ÚOHS R0003/2022/HS – Vertikální dohoda v oblasti prodeje zahradní techniky - Garl

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „Úřad“) vydal dne 29. 12. 2021 rozhodnutí sp. zn. ÚOHS-S0214/2019/KD, č. j. ÚOHS-44426/2021/871/KBa (dále též „napadené rozhodnutí“).

Ve výroku I. napadeného rozhodnutí Úřad shledal, že společnost GARLAND distributor, s.r.o., se sídlem Hradecká 1136, Valdické Předměstí, 506 01 Jičín, IČO 60108461 (dále též „společnost GARLAND“ nebo také „účastník řízení“) se dopustila přestupku dle § 22a odst. 1 písm. b) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění zákona č. 262/2017 Sb. (dále též „ZOHS“)1, spočívající v porušení § 3 odst. 1 ZOHS. Porušení ZOHS se dle napadeného rozhodnutí účastník řízení dopustil tím, že nejméně od 18. 6. 2013 do 6. 6. 2019 stanovoval pro prodej konečným spotřebitelům minimální maloobchodní ceny jím dodávané zahradní techniky, zahradního vybavení a nářadí pro domácí (hobby) použití, kontroloval jejich dodržování odběrateli a tyto vyzýval prostřednictvím e-mailů, osobně nebo telefonicky k navýšení cen na jím stanovenou úroveň, a to pod hrozbou sankcí, které v případě nedodržování jím doporučených minimálních cen reálně uplatňoval, přičemž na tyto výzvy odběratelé účastníka řízení v uvedeném období přistupovali a v některých případech jejich dodržování rovněž sami kontrolovali a dále účastníka řízení upozorňovali na jejich nedodržování jinými odběrateli, čímž uzavíral a plnil se svými odběrateli zakázané dohody o přímém určení cen pro další prodej, jejichž cílem bylo narušení hospodářské soutěže a k jejímuž skutečnému narušení došlo na relevantních trzích zahradní techniky, zahradního vybavení a nářadí pro domácí (hobby) použití na území České republiky.

Výrokem II. napadeného rozhodnutí Úřad konstatoval, že nebyl shledán důvod k zásahu ve vztahu k dohodám popsaným ve výroku I. napadeného rozhodnutí ve smyslu článku 5 poslední věty Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 (nyní článcích 101 a 102) Smlouvy o fungování Evropské unie (dále též „Nařízení 1/2003“).

Výrokem III. napadeného rozhodnutí Úřad uložil ve smyslu § 7 odst. 1 ZOHS účastníku řízení zákaz plnění dohod popsaných ve výroku I. napadeného rozhodnutí do budoucna.

Výrokem IV. napadeného rozhodnutí Úřad uložil dle § 22a odst. 2 ZOHS účastníku řízení pokutu ve výši 96 751 000 Kč.

Výrokem V. napadeného rozhodnutí bylo Úřadem v souladu s § 20 odst. 4 ZOHS účastníku řízení uloženo opatření k nápravě, a to písemně informovat všechny své odběratele o zákazu a neplatnosti dohod uvedených ve výroku I. napadeného rozhodnutí.

Výrokem VI. napadeného rozhodnutí bylo účastníku řízení uloženo uhradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 3 500 Kč.

Napadené rozhodnutí bylo dne 29. 12. 2021 doručeno do datové schránky JUDr. Petra Fučíka, advokáta v advokátní kanceláři Pečený, Fučík, Langer, se sídlem Purkyňova 74/2, 110 00 Praha

Dne 11. 5. 2022 byl Úřadu doručen přípis s názvem Námitka neúplnosti správního spisu (dále též „Námitka neúplnosti spisu“), jehož součástí byla i Žádost o zpřístupnění prezentace pro jednání rozkladové komise (na tuto Úřad reagoval dopisem ze dne 17. 5. 2022, vedený ve správním spise pod č. j. ÚOHS-16522/2022/164).

Účastník řízení je toho názoru, že napadené rozhodnutí trpí zásadními vadami jak právního, tak skutkového charakteru, což způsobuje jeho nezákonnost, věcnou nesprávnost, a nepřezkoumatelnost. Pro toto své tvrzení uplatňuje námitky, které budou níže ve stručnosti shrnuty.

Vzhledem ke skutečnosti, že účastník řízení se v rozkladu a jeho doplněních zabývá opakovaně stejnými rozkladovými námitkami, dále v textu tohoto rozhodnutí jsou pro přehlednost spolu související tvrzení systematicky řazena pod jednotlivé rozkladové námitky společně.

V souvislosti s projednáním rozkladu rozkladovou komisí dne 2. 3. 2022 vznesl účastník řízení námitku podjatosti vůči vybraným členům rozkladové komise a vůči některým pracovníkům

Účastník řízení se v této rozkladové námitce velmi podrobně zabývá skutečnostmi a důkazy, které Úřad nashromáždil při předběžném šetření, místním šetření a při provádění dalšího navazujícího šetření.

Účastník řízení je přitom toho názoru, že Úřad na základě podkladů získaných a obstaraných v průběhu předběžného šetření dospěl k nesprávným skutkovým i právním závěrům, neboť tyto podklady nejsou relevantní pro učinění obhajitelného závěru o existenci zakázaných dohod o určení minimálních cen.

Účastník řízení nesouhlasí ani se závěry, které Úřad učinil z podkladů, které získal při místním šetření v obchodních prostorách účastníka řízení. Účastník řízení je totiž přesvědčen, že z interní e-mailové komunikace z let 2013 – 2019 nelze bez dalších souvislostí vyvozovat jeho nezákonné jednání a odkazuje k tomuto na zásadu in dubio pro reo.

Úřad informace získané během místního šetření dále ověřoval oslovením odběratelů účastníka řízení, a to tzv. dotazníkovým šetřením. Účastník řízení je ovšem toho názoru, že Úřad při svém rozhodování vzal do úvahy pouze skutečnosti z něj zjištěné, které byly vhodné pro jeho konstrukci o existenci zakázaných dohod o určení minimálních cen a dospěl tak k závěrům v rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

Tento námitkový okruh účastník řízení dále rozebírá v prvním doplnění rozkladu.

Účastník řízení v této rozkladové námitce rozporuje obecná skutková zjištění Úřadu uvedená v bodech 28 a 29 napadeného rozhodnutí. V bodě 28 napadeného rozhodnutí nelze dle účastníka řízení nalézt jakékoliv konstatování o jeho údajném protiprávním jednání a závěry

Účastník řízení zásadně nesouhlasí s tím, že Úřad jeho jednání (a jednání jeho odběratelů) posoudil jako uzavírání vertikálních dohod o minimálních cenách s cílem narušit hospodářskou soutěž. Pro takový závěr by Úřad totiž musel dle účastníka řízení prokázat, že zde existovala nabídka takových dohod, že tato nabídka byla přijata, jaký byl obsah těchto dohod a že cílem nebo výsledkem těchto dohod bylo narušení hospodářské soutěže. Toto tvrzení účastník řízení dále rozvádí v prvním doplnění rozkladu, ve kterém tvrdí, že Úřad rovněž nedoložil, že by údajné dohody byly plněny. Úřad také v napadeném rozhodnutí neuvedl, jak měl účastník řízení své odběratele omezovat v cenotvorbě a jaké konkrétní odběratele měl takto omezit.

I pokud by taková dohoda či dohody existovaly, účastník řízení není ve vztahu k odběratelům v pozici výhradního dodavatele nebo zásadního dodavatele, a tudíž by takové dohody dle něj nebyly ani potenciálně schopny narušit hospodářskou soutěž. Aby mohl Úřad konstatovat skutečné narušení hospodářské soutěže, musel by se dle účastníka řízení řádně zabývat ekonomickým kontextem celé věci (např. i strukturou a fungováním dotčených trhů apod.).

Mimo výše uvedené nesouhlasí účastník řízení v rozkladu také s posouzením vztahu mezi ním a jeho obchodními partnery, neboť ve vertikální pozici vůči svým obchodním partnerům vystupuje pouze v případě distribuce zboží, ale s řadou z nich je také v horizontálním vztahu v rámci inzerce zboží na e-shopu.

V prvním doplnění rozkladu pak k tomuto námitkovému okruhu účastník řízení dále dodává, že Úřad v tomto případě rezignoval na jakoukoliv podrobnější analýzu případu, vyšel z jakýchsi souhrnných zjištění a konstatoval existenci globálního přestupku, kterého se měl účastník řízení dopouštět. Úřad měl v napadeném rozhodnutí rovněž pominout skutečnost, že počet odběratelů účastníka řízení se v rozmezí let 2013 až 2019 vyvíjel a že tito netvoří žádnou homogenní skupinu. I kdyby snad měl účastník řízení uzavřít údajné zakázané dohody s každým ze svých odběratelů, který byl zmíněn v e-mailové komunikaci zabavené v rámci místního šetření, šlo by nejvýše o 144 odběratelů.

Tuto argumentaci účastník řízení dále rozvádí ve třetím doplnění rozkladu, ve kterém znovu opakuje, že Úřad pochybil, když konstatoval, že společnost GARLAND měla údajné dohody o dodržování minimálních cen uzavírat se všemi svými odběrateli.

Účastník řízení v tomto námitkovém okruhu uvádí, že Úřad přistoupil k vymezení relevantního trhu vágně. V prvním doplnění rozkladu k tomuto účastník řízení doplnil, že Úřad dle něj chyboval zejména v tom, že neuvedl, zda dané relevantní trhy vymezuje na velkoobchodní či maloobchodní úrovni a pominul rozlišení mezi online prodeji (e-shop) a offline prodeji (kamenné obchody).

Vzhledem k vymezení geografického relevantního trhu účastník řízení uvádí, že tento měl být vymezen minimálně jako trh na území České republiky a Slovenské republiky nebo jako trhy

V bodech 36 a 37 napadeného rozhodnutí se Úřad ztotožnil se skutečností tvrzenou účastníkem řízení, že jím nabízené zboží je téměř dokonale zastupitelné se zbožím ostatních výrobců, distributorů či prodejců a je tak pouze na odběratelích účastníka řízení, zda budou zboží odebírat právě od účastníka řízení nebo zda zboží nakoupí od konkurence. Dle účastníka řízení ovšem Úřad tuto skutečnost relevantně nepromítnul do posouzení tohoto případu, zejména ji pak nezohlednil při porovnání pěti produktů v rámci prověřování podnětu před místním šetřením pomocí internetového srovnávače cen. Účastník řízení je toho názoru, že jelikož není ve vztahu ke svým odběratelům v pozici výhradního dodavatele nebo alespoň zásadního dodavatele, vylučuje to existenci jakýchkoliv dohod o cenách dotčeného zboží.

V napadeném rozhodnutí Úřad uvedl, že tržní podíl účastníka řízení ani na jednom z dotčených relevantních trhů (trh zahradní techniky, trh zahradního vybavení a trh nářadí pro domácí (hobby) použití) nepřesahuje hodnotu 5 % a postavení účastníka řízení na těchto trzích je tedy spíše marginální. Účastník řízení je toho názoru, že jeho podíl na dotčených trzích je výrazně

Účastník řízení v prvním doplnění rozkladu opět opakuje, že je přesvědčen o nízké škodlivosti údajně uzavíraných cenových dohod. Účastník řízení je proto přesvědčen, že Úřad měl na jeho jednání aplikovat blokovou výjimku pro vertikální dohody dle § 4 odst. 1 ZOHS či zvážit případné vynětí údajně uzavíraných dohod dle § 3 odst. 4 ZOHS, neboť považuje podmínky plynoucí z tohoto ustanovení ZOHS za splněné.

Úřad dle účastníka řízení nesprávně označil vytýkané jednání za tzv. pokračující přestupek dle § 7 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění zákona č. 325/2020 Sb. (dále též „přestupkový zákon“), neboť e-mailová korespondence, ze které

Účastník řízení je také přesvědčen, že jednotlivé vytýkané dílčí útoky musí být jednoznačně označeny alespoň v odůvodnění správního rozhodnutí, což Úřad v napadeném rozhodnutí neučinil a způsobil tak nezákonnost napadeného rozhodnutí. Úřad se tímto postupem dle

V prvním doplnění rozkladu účastník řízení navazuje na výše uvedenou rozkladovou námitku a uvádí, že Úřad nedoložil naplnění i dalších podmínek pro aplikaci § 7 přestupkového zákona, neboť neprokázal údajný jednotný záměr, který měl jednotlivé dílčí útoky sjednocovat, nezabýval se tím, zda každá jednotlivá dohoda naplňovala skutkovou podstatu přestupku dle § 22 odst. 1 písm. b) ZOHS a neprokázal ani to, že by jednotlivé útoky byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení. I z těchto důvodů považuje účastník řízení napadené rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné.

Identifikace začátku trvání přestupku v bodě 89 napadeného rozhodnutí je dle účastníka řízení nepřezkoumatelná, neboť nelze seznat, který konkrétní e-mail ze dne 18. 6. 2013 má Úřad na mysli, ani kterého odběratele by se toto mělo týkat. Obdobně hovoří účastník řízení také o určení konce trvání přestupku, neboť Úřad dle něj nijak nespecifikoval, z jakých důvodů má za prokázané, že posuzované jednání trvalo do 6. 6. 2019. Také toto tvrzení účastník řízení dále rozvádí v prvním doplnění rozkladu, když tvrdí, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, v jakém období se měla společnost GARLAND údajného protiprávního jednání dopouštět, neboť použití slova „nejméně“ není pro určení trvání délky pokračujícího přestupku dostatečně určité.

Vzhledem k délce trvání protiprávního jednání tvrdí účastník řízení v prvním doplnění rozkladu také to, že Úřad nerozhodl o celém předmětu správního řízení, neboť v napadeném rozhodnutí nerozhodl o jednání, k němuž mělo docházet od 1. 1. 2012 do 17. 6. 2013, a tedy jednal v rozporu s oznámením Úřadu o rozšíření předmětu správního řízení ze dne 10. 6. 2019, č. j. ÚOHS-16077/2019/820/KBa.

Účastník řízení v prvním doplnění rozkladu dále k tomuto námitkovému okruhu uvádí, že Úřad chyboval v časovém vymezení údajného protiprávního jednání i ve vazbě na skutečnost, že ve věci vymezil tři samostatné relevantní trhy, ale přitom nedoložil, že by se účastník řízení ve vztahu k relevantnímu trhu se zahradním vybavením měl protiprávního jednání dopouštět již od 18. 6. 2013, neboť k takovému závěru chybí podklady ve správním spise.

Závěrem k tomuto námitkovému okruhu účastník řízení uvádí, že Úřad selhal i v tom, že nedoložil, v jakém časovém období měly být plněny jednotlivé údajné dohody s jednotlivými odběrateli, navzdory tomu, že se složení odběratelů účastníka řízení v čase výrazně měnilo.

Účastník řízení má za to, že závěr Úřadu o úmyslném spáchání údajného přestupku je nesprávný a zejména nepřezkoumatelný, neboť tyto závěry jsou založeny na pouhých spekulacích o údajném skutkovém stavu, který není nijak specifikován. Účastník řízení tedy považuje napadené rozhodnutí i z tohoto důvodu za věcně nesprávné a nezákonné.

Účastník řízení je pokutou v celkové výši 96 751 000 Kč „šokován“, považuje ji za likvidační a udělenou v rozporu se zákonem i dobrými mravy. Výše uložené pokuty se dle účastníka řízení

Výši uložené pokuty považuje účastník řízení také za zcela neodůvodněnou, nepřiměřenou a nepřípustnou i proto, že její výše několikanásobně převyšuje pokuty ukládané právnickým osobám v režimu zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“) za zvláště závažné činy.

Účastník řízení se také domnívá, že k vydání napadeného rozhodnutí došlo ze strany Úřadu záměrně těsně před koncem roku 2021, aby podkladem pro posouzení maximální výše uložené pokuty mohl být obrat účastníka řízení za rok 2020, [obchodní tajemství]. Dle názoru účastníka řízení nelze při stanovení výše pokuty vycházet pouze z posledního uzavřeného účetního období, aniž by byl zohledněn její reálný dopad. Účastník řízení v této souvislosti předložil Úřadu vyhodnocení finanční analýzy společnosti GARLAND a vyhodnocení dopadu uvažované pokuty, ale Úřad tyto skutečnosti nijak nevzal do úvahy a odkázal pouze na svou finanční analýzu. Tuto ovšem účastník řízení považuje za metodicky chybnou.

Jelikož je účastník řízení přesvědčen, že Úřad nesprávně kvalifikoval posuzované jednání jako pokračující přestupek, nesouhlasí rovněž s navýšením pokuty právě z důvodu pokračování v přestupku.

Při samotném výpočtu pokuty pak Úřad dle účastníka řízení nesprávně určil hodnotu tzv. relevantních prodejů, když z nich nevyloučil maloobchodní tržby a velkoobchodní tržby účastníka řízení z oblasti offline (kamenné obchody), přičemž měl vycházet pouze z obratu účastníka řízení dosahovaného s odběrateli, s nimiž měly být údajné dohody uzavřeny. Úřad dle účastníka řízení také nesprávně posoudil závažnost posuzovaného jednání a měl při výpočtu pokuty vyjít z nejnižší hodnoty tržeb, a to 3 %. V prvním doplnění rozkladu účastník řízení dále rozporuje i správnost určení výše jeho relevantního obratu, neboť je přesvědčen, že Úřad měl určit, zda bude vycházet z maloobchodního nebo velkoobchodního prodeje, a nikoliv vycházet ze souhrnného obratu účastníka řízení za dané období.

Rovněž závěr Úřadu o neexistenci polehčujících okolností je dle účastníka řízení nepřezkoumatelný, neboť nelze vzhledem k této otázce seznat úvahy Úřadu a považuje jej za nesprávný. Dle účastníka řízení je naopak možné nalézt celou řadu polehčujících okolností.

V poslední řadě poukazuje účastník řízení na likvidační charakter uložené pokuty, a toto tvrzení dále rozvádí jak v prvním, tak zejména ve druhém a čtvrtém doplnění rozkladu, přičemž na podporu svých tvrzení zaslal Úřadu znalecký posudek a dopisy svých dodavatelů.

Výrokem V. napadeného rozhodnutí bylo účastníkovi řízení uloženo učinit opatření k nápravě, a to písemnou formou informovat všechny své odběratele o zákazu a neplatnosti dohod

Napadené rozhodnutí je dle účastníka řízení nezákonné i z důvodu, že se Úřad v průběhu správního řízení dopustil řady procesních pochybení, které, když ne jednotlivě, tak každopádně kumulativně, vedou k nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

Účastník řízení předně považuje napadené rozhodnutí rovněž za nepřezkoumatelné, neboť

Za zjevně nezákonný postup považuje účastník řízení to, že Úřad ve věci nenařídil ústní jednání za účelem provádění dokazování ve smyslu § 51 odst. 2 správního řádu a současně ani nevyrozuměl účastníka řízení o tom, že by důkazy prováděl mimo ústní jednání.

Úřad důkazy provedené mimo ústní jednání neprotokoloval, a tím dle účastníka řízení porušil § 18 správního řádu.

Úřad dle účastníka řízení ve věci také nepostupoval podle zásady in dubio pro reo, resp. in dubio mitius, které lze považovat za součást práva účastníka řízení na spravedlivý proces. To dle účastníka řízení platí zejména o hodnocení odpovědí jeho odběratelů, které z velké části vyvracejí, že by s nimi účastník řízení uzavíral jakékoliv dohody o určení cen.

Úřad dle účastníka řízení také neprovedl jím navržené důkazy, a to např. prognózu hospodaření účastníka řízení, čestná prohlášení jeho zaměstnanců a katalogy či ceníky. Jedná se tedy o tzv. opomenuté důkazy.

V Námitce neúplnosti spisu namítá účastník řízení neúplnost správního spisu, neboť tento neobsahuje prezentaci, která byla dne 2. 3. 2022 promítána členům rozkladové komise při projednávání případu společnosti GARLAND. Tato skutečnost dle účastníka řízení zakládá porušení § 17 správního řádu ve spojení § 65 odst. 1 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o archivnictví“).

V závěrečné části rozkladu pak účastník řízení namítá nezákonnost i výroků III. a VI. napadeného rozhodnutí a odkazuje k tomuto na rozkladové námitky.

První doplnění rozkladu mimo výše uvedené obsahuje i návrh účastníka řízení na doplnění dokazování a šetření Úřadu, a to znaleckým posudkem pro účely posouzení likvidačního charakteru ukládané pokuty; dotazníkovým šetřením adresovaným velkým zákazníkům a velkým internetovým obchodům účastníka řízení; dotazníkovým šetřením u konkurentů účastníka řízení s dotazem, zda stanovují a vynucují po svých odběratelích dodržování maloobchodních cen; a analýzou shromážděné e-mailové komunikace a odpovědí odběratelů na dotazníkové šetření provedené Úřadem, a to pro účely identifikace jednotlivých dohod o cenách, které měl účastník řízení údajně uzavírat.

Obsahem druhého doplnění rozkladu je zestručněný obsah závěrů znaleckého posudku (který je přílohou tohoto doplnění), dle kterého má mít pokuta uložená Úřadem v napadeném rozhodnutí pro účastníka řízení likvidační účinky. Účastník řízení rovněž v druhém doplnění rozkladu apeluje na předsedu Úřadu, aby likvidační charakter pokuty posoudil ve světle aktuální ekonomické situace ve světě, resp. v Evropě (probíhající vojenský konflikt mezi

V třetím doplnění rozkladu účastník řízení žádá Úřad, aby v potřebném rozsahu doplnil své šetření, neboť obsahem správního spisu nejsou podklady, které by ke jmenovitě specifikovaným subjektům dokládaly, že s nimi společnost GARLAND uzavřela jakoukoliv dohodu o ceně, případně, aby předseda Úřadu tyto důkazy označil. Bez takových podkladů totiž nelze dle účastníka řízení dovodit, že by s ním jakoukoliv zakázanou dohodu uzavřel a způsobovalo by to nezákonnost výroku I., III. a V. napadeného rozhodnutí.

Ve čtvrtém doplnění rozkladu účastník řízení dále rozvádí svou argumentaci týkající se posouzení výše pokuty i vzhledem k aktuální mezinárodní situaci (stále probíhající pandemie

Na základě výše uvedeného účastník řízení navrhuje, aby předseda Úřadu změnil napadené rozhodnutí tak, že řízení zastavuje, neboť účastník řízení neporušil jakékoliv ustanovení ZOHS a nedopustil se tedy tvrzeného přestupku, alternativně aby napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc prvostupňovému orgánu k novému posouzení a rozhodnutí.

Prvostupňový orgán neshledal důvody pro postup podle ustanovení § 87 správního řádu, a proto v souladu s ustanovením § 88 odst. 1 správního řádu předal spis orgánu rozhodujícímu o rozkladu.

Podle § 98 odst. 1 přestupkového zákona jsem přezkoumal v celém rozsahu soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, s právními

Ve vztahu k probíhajícímu správnímu řízení je v prvé řadě vhodné upřesnit, které právní normy, resp. jejich znění, se na věc aplikují v rovině procesněprávní a hmotněprávní.

V rámci této části rozhodnutí úvodem poznamenávám, že mezi účastníkem řízení a Úřadem není sporu o aplikaci příslušných procesněprávních a hmotněprávních norem. 5 Níže se proto omezím na stručné shrnutí, přičemž pro úplnost konstatuji, že se v tomto ohledu shoduji se závěry prvostupňového orgánu.6

Procesněprávní úprava předmětného správního řízení je roztříštěna do několika zákonných předpisů, a to ZOHS, správního řádu a přestupkového zákona. Pro správné posouzení věci je ovšem také rozhodující určit, jaké znění těchto zákonů je na věc nutné aplikovat. Z hlediska procesního pak platí obecná zásada nepravé retroaktivity procesních norem, tedy že nové procesní právo (jeho změny) platí ode dne nabytí účinnosti nové právní úpravy i pro řízení zahájené přede dnem nabytí jeho účinnosti s tím, že právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí jeho účinnosti, zůstávají zachovány (pokud přechodné ustanovení novelizace nestanoví něco jiného).7

Obecným procesněprávním předpisem, dle kterého Úřad postupuje při své rozhodovací činnosti, je správní řád. Předmětné správní řízení bylo s účastníkem řízení zahájeno dne 6. 6.

Toto správní řízení bylo zahájeno také za účinnosti zákona o přestupcích ve znění zákona č. 285/2018 Sb. Přestupkový zákon představuje lex generalis vůči některým dalším speciálním zákonům (včetně ZOHS) a do jejich znění se promítl prostřednictvím tzv. změnového zákona, kterým je zákon č. 183/2017 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2017. V období od zahájení předmětného správního řízení do dnešního dne byl tento zákon dvakrát z části derogován, a to nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 vyhlášeným ve sbírce zákonů dne 26. 2.

Speciální procesněprávní úpravu pak ve vztahu k přestupkovému zákonu a správnímu řádu představuje ZOHS. Posledními novelami tohoto zákona jsou také zákon č. 261/2021 Sb. a zákon č. 417/2021 Sb., jenž nabyly účinnosti dne 1. 2. 2022. Zákon č. 261/2021 Sb. neobsahuje žádné přechodné ustanovení vztahující se k novelizovanému textu ZOHS, tudíž je nutné jej aplikovat i na toto již zahájené řízení. S ohledem na přechodné ustanovení čl. VI zákona č. 417/2021 Sb., které použití tohoto zákona naopak vylučuje, je zněním aplikovaným v tomto řízení o rozkladu procesní úprava ZOHS ve znění řetězce jeho novel končícího zákonem č. 261/2021 Sb.10

Ustanovení § 25a ZOHS stanoví, že není-li zákonem stanoveno jinak, Úřad postupuje v řízení podle správního řádu, s výjimkami výslovně tam uvedenými. Z pohledu procesněprávních norem tak lze shrnout, že se správní řízení dokončí podle ZOHS ve znění zákona č. 261/2021

Pokud jde o hmotněprávní kvalifikace posuzovaného jednání, právní úprava je opět roztříštěná do několika zákonných předpisů, přičemž v úvahu připadá aplikace ZOHS a přestupkového zákona.

Podle § 2 odst. 1 přestupkového zákona, týkajícího se jeho časové působnosti, se odpovědnost za přestupek posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele přestupku příznivější.11 V tomto

Určení doby spáchání přestupku pak upravuje § 2 odst. 3 a odst. 4 přestupkového zákona, ze kterých vyplývá, že rozhodujícím okamžikem je okamžik spáchání přestupku. Tento okamžik tedy determinuje, jaké znění zákona má být na jednání pachatele aplikováno. Prvostupňový orgán přitom kvalifikoval jednání účastníka řízení jako pokračující přestupek, pro jehož posouzení se použije zákon účinný v době, kdy došlo k poslednímu dílčímu útoku, resp. k zahájení správního řízení o něm.13 Účastník řízení porušoval zákazy uvedené v § 3 odst. 1

Ke dni 30. 5. 2019 byl účinný ZOHS ve znění zákona č. 262/2017 Sb., přičemž ke dni 1. 2. 2022 došlo k jeho novelizaci zákonem č. 261/2021 Sb., který zrušil § 21i ZOHS (využívání údajů z informačních systémů veřejné správy) a zákonem č. 417/2021 Sb., který mění odst. 8 a doplňuje odst. 9 do § 22b ZOHS. Ani jedna z těchto novelizací ZOHS by ovšem nebyla pro účastníka řízení příznivější (použití zákona č. 417/2021 Sb. by pro účastníka řízení bylo naopak méně příznivé).

Na věc subsidiárně použitelný přestupkový zákon byl ke dni 30. 5. 2019 platný a účinný ve znění zákona č. 285/2018 Sb. Po zahájení předmětného správního řízení v něm došlo k několika změnám v důsledku derogace § 112 odst. 2 přestupkového zákona Ústavním soudem14 a v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 261/2021 Sb. a zákona č. 417/2021 Sb.

Z pohledu hmotněprávních norem tak lze shrnout, že se správní řízení dokončí podle ZOHS ve znění zákona č. 262/2017 Sb., při subsidiárním použití přestupkového zákona, ve znění zákona č. 285/2018 Sb.

Obecně se lze v otázce volby rozhodných právních předpisů ztotožnit s posouzením, které v napadeném rozhodnutí učinil prvostupňový orgán, a to i přes to, že ke dni jeho vydání nenabyl dosud účinnosti zákon č. 261/2021 Sb. a zákon č. 417/2021 Sb.

Jak plyne z § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, odvolací orgán je oprávněn prvostupňové rozhodnutí doplňovat o další důvody, či je změnit, a to jak co do odůvodnění, tak do výroku.

Vzhledem ke skutečnosti, že dílčí námitky v rámci jednotlivých okruhů rozkladových námitek účastníka řízení se značně překrývají či přímo opakují,16 budou vypořádány na základě principu, že povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument. Druhostupňový orgán proto nebude reagovat na každou jednotlivou námitku účastníka řízení, naopak bude se snažit vystihnout podstatu věci a zaměřit se na důležitá fakta, neboť v souladu s judikaturou správních soudů je přesvědčen, že o úspěchu nerozhoduje košatost podání, ale jeho obsahová hodnota.17 Odpověď na základní námitky v sobě může v některých případech také konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související.18

Ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí uplatňované v rozkladu na více místech plně odkazuji na ustálenou soudní rozhodovací praxi k výkladu tohoto institutu, kdy například Krajský soud v Hradci Králové k tomu s odkazem na další judikaturu uvádí následující (zvýraznění doplněno): „(…) nepřezkoumatelnost rozhodnutí musí být vykládána ve

Vzhledem k tomuto závěru považuji proto několikrát uplatněnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, která by měla dosahovat intenzity vyžadující jeho zrušení, za nedůvodnou, neboť z napadeného rozhodnutí lze jasně seznat, jakými úvahami se prvostupňový orgán řídil a jaké důvody jej pro jeho jednotlivé právní závěry vedly.

V této souvislosti nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že účastník řízení proti závěrům napadeného rozhodnutí rozsáhle a opakovaně brojí a je tedy zcela zřejmé, že plně rozumí obsahu napadeného rozhodnutí a je si dobře vědom úvah, které prvostupňový orgán učinil.

Na základě prostudování spisové dokumentace a přezkumu napadeného rozhodnutí uvádím níže zjištěné skutkové okolnosti a právní závěry.

Před samotným vypořádáním jednotlivých námitek a tvrzení účastníka řízení v tomto námitkovém okruhu je vhodné konstatovat, že správní soudy se v souvislosti s tímto správním řízením zabývaly posouzením zákonnosti místního šetření, které Úřad provedl v obchodních prostorách účastníka řízení dne 6. 6. 2019 (dále též „místní šetření“). Krajský soud v Brně k tomuto v rozsudku ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 31 A 122/2019 (dále též „rozsudek KS

Je tedy možné konstatovat, že místní šetření bylo provedeno zákonně, neboť pro jeho provedení existovalo důvodné podezření z porušení zákonných předpisů a důkazy při tomto místním šetření zajištěné jsou rovněž důkazy zákonnými a v tomto správním řízení použitelnými.

Prvostupňový orgán v bodech 28 a 29 napadeného rozhodnutí shrnul jednání účastníka řízení

GARLAND kontroloval dodržování MOC dotčeného zboží nabízeného jeho odběrateli, a to jak ze své vlastní iniciativy, tak i na základě upozornění odběratelů na jejich nedodržování jinými odběrateli. Odběratelé tedy měli po celou dobu povědomí o existenci cenové politiky účastníka řízení. Pokud byly některé MOC pod stanovenou úrovní, GARLAND vyzýval konkrétní odběratele prostřednictvím e-mailů, osobně nebo telefonicky k jejich zvýšení. Pro dosažení plnění své cenové politiky GARLAND uplatňoval také sankce. Ta spočívala v blokaci účtu odběratele, čímž mu byl znemožněn odběr dotčeného zboží, případě přišel o 2 % nenárokovou slevu zvanou skonto. Blokaci účtu GARLAND ukončil teprve poté, co odběratel navýšil cenu na účastníkem řízení požadovanou úroveň. Odběratelé na výzvy GARLAND o navýšení MOC přistupovali, a to někdy vynuceně až po provedené blokaci jejich účtu účastníkem řízení.“

V rámci právního posouzení pak prvostupňový orgán v bodě 65 napadeného rozhodnutí kvalifikoval toto jednání jako vertikální dohody dle § 5 odst. 2 ZOHS a ve smyslu § 3 odst. 1 ZOHS jako zakázané dohody (stricto sensu) s cílem narušit hospodářskou soutěž, které naplňují znaky dohod o přímém určení minimálních cen dotčeného zboží pro další prodej konečným spotřebitelům.

Před samotným vypořádáním tohoto námitkového okruhu je vhodné upřesnit, dle jakých zásad je Úřad jako správní orgán povinen zjišťovat skutkový stav věci.

V prvé řadě je správní orgán povinen shromažďovat důkazy a zjišťovat skutkový stav objektivně, tedy bez ohledu na to, zda konkrétní důkaz nasvědčuje tomu, že došlo ke spáchání přestupku, či nikoliv.20 Klíčovým pojmem pro standard dokazování jako takového je pak existence (resp. neexistence) důvodné pochybnosti. Nejde ovšem o pochybnost jakoukoliv, ale o pochybnost rozumnou – toto judikoval Ústavní soud například v nálezu ze dne 24. 2.

Z tohoto nálezu Ústavního soudu plyne i to, že správní orgán je povinen zjistit relevantní skutkový stav tak, aby o něm panovala praktická jistota. Pod pojmem „praktická jistota“ přitom není myšlena absolutní jistota, ale určitá, a to velmi vysoká úroveň jistoty, která prakticky vylučuje jiný výklad, jelikož o zjištěném skutkovém stavu neexistují důvodné pochybnosti.21 Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I ÚS 173/13,

Jinak řečeno, Úřad se jako správní orgán musí při svém rozhodování řídit mimo jiné i tzv. zásadou materiální pravdy, která je zakotvena v § 3 správního řádu. Tato zásada vyjadřuje povinnost správních orgánů zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nepanovaly důvodné pochybnosti, nikoliv tedy objektivní stav věci, neboť to by bylo časově i finančně náročné a zpravidla i nemožné. Způsob samotného dokazování pak upravují další ustanovení správního řádu, přičemž je vhodné upozornit zejména na § 50 odst. 4 stejného zákona, dle kterého (až na některé výjimky) platí, že správní orgán „hodnotí podklady, zejména důkazy, podle své úvahy, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.“ Platí přitom, že správní orgán není vázán návrhy účastníků řízení a provádí takové důkazy, které potřebuje ke zjištění stavu věci. Při procesu dokazování se přitom správní orgány musí často vypořádat s důkazy, které ne vždy utváří koherentní obraz věci, a tudíž musí zvažovat věrohodnost a přesvědčivost jednotlivých důkazů a jejich kritickou analýzou a případně i dalšími důkazy dospět k závěru o možných skutkových variantách a o tom, která z možných skutkových variant je ta pravdivá.23 Správní orgány tedy nejsou povinny vyhovět všem důkazním návrhům šetřené osoby, a to zejména tehdy, pokud skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je konkrétní důkaz navrhován, není relevantní nebo není způsobilý tvrzenou skutečnost ani potvrdit ani vyvrátit, anebo je nadbytečný, neboť skutečnost, ke které má být proveden, je již bez důvodných pochybností potvrzena nebo vyvrácena. 24

Po prostudování obsahu správního spisu ve věci mohu konstatovat, že výše uvedené závěry prvostupňového orgánu o vinně účastníka řízení jsou správné, neboť informace v něm obsažené dohromady tvoří ucelený důkazní řetězec, na základě kterého je bez důvodných pochybností možné konstatovat, že účastník řízení v letech 2013 až 2019 jednal protizákonně a porušil § 3 odst. 1 ZOHS, čímž se dopustil přestupku dle § 22a odst. 1 písm. b) ZOHS.

Jelikož je správní spis ve věci poměrně rozsáhlý a prvostupňový orgán vycházel při hodnocení věci z velkého množství nashromážděných podkladů, nepovažuji za vhodné ani účelné zde odkazovat na všechny důkazy prokazující protisoutěžní jednání účastníka řízení, ale pro úplnost níže konstatuji závěry zjištěné prvostupňovým orgánem a k nim odkazuji na některé z důkazů, které tyto závěry podporují.25 a) Účastník řízení stanovoval MOC dotčeného zboží pro jeho další prodej konečným spotřebitelům v cenících/ katalozích, XML feedech a B2B portálu. -

Na základě výše uvedeného konstatuji, že vina účastníka řízení byla v tomto případě prokázána a prvostupňový orgán v napadeném rozhodnutí vycházel z řádně zjištěných skutečností. Níže se vypořádám s konkrétními tvrzeními účastníka řízení, která směřují proti závěrům Úřadu vyvozeným z konkrétních důkazních prostředků.

Účastník řízení v tomto námitkovém okruhu v prvé řadě polemizuje se závěry, které Úřad dovodil z obdrženého podnětu, a zde předložených e-mailů z let 2012 – 2015 (obsahujících komunikaci mezi ním a zástupcem společnosti GARLAND) a z veřejně dostupných informací, zejména z internetového srovnávače cen. Tyto totiž účastník řízení nepovažuje za relevantní podklad pro učinění obhajitelného závěru o existenci zakázaných dohod o určení minimálních cen pro další prodej.

V souvislosti s obdrženým podnětem upozorňuje účastník řízení (opakovaně) na nevěrohodnost jeho podatele, neboť má zájem na poškození účastníka řízení. Podání podnětu považuje účastník řízení pouze za reakci na podání žaloby ze strany společnosti GARLAND o zaplacení částky ve výši 4.307,- Kč proti podavateli podnětu. V tomto kontextu upozorňuje účastník řízení na rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 16 C

Úřadem posuzované e-maily z let 2012 – 2015 neobsahují dle účastníka řízení žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by z jeho strany docházelo k jakémukoliv sankcionování případného nedodržování „doporučených“ cen. Úřad tedy z těchto e-mailů dle účastníka řízení vyvozuje nesprávné závěry.

Účastník řízení nesouhlasí také se závěry, které Úřad vyvodil i z veřejně dostupných zdrojů (zejména pak internetového srovnávače cen www.heureka.cz), kterými ověřoval informace

V prvé řadě lze konstatovat, že tvrzení účastníka řízení o nevěrohodnosti podavatele podnětu nelze považovat za námitku, která by měla vliv na správnost závěrů Úřadu vyvozených z podnětu, neboť není významná pro posouzení zákonnosti či naopak nezákonnosti jednání účastníka řízení spočívajícího v uzavírání zakázaných cenových dohod. Z účastníkem řízení tvrzené podjatosti podavatele podnětu totiž nelze dovozovat, že z podnětu vyvozené závěry o možném porušení soutěžních předpisů jsou vadné či neobjektivní.

K problematice relevance věrohodnosti podavatele podnětu lze přitom odkázat například na recentní rozsudek NSS dne 21. 12. 2021, sp. zn. 2 As 295/2019, ve kterém soud uvedl (zvýraznění doplněno): „Ze skutečnosti, že podnět podá právě taková osoba [zde myšleno konkurent soutěžitele], případně osoba spojená s určitým soutěžitelem na relevantním trhu, ovšem ještě nelze automaticky dovozovat, že by obsah jejího podnětu nemohl být relevantní a věrohodný v tom smyslu, že by mohl poskytnout dostatečně určitou vstupní informaci o možném protisoutěžním jednání. Nadto taková osoba mohla skutečně být tvrzeným protisoutěžním jednáním poškozena, takže mohla mít ekonomicky pochopitelnou motivaci k poskytnutí informací stěžovateli [Úřadu]. Ani její případná motivace spočívající ve snaze konkurentům uškodit, jakkoli může být z morálních či soukromoprávních důvodů (soutěžních) hledisek případně problematická, neznamená, že informace, které stěžovatel takto získá, nemůže využít jako vstupní indicie.“43 44 Případná motivace podavatele podnětu k jeho podání je tedy pro posouzení věci – porušení soutěžně právních předpisů ze strany účastníka řízení – irelevantní.

Skutečnost, že mezi účastníkem řízení a podavatelem podnětu, jakožto žalovaným, bylo vedeno soudní řízení o zaplacení dlužné částky za neuhrazené zboží, je pro nyní projednávanou věc taktéž irelevantní. Podavatel podnětu se v tamním řízení hájil mj. požadavkem na náhradu škody způsobenou porušením pravidel hospodářské soutěže ze strany společnosti GARLAND a žádal soud o přerušení řízení s odkazem na podání podnětu k Úřadu. Nebylo mu však vyhověno, neboť v té době nebylo Úřadem dosud vedeno v dané věci správní řízení.

V nyní posuzovaném případě ovšem ze strany Úřadu nedošlo na základě informací a podkladů získaných před zahájením správního řízení k posouzení nároku na náhradu škody, ale zda je zde důvodné podezření z porušení pravidel hospodářské soutěže.45 Existence důvodného podezření vyplývající z těchto podkladů pak byla potvrzena Krajským soudem v Brně i NSS. Pro úplnost k tomuto uvádím, že k zahájení správního řízení Úřadem došlo za osm dní od vydání rozsudku OS Sokolov, a to společně s provedením místního šetření.

Vzhledem k tvrzení účastníka řízení o pouhé „informativnosti“ e-mailové komunikace mezi ním a podavatelem podnětu je vhodné konstatovat to, že ani toto nelze považovat za správné a odkazuji k tomuto na napadené rozhodnutí a rozsudek KS GARLAND.

Prvostupňový orgán k tomuto v bodě 136 napadeného rozhodnutí cituje z rozsudku NSS ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 3 As 110/2016 (dále též „rozsudek NSS CANDY“; zvýraznění doplněno): „Pokud GARLAND v této souvislosti nyní tvrdí, že v dokumentech získaných Úřadem v rámci předběžného šetření pouze informoval odběratele o změně doporučených cen, Úřad odkazuje na judikaturu NSS týkající se posouzení zakázaných cenových dohod, kde NSS uvedl: Jak žalovaný, tak správní soudy v minulosti opakovaně vyslovili, že i jen pouhé cenové doporučení, byť nevynutitelné pod hrozbou sankce, může mít protisoutěžní charakter (například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2012, č. j. 8 Afs 2/2011-217).

V bodě 137 napadeného rozhodnutí prvostupňový orgán k tomuto dále konstatuje, že: „(…) pro samotné posouzení věci není zcela podstatné, zda k sankci GARLAND přistoupil. Hrozba sankcí při nedodržování MOC však zvyšuje závažnost protisoutěžního jednání, neboť pouhá

Obdobným tvrzením účastníka řízení se zabýval také Krajský soud v Brně, který k tomu v bodě

Obdobně se Krajský soud v Brně v rozsudku KS GARLAND vyjádřil i k informacím získaným z veřejných zdrojů, tedy informacím z internetových cenových srovnávačů (zvýraznění doplněno): „Z provedeného cenového porovnání je rovněž zjevné, že ceny vybraných výrobků vykazují vysokou, v určitých případech úplnou, shodnost. Pravděpodobné podezření žalovaného tak bylo porovnáním internetových cen jednotlivých prodejců ještě podpořeno.

Námitka účastníka řízení v tom smyslu, že není jasné, co Úřad považuje za „sjednocení cenové hladiny“, je irelevantní, neboť v kontextu použití tohoto slovního spojení v napadeném rozhodnutí lze bez obtíží zjistit jeho význam, tedy že jednáním účastníka řízení a jeho odběratelů docházelo ke srovnávání cen dotčeného zboží na účastníkem řízení stanovenou výši („hladinu“). Odkazuji k tomuto zejména na obsah bodu 75 napadeného rozhodnutí, ve kterém je toto slovní spojení použito: „Úřad má za prokázané, že soutěžitel GARLAND omezoval odběratele při stanovení cen jím dodávaného dotčeného zboží při jeho dalším prodeji konečným spotřebitelům a že ceny tohoto zboží neodpovídaly cenám, jaké by samostatně a nezávisle mohli zvolit jejich odběratelé – zejména jim bylo znemožněno tyto ceny dle vlastní situace a okolností snížit, a soutěžit tak s ostatními odběrateli o zákazníky cenou a o větší podíl na trhu. Uzavřením dohod o cenách mezi soutěžitelem GARLAND a jeho odběrateli tedy došlo ke sjednocení cenové hladiny dotčeného zboží při prodeji konečným spotřebitelům; v jejich neprospěch se navýšila cena dotčeného zboží (případně se uměle držela jejich vyšší cenová hladina).“ Použití méně častého slovního spojení nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

Výše uvedené závěry Úřadu a Krajského soudu v Brně byly následně potvrzeny i v rozsudku NSS GARLAND, ve kterém soud uvedl, že (zvýraznění doplněno): „Tvrdí-li stěžovatelka [společnost GARLAND] zcela obecně, že e-mailová komunikace nesplňuje znaky důvodného podezření z protisoutěžního jednání, odkazuje Nejvyšší správní soud na odůvodnění

Ve světle výše uvedeného tedy nepovažuji tvrzení účastníka řízení týkající se podkladů nashromážděných Úřadem ještě před provedením místního šetření za relevantní, a naopak považuji závěry z nich vyvozené prvostupňovým orgánem za správné.

Účastník řízení nesouhlasí rovněž se závěry, které Úřad učinil z podkladů získaných při místním šetření v jeho obchodních prostorách. Účastník řízení je totiž přesvědčen, že z jeho interní e-mailové komunikace z let 2013 – 2019 nelze bez dalších souvislostí vyvozovat jeho nezákonné jednání a odkazuje k tomuto na zásadu in dubio pro reo.

Účastník řízení v rozkladu opakovaně uvádí, že Úřad posuzoval interní e-maily zaměstnanců účastníka řízení bez kontextu širších souvislostí, případně že se jedná o výroky, které jím nebyly vůči jeho obchodním partnerům nikdy realizovány. Úřad přitom ve správním řízení vůbec nezkoumal, zda tato komunikace byla skutečně přetavena do konkrétních kroků vůči konkrétním obchodním partnerům. K tomuto účastník řízení odkazuje na čestné prohlášení svého zaměstnance, které má potvrzovat význam interní komunikace a určitých specifických pojmů mezi zaměstnanci účastníka řízení využívaných, přičemž zároveň tvrdí, že k tomuto důkazu Úřad doposud vůbec nepřihlédl.

Součástí této rozkladové námitky je podrobný rozbor konkrétních podkladů zjištěných Úřadem při místním šetření (body 18 – 24 napadeného rozhodnutí), přičemž účastník řízení se neztotožňuje se závěry Úřadu, které z nich dovozuje. Zejména se jedná o polemiku účastníka řízení o tom, zda došlo k prokázání kontinuity jeho vytýkaného protiprávního jednání, zda existence zaměstnance, který byl pověřen průzkumem cen konkurence dokazuje vynucování dodržování MOC od jeho odběratelů, zda opravdu docházelo k blokaci jeho odběratelů pro nedodržování MOC, zda účastník řízení uplatňoval vůči svým odběratelům další sankce, z jakého důvodu docházelo k blokování jeho odběratelů atd. Obecně lze shrnout, že účastník řízení považuje postup Úřadu při hodnocení podkladů získaných při místním šetření za neobjektivní, neboť Úřad jejich obsah vykládá pouze v neprospěch účastníka řízení a nebere v potaz jeho vysvětlení (se kterými se přitom dle účastníka řízení Úřad v napadeném rozhodnutí často ani nijak nevypořádal).

S těmito tvrzeními se ovšem není možné ztotožnit, neboť pokud účastník řízení tvrdí, že na základě skutečností zjištěných při místním šetření není možné dovodit, že po svých odběratelích nepožadoval dodržování jím nastavených MOC, uvedená argumentace odporuje

Také tvrzení účastníka řízení, že k blokaci jeho odběratelů nedocházelo z důvodu nedodržování MOC, je zcela liché a zavádějící, neboť například z interní e-mailové komunikace ze dne 11. 3. 2016 takové jednání účastníka řízení jednoznačně vyplývá: „[obchodní tajemství]“49

Co se týče výkladu výrazů využívaných při interní komunikaci zaměstnanců účastníka řízení, lze odkázat například na interní e-mailovou komunikaci ze dne 24. 3. 2015, ze které jasně vyplývá, v jakém kontextu byl pojem „škodíci“ mezi zaměstnanci účastníka řízení používán: „[obchodní tajemství]“51

V kontextu komunikace [obchodní tajemství], společnosti GARLAND s jedním z odběratelů, který se cítil být poškozen tím, že jako jediný nastavil prodejní ceny dle nového ceníku,52 účastník řízení sice opakovaně tvrdí, že svým odběratelům „sděluje, co chtějí slyšet“, ale nepředložil Úřadu k tomuto tvrzení žádné relevantní důkazy. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem případu se tak jeví takové tvrzení účastníka řízení jako zavádějící a nepravdivé.

Navíc je třeba konstatovat, že těmito tvrzeními účastníka řízení se již zabýval prvostupňový orgán v bodech 138 – 143 napadeného rozhodnutí, na které tímto odkazuji, a taktéž se obdobnými tvrzeními účastníka řízení zabývaly i správní soudy (viz rozsudek KS GARLAND a rozsudek NSS GARLAND).

Krajský soud v Brně se v rozsudku ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 62 Af 24/2011, ve věci HUSKY, zabýval obecnou otázkou, zda lze z útržkovité e-mailové komunikace vyvodit uzavření cenových dohod a konstatoval, že (zvýraznění doplněno): „Přestože, izolovaně vzato, jednotlivé případy e-mailové komunikace neprokazují uzavření formální, závazné a vynutitelné dohody, z níž by jasně plynul odběratelův závazek prodávat prostřednictvím internetových obchodů zboží za ceny stanovené žalobcem, kombinace jednotlivých případů e-mailové komunikace uvnitř žalobce i navenek ve vztahu k odběratelům naplňuje koncept vertikální kartelové dohody o určení ceny.“53 Jsem přitom přesvědčen, že z výše citovaných e-mailových komunikací je možné dovodit, že se účastník řízení dopouštěl porušování soutěžně právních předpisů, přičemž toto přesvědčení je zcela jasně podpořeno v souhrnu všemi podklady a informacemi obsaženými ve správním spise.

K obdobným závěrům dospěl i Krajský soud v Brně, když pouze z podkladů získaných před provedením místního šetření v rozsudku KS GARLAND dovodil, že (zvýraznění doplněno): „(…) z obsahu e-mailů odesílaných žalobcem neplynou pouhá doporučení minimální výše maloobchodních cen, nýbrž i postup, jenž žalobce hodlá uplatnit v případě, kdy tyto ceny nebudou jeho odběrateli dle doporučení nastaveny.“ Krajský soud v Brně taktéž konstatoval, že: „Žalobce své obchodní partnery nejenže pravidelně informoval o aktuálních doporučených cenách, ale také je na základě zjevně provedených kontrol upozorňoval na to, že někteří své prodejní ceny zaslaným doporučením doposud nepřizpůsobili, stanovoval jim termíny pro požadované přecenění a poučoval je o následcích, které hodlá vyvodit v případě, že se doporučenými cenami nebudou řídit (snížení nastavených slev z prodejní ceny, vypovězení smlouvy).“ 54

Je tedy nutné konstatovat, že v rozkladu uvedená námitka týkající se závěrů Úřadu vyvozených z podkladů získaných při místním šetření je zcela subjektivní a odporuje zjištěnému skutkovému stavu. Účastník řízení v rozkladu zamlčuje celkový kontext věci nebo některé důležité okolnosti a data. Lze také konstatovat, že v tomto bodě rozkladu účastník řízení pouze opakuje svá dřívější tvrzení, se kterými se prvostupňový orgán vypořádal již v napadeném rozhodnutí55 a účastník řízení nyní netvrdí žádné nové skutečnosti, které by mohly vést k přehodnocení závěrů vyvozených z informací zajištěných při místním šetření. Tímto proto v podrobnostech odkazuji na výše zmiňované části napadeného rozhodnutí, neboť se s nimi plně ztotožňuji.

Pouze pro úplnost zde uvádím, že Krajský soud v Brně například v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 62 Ca 47/2009 výslovně konstatoval, že jestliže dodavatel svému odběrateli pro další prodej zboží stanoví ceník s doporučenými cenami, pak, byť by se jednalo o ceny dodavatelem formálně "pouze doporučené", je-li jejich dodržování dodavatelem kontrolováno, obsahují-li smlouvy možnosti sankce pro případ nedodržení "doporučených cen" a je-li odběratel motivován k dodržování těchto "doporučených cen" garancí obchodní marže poskytované dodavatelem, jde fakticky o určení ceny zboží pro další prodej, a tedy o vertikální zakázanou dohodu narušující hospodářskou soutěž dle § 3 odst. 2 písm. a) ZOHS. I pokud tedy účastník řízení uvádí, že jeho jednání bylo pouze „doporučujícího“ charakteru, byť ale toto neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, je nutné stále konstatovat porušení soutěžně právních předpisů.

Nelze přitom souhlasit ani s tvrzením účastníka řízení, že se Úřad nijak nevypořádal s důkazem, tj. čestným prohlášením jednoho ze zaměstnanců účastníka řízení, který měl prokázat, že účastník řízení nijak navenek nerealizuje své plány na diktování MOC svým odběratelům (zachycené v interní e-mailové komunikaci). Tímto důkazem se prvostupňový orgán výslovně zabýval v bodě 138 napadeného rozhodnutí a na tam uvedených úvahách setrvávám.

Úřad informace získané během místního šetření dále ověřoval oslovením odběratelů účastníka řízení. Účastník řízení je ovšem toho názoru, že Úřad při svém rozhodování vzal do úvahy

V rámci dalšího šetření Úřad oslovil celkem 64 odběratelů účastníka řízení, a to z celkového počtu [obchodní tajemství] odběratelů, které účastník řízení eviduje od roku 2012,56 přičemž počet oslovených odběratelů účastník řízení považuje za zcela marginální vzorek. Z oslovených odběratelů pak dle účastníka řízení 61 odběratelů odmítlo, že by docházelo k uzavírání protiprávních dohod. Odpovědi těch odběratelů, kteří Úřadu měli potvrdit uzavírání zakázaných dohod, účastník řízení v rozkladu podrobně analyzuje a uzavírá, že ani tyto odpovědi nejsou dostatečné pro závěr Úřadu, že účastník řízení uzavíral se svými odběrateli zakázané dohody a tento je tedy v rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

Tuto argumentaci účastník řízení dále rozvádí v prvním doplnění rozkladu a konstatuje, že výsledky provedeného dotazníkového šetření jasně vyloučily existenci jakékoliv dohody se všemi jeho odběrateli, přičemž Úřad zcela ignoruje důkazy, které účastníka řízení vyviňují a neuvádí, proč je považuje za nevěrohodné, resp. nesprávné či nepravdivé.

Jak již bylo uvedeno výše, v ustanovení § 3 správního řádu je zakotvena tzv. zásada materiální pravdy, která stanovuje správnímu orgánu povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ve spojení s § 50 odst. 4 správního řádu).

V tomto kontextu souhlasím s účastníkem řízení, že správní orgán má klást důraz na zjištění skutkového stavu věci. Současně jsou správní orgány ovšem povinny řídit se zásadou rychlosti a hospodárnosti správního řízení, která je zachycena v § 6 správního řádu. Kolizí této zásady a zásady materiální pravdy se zabývá i odborná literatura a uvádí k ní následující (zvýraznění doplněno): „Nepochybně je třeba souhlasit s tím, že rychlost a hospodárnost správních postupů ve veřejné správě nemohou být uplatňovány na úkor požadavku zákonnosti a objektivního zjištění skutkového stavu projednávaných věcí, nicméně na druhé straně neodůvodněné „protahování“ a také „prodražování“ správních postupů je rovněž nežádoucí, a s ohledem na zákonné zakotvení této zásady v rozporu se zákonem. Správní řád výslovně počítá s tím, že správní orgány jsou povinny věc, která je předmětem jejich činnosti, vyřídit bez zbytečných průtahů, přičemž současně dbají, aby dané postupy probíhaly hospodárně a bez zbytečných nákladů a zatěžování dotčených osob.“57 Jak v konkrétním případě postupovat, tedy i jaké důkazy a jaké jejich množství opatřovat a celkově jak vést správní řízení tak, aby odpovídalo nejen výše uvedeným zásadám, ale i všem obecným zásadám správního řízení, je přitom také zcela neodmyslitelně propojeno s konkrétním posuzovaným případem a správním uvážením rozhodujícího správního orgánu a rozhodovací praxí správních soudů.

Žádný právní předpis přitom v případech posuzování existence či neexistence zakázaných dohod dle § 3 odst. 1 ZOHS Úřadu neukládá speciální povinnost oslovovat všechny odběratele posuzovaného soutěžitele či jednat při dokazování tohoto zakázaného jednání odlišně než u zjišťování, zda došlo k porušení jiného ustanovení ZOHS. Proto je nutné objektivně posoudit, zda v tomto případě zvolená metoda zjišťování informací a podkladů byla dostatečná pro objektivní zjištění skutkového stavu, resp. zda vedla k zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností.

Ze spisového materiálu plyne, že prvostupňový orgán oslovil vzorek 64 odběratelů účastníka řízení s žádostí o poskytnutí podkladů a informací, která obsahovala otázky týkající se zastupitelnosti dotčeného zboží, relevantního trhu, velikosti tržního podílu společnosti

Přitom s tvrzením účastníka řízení, že z celkového počtu 64 oslovených odběratelů 61 odběratelů odmítlo, že by docházelo k uzavírání protiprávních dohod, nemohu souhlasit.

Účastník řízení například z vyjádření jednoho z odběratelů cituje jedinou větu, která sice sama o sobě může evokovat ve čtenáři přesvědčení o tom, že tento odběratel nebyl účastníkem řízení nucen upravovat MOC dotčeného zboží. Je tomu tak ovšem pouze proto, že účastník řízení ignoruje kontext a další obsah tohoto vyjádření, a to například, když uvedený odběratel uvádí: „[obchodní tajemství]“ a „[obchodní tajemství]“58

Obdobně zavádějícím se pak jeví i tvrzení účastníka řízení o vyjádření odběratele (vedeném ve spise pod č. 102), neboť z interní e-mailové komunikace účastníka řízení ze dne 4. 12. 2014 zcela jednoznačně vyplývá, že tento odběratel byl zablokován z důvodu špatně nastavené ceny.59

Tvrzení účastníka řízení, že společnost [obchodní tajemství] byla z jeho strany vždy pouze upozorňována na splatnost faktur a na vydání nových katalogů a že vzhledem k nízké hodnotě objednávek zboží tohoto odběratele tato skutečnost nemůže vypovídat o porušení či narušení hospodářské soutěže, je s ohledem na provedené dokazování třeba odmítnout. Nejen, že hodnota zboží, která byla či nebyla konkrétním odběratelem od účastníka řízení odebrána, je pro posouzení případného porušení soutěžněprávních předpisů irelevantní, ale navíc výše uvedené odporuje skutečnostem zjištěným při místním šetření, jak vyplývá např. z interní emailové komunikace účastníka řízení ze dne 11. 3. 2016 a 15. 3. 2016: „[obchodní tajemství]“ a „[obchodní tajemství].60

Výše uvedené závěry k tvrzením účastníka řízení je možné konstatovat i o jeho argumentaci týkající se vyjádření jeho dalšího odběratele, pana [jméno a příjmení] (společnost [obchodní

Provedený průzkum mezi odběrateli účastníka řízení tedy potvrdil domněnku Úřadu, že účastník řízení se svými odběrateli uzavíral a plnil zakázané dohody o určování cen dle § 3 odst.

Jak již bylo uvedeno výše, bylo osloveno celkem 64 odběratelů účastníka řízení, což představuje téměř [obchodní tajemství] všech jeho odběratelů. Jsem přitom přesvědčen, že tento počet představuje reprezentativní vzorek odběratelů a nelze tedy souhlasit s názorem účastníka řízení, že provedený průzkum nebyl dostatečný a závěry z něj vyplývající nedokládají, že z jeho strany došlo k narušení hospodářské soutěže na vymezených relevantních trzích. Jsem naopak přesvědčen, že provedený průzkum je, ve spojení s dalším důkazním materiálem, dostatečně vypovídající o protisoutěžním jednání účastníka řízení.

Jak vyplývá i z výše uvedeného, vyjádření některých oslovených odběratelů účastníka řízení nejsou zcela v souladu se skutečnostmi, které byly zjištěny v průběhu místního šetření, resp. při dokazování ve správním řízení. To může být dáno tím, že k žádosti Úřadu o poskytnutí podkladů a informací se často vyjadřuje jednatel či statutární orgán oslovené společnosti, nikoliv její zaměstnanec, který právě často komunikuje s účastníkem řízení ve věci výše maloobchodních cen. Odpovědi odběratelů mohou být též ovlivněny jejich obavou o další spolupráci v případě, že by účastník řízení nahlížel do spisu a seznámil se tak s jejich vyjádřením. Příkladem takového jednání se v tomto případě jeví vyjádření společnosti

Je zde také možné upozornit na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2011, sp. zn.

Na základě výše uvedeného jsem přesvědčen, že prvostupňový orgán zcela v souladu se zásadou materiální pravdy a zásadou rychlosti a hospodárnosti správního řízení učinil v řízení takové úkony, aby mohlo dojít ke zjištění a prokázání skutkového stavu věci tak, aby o něm nevznikaly důvodné pochybnosti.

Skutečnost, že účastníku řízení není známo, že by Úřad s jakýmkoliv odběratelem, který odpovídal na žádost Úřadu o poskytnutí informací a podkladů obsahující poučení o povinnosti uvádět pravdivé a správné informace, zahájil správní řízení pro porušení této povinnosti (což účastník řízení považuje za v právním státě nepřijatelné a má to prokazovat svévoli Úřadu), není pro nyní projednávanou věc rozhodující. Zahájení správních řízení z moci úřední je zcela v diskreci Úřadu a záleží rovněž na dostatečnosti (průkaznosti) indicií svědčících o možném porušení zákona, když nelze bez dalšího konstatovat, že nezahájení zcela samostatných správních řízení ve zcela odlišné věci je svévolí Úřadu. Rétorika účastníka řízení v tom smyslu, že Úřad si „neprávem zasedl“ právě na něj, je zcela nepodložené objektivními skutečnostmi a zásadně ho nijak nevyviňuje z jím spáchaného přestupku, který byl v tomto správním řízení bez důvodných pochybností odhalen.

Závěrem k tomuto námitkovému okruhu konstatuji, že vina účastníka řízení byla v této věci prokázána, prvostupňový orgán k tomuto závěru dospěl na základě objektivních informací uložených ve správním spisu63 a jednotlivá tvrzení účastníka řízení, kterými si snaží tento závěr zvrátit, nejsou důvodná.

Účastník řízení v této rozkladové námitce navazuje na výše uvedené a rozporuje skutková zjištění Úřadu uvedená v bodech 28 a 29 napadeného rozhodnutí, neboť závěry v nich uvedené dle něj nemají oporu v provedeném dokazování. Úřad dle účastníka řízení nemá jediný důkaz o reálné existenci zakázané dohody o cenách. Úřad v napadeném rozhodnutí také dle účastníka řízení zcela opominul všechna účastníkova vysvětlení kontextu a důvodů jednotlivých vybraných e-mailů a nevzal v úvahu znění účastníkem řízení uzavíraných distribučních smluv s odběrateli, které údajně svědčí v jeho prospěch, neboť neobsahují žádná nezákonná ustanovení. Účastník řízení proto považuje postup správního orgánu za rozporný se zásadou materiální pravdy a zásadou in dubio pro reo, tedy i rozporný se zákonem a napadené rozhodnutí tedy za nepřezkoumatelné.

Jelikož tato rozkladová námitka obsahově navazuje na námitku předcházející, odkazuji na výše uvedené vyjádření a pouze ve stručnosti opakuji, že jsem na postupu prvostupňového orgánu

Prvostupňový orgán postupoval ve věci v souladu s § 3 správního řádu tak, aby zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a řádně se v napadeném rozhodnutí vyrovnal se všemi účastníkem řízení vznesenými námitkami. Nepovažuji tedy ani tuto rozkladovou námitku za důvodnou.

Účastník řízení zásadně nesouhlasí s tím, že Úřad jeho jednání (a jednání jeho odběratelů) posoudil jako uzavírání vertikálních dohod o minimálních cenách s cílem narušit hospodářskou soutěž na vymezených relevantních trzích. Pro takový závěr by totiž Úřad musel dle účastníka řízení prokázat, že zde existovaly nabídky těchto zakázaných dohod a že tyto nabídky byly přijaty, dále jaký byl obsah těchto dohod a že cílem nebo výsledkem těchto dohod bylo narušení hospodářské soutěže, což Úřad v napadeném rozhodnutí neučinil. Úřad dle účastníka řízení rovněž nedoložil, že byly tyto zakázané dohody plněny.

Z napadeného rozhodnutí nelze dle účastníka řízení seznat, v čem (resp. v jakém jednání) spatřuje Úřad samotné uzavření dohod o cenách. V napadeném rozhodnutí chybí konkrétní výčet těchto dohod společně s konkrétním určením, mezi kým byly takové dohody uzavřeny (specifikace smluvních stran dohod) a kdy byly uzavřeny (z hlediska času). Existence zakázané dohody či dohod musí být dle účastníka řízení doložena minimálně tak, aby bylo prokázáno, že došlo ke „shodě vůlí“ mezi účastníkem řízení a jednotlivými odběrateli ohledně dodržování (pře)prodejních cen, což ovšem Úřad v tomto případě neprokázal a z napadeného rozhodnutí tedy není zřejmé, s jakými konkrétními odběrateli a po jak dlouhou dobu měl účastník řízení údajné dohody uzavírat. Časové určení uzavření zakázaných dohod má přitom dle účastníka řízení zásadní vliv na stanovení závažnosti případného narušení hospodářské soutěže a výši případné pokuty. Závěr Úřadu, že akceptace dohody proběhla realizací prodeje dotčeného zboží konečným spotřebitelům ve výši MOC, nemá dle účastníka řízení oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Účastník řízení se proto domnívá, že Úřad jej sankcionuje za domnělé unilaterální praktiky, což je v kontextu ZOHS možno činit pouze v případech tzv. zneužití dominantního postavení.

I pokud by takové zakázané dohody existovaly, účastník řízení není ve vztahu k odběratelům v pozici výhradního dodavatele nebo zásadního dodavatele, a je proto přesvědčen, že takové dohody by nebyly ani potenciálně schopny narušit hospodářskou soutěž. S některými odběrateli vystupuje rovněž v horizontálním vztahu v rámci inzerce zboží na e-shopu. Těmito okolnostmi se ovšem Úřad v napadeném rozhodnutí dle účastníka řízení

K tomuto účastník řízení v prvním doplnění rozkladu dodává i to, že Úřad měl v napadeném rozhodnutí rovněž pominout skutečnost, že počet odběratelů účastníka řízení se v rozmezí let

Tuto argumentaci účastník řízení dále rozvádí v třetím doplnění rozkladu, ve kterém znovu opakuje, že Úřad pochybil, když konstatoval, že společnost GARLAND měla údajné dohody o určování minimálních cen uzavírat se všemi svými odběrateli, pro což ovšem ve správním spise neexistují dostatečné podklady. V průběhu správního řízení Úřad rovněž neprokázal, že účastník řízení měl údajné dohody uzavírat setrvale po dobu 6 let.

Úřad dle účastníka řízení dále pochybil zejména v tom, že posoudil jeho jednání jako jednání „s cílem“ narušit hospodářskou soutěž, resp. vůbec neaplikoval rámec pro posuzování takového jednání, jenž plyne z unijní judikatury. Jinak řečeno, Úřad dle účastníka řízení pochybil v tom, že údajné uzavírání dohod o určení minimálních cen pro další prodej považoval automaticky za tzv. cílové dohody, aniž by ve věci provedl potřebné šetření a zejména aniž by adekvátně zohlednil právní a ekonomický kontext celé věci.

Úřad v bodě 76 napadeného rozhodnutí sice konstatoval, že „dohody vedly ve výsledku ke skutečnému narušení hospodářské soutěže na vymezených relevantních trzích“, ale účastník řízení považuje takový závěr za zcela nepřezkoumatelný, jelikož je zcela obecný. Aby mohl

Účastník řízení rovněž nesouhlasí s kvalifikací dohod uzavíraných mezi ním a jeho odběrateli jako tzv. nepravých dohod o obchodním zastoupení.

Z výše uvedených důvodů považuje účastník řízení napadené rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné.

Jednotlivá tvrzení účastníka řízená budou dále pro přehlednost pro účely jejich vypořádání v tomto rozhodnutí rozdělena do námitkových „podokruhů“.64

U tohoto námitkového okruhu je v prvé řadě vhodné uvést, jaká je podstata zakázaných dohod dle § 3 odst. 1 ZOHS a rozlišit tzv. cílové dohody a tzv. výsledkové dohody, neboť na základě těchto informací je dále možné posoudit opodstatněnost uplatněných rozkladových námitek.

Předně je třeba říci, že zákaz dohod narušujících hospodářskou soutěž je stanoven v § 3 odst. 1 ZOHS, tj. v generální klauzuli, podle které jsou zakázané dohody, jejíchž cílem nebo výsledkem je narušení hospodářské soutěže. Z ustanovení § 1 odst. 1 ZOHS přitom plyne, že jednotlivé přestupky upravené v ZOHS jsou, co se týče dopadu na hospodářskou soutěž, postaveny na tzv. ohrožovacím principu, resp. „principu potenciality narušení hospodářské soutěže“, jelikož do zmíněné legislativní zkratky „narušení“ hospodářské soutěže spadá mimo jiné i její prosté ohrožení. Tento fakt je potvrzován i ustálenou judikaturou správních soudů.65

NSS k tomuto dále v rozsudku ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 5 Afs 3/2012 konstatoval, že dohody ve smyslu § 3 odst. 1 ZOHS je možné typově zařadit mezi „ohrožovací delikty“, jejichž následkem je ohrožení zájmu chráněného zákonem. Potencialita narušení hospodářské soutěže se přitom vztahuje jak k protisoutěžnímu cíli dohod, tak k jejich protisoutěžnímu následku. Podmínku alespoň potenciálního narušení hospodářské soutěže je přitom třeba pokládat za splněnou, pokud dohoda vede alespoň ke snížení stupně nejistoty ohledně budoucího chování soutěžitelů na trhu.68 Je totiž obecným principem, že každý soutěžitel musí svůj postup na trhu a podmínky, jež chce nabízet svým zákazníkům, stanovovat samostatně a nezávisle.69

Při výkladu § 3 odst. 1 ZOHS (a tedy výkladu pojmu „narušení hospodářské soutěže“) je přitom nutné rozlišovat mezi dohodami s tzv. protisoutěžním cílem (cílové dohody) a dohody s protisoutěžním výsledkem (výsledkové dohody). Základní rozdíl mezi těmito dohodami spočívá v tom, že cílové dohody ze své podstaty mají za cíl narušit hospodářskou soutěž a jejich negativní dopad na hospodářskou soutěž je presumován, a naopak u výsledkových dohod je narušení hospodářské soutěže (jak již jejich samotný název napovídá) jejich výsledkem a negativní dopad na hospodářskou soutěž je nutné prokázat. Toto rozlišení ovšem nezávisí na subjektivním rozhodnutí stran takových dohod, ale jednak na jejím ekonomickém kontextu a také na judikatuře správních soudů a náhledu soutěžně-právní doktríny.70 Ve výše uvedeném

Soudní praxe a odborná veřejnost se přitom shoduje na tom, která zakázaná ujednání jsou považována za tzv. cílové dohody (zvýraznění doplněno): „V judikatuře se v rámci rozlišování „účelu“ dohody ustálila určitá typická ustanovení, která jsou považována za mající protisoutěžní účel [cíl]. U takových ustanovení není proto obecně třeba provádět složitou ekonomickou analýzu k prokázání jejich negativního dopadu na hospodářskou soutěž.

Krajský soud v Brně se v rozsudku ze dne 31. 5. 2006 ve věci BILLA, sp. zn. 31 Ca 41/2003 (dále též „rozsudek BILLA“) poměrně podrobně zabýval tzv. materiálním znakem zakázaných dohod ve smyslu § 3 ZOHS (narušení hospodářské soutěže) a konstatoval, že: „Lze tedy souhlasit s názorem, že dohoda, která by vykazovala formální znaky zakázané dohody, ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 ZOHS1/2, avšak bylo by vyloučeno, aby se jakkoli negativně projevila na daném relevantním trhu, nemůže být považována za dohodu zakázanou. Z ustanovení § 3 odst.

Co se týče konkrétních zakázaných dohod dle demonstrativního výčtu zvláštních skutkových podstat dle § 3 odst. 2 písm. a) až f) ZOHS, je vhodné výslovně uvést, že aby bylo možné konstatovat existenci některé ze zakázaných dohod dle § 3 odst. 2 ZOHS, musí taková dohoda naplňovat znaky generální klauzule zakázané dohody dle § 3 odst. 1 ZOHS.73 Tudíž se i na dohody dle § 3 odst. 2 ZOHS vztahuje výše uvedené. Např. v publikaci Zakázané dohody a zneužívání dominantního postavení v ČR je přímo k dohodám stanovující ceny pro další prodej, tzn. dohody typu RPM (z angl. „resale price maintenance“, dále též „RPM“) uvedeno: „Určení cen pro další prodej je tvrdým omezením, jehož dopad na hospodářskou soutěž je presumován. Jedná se totiž o omezení, jehož cílem je narušení hospodářské soutěže a soutěžní orgány nejsou povinny prokazovat účinky takových omezení na hospodářskou soutěž.

Zakázanými cenovými dohodami jsou přitom i takové dohody, jejichž účelem je vyloučit konkurenci mezi jednotlivými soutěžiteli tak, že pro stejné zboží jsou určeny konkrétní minimální ceny pro další prodej. Tyto dohody pak sice soutěž na relevantním trhu nevylučují, avšak působí diskriminačně vůči konečným spotřebitelům, kteří jsou takto omezeni na straně nabídky minimální ujednanou cenou. NSS v rozsudku ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 2 A 19/2002 k tomuto konstatoval: „Z hlediska kvalifikace dohody o minimální ceně je pak irelevantní, zda soutěžitel fakticky realizuje své výrobky za cenu nižší než minimální či zdá má spotřebitel možnost koupit zboží za nižší cenu u jiného soutěžitele, jenž se na zakázané dohodě nepodílí.

I z těchto důvodů jsou dohody o minimálních cenách všeobecně vnímány jako tzv. tvrdá omezení,75 u kterých je vyloučeno využití například pravidla de minimis (k tomuto blíže viz dále), jakož i blokových výjimek. Dohody spadající pod tzv. tvrdá omezení jsou totiž ze své podstaty považovány za narušující hospodářskou soutěž, a tudíž per se nezákonné.76

Na základě výše uvedeného je také možné konstatovat, že dohody typu RPM jsou všeobecně považovány za cílové dohody. Charakter dohod RPM byl mimo jiné Úřadem popsán i v Informačním listu Úřadu č. 2/2009. 77

Co se týče praktického fungování praktiky RPM, tato je specifická tím, že dodavatel má