7 As 137/2011 — Nejvyšší správní soud

10 A 180/2015- 36 - text Pokračování - 11 - 10A 180/2015 10A 180/2015 - 36 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou právní věci žalobce Ing. J.J. Ph.D., bytem X, právně zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem v Písku, Velké náměstí 7/12, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2015, čj. KUJCK 60157/2015/ODSH, t a k t o : Návrh na přerušení řízení se zamítá. Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 8. 10. 2015 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje České Budějovice ze 7. 8. 2015 čj. KUJCK 60157/2015/ODSH, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 25. 11. 2014 čj. 6797/14 Ha, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se dopustil při řízení jízdní soupravy složené z osobního motorového vozidla tov. zn. Opel Zafira, RZ X a valníkového nákladního přívěsu RZ X ze dne 5. 9. 2014 v době kolem 21:45 hod. při jízdě po silnici první tř. č. 34 ve směru Lišov – České Budějovice, v místě zvaném „ Na Klaudě“ a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. (2) Žalobce namítal porušení práva na spravedlivý proces, neboť v jeho věci v řízení na prvém stupni rozhodla neoprávněná úřední osoba. Současně poukázal na to, že skutek, v němž správní orgány spatřovaly přestupek, znaky přestupku nenaplňoval. Pokud by soud dospěl k závěru, že předmětný skutek je skutečně přestupkem, zastává žalobce názor, že zákonem stanovené minimální sankce jsou v rozporu s Ústavním pořádkem ČR, a to zejména s článkem 11 Listiny základních práv a svobod, neboť nerespektují zásadu, aby uložení pokuty byť v minimální výši nebylo pro pachatele likvidační a navrhl proto, aby soud od správním orgánem uložené sankce upustil. (3) Žalobce popsal skutkový stav, zdůraznil, že je soukromým podnikatelem. Uvedl předmět své podnikatelské činnosti. Řidičské oprávnění skupiny B získal v roce 1989 a od tohoto roku je aktivním řidičem. Připomenul ustanovení § 2, 3 a 11 zák. č. 87/1964 Sb., ve znění platném do 30. 1. 2001. Na základě právní úpravy, která do tohoto data platila, žalobce dovodil, že splňoval podmínky pro udělení řidičského oprávnění skupiny „E“ a nemusel se podrobovat doplňovacímu výcviku ani zkoušce. V té době si však nepožádal o řidičské oprávnění skupiny „E“, neboť je nepotřeboval. I dle dobrozdání majitele autoškoly ADAM pana P.M., byl oprávněn předmětnou soupravu na základě svého řidičského oprávnění řídit a nemusel si dodělávat skupinu „E“, neboť skupina „B E“ je pro řízení předmětné soupravy nadbytečná. Podle žalobce má toto dobrozdání pro věc zásadní význam, a to z hlediska naplnění zavinění přestupku jako obecného znaku. (4) Ke svému tvrzení, že v jeho věci rozhodovala neoprávněná úřední osoba, žalobce dále popsal průběh správního řízení, kdy z písemnosti založené ve spise je zřejmé, že jednající úřední oprávněnou osobou byl F.H., avšak rozhodnutí Magistrátu města ze dne 25. 11. 2014 čj. 6797/14 Ha, podepsal Ing. J. K. pověřený zastupováním vedoucího správního odboru Magistrátu České Budějovice. Žalobce citoval platnou právní úpravu dle správního řádu a má za to, že pokud byl oprávněnou úřední osobou F.H., bylo jeho postavení srovnatelné s postavením osoby soudce a není možné připustit, aby bylo rozhodnutí vydáno jinou než oprávněnou osobou. Pokud pan K. mohl být v určitém procesním stádiu vedoucím správního orgánu a v jeho postavení bylo určení F.H. jako oprávněné úřední osoby, to neznamená, že tato osoba je sama o sobě oprávněnou úřední osobou. To by podle žalobce představovalo porušení práva na spravedlivý proces. (5) Žalobce rozvedl i svou úvahu o tom, že přestupkem je pouze takové jednání, které naplňuje znaky stanovené zákonem a správní orgán je povinen naplnění těchto zákonných znaků obligatorně zkoumat. K tomu žalobce citoval ustanovení správního řádu a poukázal i na judikaturu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 1T 2/96 ze dne 17. 4. 1996 ohledně naplnění materiálního znaku trestného činu a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, sp. zn. 5As 104/2008 a ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 7As 18/2004 týkající se téže otázky. K tomu žalobce dále tvrdil, že Magistrát v souladu s právní úpravou a ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu nepostupoval. Nevypořádal se se zkoumáním materiální stránky přestupku, a to jak ve vztahu ke společenské nebezpečnosti, tak ve vztahu k zavinění. Podle žalobce si Magistrát plete materiální a formální stránku přestupku. Jestliže se nevypořádal s materiální stránkou přestupku, pak nemohl uzavřít, že se jedná o přestupek. Podle žalobce bylo povinností správních orgánů vypořádat se s tím, že pokud žalobce splňoval podmínky pro získání řidičského oprávnění skupiny E v době platnosti zák. č. 87/1964 Sb., pak tuto skutečnost měl zohlednit i v předmětné věci při posuzování společenské nebezpečnosti činu a rovněž měl tuto úvahu zohlednit při svém rozhodnutí. Pokud žalobce navrhoval výslech P.M. a výslech manželky, bylo povinností správních orgánů se s těmito důkazními návrhy vypořádat. Magistrát však o důkazních návrzích žalobce pomlčel, zabýval se pouze jednostranně skutečnostmi, které svědčily v neprospěch žalobce. Žalovaný pominul základní podstatu problému, která spočívala v tom, že žalobce byl odbornou osobou, která pro žalobce zajišťovala školení ubezpečen o tom, že nepotřebuje řidičské oprávnění k řízení předmětné soupravy. K tomu žalobce položil řečnické otázky. Dále poukázal na nálezy Ústavního soudu ČR ohledně opomenutí vypořádání se s návrhy na dokazování. Připojil i svou úvahu ohledně nesmyslného postupu žalovaného, který se týkal toho, že ve věci došlo k překročení celkové hmotnosti jízdní soupravy o 25 kg, což je 7,1 %. Navíc žalobce jel ve vozidle sám, přívěs byl prázdný a neřídil tudíž soupravu, která by vážila víc, než činí celková hmotnost, pro níž má řidičské oprávnění. Podle žalobce není rozhodnutí žalovaného spravedlivé, neboť na místo zdravého rozumu úředníci odkazují na právní normy, které však mají být pouhým východiskem pro jejich rozhodování. K výkladu práva odkázal žalobce na další nález Ústavního soudu ČR i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Pokud soud bude řádně zkoumat naplnění všech znaků přestupku, nemůže dojít k jinému závěru, než že postupem správního orgánu bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces a že jednání, z něhož je vinen, není přestupkem. (6) Závěrem žalobce poukázal na nepřiměřenost trestu, který mu byl uložen. Přestože upozorňoval na své poměry, kdy ztráta řidičského oprávnění na dobu 12 měsíců jej fakticky zlikviduje stejně jako finanční sankce ve výši 25.000 Kč, správní orgány se touto otázkou vůbec nezabývaly. Žalobce proto poukázal v otázce přiměřenosti sankce na nálezy Ústavního soudu ČR. Pokud správní orgán měl dostát své povinnosti a neuložit žalobci likvidační pokutu musel by majetkové poměry žalobce hodnotit. To se však nestalo, neboť rodinné, majetkové a výdělkové poměry žalobce Magistrát ani žalovaného vůbec nezajímaly. Proto pro případ, že soud dospěje k názoru, že předmětný skutek je přestupkem navrhl, aby soud upustil od uloženého trestu na základě poukazovaných nálezů Ústavního soudu ČR nebo aby se v souladu s článkem 95 odst. 2 Ústavy zabýval ústavní konformitou výše minimálních sankcí a věc předložil Ústavnímu soudu ČR. Bylo navrženo zrušení rozhodnutí žalovaného případně upuštění od sankce, neboť k nápravě žalobce postačuje samotné projednání přestupku. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného (7) Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. (8) Žalovaný shrnul žalobní body, ke kterým se postupně vyjádřil. V prvé řadě odmítl názor žalobce, že ve věci rozhodovala oprávněná úřední osoba. K tomu odkázal na ustanovení § 15 odst. 2 a 4 správního řádu a konkrétně poukázal na záznam ve spisu čl. 4, kde na oznámení přestupku Policií ČR bylo otištěno razítko Magistrátu města České Budějovice, kde je jednoznačně uvedeno, že ve věci čj. 6797/2014 je jako oprávněná úřední osoba určen pan H. a rozhodl o tom zastupující vedoucí správního odboru Ing. J.K. Proto bylo podle organizačního řádu konkrétního správního orgánu zcela po právu, pokud rozhodnutí podepsal zastupující vedoucí správního orgánu Ing. J.K. Žalobce mohl včas uplatnit i případnou námitku podjatosti, neboť tyto skutečnosti mu byly včas a dobře známy. Žalobce totiž požádal o kopie listů 1 a ž 17 dne 20. 10. 2014 a správní orgán požadavku na předání kopií těchto písemností vyhověl. (9) R