6 Ads 96/2007 — Nejvyšší správní soud

64 Ad 9/2024- 43 - text  7 64 Ad 9/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou, ve věci žalobce: M. T. zastoupen advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5 proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 1292/25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 8. 2024, č. j. X, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 8. 8. 2024, č. j. X, se ruší a věc se žalované vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 146 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce dne 7. 11. 2023 podal podle § 25 odst. 7 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), a podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, žádost o příplatek ke starobnímu důchodu (dále jen „nařízení vlády č. 622/2004 Sb.“). Požádáno bylo o příplatek za dobu, kdy žalobce pobýval ve vazbě od 20. 9. 1966 do 1. 10. 1966 s tím, že jeho rehabilitace byla vyslovena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tz 75/2023. 2. Žalobce k žádosti připojil záznam Archivu bezpečnostních složek ze dne 6. 11. 2023, ze kterého se podává, že byl dne 20. 9. 1966 ve 20:00 umístěn do vazby a dne 1. 10. 1966 z této propuštěn. Připojena byla též stížnost pro porušení zákona ze dne 27. 7. 2023, podaná Ministrem spravedlnosti ČR, směřující proti pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 10. 1966, sp. zn. 3 T 198/66, jímž byl žalobce uznán vinným z trestného činu výtržnictví pode § 202 odst. 1 trestního zákona, ve znění do 31. 12. 1966, a podle § 202 odst. 1 trestního zákona, ve znění do 31. 12. 1966, za použití § 79 odst. 1 trestního zákona, ve znění do 31. 12. 1966, mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákona, ve znění do 31. 12. 1966, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 29. 11. 1966. Stížností je mj. s odkazem na § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci navrhováno, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil a rozhodl o zproštění žalobce obžaloby. 3. O stížnosti bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tz 75/2023, tak, že podle § 268 odst. 2 trestního řádu bylo vysloveno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 10. 1966, sp. zn. 3 T 198/66, byl porušen zákon v neprospěch žalobce i všech spoluobviněných (včetně žalobou zmiňovaného M. M.). Tento rozsudek byl zrušen a všichni obvinění byli zproštěni obžaloby, kterou jim bylo kladeno za vinu, že „[v]šichni obvinění buď předem připravovali, nebo se zúčastnili hromadné výtržnosti tzv. „vlasatců“ dne 20. 9. 1966, v 17,00 hodin v Praze 1 na Staroměstském náměstí. Po soustředění v průvodu šli Celetnou, Rytířskou ulicí na Václavské nám., zpět na Staroměstské nám. A přes Čechův most k bývalému pomníku J. V. Stalina a v Letenských sadech, cestou hulákali, tleskali a pískali, došlo k omezení a bránění plynulosti pouliční dopravy, v průběhu pochodu Prahou provolávali hesla „Vraťte nám vlasy!“ a hrubé výroky proti straně a socialistickému zřízení a jiná hesla, čímž značnou měrou narušili veřejný klid a pořádek […], tedy že všichni obvinění se ze zjevné neúcty vůči společnosti dopustili veřejné výtržnosti […], čímž měli spáchat všichni obvinění trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona […]“. 4. Rozhodnutím žalované ze dne 15. 4. 2024, č.j. X, byla žádost žalobce o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., zamítnuta z důvodu, že po dobu věznění žalobce od 20. 9. 1966 do 1. 10. 1966, nebyly podmínky uvedené v § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., splněny. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 10. 1966, sp. zn. 3 T 198/66, byl žalobce odsouzen pro trestný čin, který není uvedený v § 2 zákona o soudní rehabilitaci. 5. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce dne 16. 4. 2024 námitky, v nichž s odkazem na znění § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. a na stížnost pro porušení zákona podanou ministrem podle § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, a navazující rozsudek Nejvyššího soudu, konstatoval, že byl rehabilitován a má na příplatek nárok. K tomu dále, shodně jako v podané žalobě, žalobce odkázal na obdobné případy poškozených osob. 6. Žalobou napadeným rozhodnutím byly námitky žalobce zamítnuty a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalovaná dospěla k závěru, že žalobce nelze považovat za osobu, na níž se vztahuje § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., neboť trestný čin výtržnictví, za který byl žalobce v minulosti odsouzen, nespadá pod trestné činy vymezené v § 2 zákona o soudní rehabilitaci. II. Shrnutí žaloby a vyjádření žalované 7. Žalobce prostřednictvím žaloby podané u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 9. 8. 2024 závěry žalované zpochybňuje a uvádí, že on měl být zařazen do okruhu osob rehabilitovaných podle zákona o soudní rehabilitaci, což plyne mj. z odkazu Ministra spravedlnosti ČR na § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci ve stížnosti pro porušení zákona. Toto ustanovení má být dle žalobce užito „i v jiných věcech, než jsou uvedeny v tomto zákoně“. Žalobce dále poukázal na obdobné případy odsouzených osob, kde byl nárok na přiznán – rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2000, č. j. 7 A 150/99-24 (J. K.), rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2007, č.j. 3 Ads 53/2006-31 (Mgr. K. P.), nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03 (V. F.), nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 656/03 (L. K.), nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05 (V. F.), nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 792/06 (A. P. ml.), nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 2366/07 (P. Š.), nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 44/06 (J. B.), nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 807/07 (Z. K.) a nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1916/07 (J. V.). Na základě uvedených případů žalobce dovozuje zjevnou diskriminaci, neboť žalovaná s žalobcem zachází odlišně od jiné osoby shodného právního postavení. Žalovaná tímto porušuje čl. 1 a 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Závěrem žalobcem poukázal též na případ M. M., který byl odsouzen totožným rozsudkem jako žalobce, kterému však příplatek k důchodu byl přiznán. 8. Na základě uvedeného je žalobou navrhováno napadené rozhodnutí zrušit a věc žalované vrátit k dalšímu řízení. 9. Žalovaná ve vyjádření k žalobě setrvala na svém závěru o nesplnění podmínek pro přiznání příplatku, neboť žalobce nebyl odsouzen pro trestný čin vymezený v § 2 zákona o soudní rehabilitaci. Odkaz ministra na § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci obsažený ve stížnosti pro porušení zákona, neznamená dle žalované, že žalobce byl dle uvedeného zákona rehabilitován. K žalobou poukazovaným případům žalovaná uvedla, že tyto nejsou pro projednávanou věc přiléhavé s ohledem na odlišné okolnosti daných věcí. V případě M. Ma. žalovaná uvedla, že ani jemu neměl být příplatek přiznán a jeho žádost měla být taktéž zamítnuta. III. Právní hodnocení krajského soudu 10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s. 11. Žaloba je důvodná. 12. Stěžejní otázkou v projednávané věci je, zda žalobce splnil podmínky nároku na poskytnutí příplatku k důchodu ke zmírnění křivd způsobených mu komunistickým režimem v oblasti sociální dle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. 13. Podle § 1 odst. 1 písm. a) nařízení č. 622/2004 Sb. „[s]tátní občané České republiky, kteří v době od 25. února 1948 do 31. prosince 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli rehabilitováni podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 70/1970 Sb., nebo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zákona č. 633/1992 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb., nebo jejichž odsouzení pro trestný čin uvedený v § 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo zrušeno cestou obnovy řízení, stížnosti pro porušení zákona anebo podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, popřípadě byli nezákonně zbaveni osobní svobody a byli rehabi