ÚOHS R0014/2024/DI – Omezení provozování dráhy

Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále též „UPDI“ nebo „prvostupňový orgán“) vydal dne 7. 12. 2023 rozhodnutí sp. zn. ŘVP001/23, č. j. UPDI-4238/23/PP2 (dále též „napadené rozhodnutí“).

Ve výroku I. napadeného rozhodnutí UPDI uložil společnosti České dráhy, a.s., se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Nové Město, 110 00 Praha 1, IČO 70994226 (dále též „provozovatelka“) povinnost uzavřít se společností RegioJet a.s., se sídlem náměstí Svobody

Výrokem II. napadeného rozhodnutí vyloučil UPDI odkladný účinek rozkladu proti výroku

Ve výroku III. napadeného rozhodnutí stanovil UPDI provozovatelce povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč.

Výrokem IV. a V. napadeného rozhodnutí nepřiznal UPDI náhradu nákladů řízení ani jednomu z účastníků řízení.

Napadené rozhodnutí bylo dne 29. 12. 2023 doručeno do datových schránek účastníků řízení.

Provozovatelka je toho názoru, že napadené rozhodnutí je nezákonné, jakož i správní řízení, které mu předcházelo. Pro toto své tvrzení uplatňuje provozovatelka námitky, které jsou níže stručně shrnuty.

1

I pokud by NIS zařízením služeb byly, provozovatelka je přesvědčena, že UPDI jí neměl v napadeném rozhodnutí stanovit povinnost uzavřít smlouvu k těmto NIS s navrhovatelkou, neboť navrhovatelka nepodala řádně žádost k uzavření smluv k NIS na dobu platnosti JŘ

UPDI dle provozovatelky pochybil také v tom, že před vydáním napadeného rozhodnutí nevyčkal, zda o přístup k předmětným NIS nepožádá i jiný dopravce. Současně UPDI nevzal v potaz, že provozovatelka si užití těchto NIS sama stále nárokuje a měla v plánu proto odkázat navrhovatelku na Správu železnic, státní organizace, se sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00 Praha

UPDI v napadeném rozhodnutí dle provozovatelky rovněž nijak nezohlednil skutečnost, že ve stanici Bílovice nad Svitavou dle jízdního řádu na rok 2023/2024 pravidelné spoje navrhovatelky nezastavují, a tedy v tomto smyslu nemá navrhovatelka přístup k propojující infrastruktuře, tedy zejména nástupištím ve smyslu bodu 6 odst. 1 přílohy vyhlášky

Na základě výše uvedeného provozovatelka dovodila, že UPDI napadeným rozhodnutím nedůvodně zvýhodnil jednoho soutěžitele (navrhovatelku) vůči jiným soutěžitelům.

UPDI dle provozovatelky rovněž pochybil, když výrokem II. napadeného rozhodnutí odejmul odkladný účinek rozkladu proti výroku I. napadeného rozhodnutí. Smlouva ve smyslu § 23d odst. 4 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZoD“) totiž není dle provozovatelky veřejnoprávní smlouvou dle části V. správního řádu a neexistuje zde tedy veřejný zájem na jejím uzavření.

Na základě výše uvedených důvodů provozovatelka předsedovi Úřadu navrhuje, aby výroky I.,

V souvislosti s výrokem II. napadeného rozhodnutí provozovatelka navrhuje, aby předseda

V prvé řadě je zde vhodné uvést, že Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře byl s účinností ode dne 1. 1. 2024 zrušen dle čl. X odst. 1 zákona č. 464/2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře. Dle čl. X odst. 2 téhož zákona přešla působnost Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. V ust. čl. X odst. 10 části věty za středníkem téhož zákona

Prvostupňový orgán neshledal v této věci důvody pro postup dle § 87 správního řádu, a proto v souladu s § 88 odst. 1 téhož zákona předal spis spolu se svým stanoviskem orgánu rozhodujícímu o rozkladu, tedy předsedovi Úřadu.

Podle § 89 odst. 2 správního řádu jsem přezkoumal v celém rozsahu soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy, jakož i správnost napadeného rozhodnutí.

Ve vztahu k probíhajícímu správnímu řízení je třeba nejprve upřesnit, které právní normy, resp. jejich znění, se na věc aplikují v rovině procesněprávní a hmotněprávní.

Na tomto místě se tak budu stručně věnovat ex lege přezkumu zákonnosti správné aplikace právních norem prvostupňovým orgánem, ačkoli žádný z účastníků řízení nevznáší proti aplikaci právních norem žádnou námitku. V tomto směru rovněž odkazuji na napadené rozhodnutí, s jehož závěry týkající se aplikace právních norem se plně ztotožňuji.2

Právní úprava vztahující se k posouzení otázky provozování zařízení služeb je rozdělena do několika právních předpisů, konkrétně do správního řádu, kde je obsažena obecná procesněprávní regulace řízení o žádosti, a do ZoD a prováděcího nařízení 2017/2077, které zahrnují speciální hmotněprávní i procesněprávní normy.

Správní řízení bylo zahájeno dne 4. 10. 2023 a napadené rozhodnutí bylo následně vydáno dne

K datu zahájení správního řízení bylo v účinnosti aktuální znění správního řádu, tj. ve znění zákona č. 403/2020 Sb., správní řád nebyl od vydání napadeného rozhodnutí novelizován, i v rámci řízení o rozkladu je proto procesně postupováno podle shodného předpisu. Rovněž prováděcí nařízení 2017/2177 nedoznalo v době od zahájení správního řízení žádných změn, v řízení o rozkladu se tak postupuje podle shodného znění prováděcího nařízení 2017/2077 jako v prvostupňovém řízení.

ZoD byl od zahájení správního řízení čtyřikrát novelizován, a to zákony č. 303/2023 Sb., č. 277/2019 Sb., č. 284/2021 Sb. a č. 464/2023 Sb. V tomto ohledu je nejdůležitější přechodné ustanovení obsažené v čl. XXIII odst. 1 zákona č. 284/2021 Sb., které stanoví, že „řízení a jiné postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí a práva a povinnosti s nimi související se posoudí podle právních předpisů účinných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“, když tato novela nabyla účinnosti k datu 1. 1. 2024. Pro nedokončená správní řízení určuje citované přechodné ustanovení rozhodné znění jak procesních, tak hmotněprávních předpisů. Z toho důvodu je nutné v rámci druhostupňového řízení postupovat v případě

Před vypořádáním rozkladových námitek považuji za vhodné pro souvislost alespoň stručně shrnout skutečnosti významné pro toto správní řízení.

Nyní posuzovaná věc velmi úzce souvisí se správním řízením vedeným pod sp. zn. ŘVP001/20.

V návaznosti na výsledek uvedeného správního řízení začala mezi navrhovatelkou a provozovatelkou probíhat smluvní jednání. V průběhu vyjednávání o obsahu Smlouvy o užívání vybraných mechanických nosičů informací v železničních stanicích Brno-Židenice a Bílovice nad Svitavou na období platnosti jízdního řádu 2022/2023 (dále též „Smlouva“) zaslala navrhovatelka provozovatelce dokument s názvem Souhlas s návrhem Smlouvy ze dne

Ze strany provozovatelky ovšem došlo pouze k uzavření Smlouvy, tedy k uzavření smlouvy o zpřístupnění NIS v předmětných železničních stanicích na období platnosti jízdního řádu

Navrhovatelka se proto obrátila na UPDI s žádostí o postup ve smyslu § 23d odst. 4 ZoD, aby provozovatelce uložil povinnost uzavřít s navrhovatelkou smlouvu o zpřístupnění NIS v totožných železničních stanicích i na dobu platnosti JŘ 2023/2024. Na základě této žádosti

V rámci ex offo přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí musím ještě před vypořádáním jednotlivých rozkladových námitek přistoupit ke korekci závěrů UPDI týkající se povahy předmětného správního řízení, a to konkrétně toho, že v této věci se jedná o tzv. sporné řízení ve smyslu § 141 správního řádu.

Vedení sporného řízení je dle § 141 odst. 1 správního řádu svěřeno do pravomoci správních orgánů pouze v omezené množině případů: pokud se jedná o spory vyplývající z veřejnoprávních smluv (dle části V. správního řádu) či o spory, u kterých tak stanoví zvláštní zákon, přičemž se může jednat o spory z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů.

Správní řízení ve smyslu § 23d odst. 4 ZoD ovšem není ani sporem z veřejnoprávní smlouvy a ani ZoD jako zvláštní zákon ve vztahu ke správnímu řádu nikde neuvádí, že toto řízení by se mělo řídit pravidly ve smyslu § 141 správního řádu. Vedení sporného řízení o občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztazích je svěřeno správním orgánům spíše výjimečně, a to například z důvodu vysokých nároků na odborné znalosti osob, které by o věci mohly a měly rozhodovat, přičemž se tak děje explicitním vymezením ve zvláštním zákoně, jak ostatně uvádí i odborná literatura: „Jedině zvláštní zákon může svěřit správním orgánům pravomoc rozhodovat soukromoprávní spory a není rozhodné, zda nadto formálně prohlásí předmět rozhodování za soukromoprávní spor či se přímo odkáže na řešení takového sporu ve sporném řízení podle § 141 (materiální pojetí).“4 Například v § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů je výslovně uvedeno: „Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.“ a rovněž v odst. 7 téhož ustanovení: „V rámci oznámení o zahájení řízení o sporu podle odstavce 1 zahajovaného na návrh spotřebitele Úřad informuje strany sporu vhodným způsobem o právu na právní pomoc a o tom, že nemají povinnost právního zastoupení.“

Naopak o řízení ve smyslu § 23d odst. 4 ZoD je uvedeno pouze toto: „Úřad na žádost toho, komu provozovatel zařízení služeb poskytnutí těchto služeb zcela nebo zčásti odepřel v rozporu s tímto zákonem, uloží provozovateli zařízení služeb uzavřít s žadatelem smlouvu umožňující tyto služby poskytnout alespoň v omezeném rozsahu nebo v jiném než požadovaném čase.

UPDI na str. 2 napadeného rozhodnutí vysvětlil kvalifikaci toto správního řízení jako tzv. sporného takto: „Dne 1. 9. 2023 podala navrhovatelka u Úřadu žádost podle § 23d odst. 4 zákona o dráhách, aby uložil odpůrkyni povinnost uzavřít s navrhovatelkou smlouvu na JŘ

Uvedené závěry jsou důvodem pro změnu označení účastníků tohoto řízení na „navrhovatelka“ a „provozovatelka“ a nikoliv „navrhovatelka“ a „odpůrkyně“, jak tomu bylo v tomto řízení doposud, neboť zde již není důvod využívat terminologii vyplývající z § 141 odst. 3 správního řádu.

Současně je třeba uvést, že ačkoliv jde o vadu řízení, nemělo konstatování o sporné povaze tohoto správního řízení na jeho výsledek praktický vliv. V průběhu správního řízení totiž byla jak navrhovatelka a provozovatelka, ale i UPDI procesně aktivní a došlo k řádnému a dostatečnému dokazování ve věci, kdy byl zjištěn stav věci, o němž neexistují důvodné pochybnosti. Kvalifikace tohoto řízení jako sporného či naopak „nesporného“ rovněž neměla vliv na jeho právní posouzení, neboť UPDI na věc aplikoval právní předpisy, které by byly aplikovány jak v případě řízení sporného, tak v řízení o žádosti. Tato vada řízení tak není důvodem, proč bylo napadené rozhodnutí ve výroku I. zrušeno a věc vrácena Úřadu k novému projednání.

Výše uvedené závěry jsou ovšem důvodem pro zrušení výroku III. až V. napadeného rozhodnutí, neboť pouze ve sporném řízení přiznává správní orgán účastníkovi řízení, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění svého práva proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (srov. § 141 odst. 11 správního řádu).

Provozovatelka má předně za to, že NIS není možné považovat za provozní součást železniční stanice ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky 76/2017 nebo jakoukoliv jinou provozní součást či kategorii zařízení služeb dle § 2 odst. 9 ZoD.

Předmětnou otázkou, tedy zda NIS mají povahu zařízení služeb či jejich součástí, se UPDI zabýval v napadeném rozhodnutí na stranách 4 až 6, kde vyložil obsah souvisejících unijních předpisů, a to zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU ze dne

Subsumpce NIS pod pojem „zařízení služeb“ (přesněji řečeno provozní součást zařízení služeb) vyplývá primárně z § 2 odst. 9 ZoD, kdy dané ustanovení reflektuje unijní právní předpisy, konkrétně článek 3 odst. 11 a článek 13 směrnice 2012/34 a rovněž přílohu II., body 2 až 4 této směrnice. Zařízením služeb se dle § 2 ZoD rozumí „železniční stanice, zastávka, odstavné koleje, čerpací stanice a jiná technická zařízení, která jsou jejich provozovatelem zvláště určena k poskytování služeb bezprostředně souvisejících s provozováním drážní dopravy na dráze celostátní nebo regionální anebo na veřejně přístupné vlečce.“ Zařízením služeb jsou tedy železniční stanice a jejich provozní součásti.

Provozní součásti železniční stanice dle § 2 odst. 9 ZoD upravuje § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky

Ve vztahu k výkladu pojmu „informační systém pro cestující“ je nutné vyjít z toho, že zákonodárce explicitně nevymezuje jeho podobu, ani neurčuje, na jaké bázi funguje. Důraz je naopak v případě § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky 76/2017 kladen na to, čeho se informační systém týká, respektive které informace a skutečnosti jsou cestujícím předávány. Samotná vyhláška 76/2017 se tak primárně nezabývá způsobem přenosu informací či neurčuje závazně povahu zařízení, kterým jsou předmětné skutečnosti oznamovány.

S tím, jak široce je třeba chápat pojem „informační systém pro cestující“, souvisí také § 73 odst. 4 vyhlášky č. 173/1995 Sb., kterou se vydává dopravní řád drah (dále též „vyhláška 173“).

Klíčovým aspektem tak zůstává právě věcný okruh informací předávaných cestujícím pomocí informačního systému, jehož podoba není a nemůže být striktně vymezena. Nástěnky a jiná fyzická zařízení umístěná v železničních stanicích, která slouží k předávání informací cestujícím

UPDI v napadeném rozhodnutí (str. 4 – 5) a rozhodnutí ŘVP001/20 (str. 9 – 10) užil obdobných východisek a konkrétně uvedl například následující (zvýraznění doplněno předsedou Úřadu): „Úřad věc posuzoval podle aktuální definice zařízení služeb podle § 2 odst. 9 zákona o dráhách, podle které jsou zařízením služeb železniční stanice, zastávka, odstavné koleje, čerpací stanice a jiná technická zařízení, která jsou jejich provozovatelem zvláště určena k poskytování služeb bezprostředně souvisejících s provozováním drážní dopravy na dráze celostátní nebo regionální anebo na veřejně přístupné vlečce. V § 3 odst. 1 vyhlášky č. 76/2017

Obecně s těmito závěry UPDI souhlasím a konstatuji, že NIS je možné považovat za provozní součásti zařízení služeb, z čehož vyplývají pro provozovatelku i v nyní posuzovaném případě příslušná práva a povinnosti dle ZoD a unijních předpisů.

S ohledem na shora uvedené znovu zdůrazňuji, že se neztotožňuji s názorem provozovatelky, že provozní součástí zařízení služeb sloužící pro zveřejňování informací pro cestující mohou být pouze elektronické informační systémy. Nejen, že tento závěr nevyplývá z žádného platného právního předpisu, ale rovněž odporuje zmíněnému rozsudku Latvijas, ve kterém je stanovena povinnost posuzovat, zda jde o zařízení služeb na základě objektivního hlediska, tedy zda určitá věc vůbec může jako zařízení služeb sloužit, bez ohledu na skutečnost jakým způsobem ji provozovatel aktuálně využívá. Tento přístup převzala i tuzemská správní judikatura.5 NIS jako součást železničních stanic mohou být využívány k informování cestujících ve smyslu § 3 vyhlášky 76/2017, proto jde o zařízení služeb.

O tom, že tento závěr je správný, navíc svědčí i skutečnost, že sama provozovatelka předmětné

Pokud tedy sama provozovatelka může NIS za účelem zveřejňování informací pro cestující využívat, je dle cílů a ustanovení směrnice 2012/34 namístě, aby i jiným dopravcům byly na základě nediskriminačních pravidel zpřístupněny.

Považuji za vhodné k tomuto doplnit, že nejsem přesvědčen o tom, že z předmětného ustanovení vyhlášky 76/2017 vyplývá, že by NIS nemohly být využívány i například pro zveřejnění obchodních podmínek jednotlivých dopravců či reklam na jejich služby. Nicméně musí být splněn předpoklad, že se tyto informace týkají železniční dopravy (musí jít o dopravní informace ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky 76/2017) a jejich rozsah odpovídá kapacitě

Z výše uvedeného vyplývá, že námitka provozovatelky v tom smyslu, že NIS nejsou provozní součástí železniční stanice, a tedy ani provozní součástí zařízení služeb, je nedůvodná. UPDI správně posoudil podstatu věci.

Další námitky provozovatelky pak směřují k postupu navrhovatelky. Provozovatelka je přesvědčena, že UPDI jí neměl v napadeném rozhodnutí stanovit povinnost smlouvu k těmto

Provozovatelka je přesvědčena, že dostatečně určitou výzvou ke zpřístupnění NIS (k uzavření smlouvy) je až dopis navrhovatelky ze dne 20. 11. 2023.

S uvedenou rozkladovou námitkou nelze souhlasit, neboť navrhovatelka ve své výzvě k poskytnutí služby uvedla: „Dále společnost RegioJet v y z ý v á společnost ČD k poskytnutí služby ve smyslu § 23d odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, v podobě zpřístupnění NIS na vlakovém nádraží Bílovice nad Svitavou a na vlakovém nádraží Brno – Židenice, po dobu platnosti jízdního řádu 2023/2024, a to ve stejném rozsahu, jak je stanoveno v předmětné smlouvě, ke které vyjadřuje společnost

Z přípisu provozovatelky ze dne 18. 8. 2023 navíc jasně vyplývá, že důvodem pro odmítnutí uzavření smlouvy k předmětným NIS na dobu platnosti JŘ 2023/2024 nebyla „nejasnost“ výzvy navrhovatelky, ale stále trvající přesvědčení provozovatelky, že NIS nejsou provozními součástmi zařízení služeb, a tedy že není povinna je navrhovatelce či jiným dopravcům zpřístupnit. Provozovatelka totiž v tomto svém přípisu uvedla: „Jednak nelze vyloučit, že soud rozhodnutí UPDI zruší, ale i kdyby tak soud neučinil, RJ si v této věci může konkurovat s jinými dopravci, samotné ČD nevyjímaje. Jsme proto nuceni upozornit, že naposledy citované tvrzení

I pokud mohla mít provozovatelka pochybnosti o tom, zda se jedná o žádost o zpřístupnění zařízení služeb ve smyslu ZoD či prováděcího nařízení 2017/2177, měla požádat navrhovatelku o doplnění chybějících informací ve smyslu čl. 8 odst. 3 prováděcího nařízení 2017/21777, což se ovšem v posuzované věci nestalo.

Z čl. 8 odst. 3 prováděcího nařízení 2017/2177 je patrné, že žádost o zpřístupnění zařízení služeb musí být dostatečně určitá natolik, aby byl provozovatel zařízení služeb schopen o jeho zpřístupnění rozhodnout. Provozovatel zařízení služeb ovšem nerozhoduje o takové žádosti pouze na základě údajů vyplývajících z žádosti, ale vychází především z jím vypracovaného popisu zařízení služeb ve smyslu čl. 4 prováděcího nařízení 2017/2177 a „klíče“ pro rozdělování kapacity zařízení služeb ve smyslu 11 tohoto prováděcího nařízení. Pro úplnost k tomuto ovšem vnímám za důležité doplnit, že nepovažuji za nutné ani vhodné klást na jednotlivé dopravce stejné nároky na formulaci a specifikaci jejich žádostí či výzev ke zpřístupnění zařízení služeb a jejich součástí, jak k tomu došlo v posuzované věci a ve věci, která byla řešena ve správním řízení sp. zn. ŘVP001/20. Žádný právní předpis totiž výslovně nestanoví, že taková žádost/výzva musí obsahovat konkrétní informace a požadavky na každé jednotlivé zařízení služeb či jeho součásti a současně není explicitně vymezena ani formální stránka takové žádosti, která se musí posuzovat dle svého obsahu.

Lze proto závěrem konstatovat, že výzva k poskytnutí služby obsahovala dostatečně určité informace k tomu, aby provozovatelka byla schopna určit konkrétní NIS, o jejichž zpřístupnění bylo požádáno. Tuto rozkladovou námitku je tedy možné považovat za nedůvodnou.

UPDI dle provozovatelky pochybil, když před vydáním napadeného rozhodnutí nevyčkal, zda o přístup k předmětným NIS nepožádá i jiný dopravce. Současně UPDI nevzal v potaz, že provozovatelka si užití těchto NIS sama stále nárokuje a měla v plánu proto odkázat navrhovatelku na Správu železnic, která provozuje srovnatelné mechanické nosiče, které mohou být přijatelnou alternativou ve smyslu čl. 12 prováděcího nařízení 2017/2177.

UPDI tedy v rozporu s čl. 14 prováděcího nařízení 2017/2177 nevyčkal konce koordinačního řízení ve smyslu čl. 10 tohoto prováděcího nařízení, ani konce analýzy přijatelné alternativy ve smyslu čl. 12 téhož prováděcího nařízení a ani formálního odmítnutí výzvy k poskytnutí služby ve smyslu čl. 13 odst. 1 tohoto prováděcího nařízení.

UPDI ve svém rozhodnutí dle provozovatelky rovněž nijak nezohlednil skutečnost, že ve stanici

Je pravdou, že provozovatelka sama předmětné NIS užívá pro zveřejňování svých dopravních informací, a to na základě Smlouvy s SŽ, která upravuje omezení vlastnického práva Správy

V čl. 3 odst. 12 směrnice 2012/34 je totiž uvedeno: „provozovatelem zařízení služeb je jakýkoliv veřejný nebo soukromý subjekt odpovědný za řízení jednoho nebo více zařízení služeb nebo za poskytování jedné nebo více služeb železničním podnikům uvedených v příloze II bodech 2 až

Provozovatel zařízení služeb je pak povinen vytvořit popis zařízení služeb a tento zveřejnit (viz čl. 4 a 5 prováděcího nařízení 2017/2177) a rozdělovat jejich kapacity na základě nediskriminačních pravidel těm dopravcům, kteří o jejich zpřístupnění požádají (srov. § 23d odst. 1 ZoD). Skutečnost, že navrhovatelka může požádat Správu železnic o zpřístupnění jí provozovaných NIS, nic nemění na povinnostech vyplývajících pro provozovatelku z obecně závazných právních předpisů.

Postup podle čl. 12 prováděcího nařízení 2017/2177, tedy snaha o nalezení přijatelné alternativy k zařízení služeb, které nemůže jeho provozovatel žadateli zpřístupnit, je v obecném slova smyslu možný. V tomto posuzovaném případě k němu ovšem nedošlo, neboť nebyla dána překážka zpřístupnění požadovaného NIS. V posuzovaném případě je provozovatelka ve specifickém postavení. Je zároveň dopravcem, ale i provozovatelem NIS.

Navíc jsem přesvědčen o tom, že aby mohl provozovatel zařízení služeb odmítnout jejich zpřístupnění dopravcům, musí k takovému odmítnutí existovat objektivní důvody. Tímto důvodem je dle provozovatelky skutečnost, že NIS sama využívá způsobem souladným s obecně závaznými předpisy, a tedy jejich kapacita je naplněna. Provozovatelka jako provozovatel zařízení služeb a současně jako dopravce může mít jistě zájem využívat NIS samostatně, ale mám za to, že pouze na základě této skutečnosti nemohou být žádosti o jejich zpřístupnění od jiných dopravců odmítány. Takový postup by byl nepochybně v rozporu s cíli předpisů regulujícími železniční dopravu (viz výše). Pro takové situace by měla být stanovena jasná kritéria pro přidělování jejich kapacity v rámci kolize několika žádosti (srov. koordinační postup a kritéria přednosti dle čl. 10 a čl. 11 prováděcího nařízení 2017/2177), a teprve pokud by nebylo možné na základě těchto pravidel dopravci vyhovět, může mezi dotčenými subjekty dojít k jednání o alternativním řešení dané situace. Nepovažuji tedy za akceptovatelné, aby provozovatelka pouze odkázala jiné dopravce na Správu železnic a tím se zprostila splnění svých povinností.

Pro úplnost dodávám, že investování finančních prostředků ze strany provozovatelky do NIS nemá vliv na její práva a povinnosti související s touto součástí zařízení služeb. Tato skutečnost svědčí právě o tom, že provozovatelka je provozovatelem NIS jako provozní součásti zařízení služeb. Současně má provozovatelka právo na odpovídající finanční odměnu za zpřístupnění zařízení služeb (srov. § 23d odst. 1 ZoD) a tedy mohlo by v některých případech pro ni být i výhodné zpřístupnit NIS i dalším dopravcům a z finančních prostředků získaných za jejich zpřístupnění financovat jejich údržbu apod.

Obdobně nelze souhlasit i s tvrzením provozovatelky o pochybení UPDI, když nevyčkal, zda o přístup k NIS nepožádá i jiný dopravce a nevyčkal konce koordinačního řízení ve smyslu čl.

Z § 23d odst. 3 ZoD plyne požadavek na to, aby byl přístup k zařízení služeb poskytnut dopravci „bez zbytečného odkladu a v čase odpovídajícím jejich povaze a cíli“. Zde bylo přitom cílem navrhovatelky uzavřít s provozovatelkou smlouvu o poskytnutí přístupu k NIS na dobu platnosti JŘ 2023/2024 a tedy bylo žádoucí rozhodnout o věci před počátkem jeho platnosti, i Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře zrušen, jeho agenda přešla pod Úřad, když zmíněná základní východiska pro potřebu dohledu zůstávají neměnná; jen danou agendu vykonává jiný správní orgán.

Co se týče tvrzení provozovatelky v tom smyslu, že UPDI měl vyčkat, dokud nebude žádost navrhovatelky oficiálně odmítnuta ve smyslu čl. 13 odst. 1 nařízení 2017/2177, ani zde nelze spatřovat pochybení UPDI, neboť jak bylo vysvětleno výše, Úřad není povinen čekat, zda a jestli vůbec dojde mezi provozovatelem zařízení služeb a dopravcem k uzavření smlouvy o jeho užívání či dojde k přijetí alternativního řešení či zda se tyto dvě strany společně domluví na jiném dalším postupu. V již zahájeném správním řízení je správní orgán povinen konat bez průtahů kroky směřující k rozhodnutí merita věci.

Není rozhodné ani to, že dopravce, který žádá o zpřístupnění konkrétní NIS, v této konkrétní železniční stanici nezastavuje. Zpřístupnění zařízení služeb či jeho součásti není podmíněno právě tím, aby dopravce na konkrétních vlakových trasách provozoval svou činnost. Současně je ovšem třeba uvést, že provozovatel zařízení služeb může ve svém postupu pro rozdělování kapacity služeb nastavit objektivní a nediskriminační pravidla, podle kterých bude kapacitu NIS rozdělovat. Lze si například představit, že dopravci, jejichž vlakové spoje v jednotlivých železničních stanicích zastavují, budou mít přidělenou větší plochu (kapacitu) NIS než dopravci, jejichž vlakové spoje v železničních stanicích nezastavují, případně že bude tato skutečnost zohledněna jiným vhodným způsobem. Takový postup by byl plně v souladu s čl. 11 prováděcího nařízení 2017/2177, který umožňuje provozovateli zařízení služeb stanovit kritéria přednosti pro přidělování kapacity v případě kolidujících žádostí o přístup k zařízením služeb.

Zde také připomínám, co k totožné námitce provozovatelky uvedl předseda UPDI na str. 6 v rozhodnutí předsedy ŘVP001/20, neboť se s uvedenými závěry ztotožňuji: „Rozkladový orgán připouští, že slovo bezprostředně je třeba vyložit. Podle názoru rozkladového orgánu, jak vyplývá z argumentace navrhovatelky, žst. Bílovice nad Svitavou užívají i cestující, kteří následně přestupují do vlaků např. dálkové dopravy. Informace uvedené v NIS pro ně může být potřebná. Rozkladový orgán souhlasí s názorem navrhovatelky, že § 23d odst. 1 zákona o dráhách neopravňuje provozovatele zařízení služeb posuzovat, zda je dopravce legitimován takové služby požadovat, naopak požaduje poskytování těchto služeb nediskriminačním způsobem.

Na základě výše uvedeného musím tedy konstatovat, že námitky provozovatelky týkající se postupu UPDI jsou nedůvodné.

Celkově tak přezkum výroku I. napadeného rozhodnutí uzavírám s tím, že prvostupňový orgán došel ve výroku I. napadeného rozhodnutí k závěrům, které jsou zákonné i věcně správné.

Provozovatelka rovněž v části III. svého rozkladu podala návrh na zahájení zkráceného přezkumného řízení, a to ve vztahu k výroku II. napadeného rozhodnutí. Tento výrok napadeného rozhodnutí totiž odňal rozkladu odkladný účinek, když proti takovému výroku není možné dle § 85 odst. 4 věty in fine správního řádu podat odvolání (rozklad).

O tom, zda jsem shledal důvody k zahájení přezkumného řízení, bude provozovatelka spravena samostatným přípisem, a to v souladu s § 94 odst. 1 věta in fine správního řádu.

Na základě výše uvedených skutečností shrnuji, že UPDI v napadením rozhodnutí dospěl ke správnému východisku, že NIS jsou provozní součástí zařízení služeb ve smyslu příslušných obecně závazných právních předpisů, a tedy s jejich provozováním se pojí pro provozovatelku řada povinností, zejména zajistit k nim nediskriminační přístup dopravcům. Námitka provozovatelky v tomto ohledu tedy není důvodná.

Výše jsem také podrobně vyložil, proč nepovažuji za důvodnou ani námitku provozovatelky týkající se obsahu výzvy k poskytnutí služby, neboť jsem stejně jako UPDI dospěl k závěru, že tato výzva obsahovala dostatečně určité informace k tomu, aby provozovatelka byla schopna určit konkrétní NIS, o jejichž zpřístupnění navrhovatelka požádala.

Taktéž jsem výše vysvětlil, z jakého důvodu považuji za nedůvodné námitky provozovatelky týkající se postupu UPDI ve smyslu prováděcího nařízení 2017/2177.

Výrok I. napadeného rozhodnutí jsem tedy jako zákonný a věcně správný potvrdil a podaný rozklad v tomto rozsahu zamítl.

Dále jsem v tomto rozhodnutí musel ex offo zkorigovat názor prvostupňového orgánu, že správní řízení ve smyslu § 23d odst. 4 ZoD je řízením sporným. Dané řízení však je řízením o uložení povinnosti zahajované na žádost. Uvedená vada se promítla do výroku III. až V. napadeného rozhodnutí ohledně nákladů řízení, které tak pro nezákonnost musím zrušit.

Jelikož jsem tímto rozhodnutím výrok I. napadeného rozhodnutí potvrdil a rozklad zamítnul a výroky III. až V. napadeného rozhodnutí zrušil (neboť ustanovení § 141 odst. 11 správního řádu zde nelze aplikovat), konstatuji, že předmět tohoto správního řízení byl vyčerpán.