10 Az 3/2015

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce B.H., státní příslušnost Alžírská demokratická a lidová republika, bytem v ČR: X, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 30. 11. 2015, č.j. OAM-964/ZA-ZA15- 2015, t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 14. 12. 2015 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2015, č.j. OAM-964/ZA-ZA15- 2015. Tímto rozhodnutím byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany shledána dle ust. § 10a písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) nepřípustnou. Řízení o této žádosti bylo žalovaným současně na základě ust. § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. Státem příslušným k posouzení žádosti žalobce podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 byla stanovena Francouzská republika.

Žalobce prostřednictvím včasné správní žaloby namítl nedostatečně zjištěný skutkový stav, v důsledku čehož byl zkrácen na svých právech. Žádost o mezinárodní ochranu měla být dle žalobce posuzována dle čl. 17 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „Dublinské nařízení“), neboť žalobce žije na území České republiky ve společné domácnosti se svou přítelkyní. Z tohoto důvodu navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

Součástí žaloby je dále sdělení žalobce, dle něhož bude žaloba v zákonné lhůtě doplněna právním zástupcem žalobce. K tomuto však nedošlo a krajský soud se tedy zabýval žalobními námitkami uplatněnými v žalobní verzi ze dne 14. 12. 2015.

Žalobcem navrhovaný odkladný účinek žaloby usnesením soudu ze dne 21. 12. 2015 č.j. 10Az 3/2015 – 13 přiznán nebyl.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Námitky uplatněné v žalobě byly žalovaným vyhodnoceny jako neopodstatněné, neprokazující nezákonnost napadeného rozhodnutí. V průběhu správního řízení nedošlo k porušení zákonných ustanovení a žalobce nebyl zkrácen na svých právech. Ze skutkových okolností vyplývá, že žalobce dne 10. 10. 2015 přicestoval letecky do Francie, kde dva týdny pobýval na základě schengenského víza vydaného Francouzskou republikou. Následně odtud odcestoval do Česka, kde dne 11. 11. 2015 požádal o udělení mezinárodní ochrany, a to z důvodu jeho pronásledování islamisty, kteří jej pro jeho předchozí prohlášení nutí konvertovat k islámu. S ohledem na skutečnost, že žalobce byl ke dni podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany držitelem platného schengenského víza, vydaného Francouzskou republikou, je nezbytné v daném případě aplikovat čl. 12 Dublinského nařízení. Francouzská republika na základě žádosti místních správních orgánů uznala dne 26. 11. 2015 svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Francie je na základě čl. 18 Dublinského nařízení povinna přijmout zpět žalobce na své území a posoudit jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany. Obavy žalobce z návratu na území Francie nejsou důvodné, o čemž svědčí především skutečnost, že o udělení azylu zde žádají tisíce dalších uprchlíků. Žalovaný tak postupoval v souladu s mezinárodními předpisy a napadené rozhodnutí netrpí nezákonností či nepřezkoumatelností. Tvrzení žalobce, dle něhož žije na území ČR, představuje novou skutečnost, která žalobcem nebyla v průběhu správního řízení uvedena, a tedy nemohla být žalovaným posuzována.

Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti.

Dne 11. 11. 2015 byla žalobcem uplatněna žádost o udělení mezinárodní ochrany, ze které se podává, že žalobce je rozvedený a má celkem čtyři vyživovací povinnosti. Na území ČR žalobce nemá žádné rodinné příslušníky ani jiné vazby. V minulosti se žalobce po dobu více než dvou týdnů vyskytoval ve Francii na základě schengenského víza. Žalobce má křesťanské vyznání a od roku 2001 je členem hnutí pro Kabylii. Z důvodu tohoto členství bylo se žalobcem v Alžírsku vedeno trestní stíhání. V současné době žalobce nedisponuje žádnými finančními prostředky, v Alžírsku vlastní byt, který přenechal potomkům. Žalobce nemá nárok na žádné sociální dávky či důchod a není poživatelem ani jiné materiální pomoci. V minulosti žalobce byl držitelem cestovního pasu, tento však na území ČR ztratil. Domovský stát žalobce opustil dne 10. 10. 2015 z důvodu obavy o svůj život, bylo mu vyhrožováno místním islámským hnutím, neboť v minulosti učinil dvě čestná prohlášení, že je křesťan. Žalobci bylo vyhrožováno smrtí a nutili jej konvertovat k islámu. Žalobce se následně letecky dopravil do Francie, kde ovšem po dvou týdnech zjistil přítomnost stejných hnutí jako v Alžírsku a z tohoto důvodu se rozhodl odcestovat přes Německo do ČR. Do domovského státu se žalobce vrátit nechce, obává se opakování psychických obtíží, pro které se již v minulosti léčil. V současné době tyto zdravotní problémy řeší léky.

Součástí správního spisu je dále Potvrzení o zajištění ubytování vystavené ubytovatelkou Z.V.. Z obsahu tohoto potvrzení vyplývá, že ubytovatelka poskytla žalobci ubytování na dobu neurčitou. Součástí tohoto dokladu je rovněž kopie nájemní smlouvy uzavřená ubytovatelkou s obcí Budislav dne 28. 1. 2011 s tím, že měsíční nájemné bytu činí 3.536 Kč.

Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 11. 2015, č.j. OAM-964/ZA-ZA15- 2015 byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany na základě ust. § 10a písm. b) zákona o azylu vyhodnocena jako nepřípustná a řízení o této žádosti bylo současně na základě ust. § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. Státem příslušným k posouzení této žádosti byla podle čl. 3 Dublinského nařízení označena Francouzská republika. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na základě skutkových okolností dané věci, prokázaných informacemi žalobce, které podal v průběhu správního řízení, shledal, že ČR není k rozhodnutí o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany příslušná. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce dne 10. 10. 2015 přicestoval do Francie, kde na základě uděleného schengenského víza pobýval více než dva týdny, je na daný případ nutné aplikovat čl. 12 Dublinského nařízení, dle něhož je k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušná Francouzská republika. Z hlediska bezpečnosti bylo žalovaným konstatováno, že obavy z případného žalobcova návratu do Francie nejsou důvodné. Na úrovni Evropské unie nebylo vydáno žádné stanovisko, z něhož by se podávalo, že by na území Francie hrozilo jakékoliv nelidské či ponižující zacházení. Rovněž nebylo vydáno žádné stanovisko, požadující, aby se členské státy zdržely transferu cizinců na území Francouzské republiky, jako tomu bylo například v případě Řecka. Francouzská republika jako člen Evropské unie dodržuje právní předpisy a je schopná zajistit dodržování lidských práv. O neexistenci obav uprchlíků z azylového systému Francie svědčí i množství cizinců, kteří o azyl v této zemi žádají. Ve Francouzské republice žalobci nehrozí žádné nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany a zajištění podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu. Dne 26. 11. 2015 Francouzská republika na základě žádosti příslušných orgánů převzala příslušnost k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není.

O nepřípustnosti žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo žalovaným rozhodnuto na základě ust. § 10a písm. b) zákona o azylu. Dle tohoto ustanovení je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, pokud je k posuzování této žádosti příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie. Státem příslušným k posuzování žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany byla shledána Francouzská republika, a to na základě čl. 3 Dublinského nařízení. Dle odstavce 1 tohoto článku posuzují členské státy jakoukoliv žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Dle odst. 2 tohoto článku, pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána.

Z informací, které žalobce poskytl správnímu orgánu v průběhu řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochranu, vyplývá, že žalobce v říjnu roku 2015 přicestoval letecky do Francie, kde více než dva týdny pobýval na základě uděleného schengenského víza. Odtud se následně přesunul do České republiky, kde v listopadu roku 2015 požádal o udělení mezinárodní ochrany.

Dle odst. 2 článku 12 Dublinského nařízení platí, že pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný členský stát, který toto vízum udělil, ledaže bylo vízum uděleno jménem jiného členského státu v rámci ujednání o zastupování podle článku 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech. V tom případě je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný zastupovaný členský stát.

Z výše uvedeného je zřejmé, že k posouzení žádosti žalobce je příslušná Francouzská republika, kde bylo žalobci uděleno schengenské vízum, na základě kterého zde pobýval. Tento závěr dokládá i reakce Francouzské republiky ze dne 26. 11. 2015, dle níž Francie svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany uznala.

Žalobce dále namítá, že Česká republika je příslušná k posouzení jeho žádosti na základě čl. 17 Dublinského nařízení, neboť sdílí společnou domácnost se státní příslušnicí České republiky Zdeňkou Váňovou.

Dle čl. 17 odst. 1 věty první Dublinského nařízení se může každý členský stát odchylně od čl. 3 odst. 1 rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný.

Dle čl. 17 odst. 2 věty první Dublinského nařízení může členský stát, ve kterém je požádáno o mezinárodní ochranu a který vede řízení o určení příslušného členského státu, nebo příslušný členský stát kdykoli před vydáním prvního rozhodnutí ve věci samé požadovat od jiného členského státu, aby žadatele převzal z humanitárních důvodů, které vyplývají zejména z rodinných nebo kulturních důvodů, s cílem sloučit i jiné členy rodiny, i když tento členský stát není příslušný podle kritérií uvedených v článcích 8 až 11 a 16. Dotčené osoby s tím musí vyjádřit písemný souhlas.

Z dikce shora citovaných článků Dublinského nařízení nelze dospět k závěru, že by Česká republika byla k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany příslušná. Pokud žalobce tvrdí, že tato příslušnost je založena tím, že sdílí společnou domácnost s českou občankou, pak toto tvrzení nelze pro aplikaci čl. 17 Dublinského nařízení považovat za relevantní. Žalobcem poukazovaný článek Dublinského nařízení se vztahuje toliko na rodinné vztahy žadatele o mezinárodní ochranu. Z žalobcem podaných informací nebylo prokázáno, že by měl na území České republiky jakékoliv kulturní či rodinné vazby. O tomto pak nesvědčí ani jeho tvrzení o sdílené domácnosti s českou občankou, toto nebylo žalobcem žádným způsobem prokázáno a nenasvědčuje tomu ani doložená kopie potvrzení o zajištění ubytování vystavená Z.V.. Z tohoto potvrzení nikterak nevyplývá, že by žalobce domácnost s českou občankou sdílel a nelze z něj dovodit ani to, že by žalobce s touto občankou měl jakýkoliv rodinný či partnerský vztah. Tvrzení žalobce o společné domácnosti není pro posouzení příslušnosti k rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany relevantní. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce toto namítl až prostřednictvím nyní projednávané žaloby, aniž by se o této skutečnosti jakkoliv zmínil již v řízení před správními orgány, jeví se tato námitka žalobce krajskému soudu jako zcela účelová, uplatněná pouze s cílem setrvat na území České republiky.

Příslušnost České republiky k posouzení žádosti žalobce na základě čl. 17 odst. 1 Dublinského nařízení pak nelze dovodit ani z dalších žalobcem tvrzených skutečností. Žalobcovy obavy z návratu do Francie krajský soud nesdílí. Tyto jsou jednoznačně vyvráceny žalovaným, který na straně 3 napadeného rozhodnutí bez jakýchkoliv pochybností označil území Francouzské republiky za bezpečné. V obecné rovině lze konstatovat, že Francie je členským státem Evropské unie plně respektující a chránící základní lidská práva. Zejména v poslední době do Francie proudí značné množství cizinců, kteří zde žádají o udělení mezinárodní ochrany, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by tito cizinci byli v rámci řízení o jejich žádostech jakkoliv ohrožováni na životech. Stejně tak nebylo zjištěno, že by žalobci ve Francii hrozilo nelidské či ponižující zacházení nebo že by mu bylo vyhrožováno pro jeho křesťanské vyznání, Francie je zemí nábožensky tolerantní. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by se žalobce měl v důsledku svého návratu do Francie cítit ohrožen ani psychicky. Jak sám uvedl, jeho psychické potíže jsou řešeny příslušnými medikamenty, které užívá. Krajský soud je přesvědčen, že klid, který žalobce vyžaduje pro léčení své psychiky, může nalézt rovněž na území Francouzské republiky.

Vycestování žalobce z ČR nebylo shledáno v rozporu s mezinárodními závazky, jimiž je ČR vázána. V daném případě postupoval žalovaný v souladu s čl. 3 a 12 Dublinského nařízení, když k posouzení žádosti žalobce shledal příslušnou Francouzskou republiku, kde bylo žalobci v říjnu roku 2015 uděleno schengenské vízum, na základě kterého zde pobýval. Tvrzení žalobce o sdílené domácnosti s českou státní občankou pak nebylo k posouzení příslušnosti k rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany shledáno relevantní. Příslušnost českých správních úřadů pak nebyla založena ani obavami žalobce z návratu na území Francie, neboť tyto nebyly shledány důvodnými.

S ohledem na výše uvedené byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany shledána dle ust. § 10a písm. b) zákona o azylu nepřípustnou. Státem příslušným k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je na základě čl. 3 ve spojení s čl. 12 Dublinského nařízení Francouzská republika. Krajský soud se tedy zcela ztotožnil se závěry učiněnými žalovaným v napadeném rozhodnutí a zamítl projednávanou žalobu dle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady přesahující jeho obvyklou činnost. Žalovaný náhradu nákladů řízení ani nepožadoval.

Soud rozhodl rozsudkem bez jednání, neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas (§ 51 odst. 1 s.ř.s.).

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 28. ledna 2016

Mgr. Helena Nutilová v. r.

Samosoudkyně

Za správnost vyhotovení :

Prázdná Jaroslava