sice uvedl, že žalobce měl přijmout potřebná opatření, která by eliminovala jeho účast na případném podvodném jednání, ale již neuvedl, jaká. Žalobcem realizovaná opatření přitom byla bez odůvodnění odmítnuta. Žalovaný, resp. správce daně tak má zpětně hodnotit k tíži žalobce skutečnosti, které však žalobce v dané době nemohl vědět, čímž se dopouští předsudku zpětného hodnocení. Je věcí správce daně, nikoli žalobce, zda daň je do státního rozpočtu odváděna řádně, nebyla-li, měl správce daně přijmout adekvátní opatření, nikoli činit žalobce odpovědným za nastalou situaci.

Následně žalobce brojil proti závěru orgánů finanční správy o tom, že měl zaviněně participovat na daňových podvodech, neboť žalovaný dle jeho názoru neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že by žalobce skutečně zaviněně na nějakém daňovém podvodu participoval.

V případě obchodu s bílou technikou se společností EDEN WAY žalobce ve své podstatě rozporuje hodnocení orgánů finanční správy týkající se otázky nastavení cen a marže (systém bonusů a marketingových slev, který žalobce popsal), u kterých žalobci není ve výsledku zřejmé, z čeho žalovaný vycházel, naznal-li tyto nepřiměřeně nízkými (což bylo i v rozporu s nákupy žalobce od jiných dodavatelů). Žalobce tvorbu ceny popsal ve svém podání ze dne 15. 12. 2015, což ale nebylo zohledněno. Žalobce dále poukázal na to, že v dané době se tato společnost jevila důvěryhodnou (historie, veřejně dostupné informace,…) a kontrolní opatření, která žalobce provedl, byla žalovaným ignorována. Žalobce dále podrobněji rozporoval jednotlivá tvrzení žalovaného uvedené v bodě 39 napadeného rozhodnutí (vědomost o původu zboží a jeho cen; otázky obchodního modelu „B2B“; obsah svědeckých výpovědí; předsudek zpětného hodnocení).

V případě obchodu s mobilními telefony a společností TRAMAX žalobce na prvním místě uvedl, že tohoto dodavatele považoval za důvěryhodného; měl-li správce daně podezření, měl jej žalobci sdělit. K dodávkám mobilních telefonů docházelo a žalobce nedisponoval analýzami finančních toků jako nyní žalovaný, ze kterých by mohl zjistit, že docházelo k řetězovému přeprodeji atd. Tato společnost v září 2013 náhle přestala své závazky vůči žalobci plnit, dodnes má tato společnost žalobci dlužit cca 12 000 000 Kč. Pro dostání svým závazkům žalobce narychlo pod tlakem přistoupil na nabídku společnosti WONACO PRAG, což vedlo k další finanční ztrátě cca 18 000 000 Kč. I přes toto selhání považoval žalobce své kontrolní mechanismy za dostačující, krom běžné kontroly kontroloval žalobce i IMEI kódy. Žalobce zjistil cca 750 duplicit z 29 715 evidovaných IMEI, což okamžitě sdělil správci daně a policii. Skutečnosti zjištěné na základě mezinárodní spolupráce správce daně nemohl přitom žalobce jakkoli zjistit. Co se týče užívání přeprodávaných telefonů iPhone, které v době realizace přeprodejů byly užívány v zahraničí, žalobce uvádí, že tyto skutečnosti nemohl znát a ani ověřit. Stejně tak nemohl ani prověřit osobu pana V. V., se kterým měl žalobce na konci roku pozitivní zkušenosti založené na dlouhodobé spolupráci se společností TRAMAX. Žalobce nemohl ani porovnat objemy prodaných telefonů s mobilními operátory, neboť tato data nebyla veřejně dostupná. Stran obchodního modelu žalobce uvedl, že neměl pochybnosti o tom, že zboží bylo jeho dodavatelům dodáváno, svědčily tomu zasílané IMEI kódy a reklamace či přímé zavážky do jeho skladu. Žalobce dle svého názoru nemohl přijmout žádná další opatření a žalovaný mu klade za vinu skutečnosti, o kterých nemohl v dané době vědět. Sám žalobce přitom nebyl nečinný, jak žalovaný uvádí, ale spolupracoval s policií.

S odkazem na stanovisko generálního advokáta ze dne 11. 9. 2014 ve věci Schoenimport „Italmoda“ Mariano Previti, C-131/13 má žalobce za to, že orgány finanční správy po něm ve své podstatě vyžadovali zajištění toho, aby k daňovému podvodu vůbec nedošlo. Povinností žalobce však bylo pouze vynaložit veškeré potřebné úsilí, které po něm lze rozumně požadovat, což žalovaný vůbec nezhodnotil.

Žalobce rovněž poukázal na uplatňování „dvojího metru“ finanční správou, když v jiné věci Generální finanční ředitelství obchodovalo se společností zúčastněnou na daňovém podvodu. Generální finanční ředitelství však postiženo nebylo.

Žalobce proto uzavřel, že orgány finanční správy neprokázaly, že existují objektivní okolnosti, tj. náznaky vzbuzující podezření, že došlo k nesrovnalosti nebo k podvodu, stejně jako nedoložily, že žalobci nesvědčila dobrá víra. Žalobce proto nelze dle jeho názoru činit zodpovědným. Žalovaný nedoložil existenci tzv. subjektivních okolností, na žalobce proto nemohlo přejít důkazní břemeno doložení přijetí rozumných opatření (dobré víry), a proto žalobci náleží nárok na odpočet daně.

Žalobce v tomto svém doplnění namítl prekluzi práva správce daně stanovit daň, a to s ohledem na data zahájení daňových kontrol jakož i to, že platební výměry byly žalobci doručeny až dne 29. 10. 2016, tj. dle jeho hodnocení až po uplynutí lhůty pro stanovení daně. S odkazem na judikaturu správních soudů žalobce vyložil, že v dané věci nemělo mezinárodní dožádání vliv na běh lhůty pro stanovení daně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2017, č. j. 10 Afs 206/2017 – 39).

Vedle toho žalobce zopakoval, že dle jeho hodnocení nenabylo žalobou napadené rozhodnutí právní moc ve lhůtě pro stanovení daně.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 31. 5. 2019 navrhl podanou žalobu zamítnout. V následujícím vyjádření ze dne 20. 11. 2019 žalovaný uvedl, že daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců duben, květen, červenec a srpen roku 2013 byla žalobci stanovena po uplynutí lhůty pro stanovení daně. Z tohoto důvodu žalovaný navrhl, aby krajský soud v mezích příslušných platebních výměrů žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, ve zbytku aby podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobou napadené rozhodnutí dle žalovaného nabylo právní moci nejpozději dne 31. 5. 2017 po přezkumném jednání v souladu s § 243 odst. 2 daňového řádu.

Co se týče samotného jádra věci, žalovaný dospěl k závěru, že žalobce mohl a měl vědět o rozhodném podvodu na dani z přidané hodnoty, odmítá, že by snad měl žalobce vyzvat dle § 145 odst. 2 daňového řádu (viz bod 60 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 183/2014). Úvahy žalobce o nezákonnosti platebních výměrů jako takových či nezákonnosti penále proto považuje žalovaný za bezpředmětné.

Důvodem pro odepření nároku na odpočet nebyla pouze samotná účast žalobce v podvodném řetězci transakcí, ale jeho účast spojena s objektivními okolnostmi, ze kterých žalobce minimálně vědět měl a mohl, že se podvodného řetězce účastní. Existenci těchto objektivních skutečností žalobce dle žalovaného nepopírá, ale bagatelizuje je, nepovažuje je za podezřelé. Žalovaný je přesvědčen, že za předpokladu naplnění tzv. vědomostního testu je irelevantní vztah daňového subjektu se subjektem v pozici missing trader, v čemž se však žalobcem odkazovaný rozsudek VYRTYCH rozchází s judikaturou SDEU.

Aktivitu žalobce – pouhé ověření ve veřejných rejstřících nepovažuje žalovaný s ohledem na zjištěné okolnosti za dostatečné. Žalovaný přitom zohlednil pouze ty skutečnosti, které mohly být žalobci známy, či mu při zachování náležité obezřetnosti známy být musely (srov. bod 39 až 65 napadeného rozhodnutí). Žalobce směšuje skutečnosti známé správci daně v rámci zjištění existence podvodu na DPH a posouzení objektivních skutečností správcem daně, které se týkají znalostí samotného žalobce; viz napadané strany 124 až 204 zprávy o daňové kontrole obsahující skutečnosti, které nemohly být žalobci známy.

Žalobcovu argumentaci vztahující se k jednání Generálního finančního ředitelství neshledal žalovaný přiléhavou, a to pro skutkové odlišnosti věci, kde ředitelství vystupovalo jako koncový zákazník v rámci veřejné zakázky.

Žalobcův poukaz na odpovědnost státu za potírání podvodů na DPH s odkazem na rozsudek TRIMETAL není dle žalovaného správný, neboť daňové subjekty nesou svoji část zodpovědnosti. Žalobce svým jednáním umožnil fungování podvodu na dani, a proto mu nemohl být nárokovaný odpočet daně přiznán. S ohledem na objektivní okolnosti nelze za přiměřenou obezřetnost žalobce považovat pouze to, že jeho obchodní partner nebyl označen jako nespolehlivý plátce daně.

Žalovaný je přesvědčen, že správce daně unesl své důkazní břemeno, prokázal jak existenci podvodného řetězce transakcí, tak objektivní okolnosti, na jejichž základě bylo nutno usoudit, že žalobce o vlastní účasti v podvodu na dani věděl, či vědět měl a mohl. Žalobce rozporoval tvrzení správce daně pouze nepodloženým popisem mechanismu prodeje a utváření ceny; úkolem správce daně nebylo, aby tato žalobcova tvrzení sám důkazně ověřil. Nárok na odpočet byl žalobci odepřen pro prokázání objektivních kritérií, přičemž žalobcem přijatá opatření byla dílem irelevantní, dílem nebyla v praxi prováděna. Byť se žalobci některé požadavky správce daně mohly jevit jako reálně nesplnitelné, neměly tyto skutečnosti na rozhodnutí vliv, a to právě pro existenci dostatečného množství objektivních skutečností, které správce daně prokázal.

Správce daně dle žalovaného dostál podmínkám žalobcem citovaného rozsudku ve věci Mahagében, stejně jako podmínkám další žalobcem odkazované judikatury, když prokázal jak existenci podvodných schémat, do kterých byl žalobce zapojen, s existencí daně, která nebyla za podezřelých okolností uhrazena, v kroku prvním, tak objektivní okolnosti v druhém kroku.

Rozpory mezi jednotlivými důkazy byly dle žalovaného řádně v rámci hodnocení důkazů a tvrzení žalobce vypořádány, přičemž z odůvodnění rozhodnutí plyne, že nedošlo k žalobcem popisované bezdůvodné preferenci důkazů, které svědčily jeho zapojení do podvodného jednání.

K předsudku zpětného hodnocení dle žalovaného nedošlo. Některá zjištění správce daně jsou založena na skutečnostech, které žalobce nemohl v rozhodný okamžik znát, nicméně jejich existence vytváří pochybnosti o samotném počátečním úmyslu žalobce. Tak tomu je například u skutečnosti, že žalobce nevymáhal po společnosti TRAMAX již uhrazené platby za nedodané zboží, naopak za obdobných podmínek vstoupil do smluvního vztahu s jí doporučeným subjektem, ze kterého žalobci vznikla opět další nevymáhaná pohledávka nezanedbatelné výše. Takové jednání žalobce při jeho souhrnném hodnocení svědčí o krajně neobezřetném přístupu.

Žalovaný dále shrnul skutečnosti jemu známé o obchodní spolupráci žalobce a společnosti EDEN WAY a společnost TRAMAX tak, jak jsou popsány ve zprávě o daňové kontrole a žalobou napadeném rozhodnutí.

V otázce aktivace některých telefonů v zahraničí za jejich současného přeprodávání žalovaný uvedl, že vědomí o jejich aktivaci a tedy i faktické nemožnosti jejich současného prodeje nebylo onou objektivní okolností svědčící daňovému podvodu, touto skutečností bylo to, že žalobce navzdory přijatým opatřením nezjistil, že tyto telefony již přeprodávány být fakticky nemohly.

Objemy obchodovaných telefonů tuzemskými operátory byly správcem daně použity pouze pro ilustraci objemů přeprodávaných telefonů, žalobci však v pozici zavedeného obchodníka v daném segmentu muselo být zřejmé, že obchodované objemy telefonů jsou nereálné. Vedle toho většina telefonů byla určena k distribuci ve Velké Británii.

Žalovaný rovněž popřel zákonnou povinnost správce daně informovat žalobce o svých zjištěních za účelem zamezení další účasti žalobce v podvodném schématu. Ostatně žalobce dlouhodobě setrvává na svém tvrzení, že tyto obchody byly zcela legitimní.

U žalobce byla v roce 2013 postupně zahájena kontrola na dani z přidané hodnoty za jednotlivé měsíce roku 2013 (vyjma měsíce prosince). Správce daně se nejprve zaměřil na obchodování žalobce s mobilními telefony, následně i se společností EDEN WAY.

Správce daně postupně vydal několik výzev k odstranění pochybností, jedná se zejména o výzvy ze dne 18. 2. 2014, 24. 7. 2014, 2. 12. 2014 a výzvy ze dne 25. 3. 2015. V průběhu daňové kontroly dospěl správce daně k závěru, že žalobce se účastnil daňového podvodu na dani z přidané hodnoty. Zákonnost uvedených výzev byla přezkoumána správními soudy (rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 10 A 195/2015 – 63, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2016, č. j. 4 Afs 179/2016 – 60).

V průběhu řízení před správcem daně projednal zdejší soud několik žalob, krom uvedené je nutné poukázat na rozsudek ze dne 31. 5. 2018, č. j. 50 A 35/2016-110, ve kterém zdejší soud deklaroval nezákonnost postupu správce daně spočívajícího v odpojení datových kabelů od serverů žalobce, což dle závěru soudu mělo vliv na postup žalobce v rámci daňové kontroly a insolvenčního řízení. To ostatně žalobce správci daně opakovaně uváděl s tím, že nemá k dispozici potřebné dokumenty, neboť nemá ke svým datům přístup. Tato tvrzení nebyla správcem daně akceptována (viz např. sdělení žalobce ze dne 14. 9. 2016 ke kontrolním zjištěním a reakce správce daně 23. 9. 2016).

O výsledku daňové kontroly byla správcem daně sepsána zpráva o daňové kontrole, která byla projednána s žalobcem dne 17. 10. 2016. V návaznosti na to vydal správce daně shora uvedené platební výměry, proti kterým žalobce podal odvolání dne 27. 11. 2016.

Dne 3. 8. 2016 bylo u žalobce zahájeno insolvenční řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. KSCB 41 INS 18021/2016 a dne 3. 11. 2016 byl u žalobce zjištěn úpadek.

Následně žalobce vydal žalobou napadené rozhodnutí, které doručil insolvenční správkyni žalobce JUDr. Urbanové.

Dne 1. 10. 2018 podal žalobce proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného správní žalobu.

Usnesením ze dne 23. 10. 2018, č. j. 50 Af 25/2018-36, krajský soud podanou žalobu odmítl pro nedostatek aktivní procesní legitimace žalobce. Toto usnesení Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. 4 Afs 332/2018-27 (dále jen „zrušující rozsudek“), a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu ze 10. 7. 2018, č. j. 4 As 149/2017-121, dospěl k závěru, že žalobce byl k podání žaloby aktivně procesně legitimován. Dále uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí nebylo žalobci doposud doručeno a zároveň nebylo ani prokázáno, že by ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007-118, žalobce seznal úplný obsah žalobou napadeného rozhodnutí, co do jeho identifikačních znaků i věcného obsahu (tzv. fikce oznámení rozhodnutí; k tvrzením žalobce o doručení žalobou napadeného rozhodnutí rovněž viz bod 79 odůvodnění tohoto rozsudku). Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud konstatoval předčasnost podané žaloby a uložil krajskému soudu, aby přikázal žalovanému, aby žalobou napadené rozhodnutí doručil, což krajský soud v usnesení ze dne 21. 2. 2019, č. j. 50 Af 25/2018-61, učinil. Žalovaný žalobou napadené rozhodnutí žalobci doručil dne 5. 3. 2019 (viz sdělení a doručenka na č. l. 64 a násl. soudního spisu). Po tomto doručení žalobce svoji žalobu několikrát doplnil (viz výše).

Krajský soud v průběhu přípravy věci k projednání v přípise adresovanému žalobci ze dne 2. 7. 2019, č. j. 50 Af 25/2018-133, sdělil, že ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007-118, na který Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku rovněž poukázal, má za to, že v případě žalobce došlo k tzv. fikci oznámení rozhodnutí nejpozději dne 11. 9. 2018, neboť k tomu dni je datováno doplnění žaloby, ve kterém žalobce vznáší zcela konkrétní námitky proti konkrétním odstavcům žalobou napadeného rozhodnutí. To považoval krajský soud za skutečnost, kterou Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku v této věci skutkově nehodnotil a a tomu též odpovídají vyslovené závěry. Žalobce ve své reakci ze dne 18. 7. 2019 toto hodnocení krajského soudu odmítl (č. l. 136 soudního spisu). Krajský soud následně opatřil řadu listin z insolvenčního rejstříku ve věci insolvenčního řízení žalobce (KSCB 41 INS 18021/2016), zejména protokol o jednání ze dne 3. 9. 2018, č. j. 39 Icm 2837/2017-197, ze kterého zcela jednoznačně plyne, že žalobkyně musela nejpozději tohoto dne seznat obsah žalobou napadeného rozhodnutí, co do jeho identifikačních znaků, i věcného obsahu, neboť tohoto dne bylo při předmětném ústním jednání tímto rozhodnutím za účasti zástupkyně žalobce prováděno dokazování. Přijal-li by krajský soud tuto skutečnost, byla by část doplnění podané žaloby opožděná. Byť je zcela zjevné, že žalobkyně seznala úplný obsah žalobou napadeného rozhodnutí dříve, než tvrdí, dospěl krajský soud k závěru, že s ohledem na vyslovený závazný právní názor ve zrušujícím rozsudku, a skutečnost, že krajský soud podle tohoto názoru postupoval a uložil žalovanému povinnost doručit žalobou napadené rozhodnutí žalobci, čímž měla započíst běh lhůta pro podání žaloby a v této lhůtě žalobce podanou žalobu legitimně doplnil, nelze pozdější zjištění soudu zohlednit. Z tohoto důvodu krajský soud projednal podanou žalobu v celé její šíři.

Při ústním jednání zástupkyně žalobce doplnila, že ve svém prvním doplnění žaloby vycházela pouze z fragmentu žalobou napadeného rozhodnutí, které získala z probíhajícího insolvenčního řízení. Celou podobu rozhodnutí měl žalobce seznat až poté, co mu jej žalovaný na pokyn soudu doručil, s čímž nelze souhlasit, neboť žalobou napadené rozhodnutí zveřejněné v insolvenčním rejstříku, na které žalobce soud po 19 dnech ode dne podání žaloby odkázal (a sám z něj doposud vycházel, viz č. l. 14 soudního spisu), bylo kompletní a žalobce byl s jeho obsahem seznámen již při podání žaloby (k podobě žalobou napadeného rozhodnutí zveřejněného v insolvenčním rejstříku viz č. l. 17 až 33, na kterých je tato „kopie“ založena).

Dne 29. 7. 2020 proběhlo ve věci ústní jednání za účasti zástupkyně žalobce a žalovaného. Obě strany setrvaly na svých dosavadních vyjádřeních a při svých přednesech zdůraznily vybrané aspekty věci. Žalovaný shodně se svým předchozím vyjádřením uznal důvodnost podané žaloby ve vztahu k prekluzi práva daň vyměřit v případě zdaňovacích období duben, květen, červenec a srpen roku 2013.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“) a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

Úvodem krajský soud poznamenává, že ačkoli je žaloba včetně jejích doplnění relativně obsáhlá, žalobce svoji pozornost cílí do několika málo oblastí, v jejichž rámci setrvává u poměrně obecné stále se opakující argumentace, která je právě svou obecností v kontrastu s podrobným a širokým odůvodněním orgánů finanční zprávy. Základní argumentační linie žalobce, jež je vedena napříč jednotlivými doplněními, je založena zejména na tvrzené prekluzi práva daň vyměřit, skutečnostech týkajícími se obchodování se společností EDEN WAY (zejm. cena výrobků), skutečnostech týkajícími se obchodováním se společností TRAMAX (zejm. kontrola IMEI kódů telefonů) a tvrzenou nezákonností výzev správce daně k prokázání skutečností. Ač je šíře argumentace orgánů finanční správy velmi rozsáhlá, žalobce se omezuje pouze na tyto základní argumentační linie. Z těchto důvodů krajský soud s ohledem na dikci § 75 s. ř. s. tyto nastavené linie respektuje a shodně s žalobcem se nezabývá širšími souvislostmi.

K obecným východiskům projednávané věci krajský soud odkazuje na bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu, který problematiku daňových podvodů ve světle judikatury Soudního dvora Evropské unie, tuzemské judikatury (včetně žalobcem poukazovaného rozsudku ve věci „VYRTYCH“), shrnul například v bodech 20 a násl. svého rozsudku ze dne 13. 11. 2019. č. j. 10 Afs 132/2019-64. Rozhodnutí žalovaného je ve světle zde popsané judikatury řádně odůvodněno, žalovaný přesvědčivě a přehledně popsal, na základě čeho dospěl k závěru, že žalobce o své účasti na daňovém podvodu věděl tak, jak je popsáno níže. Orgány finanční správy správně identifikovaly konkrétní nestandardní jednání a detailně popsaly jednotlivé obchodní modely. Z předložených podkladů nemá ve světle uplatněné žalobní argumentace krajský soud jakýkoli pochybností o účasti žalobce na podvodném jednání.

Na prvním místě se krajský soud zabýval otázkou prekluze daňové povinnosti žalobce, tedy tím, zda správce daně vyměřil žalobci daň v zákonem stanovené lhůtě. Tuto námitku vznesl žalobce v doplnění ze dne 4. a 5. 5. 2019, rovněž se jedná o skutečnost, kterou je soud povinen řešit z úřední povinnosti.

Podle § 148 odst. 3 daňového řádu běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byla zahájena daňová kontrola, byla-li tato kontrola zahájena před uplynutím lhůty pro stanovení daně. Tato podmínka je v projednávané věci splněna. Pravidla pro počítání času jsou obsažena v § 33 daňového řádu. Ustanovení § 148 odst. 4 písm. e) daňového řádu, ve znění od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 [poté písm. f)] upravoval stavění daně v návaznosti na odeslání žádosti o mezinárodní spolupráci při správě daní, toto ustanovení však na nyní projednávanou věc nedopadá, jak vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 11. 2017, č. j. 10 Afs 206/2017-39, č. 3677/2018 Sb. NSS. Žalobce je toho názoru, že došlo k prekluzi práva daň vyměřit v případě všech platebních výměrů a tento svůj závěr žalobce opírá o to, že mu žalobou napadené rozhodnutí nebylo doručeno (resp. bylo mu doručeno až 5. 3. 2019). To žalovaný s odkazem na § 243 odst. 2 daňového řádu odmítá a má za to, že žalobou napadené rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději ukončením přezkumného jednání v insolvenčním řízení žalobce dne 31. 5. 2017. Současně s tím dospěl žalovaný k závěru, že daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců duben, květen, červenec a srpen roku 2013 byla stanovena po uplynutí lhůty pro stanovení daně (viz vyjádření ze dne 20. 11. 2019, č. l. 175 soudního spisu).

Krajský soud pro přehlednost shrnuje rozhodné skutečnosti v následující tabulce:

Z uvedené tabulky plyne, že v případě měsíců duben, květen, červenec a srpen tříletá lhůta pro stanovení daně, která započala svůj běh nově ode dne zahájení daňové kontroly, marně uplynula, aniž by správce daně ve smyslu § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu, oznámil žalobci rozhodnutí o stanovení daně, tj. doručil předmětné platební výměry tak, aby jejich včasné doručení prodloužilo lhůtu pro stanovení daně o další jeden rok. V případě těchto měsíců byly předmětné platební výměry doručeny po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty počítané ode dne zahájení daňové kontroly.

Co se týče otázky nabytí právní moci žalobou napadeného rozhodnutí, považuje krajský soud pro účely tohoto řízení za zásadní, že dne 31. 5. 2017 bylo ukončeno přezkumné jednání ve smyslu § 243 odst. 2 daňového řádu ve znění do 30. 6. 2017, v jehož rámci byla přezkoumána i pohledávka správce daně vyjádřená žalobou napadeným rozhodnutím. Podle tohoto ustanovení platí, že ukončením přezkumného jednání se nalézací řízení týkající se pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou, zastavuje a doposud nepravomocná rozhodnutí nabývají právní moci. V tomto případě bylo již nalézací řízení ukončeno vydáním žalobou napadeného rozhodnutí, které bylo bezprostředně dne 3. 4. 2017 doručeno insolvenční správkyni (žalovanému až dne 5. 3. 2019). Aplikací uvedeného ustanovení na projednávanou věc je nutné dospět k závěru, že nebylo-li k tomuto dni žalobou napadené rozhodnutí doposud pravomocné (s ohledem na žalobcovu argumentaci, jak je vyloženo níže), nabylo právní moc ex-lege ukončením tohoto přezkumného jednání (srov. komentář k § 242 odst. 2 in: BAXA Josef, Ondřej DRÁB, Lenka KANIOVÁ, Petr LAVICKÝ, Alena SCHILLEROVÁ a Karel ŠIMEK. Daňový řád. Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011. 1537 s. I. díl, II. díl, přílohy. ISBN 978-80-7357-564-9.).

Argumentace žalobce založená na rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 4 As 149/2017-121, a směřující k tomu, že právní moci nabylo žalobou napadené rozhodnutí dne 5. 3. 2019, je sice relevantní, ale pro projednávanou věc, s ohledem na zvláštní právní úpravu § 243 odst. 2 daňového řádu, nesprávná. Proto se krajský soud ztotožnil s hodnocením žalovaného, že právní moci nabylo napadené rozhodnutí nejpozději ukončením přezkumného jednání dne 31. 5. 2017. Jelikož tento okamžik je ve lhůtě 1 roku ode dne oznámení rozhodnutí o stanovení daně [§ 148 odst. 2 písm. c) daňového řádu], byla daň v případě zbývajících měsíců leden, únor, březen, červen, září, říjen a listopad roku 2013 stanovena včas.

V rozsahu platebních výměrů za měsíce duben, květen, červenec a srpen 2013 hodnotí krajský soud žalobou napadené rozhodnutí jako nezákonné a v tomto rozsahu má soud podanou žalobu za důvodnou.

Co se týče námitek nedoručení žalobou napadeného rozhodnutí, s ohledem na postup krajského soudu, který žalovanému uložil povinnost žalobou napadené rozhodnutí doručit, jak je popsáno shora, nepovažuje krajský soud za účelné se touto námitkou zabývat. Eventuální dopady do veřejných subjektivních práv v tomto směru byly postupem krajského soudu a žalovaného po podání nyní projednávané žaloby minimalizovány, ostatně žalobce sám v rámci své argumentace na následný postup soudu a žalovaného nereaguje. K otázce právní moci žalobou napadeného rozhodnutí se krajský soud vyjádřil výše. V kontextu zrušujícího rozsudku je zřejmé, že žalovaný pochybil, nedoručil-li své rozhodnutí žalobci, nicméně tato vada sama o sobě nezákonnost tohoto rozhodnutí nezpůsobuje.

Co se týče námitky žalobce o tom, že mu nebyla umožněna řádná procesní obrana, k čemuž poukazuje na rozsudek zdejšího krajského soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 50 A 35/2016-110, dle něhož „[o]dpojení datového kabelu a přerušení datového spojení serverů žalobce umístěných v racku RP31/8, v T-Mobile GTS datovém centru Nagano, U nákladového nádraží 3156, Praha 3, dne 5. 9. 2016, jak je zachyceno v protokole o soupisu věcí ze dne 5. 9. 2016, č. j. 1836996/16/2201-80542- 307283, bylo nezákonným zásahem.“ V bodě 44 krajský soud uvedl, že dospěl k závěru, že „…zásah žalovaného spočívající v odpojení datového kabelu a přerušení datového spojení serverů žalobce umístěných v racku RP31/8, v TMobile GTS datovém centru Nagano dne 5. 9. 2016, byl nezákonným zásahem do práv žalobce. Odpojení datového kabelu souviselo se soupisem movitého majetku v rámci daňové exekuce, přičemž za movitý majetek lze považovat pouze server jako takový, nikoliv však data na serveru uložená. Cíle sledovaného správcem daně tak mohlo být dosaženo jiným vhodnějším způsobem, a to ponecháním připojení datového kabelu, zvláště pak za situace, kdy byly servery ponechány na místě a byly pouze přelepeny páskou finanční správy. Ztrátou dat a odpojením serverů od datového připojení bylo žalobci znemožněno pokračovat v jeho podnikatelské činnosti, stejně tak mu bylo znemožněno činit další úkony související s insolvenčním řízením a s probíhající daňovou kontrolou. Odpojením datového kabelu správce daně vybočil z jemu stanovených mezí činit úkony směřující pouze k vymožení daňového nedoplatku…“ (důraz doplněn). Krajský soud vážil, jaký dopad má uvedené hodnocení na projednávanou věc a dospěl k závěru, že v kontextu obecné argumentace žalobce, který svůj možný informační deficit vůči argumentaci orgánů finanční správy v konkrétních situacích soudu nenamítá, nelze mít rozumně za to, že deklarovaný nezákonný zásah by měl na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a na správnost argumentace v něj obsažené, jakýkoli podstatný (prokázaný) vliv. Deklarovaný nezákonný zásah nezpůsobuje sám o sobě nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

Jak plyne z žaloby a jejího opakovaného doplnění, žalobce byl schopen vznést rozsáhlou žalobní argumentaci zaměřenou na jednotlivé části žalobou napadeného rozhodnutí. To, že se jedná o relativně obecnou argumentaci, na posouzení věci nic nemění, neboť, jak soud již uvedl, v rámci své žaloby a jejích doplnění žalobce neuvádí, že určité skutečnosti by nemohl s ohledem na nezákonný zásah správce daně prokázat či doložit, případně že určité rozhodné skutečnosti mu nejsou pro nedostatek vlastních podkladů známé či se k takovým skutečnostem nemůže kvalifikovaně vyjádřit. Z tohoto důvodu dospěl krajský soud k závěru, že ačkoli prokazatelně došlo k zásahu do veřejných subjektivních práv žalobce, z žalobních bodů, tak jak je nyní žalobce koncipuje, neplyne, že deklarovaný nezákonný zásah správce daně by žalobci znemožnil účinně rozporovat zjištění, ke kterým správce daně a následně i sám žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí dospěli. Je to právě žalobce, který v rámci jednotlivých částí své žalobní argumentace měl namítat, že určité zcela konkrétní skutečnosti nemohl s ohledem na deklarovaný nezákonný zásah tvrdit či prokázat, takovou argumentaci však žalobce v potřebném rozsahu nevznáší a zůstává tak pouze v obecné rovině tak, jak přednáší ve své žalobě ze dne 11. 9. 2018. To, co by snad žalobce mohl tvrdit či doložit, nedošlo-li by k deklarovanému nezákonnému zásahu, není soudu s ohledem na podobu žalobních tvrzení známo. Naopak žalobce setrvale ve svých podání tvrdí, že uvedl vše, co uvést měl, doložil vše, co doložit měl a byl to naopak sám správce daně, kdo své důkazní břemeno neunesl.

Z těchto důvodů krajský soud tuto žalobní námitku, kterou považuje za zcela zásadní, hodnotí jako nedůvodnou a ze stejných důvodů tak činí u námitek týkajících se předčasnosti žalobou napadeného rozhodnutí v kontextu návrhů žalobce o prodloužení lhůt k vyjádření se apod. Přitom je současně nutné mít na paměti, jak žalovaný ve svém vyjádření k žalobě připomíná, i kdyby k vydání žalobou napadeného rozhodnutí nepřistoupil, platební výměry by ukončením přezkumného jednání nabyly právní moci a řízení o podaném odvolání by bylo zastaveno.

Žalobce dále v tomto svém podání zcela obecným způsobem rozporuje tvrzení žalovaného, že žalobce měl a mohl vědět, že je článkem podvodného řetězce. Svoji argumentaci zakládá žalobce na polemice s rozsudkem v kauze „VYRTYCH“ – rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, 5 Afs 60/2017-60, č. 3705/2018 Sb. NSS, aniž by závěry této judikatury ve zcela konkrétní rovině propojil s nyní projednávanou věcí. Žalobce ve zcela obecné rovině dospívá k tomu, že prokázal, že nevěděl a ani nemohl vědět, že jeho obchodní partneři jsou součástí daňového podvodu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v páté části právní věty v uvedené věci, správce daně měl prokázat, že daňový subjekt měl vědět či dokonce přímo věděl o veškerých popsaných objektivních okolnostech, které správce daně zjistil. Této své povinnosti orgány finanční správy dostály. Žalobce předkládal ve smyslu této části právní věty své vlastní verze, které dílem dokládal, dílem zůstal pouze v rovině nepodložených tvrzení. Žalobci se však nepodařilo prokázat, že jím popsaný obchodní model by byl standardní, naopak správce daně přesvědčivě odůvodnil, že se o běžnou obchodní praxi nejednalo, přičemž rozsáhle popsal i to, na základě čeho k takovému závěru dospěl.

Krajský soud shrnuje, že uplatněná argumentace žalobce byla správcem daně vyvrácena (dílčí části této argumentace žalobce rozporuje v ostatních doplnění žaloby). Zpráva o daňové kontrole obsahuje celou řadu indicií, které správní orgán zjistil, a které mohl objektivně zjistit i sám žalobce, pokud by postupoval s náležitou pečlivostí, kterou po něm lze rozumně požadovat [řádné hodnocení závěrů z veřejných rejstříků, hodnocení historie dodavatelů na relevantním trhu i s přihlédnutím ke změnám ve vlastnické struktuře dodavatelů a jejich personálnímu zabezpečení (spol. TRAMAX, EDEN WAY), nestandardní způsob obchodování, nesrovnalosti v cenách (spol. EDEN WAY), kontrola existence plnění (společnost TRAMAX a další dodavatelé mobilních telefonů]. Svůj závěr žalobce na tomto místě svého doplnění nepodkládá konkrétní polemikou s důvody žalobou napadeného rozhodnutí, kterou by mohl krajský soud relevantně hodnotit. Z tohoto důvodu se krajský soud touto argumentací tak, jak byla vznesena v žalobě ze dne 11. 9. 2018, více nezabýval. Bylo na žalobci, aby svoji žalobní argumentaci přednesl řádným způsobem, není úkolem soudu za žalobce tuto argumentaci domýšlet.

K podání žalobce, doplnění žaloby, datované dne 11. 9. 2018, tj. stejným datem jako žaloba sama, krajský soud úvodem podotýká, že se jedná o podání, které ve své první části obsahuje žalobní argumentaci vůči konkrétním odstavcům žalobou napadeného rozhodnutí a zprávy o daňové kontrole, v druhé části pak obsahuje text již podané žaloby. Část první je dle jejího znění převzata z incidenčního řízení a je zakončena prohlášením žalobce, že žalobou napadené rozhodnutí mu bylo doručeno do datové schránky dne 12. 7. 2018. Tuto informaci, ač se jí Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku nezabýval, krajský soud ověřil a zjistil, že tomu tak nebylo, jednalo se zřejmě o incidenční řízení u zdejšího soudu zn. 39 Icm 2837/2017, a doručováno bylo zástupci jiného účastníka – JUDr. Ing. R. Tesaři, který má v nyní projednávané věci udělenou substituční moc JUDr. Mgr. P. Novákové, Ph. D., a působí s touto právní zástupkyní žalobce v jedné advokátní kanceláři. Je plně v dispozici žalobce, jakou podobu žaloby zvolí, zda se nechá právně zastoupit a jak bude postupovat při ochraně svých práv. To, jestli je vhodné, aby byly v rámci soudního řízení správního podávány žaloby, které jsou převzaty od jiných osob, jež je použily v rámci incidenčního řízení při přezkumu pohledávky správce daně, ponechává soud samotnému žalobci k vlastnímu hodnocení. Krajský soud však žalobce upozorňuje, že kvalita žaloby předurčuje kvalitu a obsah rozhodnutí soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 7 As 73/2008-65).

K žalobní argumentaci uplatněné v bodě I. tohoto doplnění uvádí krajský soud tak, jak byly dílčí námitky v tomto doplnění dle jednotlivých odstavců vznášeny, následující:

Krajský soud neshledává, že by žalovaný porušil svoji povinnost § 8 odst. 1 daňového řádu, dle kterého má hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. Žalobce uvádí, že žalovaný se přiklonil pouze k jednomu z důkazů a o jiném prohlásil, že je nevěrohodný. K to