6 Ads 177/2014 — Nejvyšší správní soud

50 A 23/2017- 32 - text Pokračování - 2 - 50A 23/2017 50A 23/2017 - 32 U S N E S E N Í Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobkyně K. F., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalovanému Krajskému úřadu Kraje Vysočina, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 57, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2016, čj. KUJI 86079/2016, sp. zn. OSV 348/2016, t a k t o : I. Žaloba s e o d m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajskému soudu v Českých Budějovicích byla dne 24. 1. 2017 doručena žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2016, čj. KUJI 86079/2016, sp. zn. OSV 348/2016, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Dětského domova Senožaty ze dne 23. 9. 2016, DD/0861/2016, o stanovení příspěvku na pobyt a péči poskytovanou nezletilým dětem žalobkyně. V posuzované věci byl Dětským domovem Senožaty (dále též „prvostupňový správní orgán“) stanoven příspěvek na úhradu pobytu a péče dle § 42b zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, v účinném znění (dále též „ZOSPOD“) a jeho úhrada požadována po žalobkyni. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, jež bylo žalovaným zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. V úvodu krajský soud konstatuje, že soudní kontrola rozhodnutí správních orgánů je zajištěna buď ve správním soudnictví (pokud jde o věci veřejnoprávní), nebo v občanském soudním řízení (jedná-li se o věci vyplývající ze vztahů soukromého práva). V prvém případě se postupuje podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve druhém případě podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). K řízení ve správním soudnictví jsou pak věcně příslušné krajské soudy (§ 7 odst. 1 s. ř. s.), k občanskému soudnímu řízení jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy (§ 249 odst. 1 o. s. ř., s výjimkou upravenou v odst. 2 tohoto ustanovení). V návaznosti na výše uvedené bylo třeba posoudit, zda jsou vydaným rozhodnutím žalovaného, jehož zákonnost má být na základě podané žaloby přezkoumána, dotčena veřejná subjektivní práva žalobkyně, a rozhodnutí tudíž podléhá přezkumu správních soudů, či zda se jedná o rozhodnutí, kdy správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci, a tedy k přezkumu takového rozhodnutí je věcně příslušný okresní soud rozhodující dle části páté o. s. ř. Dle § 46 odst. 2 s. ř. s.: „Soud návrh odmítne také tehdy, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu.“ Toto ustanovení bezprostředně souvisí s vymezením pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví definovanou v § 2 s. ř. s. Soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví soudní řád správní (viz § 4 s. ř. s.). Nemají-li soudy rozhodující ve správním soudnictví pravomoc k věcnému rozhodnutí o podaném návrhu, jedná se o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který musí být návrh odmítnut. V projednávané věci se jedná o druhý typ návrhů určených k odmítnutí podle uvedeného odstavce, tj. návrh na přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgány rozhodly v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Podle § 7 odst. 2 o. s. ř. spory a jiné právní věci vyplývající z poměrů soukromého práva, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté občanského soudního řádu. Ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř. opravňuje soudy k projednání návrhu ve věci vyplývající ze soukromého práva, o které již pravomocně rozhodl orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu. Z uvedeného vyplývá, že soudní kontrola veřejné správy se rozpadá na věci soukromého a veřejného práva, přičemž soudy rozhodující ve správním soudnictví podle § 2 s. ř. s. poskytují ochranu toliko veřejným subjektivním právům. Soudní kontrola v případech, kdy správní orgán rozhodoval o soukromém právu fyzické či právnické osoby, je svěřena soudům rozhodujícím v občanském soudním řízení (§ 7 odst. 2 o. s. ř.), což dopadá právě na žalovanou věc. Dále platí, že je-li dítě do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc umístěno na základě rozhodnutí soudu (ať již předběžným opatřením, či meritorním rozhodnutím) nebo na žádost orgánu sociálně-právní ochrany s následným souhlasem rodiče či jiné osoby odpovědné za výchovu podle § 42 odst. 6 ZOSPOD, stanovuje zákon vyjmenovaným osobám povinnost hradit zařízení příspěvek na úhradu pobytu a péče, tzv. ošetřovné. Tuto problematiku upravuje § 42b ZOSPOD, jímž je konstatováno, že povinnost hradit příspěvek na úhradu pobytu a péče poskytované v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (dále jen „příspěvek“) podle § 42c až 42f, bylo-li dítě umístěno do tohoto zařízení na základě rozhodnutí soudu nebo žádosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností, mají mj. rodiče dítěte nebo rodič, kterému bylo dítě rozhodnutím soudu svěřeno do výchovy, popřípadě jiná osoba povinná výživou dítěte s tím, že o příspěvku podle odstavce tři rozhoduje ředitel zařízení, o odvolání proti rozhodnutí o příspěvku pak krajský úřad. Ošetřovné podle citovaného ustanovení je stanoveno správním rozhodnutím, zatímco „ošetřovné“ upravené v dohodě podle § 42 odst. 8 ZOSPOD je typickým soukromoprávním smluvním závazkem, byť jde o cenu regulovanou; dohoda, na rozdíl od rozhodnutí, není tedy exekučním titulem a v případě neplacení je třeba postupovat běžným pořadem práva, tedy žalovat pohledávku v nalézacím soudním řízení. Krajský soud nejprve posuzoval, zda jsou splněny podmínky pro to, aby se mohl žalobou napadeným rozhodnutím zabývat věcně, tj. zda byla zasažena veřejná subjektivní práva způsobem a za podmínek stanovených zákonem, resp. zda žaloba byla podána u věcně a místně příslušného soudu. Podle § 244 o. s. ř, rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. Rozhodující otázkou, kterou se musel zdejší soud zabývat, je, zda se na rozhodnutí správních orgánů ve věcech péče o nezletilé dle ZOSPOD aplikuje ustanovení § 46 odst. 2 s. ř. s., resp. zda lze taková rozhodnutí kvalifikovat jako rozhodnutí správních orgánů v soukromoprávních věcech, jejichž přezkoumání není v pravomoci soudů rozhodujících podle soudního řádu správního. Soud dospěl k závěru, že ačkoliv v projednávané věci došlo k veřejnoprávní (vrchnostenské) ingerenci do vztahů osob, jež ji musí i proti své vůli respektovat, v dané věci je rozhodnutím zasaženo do ryze soukromoprávních vztahů. Není zde rozhodováno o veřejných subjektivních právech, nýbrž o subjektivním soukromém právu, resp. povinnosti. Zasahovat do těchto práv pak mohou správní orgány jen zcela výjimečně na základě zákona, pokud je to nezbytně nutné. ZOSPOD je právním předpis, který umožňuje orgánům veřejné moci zasahovat do těchto ryze soukromých vztahů, mj. i rozhodováním o uložení povinnosti hradit příspěvek na úhradu pobytu a péče poskytované v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Jak judikoval Nejvyšší správní soud (rozhodnutí ze dne 12. 2. 2015, čj. 6 Ads 177/2014 – 49), „úprava vztahů v rodině včetně péče o děti je v prvé řadě věcí soukromou, jež vyplývá ze samé podstaty fungování rodiny jako základní jednotky státu. Jen v případě nutnosti se tyto vztahy stávají „věcí veřejnou“, tedy předmětem zásahu ze strany veřejné moci“. Přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů zde nepřísluší soudům v soudním řízení dle soudního řádu správního, nýbrž soudům rozhodujícím v občanském soudním řízení. V tomto smyslu hovoří také ustanovení zakládající pravomoc soudů v občanském soudním řízení (§ 7 o. s. ř.), potažmo právní teorie i praxe, kde je již obecně a bez jakýchkoliv pochybností zastáván názor, že mezi soukromoprávní věci, resp. poměry soukromého práva, pat