3 Afs 173/2017 — Nejvyšší správní soud

61 A 39/2021- 65 - text  11 61 A 39/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov, IČO 42396565 se sídlem Horní 156, 381 01 Český Krumlov zastoupen advokátem JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D. se sídlem Na Podkovce 281/10, 147 00 Praha 4 proti žalovanému: Státní pozemkový úřad se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3 za účasti osoby zúčastněné na řízení: Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451 se sídlem Přemyslova 1106/19, 500 08 Hradec Králové o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 9. 2021, čj. SPU 303740/2021, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí žaloby 1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 6. 12. 2021 se žalobkyně domáhá zrušení výše specifikovaného rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil usnesení Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 3. 8. 2021, čj. SPU 280247/2021, kterým správní orgán prvního stupně zastavil řízení o vydání nového rozhodnutí dle § 101 písm. b) správního řádu zahájeného na základě žádosti žalobkyně ve věci vydání pozemků v katastrálním území Slupenec. 2. Žalobkyně úvodem žaloby rekapituluje průběh řízení před správními orgány. Následně podává obsáhlé pojednání o judikatuře Ústavního soudu, kterou považuje za rozhodnou pro posuzovanou věc. Připouští, že Ústavní soud usneseními zmíněnými v napadeném rozhodnutí restituční nároky církevních právnických osob odmítal. Současně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, s tím, že Ústavní soud se tímto nálezem přiklonil k závěru, že pokud byl původní vlastník formálně označen v konfiskační vyhlášce dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále též „dekret č. 12/1945“), ale jeho majetek byl převzat státem teprve v rozhodném období dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále též „zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi“) a na základě zákonů č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (dále též „zákon o nové pozemkové reformě“) a č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále též „zákon o revizi první pozemkové reformy“), lze jej postupem podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi vydat. Zároveň v tomto kontextu poukazuje na to, že se citovaný nález týkal stejného právního předchůdce žalobkyně a k majetku, který byl veden na stejné knihovní vložce, jako v nyní projednávané věci. Žalobkyně dále odkazuje na nález ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, kde se Ústavní soud zabýval totožnou právní otázkou, tj. rozporem konfiskačního správního aktu a restitučního titulu dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a vyhověl ústavní stížnosti jiné oprávněné osoby dle tohoto předpisu. Žalobkyně připomněla, že Ústavní soud se od právního názoru přijatého nálezem ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20 doposud neodchýlil a v souladu s ním vydal další nález ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, kterým bylo vyhověno ústavní stížnosti oprávněné osoby dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Dle žalobkyně nebyla v posuzované věci konfiskace předmětných pozemků provedena účinně, a naopak je zdokumentován postup jejich odnětí státem podle dle zákona o nové pozemkové reformě v rozhodném období ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Z uvedeného vyvozuje povinnost státu vydat žádané pozemky v restitučním řízení žalobkyni coby oprávněné osobě. 3. Žalobními body žalobkyně vymezuje dva důvody, v nichž primárně spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Jednak žalovaným tvrzenou neexistenci zamítavého rozhodnutí v posuzované věci. Dále pak to, že žalovaný tvrdí, že mu ve vydání nového rozhodnutí brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata). 4. Žalobkyně nesouhlasí s právním názorem žalovaného, že jejímu návrhu nelze ve smyslu § 101 správního řádu vyhovět, neboť původní rozhodnutí vyznívá v její prospěch, resp. ve věci neexistuje zamítavé rozhodnutí správního orgánu. Žalovaný se opírá o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019, čj. 4 Co 194/2018-165, kterým vrchní soud v části nahradil dřívější rozhodnutí žalovaného, jehož účinky se tím změnily, v současnosti tedy nezní jeho výroková část ve prospěch žalobkyně v tom smyslu, že žalobkyni se předmětné pozemky nevydávají. Dle žalobkyně byla žádost o vydání předmětných pozemků v důsledku zamítnuta, neboť žalobkyni nebylo přiznáno právo ani uložena povinnost. Formulaci zamítnutí žádosti ve smyslu § 101 písm. b) správního řádu je třeba chápat obecně, ve smyslu nevyhovění žadateli, nikoli formalisticky, jak učinil žalovaný. V opačném případě je popřen smysl uvedeného ustanovení spočívající v možnosti nahradit zamítavý výrok správního rozhodnutí. Žalobkyně je přesvědčena, že původní žádost o vydání předmětných pozemků byla fakticky zamítnuta. 5. Žalobkyně se rovněž vymezuje vůči tvrzené překážce věci pravomocně rozhodnuté. Je si přitom vědoma, že ve smyslu § 101 písm. b) správního řádu lze nové rozhodnutí vydat jen tehdy, budeli novým rozhodnutím vyhověno žádosti, která byla pravomocně zamítnuta. Žalobkyně nezpochybňuje předchozí postup správních orgánů ani soudů v projednávané věci. Přesto je s ohledem na výklad Ústavního soudu týkající se hodnocení otázky osudu historického majetku církevních právnických osob přesvědčena, že bylo-li by o vydání předmětných pozemků rozhodováno dnes, naturální restituce by byla realizována. Proto se žalobkyně domnívá, že žádosti o vydání předmětných pozemků, která byla pravomocně zamítnuta, má být vyhověno. Žalobkyně s odkazem na judikaturu uvádí, že zahájení nového řízení není limitováno žádnou lhůtou, ani zde není zákonem stanovena podmínka existence vážných důvodů či změna skutkového či právního stavu. Cituje k tomu z rozsudku ze dne 23. 11. 2016, čj. 3 As 261/2015-38, č. 6097/2016 Sb. NSS, kterým Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že pravomocné rozhodnutí o zamítnutí žádosti netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 48 odst. 2 správního řádu právě z toho důvodu, že žadateli nepřiznává žádná práva ani neukládá žádné povinnosti, tudíž nenabývá tzv. materiální právní moci. Žalobkyně je tedy přesvědčena, že v projednávané věci byla ve smyslu § 101 písm. b) správního řádu prolomena překážka rei iudicatae (rei administratae), která se dle § 48 odst. 2 správního řádu vztahuje toliko na případy, kdy bylo v totožné věci přiznáno právo, nebo uložena povinnost. Na základě shora uvedeného je žalobkyně přesvědčena, že projednání jejího návrhu překážka pravomocně rozhodnuté věci nebrání. II. Shrnutí vyjádření žalovaného 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že je seznámen s předestřenou judikaturou Ústavního soudu. Je si rovněž vědom, že právní názor vyjádřený ve výše uvedených nálezech Ústavního soudu je pro správní orgány závazný. Tato závaznost nicméně neplatí pro pravomocná rozhodnutí, jejichž správnost byla přezkoumána soudy všech stupňů, včetně Ústavního soudu, a u kterých již marně uplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení. K namítané neexistenci zamítavého rozhodnutí žalovaný uvádí, že původním rozhodnutím byly žalobkyni předmětné pozemky vydány (rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 6. 2016, čj. 491133/2013/R3339/RR19794, o vydání požadovaných pozemků). Dle žalovaného se jedná o meritorní, nikoli zamítavé rozhodnutí ve smyslu § 51 odst. 3 správního řádu. Toto rozhodnutí bylo na základě žaloby podané osobou zúčastněnou na řízení podrobeno soudnímu přezkumu (rozsudek vrchního soudu ze dne 28. 11. 2019, čj. 4 Co 194/2018-165). Vrchní soud rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (resp. soudu prvního stupně) změnil tak, že se předmětné nemovitosti nevydávají. Původní rozhodnutí správního orgánu však bylo kladné, tj. požadované nemovitosti byly žalobkyni vydány. I pokud by žalovaný akceptoval namítanou absenci kladného rozhodnutí správního orgánu (po jeho změně označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze), dalšímu postupu nadále brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Žalobkyně totiž napadla rozhodnutí vrchního soudu dovoláním k Nejvyššímu soudu, který jej usnesením ze dne 28. 4. 2020, čj. 28 Cdo 1012/2020-262 odmítl. Proti označeným rozhodnutím obecných soudů dále žalobkyně brojila ústavní stížností, která Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20. 7. Existenci překážky věci rozhodnuté považuje žalovaný za nezpochybnitelnou. Až do vyhlá