2 As 123/2016 — Nejvyšší správní soud

10 A 89/2015- 54 - text Pokračování - 2 - 10A 89/2015 10A 89/2015 - 54 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce České republiky, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, České Budějovice, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2015, č. j. KUJCK 19629/2015/OZZL/12, t a k t o : I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 13. 3. 2015, č. j. KUJCK 19629/2015/OZZL/12, a rozhodnutí Městského úřadu Soběslav ze dne 13. 6. 2014, č. j. MS/12645/2014, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalobci se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 13. 3. 2015, č. j. KUJCK 19629/2015/OZZL/12 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změnil rozhodnutí Městského úřadu Soběslav ze dne 13. 6. 2014, č. j. MS/12645/2014, tak, že lhůtu pro provedení opatření k odstranění zjištěných závad na vodním díle Andělská stoka pro oba úseky stanovil do 31. 7. 2015. Ve zbytku žalovaný prvostupňové rozhodnutí podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil. Rozhodnutím Městského úřadu Soběslav (dále jen „vodoprávní úřad“) ze dne 13. 6. 2014 bylo žalobci podle § 110 odst. 1 ve spojení s § 59 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), uloženo opatření k odstranění zjištěných závad na části vodního díla Andělská stoka na pozemku parc. č. 4008 v k. ú. Soběslav, a to provedení údržby zanesené a zarostlé části vodního díla v úseku dlouhém cca 67 m v místě propustku pod silnicí I/3 (E 55) proti směru toku (odstranění sedimentu ze dna včetně bujného rostlinstva, úprava profilu) a dále provedení údržby částečně zanesené další části vodního díla v úseku dlouhém cca 33 m, který se nachází pod křižovatkou silnice I/3 (E 55) a místní komunikace v ulici Jiráskova v Soběslavi, ve směru toku (pročištění sedimentu, oprava spodní části levé opěrné zdi úseku – částečné vyspárování stávajícího opevnění vodního díla, doplnění vypadlých kamenů, doplnění chybějícího opevnění pravé části vodního díla v délce zhruba 2,5 m. Termín provedení údržby byl stanoven do 31. 10. 2014. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, v níž navrhl, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí vodoprávního úřadu. Žalobce v žalobě především namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť řada odvolacích námitek je podle žalobce vypořádána pouhým odkazem žalovaného na jeho předchozí rozhodnutí o odvolání ze dne 4. 4. 2014, č. j. KUJCK 1408/2014 OZZL/5. Žalobce upozorňuje na to, že jako jeden celek je nutno hodnotit pouze prvostupňové a nyní napadené rozhodnutí. Předchozí odvolací rozhodnutí ze dne 4. 4. 2014 bylo fakticky vydáno v jiném řízení, a proto na něj nelze v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazovat a závěry v něm uvedené nelze převzít do napadeného rozhodnutí pouhým odkazem na ně. Klíčové otázky v napadeném rozhodnutí nejsou explicitně a beze zbytku vyřešeny v souvislosti s odvolacími námitkami a jsou řešeny pouhým odkazem na pravomocné rozhodnutí ze dne 4. 4. 2014. Žalobce uvádí, že proti tomuto rozhodnutí ze dne 4. 4. 2014 se nemohl samostatně soudně bránit z důvodu toho, že šlo o zrušující rozhodnutí. Podle názoru žalobce musí v tomto soudním přezkumu samostatně obstát napadené rozhodnutí pouze v souvislosti s prvostupňovým rozhodnutím vodoprávního úřadu ze dne 13. 6. 2014. Konkrétně žalobce uvádí, že žalovaný v napadeném rozhodnutí použil odkaz na své předchozí rozhodnutí ze dne 4. 4. 2014, a tudíž nedostatečně odůvodnil podstatnou otázku řízení, a sice zda je Andělská stoka vůbec vodním dílem. V prvostupňovém rozhodnutí ze dne 13. 6. 2014 je řečeno bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění, že jde o vodní dílo. Žalovaný pak tuto otázku vypořádal odkazem na své předchozí rozhodnutí, v němž „došel tehdy k názoru, že měl dostatek podkladů, aby toto vymezení provedl sám“. Dále se v napadeném rozhodnutí k této otázce nic podstatného neuvádí. Obdobným způsobem se žalovaný postavil i k námitce žalobce stran stanoviska Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 7. 7. 2006 a dopisu Ministerstva zemědělství ze dne 28. 7. 2006, se kterými žalobce v odvolání polemizoval. Žalovaný opět pouze uvedl, že se k těmto listinám vyjádřil již v rozhodnutí ze dne 4. 4. 2014. Takový postup považuje žalobce za nepřípustný. Žalobce následně zpochybnil samotné vymezení Andělské stoky jako vodního díla. Žalovaný vychází ze stanoviska Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 7. 7. 2006 a dopisu Ministerstva zemědělství ze dne 28. 7. 2006, že se nejedná o vodní tok, nýbrž o vodní dílo. Žalovaný odkazuje k otázce existence vodního díla na své předchozí rozhodnutí ze dne 4. 4. 2014 a konstatuje, že k vyřešení této otázky měl dostatek podkladů, aby ji sám vyřešil. Tento postup je však podle žalobce mylný. Tuto otázku si neměl žalovaný posoudit sám jako otázku předběžnou, nýbrž měl postupem podle § 57 odst. 1 písm. a) správního řádu dát podnět k zahájení řízení před příslušným vodoprávním orgánem podle § 55 odst. 4 vodního zákona, podle kterého v pochybnostech o tom, zda jde o vodní dílo, rozhodne místně příslušný vodoprávní úřad. Tato otázka tedy měla být podle žalobce vyřešena v samostatném rozhodnutí, proti kterému by mohl brojit odvoláním a následně případnou žalobou. Tím, že správní orgány toto řízení nevyvolaly, připravily žalobce o možnost uplatňovat jeho práva v plné šíři. Slovo „může“ užité v § 57 odst. 1 písm. a) správního řádu je podle žalobce nutno v tomto případě vykládat jako slovo „musí“. Žalobce doplňuje, že správním orgánům muselo být v řízení zřejmé, že žalobce pochybuje nejen o vlastnictví Andělské stoky, nýbrž i o povaze této „stavby“. Zvláštní řízení mělo být vyvoláno za účelem odstranění všech pochybností. Žalobce doplňuje, že za takové rozhodnutí podle § 55 odst. 4 vodního zákona nelze považovat sdělení Krajského úřadu Jihočeského kraje z dne 7. 7. 2006. Žádné řízení o této otázce nikdy vedeno nebylo. Podle žalobce nebylo možné vydat rozhodnutí o údržbě vodního díla domnělému vlastníkovi za situace, kdy není vůbec postavené najisto, že Andělská stoka je vodním dílem. Tato otázka měla být z úřední povinnosti v samostatném řízení autoritativně vyřešena, než mohla být vůbec ukládána povinnost k údržbě vodního díla. Žalobce argumentuje tím, že pokud by bylo rozhodnuto, že Andělská stoka není vodním dílem, nemohla by být ukládána povinnost údržby podle § 59 vodního zákona. V tom případě by se podle žalobce jednalo o drobný vodní tok a otázka údržby a správcovství by se posuzovala podle § 43 a násl. vodního zákona. I kdyby bylo posouzeno, že Andělská stoka je vodním dílem, tak žalobce odkazuje na výklad pojmu vodní tok, jak jej podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 114/1192 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, provedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 2. 2011, č. j. 1 As 87/2010 – 108. Žalobce poukazuje na to, že samy správní orgány tvrdí, že pevný základ vodního díla nelze najít a že v podstatě splývá s pozemkem; proto má za to, že Andělská stoka je vodním tokem (extenzivní výklad). Žalobce má za to, že bez ohledu na to, zda je Andělská stoka vodním dílem nebo nikoliv, je nutno ji chápat jako součást vodního toku, a tak s ní také nakládat. Je nutno určit správce vodního toku podle § 48 vodního zákona, který bude podle zákona povinen udržovat v řádném stavu vodní díla v korytech vodních toků nezbytná k zabezpečení funkce vodního toku. Žalobce podotýká, že otázka vlastnického práva ke „stavbě“ Andělská stoky není vyřešena a poukazuje, že je ovšem jisté, že Andělskou stoku užívají k odběru povrchové vody ke komerčním účelům dvě právnické osoby (na základě povolení k odběru povrchových vod); tyto subjekty by mohly být určeny jako správci drobného vodního toku, nepřipadla-li by tato povinnost na obec. Žalobce též odkazuje na to, že pozemek parc. č. 4008 v k. ú. Soběslav, který je ve vlastnictví žalobce, je veden v katastru nemovitostí jako druh pozemku – vodní plocha se způsobem využití – koryto vodního toku přirozené nebo upravené. Pokud by žalobce připustil, že je Andělská stoka vodním dílem, tak v žalobě zpochybňuje své vlastnické právo k tomuto vodnímu dílu a tvrdí, že tato otázka nebyla ve správním řízení postavena najisto. Jde přitom o otázku zásadní, neboť uložit povinnost podle § 59 vodního zákona lze pouze vlastníkovi vo