8 Afs 152/2005 — Nejvyšší správní soud

10 A 94/2014- 37 - text Pokračování - 12 - 10A 94/2014 10A 94/2014 - 37 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobkyně N. T. Y., státní příslušnost Vietnam, bytem v ČR: F. 400/112, P., zast. Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem v Praze 1, Opletalova 25, proti žalované Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Praha 3, Olšanská 2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 28. 7. 2014, č.j. CPR-10068-7/ČJ-2014-930310-V243, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) dne 6. 8. 2014 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 28. 7. 2014, č.j. CPR-10068-7/ČJ-2014-930310-V243, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 9. 4. 2014 č.j. KRPC-53279-19/ČJ-2014-020025, kterým bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění s tím, že žalobkyni nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie po dobu jednoho roku. Žalobkyně primárně namítla porušení jejího práva vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí ve smyslu ust. § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též správní řád), když po ukončení dokazování nebyl správním orgánem prezentován kompletní podkladový materiál. Dále žalobkyně namítla nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu nezjištění skutečného stavu věci, kdy správní orgán nedostatečně přezkoumal rodinné a příbuzenské vazby žalobkyně na území ČR. Správní orgán byl povinen v rámci správního řízení o vyhoštění žalobkyně vytěžit relevantní příbuzné žalobkyně žijící na území ČR. Žalobkyně žije na území ČR ve společné domácnosti se svým nezletilým synovcem, který je občanem ČR, a právě tato skutečnost představuje překážku vyhoštění, neboť takového cizince lze vyhostit pouze ze zákonem omezených důvodů. Správní orgán byl povinen posuzovat hodnotu a sílu vztahu žalobkyně s občanem ČR. Správní orgán prvního stupně nezjistil skutečný stav věci, ani nepostupoval způsobem, který by vedl k tomuto zjištění. Z provedeného dokazování tudíž nelze spolehlivě vyvodit, že není dána zákonná překážka vyhoštění. Nedostatečně zjištěný skutkový stav namítla žalobkyně též ve vztahu ke své pracovní činnosti, kdy se správní orgán vůbec nezabýval skutečností, zda žalobkyně vůbec nějaké povolení či oprávnění k této pracovní činnosti potřebovala za situace, kdy je rodinným příslušníkem občana České republiky. Žalobkyně v této souvislosti dále poukázala na nejasnosti českého právního řádu ve vztahu k cizinci, který na území České republiky vykonává práci a je příslušníkem občana České republiky. Rodinná příslušnost k občanu ČR představuje objektivní skutečnost, která se neváže na žádný správní akt a správní orgán byl tudíž v projednávané věci povinen posoudit, zda - li žalobkyně je či není rodinnou příslušnicí občana ĆR. Poslední žalobní námitka směřuje proti výroku rozhodnutí o správním vyhoštění, který pouze obecně odkazuje na porušení ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále též zákon o pobytu cizinců), aniž by z něj vyplývalo, kterou konkrétní skutkovou podstatu měla žalobkyně svým jednáním porušit. Závěrem žalobkyně navrhla napadené rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušit z důvodu nezákonnosti. Žalovaná k výzvě soudu uvedla, že protiprávní jednání žalobkyně bylo řádně zjištěno, spisovým materiálem doloženo a řádně odůvodněno. Nebyla zjištěna procesní pochybení, která by způsobovala nezákonnost vedeného řízení. Žalovaná v této souvislosti odkázala na odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí i žalobou napadeného rozhodnutí, která se dostačujícím způsobem vypořádala s veškerými námitkami žalobkyně. K žalobní námitce týkající se porušení práva žalobkyně na vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu žalovaná uvedla, že toto porušeno nebylo. Se závazným stanoviskem Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky byla žalobkyně seznámena a k obsahu tohoto stanoviska se nevyjádřila. K námitce týkající se nedostatečné specifikace výrokové části napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že výrok skutečně nespecifikuje, kterou z uvedených skutkových podstat měla žalobkyně svým jednáním naplnit, avšak z odůvodnění rozhodnutí následně vyplývá, že správní orgán shledal, že žalobkyně byla na území ČR zaměstnána bez povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou k výkonu zaměstnání. Tímto bylo jednoznačně vyjádřeno, které z nezákonných jednání bylo žalobkyni vytýkáno. Žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby, když ve svém postupu neshledává pochybení. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Z úředního záznamu ze dne 9. 4. 2014 vyplývá, že v rámci pobytové kontroly konané téhož dne bylo zjištěno, že žalobkyně na území ČR vykonává práci bez potřebného povolení k zaměstnání, což bylo následně potvrzeno sdělením Městského úřadu v Táboře, dle něhož žalobkyně nemá vydané žádné živnostenské oprávnění. Žalobkyně byla z tohoto důvodu zajištěna podle ust. § 27 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR. Žalobkyně vykonávala pomocné a úklidové práce na stavbě na základě dohody o provedení práce ze dne 18. 3. 2014. Ze sdělení Úřadu práce ČR, krajské pobočky v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2014 bylo zjištěno, že žalobkyni nebylo vydáno povolení k zaměstnání od místně příslušné pobočky Úřadu práce ČR. Z výpisu z živnostenského rejstříku žalobkyně ze dne 9. 4. 2014 vyplývá, že žalobkyně byla držitelkou živnostenského oprávnění s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, a to v období od 24. 3. 2009 do 30. 4. 2009. Dne 9. 4. 2014 bylo pod č.j. KRPC-53297-11/ČJ-2014-020025 zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění žalobkyně z území členských států Evropské unie podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Z protokolu o výslechu svědka M. H., zaměstnance společnosti PAMÁTKY TÁBOR, s.r.o., sepsaného dle ust. § 18 odst. 1 správního řádu dne 9. 4. 2014 vyplývá, že pro uvedenou společnost v současné době pracuje celkem 12 či 13 zaměstnanců vietnamské národnosti, a to na základě zprostředkování společností B&B Build Quality s.r.o. Žalobkyně pracuje na stavbě přibližně 3 týdny, přičemž vykonává pomocné práce. Žalobkyně má se společností B&B Build Quality s.r.o. sepsanou dohodu o provedení práce, s výší mzdy vyplácené žalobkyni svědek seznámen není. Z protokolu o vyjádření žalobkyně sepsaného podle ust. § 18 odst. 1 správního řádu vyplývá, že žalobkyně přicestovala do ČR za účelem pracovat, ve Vietnamu má dva syny, které chtěla finančně podporovat. Na území ČR se zdržuje od roku 2009, od tohoto roku ve Vietnamu nebyla. Po celou dobu žalobkyně bydlí v Praze u sestřenice, kde bydlí se svým přítelem. V ČR nemá žalobkyně žádné platné povolení k zaměstnání, nemá vydaný živnostenský list a pracuje na základě dohody o provedení práce, kterou uzavřela se společností B&B Build Quality s.r.o. Stavební práce v Táboře začala žalobkyně vykonávat od 21. 3. 2014, kde pracovala do 9. 4. 2014, vždy 4 hodiny denně. V současné době žalobkyně nedisponuje žádnými finančními prostředky potřebnými k dalšímu pobytu a k vycestování z území ČR, finanční zajištění jí poskytuje přítel. Žalobkyně má v ČR sestřenici, která je občankou Vietnamu, a která má v ČR dva syny, kteří jsou rovněž občany ČR. Na území ČR žalobkyně nemá žádnou osobu, k níž by měla vyživovací povinnost či ji měla v péči. Žalobkyně má veškeré rodinné vazby ve Vietnamu, kam posílá veškeré vydělané finanční prostředky. Žalobkyně má v domovském státu rodinný dům, kde žije se dvěma syny a s manželem. V návratu do domovského státu žalobkyni nic nebrání, pokud by měla finance na letenku, vrátila by se do Vietnamu. Žalobkyně nemá na území ČR žádné společenské ani kulturní vazby, pobývá zde toliko za pracovním účelem. Jediným dopadem v případě správního vyhoštění by byl dopad finanční. Z obsahu závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR ze dne 9. 4. 2014 č.j. KRPC-53297-16/ČJ-2014-020025 vyplývá, že vycestování žalobkyně bylo shledáno možným. Žalobkyně neuvedla žádný důvod, který by bránil jejímu návratu do vlasti. V případě žalobkyně neexistují žádné překážky, které by jí bránily vycestovat do země původu. Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 9. 4. 2014 č.j. KRPC-53279-19/ČJ-2014-020025 bylo žalobkyni uloženo správní vhoštění v délce 1 roku. Z obsahu odůvodnění vyplývá, že správní orgán v daném případě shledal naplnění podmínek pro uložení správního vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3