Z rozhodnutí: Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Mgr. Ing. Ivo Haly, insolvenčního správce dlužníka JIP – Papírny Větřní, a.s., sídlem Praha 2, Italská 1583/24, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí ČR, sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, o žalobě proti rozhod…
10 A 87/2014- 34 - text
Pokračování - 2 - 10A 87/2014
10A 87/2014 - 34
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Mgr. Ing. Ivo Haly, insolvenčního správce dlužníka JIP – Papírny Větřní, a.s., sídlem Praha 2, Italská 1583/24, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí ČR, sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 18. 6. 2014, č.j. 866/510/14, za účasti Státního fondu životního prostředí ČR, sídlem Praha 4, Olbrachtova 2006/9,
t a k t o :
I. Vyslovuje se nicotnost rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 18. 6. 2014, č.j. 866/510/14 a rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 23. 4. 2014 č.j. KUJCK 25271/2014/OZZL.
II. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .
III. Osoba na řízení zúčastněná n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) byla dne 16. 7. 2014 doručena žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 18. 6. 2014, č.j. 866/510/14, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 23. 4. 2014 č.j. KUJCK 25271/2014/OZZL, kterým bylo právnické osobě JIP – Papírny Větřní, a.s. (dále též dlužník), jako provozovateli zařízení „Skládka odpadů Lověšice“ v souladu s ust. § 47 odst. 1 ve vazbě na ust. § 46 odst. 3 a ust. § 48 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále též zákon o odpadech) uložena povinnost zaplatit neodvedenou rizikovou složku poplatku za ukládání nebezpečných odpadů na skládku za období září 2012 až prosinec 2013 v celkové výši 36.945 Kč a dále povinnost k úhradě nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Uvedené částky měly být zaplaceny příjemci poplatku za ukládání nebezpečných odpadů – Státnímu fondu životního prostředí.
Žalobce namítá nicotnost a alternativně též nezákonnost napadeného rozhodnutí, kterým byl zkrácen na svých právech, neboť mu tímto rozhodnutím byla uložena povinnost vyměřený poplatek za odpad uhradit z majetkové podstaty dlužníka, v důsledku čehož by došlo ke zmenšení této majetkové podstaty.
Nicotnost napadeného rozhodnutí je žalobcem spatřována v nedostatku pravomoci správních orgánů k vydání rozhodnutí o povinnosti dlužníka uhradit poplatek za ukládání nebezpečných odpadů, taková pravomoc náleží pouze insolvenčnímu soudu. V případě, že by soud tuto pravomoc správních orgánů shledal, namítá žalobce nezákonnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce dále rozdělil pohledávku dlužníka na pohledávku vzniklou před rozhodnutím o jeho úpadku, kterou byl Státní fond životního prostředí ČR povinen přihlásit do insolvenčního řízení prostřednictvím přihlášky, která by podléhala přezkumu, a na pohledávku vzniklou po rozhodnutí o úpadku dlužníka, u níž nedochází k podání přihlášky a k jejímu přezkumu.
Žalobce dále po obsáhlém shrnutí principů insolvenčního řízení uzavřel, že Státní fond životního prostředí jako věřitel měl pohledávku vzniklou před rozhodnutím o úpadku přihlásit postupem dle ust. § 165 a násl. insolvenčního zákona a pohledávku vzniklou po rozhodnutí o úpadku uplatnit způsobem předvídaným v ust. § 203 insolvenčního zákona a pohledávku tudíž uplatnit u žalobce jako insolvenčního správce dlužníka a v případě sporu se následně obrátit na soud se žalobou.
Správní orgány vydáním svých rozhodnutí ignorovaly ust. § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona a ust. § 203 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona a atrahovaly si pravomoc, která vzhledem k probíhajícímu insolvenčnímu řízení dlužníka přísluší toliko soudu. K vydání prvostupňového a žalobou napadeného rozhodnutí tudíž neměly správní orgány žádnou pravomoc, neboť pravomoc rozhodovat o plnění z majetkové podstaty dlužníka v insolvenčním řízení náleží pouze soudu. Z tohoto důvodu jsou obě rozhodnutí správních orgánů nicotná.
Rozhodnutí správních orgánů jsou rovněž nezákonná, neboť povinnost dlužníka k úhradě předmětného poplatku byla správními orgány zdůvodněna tím, že poplatky za ukládání odpadu nepatří do majetkové podstaty. Žalobce v této souvislosti konstatoval relativně neurčitou hypotézu ust. § 108 insolvenčního zákona, která demonstrativně vymezuje poplatky za ukládání odpadu, které nepatří do majetkové podstaty dlužníka. Definici v ust. § 208 insolvenčního zákona je však dle žalobce nutno chápat restriktivně a poplatek za ukládání odpadů mezi poplatky nespadající do majetkové podstaty nezařazovat. Rovněž ani z ust. § 46 zákona o odpadech nevyplývá, že by vybrané poplatky za ukládání odpadu byly poskytnuty státem či veřejnou korporací pro určitý veřejně prospěšný účel. Účelová vázanost poplatku za ukládání odpadů ze zákona o odpadech nevyplývá. Z tohoto důvodu vybraný poplatek náleží do majetkové podstaty dlužníka a nakládat s ním může pouze osoba s dispozičním oprávněním a pouze insolvenční soud může ukládat povinnosti ve vztahu k tomuto majetku.
Pokud by však soud dospěl k závěru, že tyto poplatky za ukládání odpadů nepatří do majetkové podstaty dlužníka, pak i v tomto případě by byla rozhodnutí správních orgánů nezákonná, neboť Státní fond životního prostředí ČR by se jejich úhrady musel domáhat prostřednictvím žaloby na vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka, o němž rozhoduje insolvenční soud, nebo by musel dát podnět insolvenčnímu soudu, který by učinil závazný pokyn vůči insolvenčnímu správci k vyřazení majetku z majetkové podstaty dlužníka. V případě obou těchto způsobů je to však insolvenční soud, který rozhodne o vyřazení majetku z majetkové podstaty dlužníka. Správní orgán tudíž opět nemá v takovém případě pravomoc ukládat žalobci či dlužníkovi povinnost k vyplacení poplatků třetím osobám.
Závěrem žalobce navrhl vyslovit nicotnost prvostupňového správního rozhodnutí i rozhodnutí žalobou napadeného, případně vyslovit, že obě tato rozhodnutí se zrušují a věc se vrací žalovanému k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, když současně vyjádřil přesvědčení ohledně správnosti postupu obou správních orgánů. Žalovaný se zabýval především tím, zda předmětný poplatek patří do majetkové podstaty dlužníka či nikoliv. Z dikce ust. § 208 insolvenčního zákona dopěl k závěru, že poplatek za ukládání odpadů je poplatkem, se kterým lze podle zvláštního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž je určen. Uvedený závěr dovodil žalovaný z ust. § 45 zákona o odpadech, dle něhož poplatek platí původce odpadu a vybírá jej provozovatel skládky, který jej dále odvádí příjemci. Zákon o odpadech tudíž určuje plátce poplatku za ukládání odpadů a označuje též subjekt, který je jeho přímým příjemcem. Z uvedeného žalovaný dovodil, že poplatek za ukládání odpadů je právě tím poplatkem, o němž ust. § 208 insolvenčního zákona stanoví, že nepatří do majetkové podstaty. K charakteru předmětného poplatku bylo žalovaným dále uvedeno, že se jedná o základní ekonomický nástroj ovlivňující nežádoucí produkci odpadů. Výše poplatků je závislá na množství ukládaných odpadů a sazbě, která je závislá na kategorii odpadů. Rovněž odborná literatura řadí poplatky za ukládání odpadů na skládku mezi systém ekonomických nástrojů ochrany životního prostředí spolu, stejně jako finanční rezervu pro provozování skládky odpadů. Poplatky se vybírají prostřednictvím provozovatele skládky, ovšem jejich příjemci jsou obec, na jejímž katastrálním území se skládka nachází, a Státní fond životního prostředí. Poplatek za ukládání odpadů upravený zákonem o odpadech tvoří účelově vytvářený finanční obnos, který je určen k převedení do majetku obce či Státního fondu životního prostředí, kdy životní prostředí je dotčeno určitým znečištěním, přičemž tento poplatek se vrací zpět do péče o životní prostředí.
Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, není nicotné či nezákonné. Vybrané poplatky nejsou finanční prostředky z provozu skládky, ale byly žalobcem jako provozovatelem skládky vybrány s povinností je předat zákonnému příjemci – Státnímu fondu životního prostředí v zákonné lhůtě. Žalobou napadené rozhodnutí představuje právní titul, který poskytne žalobci aktivní legitimaci v případném insolvenčním řízení.
Z obsahu správního spisu byly zjištěny následující rozhodné skutečnosti.
Oznámením správního orgánu prvního stupně ze dne 1. 4. 2014 č.j. KUJCK 20608/2014/OZZL bylo se žalobcem dle ust. § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též správní řád) zahájeno řízení ve věci zaplacení rizikové složky poplatku za ukládání nebezpečných odpadů na skládku přijatých k odstranění do zařízení „Skládka odpadů Lověšice“ příjemci poplatku Státnímu fondu životního prostředí ČR, a to za období září 2012 až prosinec 2013 v celkové výši 36.945 Kč podle ust. § 47 odst. 1 zákona o odpadech.
Dne
Provozuje Eucalypt 4 s.r.o., IČO 22103741, Jičínská 226/17, Praha 3 (kontakt). Zdroj dat: e-Sbírka / justice.cz (oficiální). Výklady generovány AI z textu zákona, orientační — nenahrazují radu advokáta.