4 Ads 55/2013 — Nejvyšší správní soud

51 A 1/2017- 64 - text Pokračování - 17 - 51A 1/2017 51A 1/2017 - 64 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Palackého 1327, proti žalovanému Náčelníkovi Vojenské policie, se sídlem Praha 6, Rooseveltova 620/23, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2016, č. j. 187-7-19/2014-5104, t a k t o : Žaloba s e z a m í t á . Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci (1) Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 3. 1. 2017 doručena žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2016, č. j. 187-7-19/2014-5104 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o podaném odvolání proti rozhodnutí velitele Vojenské policie Tábor (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 8. 2016, č. j. 11-16/2014-4215 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o žádosti žalobce ze dne 30. 12. 2013 o proplacení odměn za služební pohotovost za období 3 let zpětně ode dne podání žádosti výrokem I. tak, že správní orgán nevyhověl žádosti žalobce o proplacení celoroční služební pohotovosti (bojová a mobilizační pohotovost), doplněné dne 14. 2. 2014 o evidenci služebních pohotovostí s celkovým počtem hodin s 15 % a 25 % příplatkem za rok 2011 a rok 2012, a nepřiznal odvolateli nárok na výplatu odměny za služební pohotovost podle § 19 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o platu“) a výrokem II. nevyhověl žádosti žalobce o proplacení služební pohotovosti před nástupem celodenní směny na oddělení zabezpečení základny Travčice bývalého Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav (dále jen „Vel. VP Stará Boleslav“ nebo též „Vel. VP“) za rok 2011 a rok 2012 (vyjma období od 6. 5. 2011 do 8. 7. 2011) a nepřiznal žalobci nárok na výplatu odměny za služební pohotovost podle § 19 zákona o platu. Žalovaný o podaném odvolání rozhodl tak, že se v části týkající se výroku I. podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítá a napadené rozhodnutí se v rozsahu uvedeného výroku potvrzuje a odvolání v části týkající se výroku II. se vyhovuje a napadené rozhodnutí se podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu co do výroku II. zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení. Předmět podané žaloby je výrok I. napadeného rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost o proplacení bojové a mobilizační pohotovosti. (2) Žalobce v žalobě uvedl, že byl zařazen do bojové a mobilizační pohotovosti (dále též „BoMoPo“) Vnitřním rozkazem č. 1 z roku 2011 (dále jen „VR č. 1 z roku 2011“) a Vnitřním rozkazem č. 1 z roku 2012 (dále jen „VR č. 1 z roku 2012“), čímž mu byla ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích“) nařízena pohotovost, takto nařízenou pohotovostí vyvstala žalobci povinnost být v mimopracovní době připraven dostavit se do 360 minut k plnění služebních úkolů. Žalobce dále namítal, že prostřednictvím Jednacího řádu Vel. VP Stará Boleslav (dále jen „jednací řád“) mu byla uložena povinnost spočívající v zajištění své celoroční dosažitelnosti. V praxi dle žalobce bylo spojení při bojové a mobilizační připravenosti prováděno výlučně prostřednictvím telefonického spojení. Každý příslušník velitelství byl povinen uvést místo svého bydliště a telefonní číslo pro případ kontaktování v mimopracovní době do telefonního seznamu a sledovat aktuálnost uvedených údajů. Žalobce označil povinnosti uložené v rámci bojové a mobilizační pohotovosti za rozkazy nadřízeného, které musel pod pohrůžkou sankce plnit dle § 48 odst. 1 písm. a) zákona o vojácích, dle článku 67 základního řádu ozbrojených sil České republiky a dle všeobecných ustanoveních jednacího řádu. Žalobce upozornil na skutečnost, že v případě neuposlechnutí rozkazu by se dopustil kázeňského přestupku dle § 51 zákona o vojácích, v krajním případě až trestného činu dle § 375 a § 376 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce rozporoval závěr správních orgánů, které tvrdily, že nařídit pohotovost je možné výlučně prostřednictvím týdenních rozkazů velitele. Žalobce svůj nesouhlas se závěry správních orgánů opíral o názor, že zákon ani základní řád nestanovují žádné požadavky na název dokumentu, a proto nebylo rozhodující, jak nadřízený nazve dokument s příkazem. Délku platnosti vydaného rozkazu označil za nevýznamnou. Zmíněné vlastnosti dokumentů ukládajících žalobci povinnost je nezbavují povahy rozkazu. Ústní rozkazy jsou v podmínkách Armády České republiky každodenní záležitostí a voják nemůže odmítnout splnit rozkaz jen proto, že byl vydán ústně a nikoli písemně prostřednictvím týdenního rozkazu. Žalobce spatřoval v této souvislosti vliv na zákonnost napadených rozhodnutí, neboť správní orgány nesprávně posoudily uložené rozkazy. (3) S tvrzenou legitimností postupu při prováděných prověrkách spojení a povinnosti nastavit a udržovat spojení žalobce striktně nesouhlasil a uvedl několik důvodů, které podporovaly jeho názor. Žalobce namítal, že příslušník Vel. VP byl odpovědný za spolehlivost nastaveného spojení a musel tedy udržovat přednastavené telefonické spojení s útvarem. Dodržování tohoto článku bylo kontrolováno opakovanými a plošnými prověrkami, nejčastěji pak v období před svátky, což potvrzuje také nařízení velitele Vel. VP Stará Boleslav k zabezpečení vánočních a novoročních svátků roku 2012. Žalobce dále uvedl, že v rámci správního řízení nebyl zjištěn žádný případ, kdy by se nepodařilo v rámci prováděných prověrek spojení s příslušníkem spojit, proto nemohl být doložen případ, kdy došlo ke kázeňskému postihu. Žalobce dále odkazoval na rozhodnutí č. j. 96-25-26/2012-5104 ze dne 29. 9. 2015 ve věci žádosti Mgr. J., které bylo součástí přílohy žaloby, a v němž bylo uvedeno, že účelem možného kontaktování příslušníků útvaru je jejich eventuální povolání do výkonu služby v případě naléhavé potřeby. Žalobce namítal, že v současné době jsou prověrky spojovány s bojovou pohotovostí, ale i s vyššími stupni bojové pohotovosti. Žalobce sdělil, že v praxi byl článek o bojové a mobilizační pohotovosti využíván k povolávání příslušníků do zaměstnání k výkonu služby. Žalobce namítl, že žalovaný se dostatečně nevypořádal s odvolací námitkou týkající se účelu prováděných prověrek, čímž došlo k porušení § 68 odst. 3 správního řádu, a to mohlo mít vliv na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. (4) Poučení podávané ze strany nadřízených bylo vždy stejné, bez rozdílu o jakou pohotovost se jedná. Následně žalobce odkazoval na jednotlivé výpovědi dalších příslušníků Vel. VP ohledně nařízené bojové pohotovosti. Žalobce prokazoval nařízení bojové pohotovosti dokumentem „Výstavba a plánování“, v němž bylo naplánováno nejprve dosáhnout bojové a mobilizační pohotovosti a její následné nařízení rozkazem a provedení poučení. Ani s tímto důkazem se žalovaný v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu nevypořádal. (5) Žalobce dále zmiňoval, že žalovaný se opírá o Nařízení náčelníka Generálního štábu č. j. V528/2011-1160 (dále jen „Nařízení 2012“) s dobou účinnosti od 1. 2. 2012. Z toho je zřejmé, že v době zformulování VR č. 1 ještě zmiňované Nařízení 2012 neexistovalo, nadto žalobce zmiňuje, že článek o bojové a pohotovostní mobilizaci VR č. 1 z roku 2012 s největší pravděpodobností vznikal pouhým zkopírováním článku o bojové a pohotovostní mobilizaci VR č. 1 z roku 2011, neboť text předmětných článků je zcela totožný. Žalovaný zmínil také Nařízení náčelníka Generálního štábu pro plnění úkolů bojové pohotovosti č. j. V154/2007-1618 (dále jen „Nařízení 2007“), které mělo určitou relevantnost k posuzovanému období na rozdíl od Nařízení 2012, a jako jediné mohlo jistým způsobem ovlivnit článek o bojové a mobilizační pohotovosti. Žalobce dále dodal, že ani jedno ze zmíněných nařízení není v ucelené podobě součástí správního spisu, a proto nelze ověřit pravdivost tvrzení žalovaného ohledně systematiky bojové a mobilizační pohotovosti. Žalobce zdůraznil, že se jednalo o utajované dokumenty, které nebyly adresovány všem útvarům Vojenské policie a nemusely o jejich existenci mít někteří funkcionáři ani povědomí. (6) Žalobce konstatoval, že byl služebně zařazen u muničních základen, kde nebyla prováděna žádná školení ani cvičení zaměřená na systematiku bojové pohotovosti, což žalobce podkládá tvrzeními několika svědků sloužících na muniční základně v Travčicích. Žalovaný však takové nabídky nevyužil a s námitkou žalobce se v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal. (7) Žalobce