7 As 17/2009 — Nejvyšší správní soud

57 A 2/2019- 44 - text  8 57 A 2/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců a soudců JUDr. Věry Balejové a JUDr. Marie Trnkové v právní věci žalobce: K.D., poskytovatel zdravotnických služeb na pracovišti zdravotnického zařízení s názvem Hematologické a transfuzní oddělení Tábor se sídlem X zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5 – Smíchov, Štefánikova 75/48 proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví České republiky, sídlem Praha 2, Palackého náměstí 375/4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2019, čj. MZDR 54187/2018-2/PRO, takto: Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje v Českých Budějovicích ze dne 22. 11. 2018, č. j. KUJCK 142773/2018, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 117 odst. 1 písm. e) zákona č. 372/2011 Sb., kterého se dopustil tím, že ve lhůtě do 15 dnů ode dne 19. 6. 2018, kdy se dozvěděl o pravomocném uložení trestu odnětí svobody v délce 5,5 roku, tj. do 4. 7. 2018 nesplnil oznamovací povinnost týkající se změny údajů v dokladech předkládaných se žádostí o udělení oprávnění, dle ustanovení § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 372/2011 Sb., tj. o změně jeho bezúhonnosti, kdy za uložený přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 80 000 Kč. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce proti shora citovanému rozhodnutí zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. 2. Žalobce v žalobě poukázal na průběh správního řízení před správními orgány, kdy poukázal na odůvodnění rozhodnutí, neboť žalobce přestože věděl, že byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, tuto skutečnost neoznámil příslušnému orgánu státní správy oprávněnému k vydání oprávnění k poskytování zdravotních služeb. 3. Mezi stranami není sporu o tom, že žalobce byl uznán vinným za zvlášť závazný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 5 let a 6 měsíců, přičemž trest zákazu činnosti mu nebyl uložen. Žalobce má proto za to, že zákaz činnosti byl posuzován v řízení soudním, čímž byla posouzena i předběžná otázka, kterou by jinak byl oprávněn meritorně rozhodovat orgán veřejné správy. Žalobce neměl ani povědomost o tom, že by mu vznikla povinnost oznamovat, že přestal splňovat podmínku bezúhonnosti do 4. 7. 2018, jak je to uvedeno v rozhodnutí. Žalobce má za to, že trestnými rozsudky je orgán veřejné správy vázán, přestože je odejmutí oprávnění k poskytování zdravotních služeb v pravomoci krajského úřadu, ne však v případě, byla-li již tato okolnost posuzována v trestním řízení. 4. Dále je žalobcem namítáno, že správní orgány nehodnotily možnost exkulpace, jestliže v rozhodnutí prvostupňovém bylo toto pouze konstatováno. V souvislosti s tím žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 188/2012-30 ze dne 18. 4. 2013, podle něhož s odkazem na č. l. 1 odst. 1 Ústavy může disfunkce ve fungování orgánů veřejné moci s ohledem na individuální okolnosti případu, představovat exkulpační či liberační důvod v oblasti správně právní odpovědnosti, pokud se takové selhání podstatnou měrou podílelo na vzniku formálně protiprávního jednání jednotlivce nebo protiprávního stavu. 5. Dále žalobce poukázal na to, že bylo konstatováno správními orgány, že u podnikající fyzické osoby se v řízení o přestupek nezkoumá subjektivní stránka, tedy kritérium zavinění. Žalobce poukázal na to, že v případech objektivní odpovědnosti, jednalo-li by se o ní, byť se nedomnívá, kdy otázka zavinění nemá význam a není proto možné vyvinění, zákon umožňuje zproštění se odpovědnosti, tedy liberací. Toto bylo namítnuto v odvolání, ale nebylo žalovaným hodnoceno vůbec. Žalobce má za to, s odkazem na rozsudek NSS č. j. 1 As 188/2012 - 30, že není dán důvod pro podání oznámení z jeho strany a představuje tento postup liberační důvod. V jeho případě měla být zkoumána objektivní stránka, jelikož každé deliktní jednání musí naplňovat znaky, které jej charakterizují, jako je například zavinění. 6. Dále žalobce namítá, že správní orgán měl vyčkat do právní moci rozhodnutí krajského úřadu o zrušení jeho registrace, proti němuž podával odvolání. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání a proti rozsudku soudu I. stupně návrh na obnovu řízení, proto považuje vydání rozhodnutí o zrušení jeho registrace za předčasné. Žalobce se domnívá, že pokud řízení nebylo přerušeno, jak navrhoval, bylo to k jeho újmě a v rozporu s právem na spravedlivé řízení. 7. Dále žalobce zcela doslovně cituje ustanovení zákona o zdravotních službách, kdy v souvislosti s ustanovením § 17 písm. a) zákona o zdravotních službách má za to, že by se bezúhonnost měla vykládat ve vztahu k tomuto ustanovení, podle něhož oprávnění k poskytování zdravotních služeb nelze udělit fyzické osobě, které byl soudem uložen zákaz činnosti spočívající v poskytování zdravotních služeb, a to po dobu trvání tohoto zákazu, čemuž koresponduje možnost odejmutí tohoto oprávnění, došlo-li by k tomuto vyslovení v době vydaného oprávnění. Tedy, že krajský úřad nebyl oprávněn s ohledem na neuložení zákazu činnosti odejmout žalobci oprávnění k poskytování zdravotních služeb a rovněž proto žalobce neměl povinnost své odsouzení oznamovat. 8. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Poukázal na § 21 odst. 3, § 23 odst. 1 písm. a), § 16 a § 13 odst. 1 zákona o zdravotních službách. Žalovaný má za to, že jestliže žalobce byl odsouzen za zvlášť závažný zločin podvodu a přečin podvodu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 5 let a 6 měsíců, byl pak povinen podle § 21 odst. 1 zákona o zdravotních službách písemně oznámit správnímu orgánu všechny změny týkající se údajů uvedených v rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Předběžnou otázkou v rámci předmětného správního řízení není to, že soud žalobci neuložil trest zákazu činnosti. Je potřeba rozlišovat zákaz činnosti, jakožto možný trest uložený v trestním řízení a podmínku bezúhonnosti upravenou zákonem o zdravotních službách. Uložení či neuložení trestu zákazu činnosti, proto nemá vliv na předmětné přestupkové řízení. Není pravdivé tvrzení, že by žalobce nehodnotil možnost exkulpace, neboť na straně 6 napadeného rozhodnutí se uvedenou námitkou zabýval. Žalobce však nevynaložil veškeré úsilí, aby přestupku zabránil, toto prokázáno nebylo. Otázka, zda bude či nebude žalobci registrace nestátního zdravotního zařízení zrušená, není v případě projednávaného přestupku relevantní. Řízení o přestupku je na probíhajícím řízení z moci úřední zcela nezávislé a nepředstavuje ani překážku „ne bis in idem“, ale ani otázku předběžnou pro řízení o přestupku. Rovněž skutečnost, že byly ze strany žalobce podány mimořádné opravné prostředky, a to dovolání proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu, rovněž tak i návrh na obnovu řízení, nemá na předmětné řízení žádný vliv, neboť rozsudek Vrchního soudu nabyl právní moci a tím žalobce přestal splňovat podmínku pro udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb, a to podmínku bezúhonnosti, a proto byl povinen tuto skutečnost krajskému úřadu oznámit. Nesplnění této oznamovací povinnosti, pak naplňuje skutkovou podstatu přestupku dle § 117 odst. 4 písm. c) zákona o zdravotních službách. 9. Žalovaný poukázal na to, že je potřeba rozlišovat zákaz činnosti ukládaný soudy v trestním řízení jako jeden z možných trestů podmínky bezúhonnosti upravenou zákonem o zdravotních službách, kdy žalobce tyto dvě věci považuje nesprávně za totožné. Žalovaný má za to, že bez ohledu zda je skutečně trest zákazu činnosti uložen či není, v případě, že byl žalobce pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, pak zákon o zdravotních službách spojuje následek pozbytí bezúhonnosti odejmutím oprávnění k poskytování služeb dle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách. Proto krajský úřad musel oprávnění odejmout. 10. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: 11. Dne 12. 10. 2018 bylo zahájeno se žalobcem řízení o přestupku dle § 117 odst. 1 písm. e) zákona č. 372/2011 Sb., neboť se krajský úřad dozvěděl, že žalobce byl dne 19. 6. 2018 pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněně na dobu 5 let a 6 měsíců. Žalobce právní mocí rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 84/2017 přestal splňovat podmínku bezúhonnosti dle §16 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb., přičemž dle § 21 odst. 1, 2 zákona č. 372/2011 Sb., byl žalobce jako poskytovatel zdravotnického zařízení povinen oznámit změny týkající se údajů uvedených rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb a dále všechny změny týkající se údajů v dokladech předkládaných se žádostí o udělení oprávnění a předložit o těchto změnách doklady. 12. Dne 19. 10. 2018 bylo prvostupňovému správnímu orgánu doruč