ÚOHS R0082/2022/HS – Protisoutěžní jednání

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „Úřad“ nebo „prvostupňový orgán“) vydal dne 6. 6. 2022 rozhodnutí sp. zn. ÚOHS-S0022/2020/KD, č. j. ÚOHS-18622/2022/853 (dále též „napadené rozhodnutí“).

Ve výroku I. napadeného rozhodnutí Úřad shledal, že se účastník řízení - Asociace jazykových škol, z. s., se sídlem Thámova 681/32, Karlín, 186 00 Praha 8, IČO 04072600 (dále též „AJŠ“ nebo „účastník řízení“) dopustil přestupku dle § 22a odst. 1 písm. b) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění zákona č. 262/2017 Sb. (dále též „ZOHS“) spočívající v porušení § 3 odst. 1

Výrokem II. napadeného rozhodnutí uložil Úřad ve smyslu § 7 odst. 1 ZOHS účastníku řízení zákaz plnění zakázaného a neplatného rozhodnutí sdružení soutěžitelů popsaného ve výroku

Výrokem III. napadeného rozhodnutí uložil Úřad dle § 22a odst. 3 ZOHS účastníku řízení pokutu ve výši 9 120 000 Kč.

Výrokem IV. napadeného rozhodnutí Úřad stanovil, že ve smyslu § 22a odst. 3 ZOHS ručí za zaplacení pokuty uložené účastníku řízení ve výroku III. napadeného rozhodnutí každý člen

Výrokem V. napadeného rozhodnutí bylo Úřadem v souladu s § 20 odst. 4 ZOHS účastníku řízení uloženo opatření k nápravě, a to informovat prokazatelně ve lhůtě 30 dnů po nabytí právní moci napadeného rozhodnutí vhodným a účinným způsobem všechny členy AJŠ o napadeném rozhodnutí a o splnění tohoto opatření ve stanovené lhůtě informovat Úřad.

Výrokem VI. napadeného rozhodnutí bylo účastníku řízení uloženo uhradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 3 500 Kč.

Účastník řízení podal proti celému napadenému rozhodnutí včasný rozklad, v rámci kterého uplatnil dále uvedené námitky. Obecně k důvodům podání rozkladu namítá především nesprávnost napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že Úřad dospěl k nesprávným

Účastník řízení předně nesouhlasí se závěrem Úřadu, že se dopustil přestupku ve formě rozhodnutí sdružení s cílem narušit hospodářskou soutěž v oblasti jazykového vzdělávání tím, že stanovil minimální cenu za jednu hodinu výuky cizích jazyků určenou pro výběrová řízení na poskytování služeb jazykového vzdělávání, tuto cenu uveřejňoval a uplatňoval vůči svým členům.

Tento závěr dle účastníka řízení neodpovídá skutečnosti ani provedeným důkazům, neboť

Účastník řízení dále konstatuje, že jako jedna z obsahových náležitostí byla uvedena mimořádně nízká nabídková cena (dále též „MNNC“). Účastník řízení zdůrazňuje, že

Metodické pokyny jsou tak podle účastníka řízení svým obsahem návodem pro zadavatele, jak by mohly vypadat zadávací podmínky zadávacího řízení v oblasti jazykového vzdělávání. Právě z existence Metodických pokynů však Úřad dovozuje, že ze strany AJŠ došlo k určení minimální ceny za jednu hodinu jazykového vzdělávání, aniž by byl zohledněn účel, pro který byly

Skutkový závěr, že Metodické pokyny jsou určením minimální ceny za jednu hodinu výuky cizích jazyků pro výběrová řízení, je dle účastníka řízení nesprávný.

Ve vztahu k závěru Úřadu o vynucování stanovené ceny u členů AJŠ, má účastník řízení za to, že Úřad zaměňuje dva zcela odlišné instituty soutěžního práva, a to je určování cen (a jejich

Nabízení zboží a služeb za ceny, které jsou nižší než náklady na jejich poskytnutí (tj. podnákladové ceny), totiž podle účastníka řízení naplňuje znaky generální klauzule skutkové podstaty nekalé soutěže podle § 2976 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „OZ“). Nabízení podnákladových cen ve veřejných zakázkách je dle účastníka řízení způsobilé vytlačit z tohoto trhu ostatní soutěžitele nejen ve vztahu k dané veřejné zakázce, ale i do budoucna. Takové jednání poškozuje ostatní soutěžitele, ve svém důsledku i spotřebitele a zadavatele a ostatní soutěžitelé proto mají právo se takovému jednání bránit.

Podle účastníka řízení je rovněž zcela legitimní (a každý rozumný soutěžitel to dělá) sledovat cenovou politiku svých konkurentů, mimo jiné i s cílem bránit se nekalosoutěžním praktikám ostatních. Takovou obranu proti cenám jiných soutěžitelů formou výzvy k upuštění od takového jednání však nelze zaměňovat s vynucováním minimálních cen u členů sdružení soutěžitelů.

Úřad podle účastníka řízení z provedených důkazů vyvozuje nesprávné skutkové závěry, když posuzuje výzvy ke zdržení se nekalosoutěžního jednání a výzvy k dodržování závazků vyplývajících z členství v AJŠ jako vynucování určených minimálních cen. Nadto se Úřad úvahou o možné nekalosoutěžní povaze jednání některých členů AJŠ vůbec nezabýval, čímž nedostál své povinnosti zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch.

Ve vztahu k závěru Úřadu o prosazování minimální ceny u zadavatelů veřejných zakázek účastník řízení konstatuje, že tato činnost probíhala často v rámci předběžných tržních konzultací dle zákona o zadávání veřejných zakázek, tedy zcela legálně. Dále účastník řízení uvádí, že mu uniká souvislost mezi takovým jednáním, které považuje za legitimní a souladné s účelem, pro který byla AJŠ založena, a údajným rozhodnutím o určení cen. Jedná se proto o nesprávné závěry, které Úřad vyvozuje, neboť uvedené jednání nijak nezapadá do definice zakázané kartelové dohody, nenaplňuje její znaky ani nepotvrzuje její existenci.

Účastník řízení se dále neztotožňuje se závěrem Úřadu, že jeho jednání od počátku cílilo na narušení hospodářské soutěže a mělo skutečný dopad na hospodářskou soutěž. V tomto ohledu namítá, že jeho jednání nikdy nesměřovalo k omezení či vyloučení hospodářské soutěže jako takové, ani k ničemu takovému nevedlo, ani potenciálně vést nemohlo. Jeho jednání vždy cílilo pouze na to, aby soutěž na trhu jazykového vzdělávání byla kvalitní.

Úřad podle účastníka řízení nerozlišuje dvě samostatné větve práva hospodářské soutěže, a to větev veřejnoprávní vtělenou do ZOHS a větev soukromoprávní, představovanou pravidly proti nekalé soutěži.

Dohoda mezi soutěžiteli o tom, že nebudou své zboží či služby nabízet pod cenou nižší, než je cena zajišťující minimální rentabilitu, z pohledu možného narušení hospodářské soutěže nedává smysl, neboť ta ani potenciálně soutěž narušit nemůže. Naopak lze říci, že taková dohoda je ku prospěchu hospodářské soutěže a soutěž spíše podporuje.

Účastník řízení má dále za to, že vypracování vzorce pro indikaci MNNC v Metodických pokynech nemohlo narušit hospodářskou soutěž. V žádném případě tak nedošlo k vyloučení cenové soutěže mezi soutěžiteli poskytujícími služby jazykového vzdělávání. Cenová soutěž mezi jednotlivými členy AJŠ probíhala nadále, což lze doložit jednotlivými nabídkovými cenami pro veřejné zakázky. Pokud se jedná o uveřejnění Metodických pokynů na internetových stránkách AJŠ, toto zveřejnění nemělo na soutěžitele stojící vně AJŠ podle účastníka řízení vliv.

Účastník konečně trvá na tom, že jeho jednání nelze posuzovat jako jednání narušující hospodářskou soutěž, ale pouze jako jednání chránící kvalitu hospodářské soutěže ve smyslu § 2988 OZ. Úřad se podle účastníka řízení přitom měl zabývat tím, zda cena, odpovídající výši

Účastník řízení dále nesouhlasí se stanovením počátečního data přestupku. Úřad podle účastníka řízení na různých místech napadeného rozhodnutí konstatuje počátek přestupku různě. Ve výroku napadeného rozhodnut je uvedeno datum 21. 4. 2017, v bodě 68 napadeného rozhodnutí je uvedeno „nejpozději od druhé poloviny roku 2017“ a za rozhodnutí o stanovení minimální ceny Úřad současně považuje vypracování a prosazování Metodických pokynů, jejíž existenci však Úřad dokládá až k datu 30. 1. 2018, kdy byly Metodické pokyny zaslány MMR.

Účastník řízení uvádí, že k datu, které Úřad označuje jako počáteční datum přestupku, by měl

Počáteční datum 21. 4. 2017, které Úřad stanovil, se váže ke konání členské schůze účastníka řízení, na kterém byla vyloučena jazyková škola Agentura Parole s.r.o. (dále též „Agentura

Tvrzení Úřadu, že bylo prokázáno, že již v době vyloučení společnosti Agentury Parole byla minimální cena stanovena, tedy dle účastníka řízení není podloženo žádnými důkazy ani není uvedeno, v jaké výši minimální cena měla být údajně stanovena.

Úřad tak podle účastníka řízení neprokázal, že ke dni 21. 4. 2017 existovalo rozhodnutí sdružení o určení cen, jehož cílem nebo důsledkem by bylo narušení hospodářské soutěže, ani tyto ceny nebyly vůči členům sdružení vynucovány. Úřad tedy vyvodil nesprávný závěr o počátku přestupku a nedošlo k naplnění kumulativních znaků zakázané dohody uvedených v bodě 103 napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že počáteční datum je i ve výroku napadeného rozhodnutí a současně by mělo mít vliv na výpočet pokuty, je napadené rozhodnutí zatíženo vadou, která jej činí věcně nesprávným.

Účastník řízení dále nesouhlasí s uloženou pokutou.

Nejprve účastník řízení konstatuje, že byla pokuta uložena v rozporu s jeho legitimním očekáváním, když byla její sazba zdvojnásobena. V rámci procedury narovnání totiž Úřad účastníkovi řízení sdělil, že mu plánuje uložit pokutu ve výši 0,5 % úhrnu celkového obratu všech členů AJŠ za poslední ukončené účetní období a dále dojde ke snížení pokuty o 20 %.

Účastník řízení v tomto ohledu namítá, že Úřad své právní závěry o vytýkaném jednání oproti závěrům uvedeným při proceduře narovnání v žádném případě nepřehodnotil, nicméně přehodnotil výši uložené pokuty, a to zcela bezdůvodně, resp. podle účastníka řízení zřejmě jako trest za to, že účastník řízení v proceduře narovnání nepokračoval. Jednalo se tak podle účastníka řízení o přitěžující okolnost, kdy sazba pokuty byla zdvojnásobena v rozporu s legitimním očekáváním účastníka řízení ohledně výše uložené pokuty.

Účastník řízení dále nesouhlasí ani se způsobem výpočtu pokuty, neboť dle něj měly být v souladu s § 22a odst. 2 ZOHS zohledněny toliko obraty členů AJŠ dosažené při jazykovém vzdělávání. V tomto ohledu účastník řízení argumentuje, že pokud sdružení soutěžitelů, kteří působí na určitém trhu, sdružuje tyto soutěžitele pouze v rozsahu, v jakém působí na tomto trhu, i když soutěžitelé působí i na jiných trzích. V posuzovaném případě AJŠ sdružovala jazykové školy, tedy subjekty poskytující služby jazykového vzdělávání s tím, že pouze jazykové školy se mohou stát členy. Při výpočtu pokuty by tak měl být zohledněn pouze obrat jazykových škol. Pokud je člen součástí skupiny, kdy ostatní společnosti nejsou členy AJŠ, je zřejmé, že se do výpočtu pokuty zahrne pouze obrat této jedné právnické osoby – tj. člena AJŠ, nikoli celé skupiny. Pokud však jedna právnická osoba poskytuje i jiné služby (např. překladatelství, autodopravu atd.), neměl by dle účastníka řízení obrat dosažený z těchto jiných služeb být zohledňován při stanovení výše pokuty, neboť v rozsahu těchto jiných služeb není soutěžitel členem Asociace. Započtením obratů členů, které nebyly těmito členy dosaženy v oblasti jazykového vzdělávání, Úřad diskriminoval ty subjekty, které své různé ekonomické aktivity nerozdělily pod samostatné entity a poškodil i ostatní členy AJŠ, když byl základ pro výpočet pokuty takto navýšen i obraty z nečlenských aktivit.

Účastník řízení dále namítá, že Úřad nedostatečně posoudil možnou likvidační povahu uložené pokuty, když pouze konstatoval, že s ohledem na ručení členů AJŠ za úhrady pokuty není pokuta likvidační. Navíc se Úřad vůbec nezabýval otázkou, zda pokuta nebude likvidační pro jednotlivé členy AJŠ. Obrat dosažený členem taktéž nic nevypovídá o jeho hospodářském výsledku. Úřad by tedy dle účastníka řízení měl při úvahách o likvidačnosti pokuty přihlédnout i k výši zisku, kterého členové AJŠ dosáhli.

Úřad dále podle účastníka řízení pochybil, když vyjmul z ručení dva členy AJŠ, a to společnosti

Účastník řízení argumentuje, že § 22 odst. 3 ZOHS jednoznačně stanovuje pravidlo ručení všech členů sdružení do výše 10 % s tím, že ZOHS z tohoto pravidla nestanoví žádnou výjimku, ani neposkytuje Úřadu možnost uvážení, zda konkrétního člena z této povinnosti vyjmout.

Dále podle účastníka řízení koncept nepřímého účinku Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1 ze dne 11. 12. 2018 o posílení postavení orgánů pro hospodářskou soutěž v členských státech tak, aby mohly účinněji prosazovat pravidla a o zajištění řádného fungování vnitřního trhu (dále též „Směrnice ECN+“) a její eurokonformní výklad dle judikatury

Úřad tak podle účastníka řízení aplikoval pravidlo, které v českém právním řádu neexistuje a které nelze vyvodit ani z jiných norem, přičemž překročil meze toho, co lze považovat za eurokonformní výklad vnitrostátního práva. Rozhodnutí o vyjmutí z ručení dvou členů AJŠ je tak nezákonné.

Na základě výše uvedeného účastník řízení navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a správní řízení v dané věci zastavil.

Prvostupňový orgán neshledal důvody pro postup podle ustanovení § 87 správního řádu, a proto v souladu s ustanovením § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem orgánu rozhodujícímu o rozkladu.

Podle ustanovení § 98 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále též „přestupkový zákon“) jsem přezkoumal v celém rozsahu soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy, jakož i správnost napadeného rozhodnutí, přičemž jsem dospěl k závěrům uvedeným v dalších částech odůvodnění tohoto rozhodnutí.

Úřad ve výroku I. napadeného rozhodnutí rozhodl, že účastník řízení v období od 21. 4. 2017 do 16. 1. 2020 porušil zákaz stanovený v § 3 odst. 1 ZOHS a dopustil se přestupku dle § 22a odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Uvedeného přestupku se dle výroku I. napadeného rozhodnutí dopustil tím, že stanovil minimální cenu za jednu hodinu výuky cizích jazyků určenou pro výběrová řízení na poskytování služeb jazykového vzdělávání, tuto cenu uveřejňoval a uplatňoval vůči svým členům, čímž vydal zakázané a neplatné rozhodnutí sdružení soutěžitelů s cílem narušit hospodářskou soutěž v oblasti poskytování služeb jazykového vzdělávání. Dle bodu 110 napadeného rozhodnutí jednání účastníka řízení představuje trvající přestupek, neboť dílčí jednání účastníka řízení jsou nesporně spojena jediným cílem, a to zajistit dodržování stanovené minimální cenové úrovně pro účely výběrových řízení na služby jazykového vzdělávání.

Časově Úřad vymezil trvání přestupku účastníka řízení jako období nejméně od 21. 4. 2017, kdy na jednání členské schůze AJŠ konané ve dnech 21. 4. 2017 – 22. 4. 2017 došlo k projednávání skutečností a okolností, které vedly k vyloučení jednoho člena AJŠ - Agentury

Po přezkumu napadeného rozhodnutí a podkladů rozhodnutí založených ve správní spise jsem však dospěl k závěru, že počátek přestupku stanovený Úřadem ve výroku I. napadeného rozhodnutí neodpovídá důkazům ve správním spise, když není bez důvodných pochybností doloženo, že již k danému datu vytýkané jednání skutečně naplňuje všechny kumulativní znaky existence zakázaného rozhodnutí sdružení soutěžitelů (viz dále). Proti počátečnímu datu přestupku ostatně brojí i účastník řízení, když uvádí, že Úřad neprokázal, že ke dni 21. 4. 2017 existovalo rozhodnutí sdružení, a Úřad tak podle něj vyvodil nesprávný závěr o počátku přestupku.

S Úřadem souhlasím v tom ohledu, že posuzovaný přestupek účastníka řízení lze kvalifikovat jako trvající přestupek ve smyslu § 8 přestupkového zákona, neboť se jedná o jednání pachatele spočívající ve vyvolání a následném udržování protiprávního stavu. Z podstaty trvajícího přestupku však vyplývá, že daný přestupek musí skutečně trvat po celé období, jak je vymezeno ve výroku rozhodnutí a toto musí být důkazně podepřeno. Úřad vymezil trvání přestupku obdobím 21. 4. 2017 – 16. 1. 2020. Sporné je však v tomto ohledu datum počátku onoho trvajícího přestupku, které Úřad svázal s okamžikem jednání členské schůze AJŠ, na kterém došlo k vyloučení jednoho člena AJŠ - Agentury Parole.

Než se však dostanu ke konkrétnímu přezkumu trvání přestupku, resp. aby bylo možné správně určit počátek přestupku, je třeba pro souvislost vyložit, co se rozumí pod zakázanými dohodami ve formě rozhodnutí sdružení soutěžitelů. Podle § 3 odst. 1 ZOHS jsou dohody mezi soutěžiteli, rozhodnutí jejich sdružení a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě, jejichž cílem nebo výsledkem je narušení hospodářské soutěže, zakázané a neplatné.

Aby se jednalo o zakázané rozhodnutí sdružení ve smyslu § 3 odst. 1 ZOHS, dle judikatury musí být kumulativně naplněny tyto podmínky:2

Jedná se o úkon sdružení, který je učiněný orgánem nebo osobou oprávněnou za sdružení vystupovat (nebo tak alespoň musí být členy sdružení vnímán);

Jedná se o adresný úkon sdružení směřující od sdružení k jeho členům;

Ze samotného úkonu musí vyplývat (a to alespoň nepřímo) zřetelná snaha o unifikaci chování určitého okruhu soutěžitelů, kteří jsou členy sdružení, popř. taková unifikační způsobilost;

Takový úkon sdružení, který je přímo zaměřený či alespoň nepřímo způsobující dopad na soutěžní chování jednotlivých soutěžitelů, tj. musí jít o takový projev vůle sdružení, který je zaměřený na způsobení určitého předem předvídaného protisoutěžního následku, popř. který je takový následek alespoň objektivně způsobilý přivodit.

V tuzemské judikatuře je taktéž konstantně uváděno, že rozhodnutí sdružení soutěžitelů může být „formálně nebo jen materiálně podchycený projev vůle soutěžitelů, který vyplývá z určité formy konsensu, k jehož přijetí a uskutečnění je namísto těchto jednotlivých soutěžitelů oprávněno jejich sdružení.“3 Rozhodnutím sdružení soutěžitelů je tedy konkrétní projev vůle sdružení, aniž by byla rozhodující konkrétní forma, kterou byl tento projev vůle učiněn. Dle judikatury dále není rozhodující „zda takové rozhodnutí sdružení je přímo závazné pro členy sdružení, zda je výsledkem konsensu všech členů sdružení, zda se vztahuje na všechny nebo pouze část adresátů – účastníků sdružení, zda má potencialitu fakticky zasáhnout rozhodování o soutěžním chování toliko soutěžitelů sdružených či zda může nepřímo dopadnout i na jednání jiných „nesdružených“ účastníků trhu, kteří se pak o svém soutěžním chování rozhodují toliko s vědomím takového rozhodnutí sdružení primárně určeného toliko členům sdružení“.4

Ačkoli Úřad v napadeném rozhodnutí uvedené zásady správně shrnuje,5 již podle nich ne zcela postupuje. Pro konstatování existence zakázaného rozhodnutí sdružení byl totiž Úřad povinen prokázat, že všechny čtyři výše uvedené podmínky byly v případě trvajícího přestupku účastníka řízení splněny, a to již ode dne, kdy dle Úřadu mělo dojít k počátku trvání přestupku.

Úřad tak neprokázal, že všechny uvedené podmínky byly naplněny již ve vztahu ke stanovenému počátku přestupku, tj. ke dni 21. 4. 2017, kdy došlo k jednání členské schůze AJŠ a vyloučení jejího člena – Agentury Parole. Naplnění jednotlivých podmínek pro existenci zakázaného rozhodnutí sdružení Úřad pouze stručně shrnuje v bodech 107 - 108 napadeného rozhodnutí s tím, že pro naplnění uvedených znaků zakázaného rozhodnutí sdružení soutěžitelů Úřad spíš akcentuje jiné skutečnosti (např. zveřejnění výzvy k bojkotu konkrétního výběrového řízení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy či Metodické pokyny obsahující doporučenou MNNC), kteréžto se odehrály až později.

Na základě obsahu správního spisu ve věci vedeného jsem tedy provedl přezkum, zda počátek trvání přestupku, který byl Úřadem stanoven datem 21. 4. 2017, skutečně naplňuje všechny kumulativní podmínky popsané výše, tedy zda lze na základě podkladů ve správním spise aprobovat (resp. doplnit) závěry prvostupňového orgánu. Vycházel jsem přitom zejména ze znění Zápisu z jednání členské schůze AJŠ konané ve dnech 21. 4. 2017 a 22. 4. 2017 (včetně prezentace místopředsedy AJŠ pana Dvorského týkající se vyloučení Agentury Parole, která tvoří přílohu tohoto Zápisu)6 a dalších důkazních materiálů obsažených ve spisu.

Pokud se jedná o naplnění první podmínky, ze Zápisu z jednání členské schůze vyplývá, že k vyloučení Agentury Parole došlo na základě jednání členské schůze AJŠ konané ve dnech

Pokud se jedná o druhou podmínku, její naplnění je již sporné. V daném případě se totiž nejednalo o adresný úkon sdružení, který by směřoval od sdružení k jeho členům. Na základě konání členské schůze AJŠ došlo k vyloučení jednoho člena. Tento úkon sdružení tak směřoval adresně výlučně k tomuto členovi (tedy Agentuře Parole), jakkoli mohl tento akt vyloučení člena AJŠ nepochybně nepřímo působit i na ostatní členy AJŠ (viz dále). Pokud jde o otázku stanovení minimální ceny, tak ze Zápisu i z prezentace místopředsedy AJŠ je zřejmé, že o cenách, resp. o nízkých cenách Agentury Parole, bylo na členské schůzi bezpochyby diskutováno. Nic však nenasvědčuje tomu, že by se již v daný moment jednalo o stanovení minimální ceny ve vztahu k ostatním členům, resp. všem členům AJŠ, tedy o adresný úkon směřující ke všem členům AJŠ. Druhá podmínka tedy nebyla naplněna.

Pokud se jedná o třetí podmínku, že ze samotného úkonu sdružení musí vyplývat zřetelná snaha o unifikaci chování členů AJŠ, ani zde nebylo její naplnění Úřadem bez důvodných pochybností prokázáno a odůvodněno. Jak již bylo řečeno výše, vyloučení Agentury Parole směřovalo výhradně proti tomuto členovi AJŠ. Pokud se podíváme na reálné důvody, které vedly k jeho vyloučení, není zcela jasné, co bylo skutečným důvodem vyloučení Agentury

Pokud se jedná o čtvrtou podmínku, tedy že se jedná o úkon sdružení, který má přímý či nepřímý dopad na soutěžní chování jednotlivých soutěžitelů, resp. členů AJŠ, již není třeba zkoumat její naplnění. Sluší se však dodat, že pokud by jazyková škola Agentura Parole byla skutečně z AJŠ vyloučena především z důvodu nízkých cen, jednalo by se o nepřímé poselství pro ostatní členy AJŠ (či dokonce jistou hrozbu), aby ve výběrových řízeních na veřejné zakázky nenabízeli své služby za podobně nízké ceny, jako to činila Agentura Parole. Za přijetí uvedené hypotézy by tak tento úkon sdružení měl nepochybný vliv na jejich soutěžní jednání a čtvrtá podmínka by mohla být naplněna.

Na základě výše uvedeného jsem tedy dospěl k závěru, že minimálně dvě podmínky pro existenci zakázaného rozhodnutí sdružení nebyly bez důvodných pochybností doloženy, a z tohoto důvodu stanovení počátku trvajícího přestupku ke dni 21. 4. 2017 neobstojí, neboť uvedené podmínky musí být splněny kumulativně. Lze tedy říci, že k uvedenému datu ještě žádné zakázané rozhodnutí sdružení neexistovalo, resp. o něm nejsou dostatečné důkazy ve spisu.

Nad rámec výše uvedeného lze také uvést, že kromě nesplnění výše uvedených podmínek,

Na základě spisového materiálu jsem proto dále vyhodnotil, které jiné (nejstarší) možné datum počátku trvajícího přestupku jednak naplňuje judikaturní podmínky pro existenci zakázaného rozhodnutí sdružení a taktéž je v souladu se skutkovou větou přestupku, tedy výrokem

V úvahu připadá zejména datum, které souvisí s Metodickými pokyny, ve kterých byla již zcela zřetelně určena minimální cena (nazvaná jako MNNC). Jak však bylo řečeno výše, zakázané rozhodnutí sdružení nemusí představovat pouze formální úkon sdružení, ale podstatné je, že se jedná o určitý projev vůle, tedy konsensus soutěžitelů (tzv. meeting of minds). Pro určení konkrétního data je tedy vhodné zrekapitulovat základní časové milníky související právě s Metodickými pokyny.

Ze spisového materiálu vyplývá, že Metodické pokyny byly vypracovány a předloženy k diskusi členům AJŠ v říjnu roku 2017.10 Stalo se tak konkrétně na členské schůzi AJŠ, která se konala ve dnech 13. 10. 2017 – 14. 10. 2017, na které byl představen návrh Metodických pokynů.

Na základě výše uvedené chronologie jsem tedy pro stanovení počátku přestupku vyšel nejprve z nejstaršího doloženého data, které se týkalo Metodických pokynů, a to data konání členské schůze AJŠ ve dnech 13. 10. 2017 – 14. 10. 2017, neboť na této členské schůzi již byl představen návrh Metodických pokynů, ve kterých byla stanovena minimální cena (MNNC).

K Metodickým pokynům je v Zápisu konstatováno následující: [příjmení] ve spolupráci s [příjmení] vytvořili návrh Metodických pokynů, který prezentovali na uvedené členské schůzi

Pokud se jedná o první podmínku (úkon sdružení učiněný oprávněnou osobou), je zřejmé, že tato podmínka je naplněna. V uvedeném návrhu Metodických pokynů totiž již byla členům AJŠ prezentovaná konkrétní minimální cena, která zůstala i ve finální verzi Metodických pokynů nezměněná.15 Již v tomto návrhu Metodických pokynů tak byla minimální cena stanovena, jednalo se přitom bezesporu o úkon sdružení učiněný orgánem oprávněným za sdružení vystupovat. V tomto případě se jednalo o statutární orgán účastníka řízení, neboť [příjmení] byl v uvedené době předsedou AJŠ a [příjmení] jejím místopředsedou.

Druhá podmínka vyžaduje, aby se jednalo o adresný úkon sdružení směřující k jeho členům.

Třetí podmínka stanovuje, že ze samotného úkonu sdružení musí vyplývat zřetelná snaha o unifikaci chování členů AJŠ. I tato podmínka je naplněna. Stanovení minimální cenové hranice pro nabídky na určité služby jazykového vzdělávání (v tomto případě pro veřejné zakázky v oblasti jazykového vzdělávání) je bezpochyby úkonem, který má unifikovat soutěžní chování členů. Ať již se touto minimální cenou od daného okamžiku jednotliví členové skutečně řídili (jinými slovy stanovenou minimální cenu dodržovali), není to pro vyhodnocení této podmínky relevantní, neboť je zřejmé, že úmyslem AJŠ bylo minimální cenu pro daná výběrová řízení unifikovat a docílit toho, aby jednotliví členové AJŠ nabízeli své ceny vyšší než cenu minimální. Samotným smyslem Metodických pokynů tak byla (i vzhledem k ostatním důkazům ve spise, zejména se jedná o vzájemnou emailovou komunikaci členů statutárního orgánu AJŠ17) jasná snaha účastníka řízení, aby jeho členové tuto stanovenou minimální cenu

Pokud se jedná o čtvrtou podmínku, tedy že se jedná o úkon sdružení, který má přímý či nepřímý dopad na soutěžní chování jednotlivých soutěžitelů, i tato podmínka byla naplněna.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že datum 13. 10. 2017, co do naplnění podmínek pro zakázané rozhodnutí sdružení, obstojí. Taktéž lze uzavřít, že obstojí i v souvislosti se skutkovou větou uvedenou ve výroku I. napadeného rozhodnutí. Za počátek trvajícího přestupku je tak třeba nově považovat datum 13. 10. 2017. Doba trvání přestupku se tak oproti původnímu závěru

Úřad ve výroku I. napadeného rozhodnutí rozhodl, že se účastník řízení dopustil výše popsaného přestupku dle § 22a odst. 1 písm. b) ZOHS v oblasti poskytování služeb jazykového vzdělávání. Ze znění daného výroku je zřejmé, že neobsahuje zákonný pojem „relevantní trh“ ve smyslu § 2 odst. 2 ZOHS, ale namísto toho používá pojem „oblast“. V bodě 80 napadeného rozhodnutí k tomu Úřad dále uvádí, že se „v daném případě nezabýval přesným vymezením relevantního trhu, neboť to není nezbytné s ohledem na právní posouzení jednání účastníka řízení, a ani pro výpočet dané pokuty“. Dále zde Úřad konstatoval, že pro účely daného správního řízení „definoval toliko oblast, v níž AJŠ prostřednictvím svých členů působí a do které je možno zahrnout jejich podnikatelskou činnost“.

Předně je třeba uvést, že Úřad se v tomto ohledu odklonil jak od textu ZOHS, tak své dřívější rozhodovací praxe (viz dále), kdy s pojmem relevantní trh v rozhodnutí pracoval. Z toho důvodu jsem tedy přezkoumal, zda tento odklon byl zákonný a odůvodněný.

Definování relevantního trhu je v rovině soutěžního práva stěžejní a základní složkou pro posouzení možného protisoutěžního jednání.22 Stejně tak je „definice relevantního trhu důležitá pro určení dopadu na hospodářskou soutěž (zvláště v případě dohod nebo jednání ve vzájemné shodě)“.23 Zákonný text § 2 odst. 2 ZOHS vychází zejména z textu Sdělení Komise o definici relevantního trhu pro účely práva hospodářské soutěže Společenství (97/C 372/03) (dále též „Sdělení Komise k relevantnímu trhu“)24 a stanovuje, že relevantním trhem je trh zboží, které je z hlediska jeho charakteristiky, ceny a zamýšleného použití shodné, porovnatelné nebo vzájemně zastupitelné, a to na území, na němž jsou soutěžní podmínky dostatečně homogenní a zřetelně odlišitelné od sousedících území. Relevantní trh se tak vymezuje z hlediska produktového (výrobkového), geografického a časového.

Vymezení relevantního trhu má přitom sloužit k „nalezení hranic, kdy dochází ke střetu s konkurencí, tj. kde se skutečně projevuje příslušné soutěžní jednání, kde dochází ke konkurenčním tlakům a kde tak existují hranice oddělující jednotlivé relevantní trhy od sebe navzájem.“25 „Účelem vymezení relevantního trhu pak je zjistit, které produkty jsou navzájem tak blízkými substituty, že vyvíjejí konkurenční tlak na chování dodavatelů těchto výrobků.“26

„Relevantní trh však není pojmem samoúčelným“, jak dovodil Krajský soud v Brně, „a nevymezuje se proto, „aby byl vymezen“, nýbrž proto, aby bylo možno v případě posuzování dohod z pohledu jejich zákazu podle § 3 předchozího ZOHS a § 3 ZOHS především zjistit, jaké dopady na takový trh dohoda měla.“28 Krajský soud v Brně vycházel především z rozsudků

Dále je důležité poznamenat, že účel vymezení trhu musí být odvozen od typu přestupku, jenž je v daném řízení stíhán. U zakázaných dohod ve smyslu § 3 odst. 1 ZOHS (pod které spadá i zakázané rozhodnutí sdružení) jsou kladeny jiné nároky při vymezení relevantního trhu u dohod účinkových (výsledkových) a dohod cílových (účelových). Vyšší nároky na vymezení relevantního trhu jsou logicky kladeny u dohod účinkových, neboť správné vymezení trhu u tohoto typu dohod umožňuje analyzovat jejich dopady na hospodářskou soutěž, tedy dojít k závěru, zda byla soutěž narušena či nikoliv. U dohod cílových je však tato situace jiná, a to právě proto, že jejich cílem/účelem je právě narušení hospodářské soutěže, pročež skutečný dopad na soutěž již nemusí být dokazován. Pak jsou samozřejmě také nároky na přesnost a detailnost vymezení relevantního trhu nižší, protože jejich význam spočívá primárně v uchopení ekonomického a právního kontextu zakázané dohody.31

Pokud se tak jedná o kvalifikaci předmětného jednání účastníka řízení, souhlasím s Úřadem v tom, že uvedenou zakázanou dohodu, resp. zakázané rozhodnutí sdružení, je třeba kvalifikovat jako tzv. cílovou dohodu. Fakticky se totiž jednalo o protisoutěžní cenovou dohodu, neboť účastník řízení stanovil minimální cenu a vynucoval její dodržování. Cílem uvedeného rozhodnutí sdružení tak bylo evidentně omezit cenovou soutěž svých členů nabízejících výuku cizích jazyků, aby se nedostala pod určitou minimální cenu. Z daného tedy vyplývá, že relevantní trh vzhledem k povaze vyšetřované praktiky v případě účastníka řízení není potřeba zcela precizovat.

Pokud se dále jedná o dřívější rozhodovací praxi Úřadu v případech zakázaného rozhodnutí sdružení, Úřad běžně s pojmem relevantní trh pracoval a taktéž jej odpovídajícím způsobem vymezoval.

V jednom z nedávných případů zakázaného rozhodnutí sdružení se Úřad zabýval obdobnou oblastí, jako v tomto případě, a to tlumočením a překladatelstvím. Účastníkem řízení zde byla

Obdobně Úřad relevantní trh standardně vymezoval i ve starších případech zakázaného rozhodnutí sdružení, které prošly i soudním přezkumem. Poukázat lze např. na případ Sdružení pohřebnictví v ČR, ve kterém byl relevantní trh vymezen jako trh pohřebních a souvisejících služeb,33 dále na případ České lékárnické komory, ve kterém byl relevantní trh vymezen jako trh lékárnických služeb34 či na případ Asociace užité grafiky a grafického designu, ve kterém došlo k narušení hospodářské soutěže na trhu výkonu v oblasti grafického designu a typografie.35

Na základě výše uvedeného lze tedy konstatovat, že Úřad pochybil, když v napadeném rozhodnutí rezignoval na vymezení relevantního trhu. Důvod, proč Úřad používal v ZOHS neuvedený pojem „oblast“36 namísto zákonného pojmu „relevantní trh“, navíc Úřad ani dostatečným způsobem neodůvodnil. Tu se sluší připomenout, že relevantní trh je kategorií, bez které se v případech narušení hospodářské soutěže nelze obejít, a to bez ohledu na to, jak detailně je trh třeba zkoumat a vymezit (viz výše). Vzhledem ke znění zákona, požadavkům judikatury a dřívější rozhodovací praxi Úřadu je tak namístě relevantní trh v rozhodnutí uvést – vymezit odpovídajícím způsobem v závislosti na tom, o jaký typ vyšetřované praktiky se jedná. Odklon v pojmosloví, který provedl Úřad, v tomto ohledu nebyl opodstatněný, ani odůvodněný.

Odhlédneme-li od výroku I. napadeného rozhodnutí, pokud se jedná o samotné zkoumání relevantního trhu a jeho vymezení, Úřad se mu fakticky věnuje v pasáži napadeného rozhodnutí nazvané „Vymezení dotčené hospodářské oblasti“.37 Ačkoliv Úřad tvrdí, že se jedná o „dotčenou oblast“, materiálně se v dané pasáži zabývá právě „klasickým“ (pro daný případ dostatečným) vymezením relevantního trhu. V uvedené pasáži přitom Úřad do značné míry vychází i z informací poskytnutých samotným účastníkem řízení, ačkoliv to zde explicitně neuvádí.38 V bodě 90 napadeného rozhodnutí přitom dochází k závěru, že posuzované jednání

S uvedenými závěry se přitom obsahově ztotožňuji. Jak bylo řečeno výše, u cílových dohod není potřeba precizní vymezení relevantního trhu. V tomto ohledu tak lze souhlasit s argumentem Úřadu uvedeným v bodě 172 napadeného rozhodnutí, že přesné vymezení relevantního trhu není pro právní posouzení jednání účastníka řízení nutné. Z výše uvedeného však vyplývá, že alespoň rámcově je třeba relevantní trh vymezit.

Po přezkumu odůvodnění napadeného rozhodnutí jsem dospěl k závěru, že argumentace

Jak plyne z § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, odvolací orgán je oprávněn prvostupňové rozhodnutí doplňovat o další důvody, či je změnit, a to jak co do odůvodnění, tak do výroku.

Podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se.

Výše uvedené skutečnosti týkající se nesprávného stanovení počátku trvajícího přestupku a vymezení relevantního trhu představují zákonný důvod pro to, aby druhoinstanční orgán

Co se týká sankce uložené účastníku řízení, tak po jejím přezkumu ex officio musím konstatovat, že odůvodnění výpočtu uložené pokuty uvedené v bodech 135 a násl. napadeného rozhodnutí nemůže obstát, neboť jej shledávám v této části nepřezkoumatelným, a to z následujících důvodů.

V prvé řádě poukazuji na skutečnost, že samotné stanovení pokuty z čistého obratu všech členů daného sdružení soutěžitelů se vymyká dosavadní praxi Úřadu při ukládání pokut u obdobných typů případů.41 Úřad ve svých předchozích rozhodnutích nevypočítával pokuty z čistých obratů jednotlivých členů sdružení soutěžitelů, nýbrž stanovil procentuální výši pokuty (určené dle závažnosti daného přestupku) z nejvyšší možné pevné částky, kterou lze dle § 22a odst. 2 ZOHS uložit, tj. 10 000 000 Kč.

Úřad v bodě 128 napadeného rozhodnutí sice aplikuje postup předvídaný dle bodu 3.2 interní metodiky Úřadu pro výpočet pokut, tj. příkazu předsedy Úřadu Postup při stanovení výše pokut ukládaných za porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže účinného od 24. 4. 2018 (dále též „Příkaz předsedy“),42 který uvádí, že u sdružení soutěžitelů může být pokuta vyměřena s ohledem na celkový obrat jeho členů, zejména v situacích, kdy má sdružení jen omezený počet členů, zatímco sdružení samo vytváří obrat zanedbatelný či žádný. Avšak i přes výše uvedené je zřejmé, že stanovení základní částky výsledné pokuty vypočítané tímto postupem velmi výrazně vybočuje z předchozí praxe Úřadu v obdobných případech.

Pokud byla výše pokuty, resp. důvody pro odlišný postup při jejím výpočtu odůvodněny v bodech 131 a 133 napadeného rozhodnutí okolnostmi délky trvání a zároveň bojkotu výběrového řízení MŠMT, je třeba poukázat na skutečnost, že tímto rozhodnutím o rozkladu došlo ke zkrácení doby trvání daného přestupku (viz výrok I. tohoto rozhodnutí), kdy do vymezeného období uvedený bojkot ze strany AJŠ již nespadá, a proto je třeba úvahy orgánu prvního stupně v tomto směru přehodnotit.

Ustanovení § 22a odst. 2 ZOHS svěřuje Úřadu správní uvážení, kterou ze zde uvedených variant výpočtu pokuty za přestupky soutěžitelům dle ZOHS zvolí. Je však namístě poznamenat, že vzhledem k již uloženým pokutám v obdobných typech případů Úřad nastavil určitou rozhodovací praxi, která zakládá všem ostatním soutěžitelům legitimní očekávání, že bude v jejich případě rozhodnuto stejně, jako tomu bylo v typově obdobných případech.43 Ostatně i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009-52 konstatoval,

Výše uvedené však neznamená, že by Úřad při ukládání pokut vůbec nemohl postupovat, jako postupoval v napadeném rozhodnutí, což vyplývá právě z Příkazu předsedy, ve spojení s dikcí § 22a odst. 2 ZOHS, který dává Úřadu možnost výběru, kterou z daných zákonných možností výpočtu pokuty v daném případě zvolí. Avšak pokud Úřad svojí předchozí rozhodovací činností založil rozhodovací praxi, měl by se dle této i nadále řídit, či tento odklon od zavedené praxe řádně zdůvodnit, např. pokud by uložená pokuta zjevně neplnila svůj účel.

Takovýto odklon od dosavadní praxe (tedy i takový, který může výrazným způsobem ovlivnit výše pokut ukládaných do budoucna) je v odůvodněných případech možný i dle Nejvyššího správního soudu, avšak za předpokladu, že tento bude vycházet a zohledňovat zákonné mantinely a bude i řádně zdůvodněný (cit.): „…známá a dostupná správní praxe soutěžního úřadu sice nepředstavuje právní rámec pokut, ale slouží jako referenční hledisko ve vztahu k dodržování zásady rovného zacházení, přičemž je nadále možné i zvýšení úrovně pokut v mezích stanovených právními předpisy, pokud je to nutné za účelem zajištění účinnosti aplikace pravidel v oblasti hospodářské soutěže.“44 Nevyšší správní soud ve svém dalším rozsudku ze dne 25. 4. 2006, č. j. 2 As 7/2005-86 rovněž konstatuje, že „[o]dchýlit se od určité správní praxe, jež se případně vytvořila, totiž správní orgán může, avšak zásadně pouze pro futuro, z racionálních důvodů a pro všechny případy, kterých se praxí zavedený postup správního orgánu dotýká.“

K problematice možného zvýšení pokut se obšírně vyjadřuje i unijní judikatura. Tribunál v rozsudku ve věci BPB45 sděluje shodně s českými správními soudy následující: „V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že předchozí rozhodovací praxe Komise sama o sobě neslouží jako právní rámec pro pokuty v oblasti hospodářské soutěže. Skutečnost, že Komise v minulosti uplatnila pokuty určité výše na určité typy protiprávních jednání, ji nemůže zbavit možnosti zvýšit tuto úroveň v mezích uvedených v nařízení č. 17, pokud je to nezbytné k zajištění uplatňování politiky hospodářské soutěže Společenství.“46

Na základě výše uvedeného lze proto uzavřít, že postup, kterým by Úřad přehodnotil svoji dosavadní praxi z hlediska pokut ukládaných sdružení soutěžitelů (byť by výsledné částky byly vyšší), je přípustný, a to i na základě interní metodiky Úřadu, pokud se budou nové výše pokut pohybovat v zákonném rámci a budou splňovat i další kritéria, ke kterým je při ukládání pokut nutné přihlédnout. Je však nutné podotknout, že tyto úvahy musí být Úřadem v daném rozhodnutí řádně a racionálně zdůvodněny.

Výše uvedené proto způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť nelze seznat, proč se Úřad v daném případě odchýlil od své dosavadní praxe, a proto je namístě napadené rozhodnutí v této části zrušit a věc vrátit orgánu prvního stupně k novému projednání, neboť nemohu nahrazovat nalézací úvahy, které má učinit orgán prvního stupně.

K výše uvedenému je rovněž třeba konstatovat, že uvedený postup Úřadu při stanovení základní částky pokuty z čistého obratů všech členů sdružení soutěžitelů v napadeném rozhodnutí není dostatečně odůvodněný i co do jeho věcného rozsahu, tedy proč je vycházeno z (celkového) čistého obratu všech členů sdružení, a nikoliv (jen) z jejich obratů na relevantním trhu, který byl nezákonným jednáním zasažen.

K tomuto pro souvislost poznamenávám, že v případě horizontálních cenových kartelů Úřad výši sankce vypočítává zpravidla z hodnoty prodejů na relevantních trzích,47 neboť jsou to právě tyto trhy, které byly nezákonným jednáním dotčeny. V nyní projednávaném případě však Úřad vypočítal pokutu z (celkového) čistého obratu všech členů sdružení soutěžitelů, když čistý obrat všech členů AJŠ není tvořen pouze poskytováním služeb jazykového vzdělávání, ale jsou do něj započítány i obraty z dalších činností jednotlivých členů, jež nebyly dotčeny daným protisoutěžním jednáním. Důvody, proč k tomuto Úřad přistoupil, tedy proč byl v tomto případě mnohem přísnější, než kdyby šlo o zakázanou cenovou horizontální dohodu přímo mezi členy (bez zaštítění asociací), však nejsou nikde v napadeném rozhodnutí uvedeny, což je zjevně postup nesprávný. Správní orgán prvního stupně by tak měl zohlednit výši obratu jednotlivých členů sdružení soutěžitelů dosažených na relevantním trhu poskytování služeb jazykového vzdělávání a stanovit základ pokuty z této částky, ledaže by pro odlišný postup byly racionální důvody, které v rozhodnutí řádně vyloží.

V poslední řadě je rovněž vhodné poukázat na výši základní částky uložené pokuty, jež byla

V následně vydaném Sdělení výhrad a samotném napadeném rozhodnutí (po odstoupení účastníka řízení z procedury narovnání) však byla výše pokuty stanovena na 1 % ze souhrnu čistých obratů všech členů AJŠ, tedy na dvojnásobek avizované pokuty, a to za totožné klasifikace postihovaného jednání i s totožným posouzením typové a individuální závažnosti.

Tuto okolnost proto považuji za další vadu napadeného rozhodnutí v jeho části týkající se výpočtu pokuty, která je však tímto rozhodnutím o rozkladu zrušena a vrácena orgánu prvního stupně k novému projednání. Tímto byla vypořádána i námitka účastníka řízení, který na výše uvedenou nesrovnalost ve svém rozkladu poukazoval.

Prvostupňový orgán se procesními normami zabývá v bodech 17 – 20 napadeného rozhodnutí.

Předmětné správní řízení bylo zahájeno dne 16. 1. 2020, napadené rozhodnutí bylo následně vydáno dne 6. 6. 2022. Ke dni zahájení správního řízení byl účinný ZOHS ve znění novely provedené zákonem č. 262/2017 Sb., jež nabyla účinnosti dne 1. 9. 2017. Následně došlo v průběhu správního řízení k novelizaci ZOHS, a to zákony č. 261/2021 Sb.49 a 417/2021 Sb.,50 jež oba ve vztahu k ZOHS nabyly účinnosti dne 1. 2. 2022. Prvostupňový orgán uvádí, že se předmětné správní řízení z hledisko procesního řídí právě podle těchto novel, tedy znění ZOHS účinného ke dni 1. 2. 2022. Tato úvaha však není zcela správná a je tak třeba postup prvostupňového orgánu lehce korigovat. Novela zákona č. 417/2021 Sb. totiž obsahuje v čl. VI přechodné ustanovení, které stanoví, že „řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle zákona č. 143/2001 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“. V daném případě tak měl Úřad procesně postupovat podle ZOHS ve znění zákona č. 261/2021 Sb. Na právech účastníka řízení či vlastním postupu v řízení to však nic nezměnilo. Vzhledem k tomu, že řízení o přestupku

Co se dále týká správního řádu coby obecného procesního předpisu, prvostupňový orgán aplikoval správní řád ve znění jeho poslední novely, tj. zákona č. 403/2020 Sb. Proti tomuto postupu nemám žádné výhrady. Správní řízení bylo zahájeno podle správního řádu ve znění zákona č. 176/2018 Sb. a v průběhu správního řízení byl správní řád ještě dvakrát novelizován, když ke dni vydání napadeného rozhodnutí byl účinný správní řád ve znění zákona č. 403/2020

Prvostupňový orgán dále subsidiárně aplikoval přestupkový zákon, a to ve znění pozdějších předpisů, tedy ve znění zákonů č. 261/2021 Sb. a č. 417/2021 Sb., jež oba nabyly účinnosti dne

Z pohledu procesněprávních norem lze tak shrnout, že druhostupňový orgán povede správní řízení podle ZOHS ve znění zákona č. 261/2021 Sb. při subsidiárním použití správního řádu v účinném znění a přestupkového zákona ve znění zákona č. 261/2021 Sb.

Pokud jde o hmotněprávní kvalifikaci, prvostupňový orgán se jí zabývá v bodech 12 – 16 napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu neopomíjí ani skutečnost, že právní úprava je i zde roztříštěná, když připadá v úvahu jednak aplikace ZOHS, tak rovněž přestupkového zákona.

Přestupkový zákon v přechodném ustanovení § 112 odst. 1 stanovuje, že odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. V § 2 přestupkového zákona, týkající se časové působnosti zákona, je dále stanoveno, že odpovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele přestupku příznivější.

Ve výše uvedených ustanoveních přestupkového zákona se tak explicitně promítá obecná zásada zákazu retroaktivity, resp. zpětné účinnosti zákona, která může být prolomena pouze v případě příznivosti pozdějšího zákona pro pachatele, resp. účastníka řízení (tzv. retroaktivita

Pro posouzení, zdali je pozdější právní úprava pro účastníka řízení příznivější, je tak v prvé řadě nutné nejprve stanovit, ke kterému rozhodnému okamžiku se bude posuzovat, resp. kdy došlo ke spáchání přestupku. Jak bylo řečeno výše, za dobu spáchání přestupku se považuje dokončení jednání. Prvostupňový orgán přitom v bodě 110 napadeného rozhodnutí uvádí, že vytýkané jednání má charakter trvajícího přestupku ve smyslu § 8 přestupkového zákona.

Prvostupňový orgán tak správně posoudil, že ke dni ukončení protiprávního jednání byl účinný

K posouzení příznivosti novel dále konstatuji, že novela provedená zákonem č. 261/2021 Sb. toliko zrušila dosavadní ustanovení § 21i ZOHS, které se týkalo využívání údajů z informačních systémů veřejné správy, nejedná se proto o příznivější hmotněprávní úpravu pro účastníka řízení. Další novela provedená zákonem č. 417/2021 Sb. změnila zejména ustanovení § 22b

Jako další hmotněprávní norma se subsidiárně použije přestupkový zákon, jehož aplikací se prvostupňový orgán zabývá v bodě 16 napadeného rozhodnutí, přičemž konstatoval, že se aplikuje přestupkový zákon ve znění zákona č. 285/2018 Sb., neboť žádná z jeho pozdějších novel není pro účastníka řízení příznivější.

V tomto ohledu tak doplňuji, že pokud se jedná o znění přestupkového zákona, platí zde stejně jako v případě ZOHS, že se použije znění zákona účinného v době dokonání přestupku, tedy ke dni 16. 1. 2020. V dané době byl účinný přestupkový zákon ve znění zákona č. 285/2018 Sb., jak správně uvedl prvostupňový orgán. Posléze byl přestupkový zákon několikrát novelizován, prvostupňový orgán se však vyhodnocením příznivosti ve vztahu k jednotlivým novelám nezabývá. Fakticky jsem proto zvážil, zdali by přestupkový zákon ve znění jeho pozdějších novel nebyl pro účastníka řízení příznivější. Vliv na příznivost může mít pouze obecná část přestupkového zákona, neboť skutková podstata přestupku je upravena pouze v ZOHS.

Po zahájení předmětného správního řízení došlo k několika změnám přestupkového zákona.

Z pohledu hmotněprávních norem tak jednání účastníka řízení posuzuji podle zákonů účinných v době spáchání přestupku, tedy podle ZOHS ve znění zákona č. 262/2017 Sb. při subsidiárním použití přestupkového zákona ve znění zákona č. 285/2018 Sb.

V následující části se již budu věnovat konkrétním rozkladovým námitkám účastníka řízení, ledaže by již díky změně, resp. zrušení části napadeného rozhodnutí ex officio byly již bezpředmětné. K jednotlivým námitkám v prvé řadě uvádím, že tyto námitky již ve velké míře účastník řízení vznesl ve správním řízení a prvostupňový orgán se k nim v napadeném rozhodnutí vyjádřil. Konstantní judikatura správních soudů vychází z toho, že prvostupňové a druhostupňové rozhodnutí tvoří jeden celek.55 V souladu s danou zásadou tak není účelné argumentaci prvostupňového orgánu opakovat, pokud je dostačující, a stačí na námitky účastníka řízení reagovat koncentrovaněji.56

Vzhledem ke skutečnosti, že dílčí námitky účastníka řízení v rámci jednotlivých okruhů námitek rozkladu se do jisté míry překrývají či přímo opakují, námitky budou vypořádány na základě principu, že povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument. Odpověď na základní námitky v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související.57 Některé dílčí námitky účastníka řízení už byly do jisté míry vypořádány výše v rámci přezkumu ex officio a jejich vypořádání se promítlo ve změně výroku

Účastník řízení předně nesouhlasí se závěrem Úřadu, že se dopustil přestupku dle § 22a odst.

Účastník řízení dále konstatuje, že jako jedna z obsahových náležitostí byla uvedena MNNC.

Metodické pokyny jsou tak podle účastníka řízení svým obsahem návodem pro zadavatele, jak by mohly vypadat zadávací podmínky zadávacího řízení v oblasti jazykového vzdělávání. Byly přitom vypracovány AJŠ pro účely MMR. Právě z existence Metodických pokynů však Úřad dovozuje, že ze strany AJŠ došlo k určení minimální ceny za jednu hodinu jazykového vzdělávání, aniž by byl zohledněn účel, pro který byly Metodické pokyny vypracovány. Na vzorec, resp. výslednou hodnotu MNNC je podle účastníka řízení nutno pohlížet jako na cenu, u které by měl zadavatel zpozornět a požadovat odůvodnění ze strany uchazeče. Skutkový závěr, že Metodické pokyny jsou určením minimální ceny za jednu hodinu výuky cizích jazyků pro výběrová řízení, je dle účastníka řízení nesprávný.

K uvedené námitce nejprve rekapituluji, že jsem napadené rozhodnutí změnil v tom směru, že začátek přestupku byl stanoven ke dni 13. 10. 2017, kdy se konalo jednání členské schůze AJŠ, na kterém byla poprvé ze strany účastníka řízení prezentována minimální cena. Ve vztahu k přestupku jsem dále výše upřesnil, že se jej účastník řízení dopustil na relevantním trhu poskytování jazykového vzdělávání na území České republiky.

Výše také bylo popsáno, že posuzované jednání účastníka řízení představuje zakázané rozhodnutí sdružení ve smyslu § 3 odst. 1 ZOHS, když naplňuje všechny pojmové znaky zakázaného rozhodnutí sdružení soutěžitelů dle judikatury. Zakázané rozhodnutí AJŠ přitom spočívalo v tom, že účastník řízení stanovil minimální cenu, kterou dále zveřejnil a uplatňoval vůči svým členům. Popírá-li účastník řízení, že minimální cenu stanovil, nelze s ním souhlasit, neboť důkazy shromážděné ve spise svědčí o opaku. Stanovení minimální ceny je totiž nepochybné. Poukázat lze především na členskou schůzi, která je nejvyšším orgánem AJŠ tvořeným všemi jejími členy, konanou ve dnech 13. 10. 2017 – 14. 10. 2017, kde bylo ze strany

Ve vztahu ke stanovení minimální ceny je taktéž důležité podotknout, že soudní praxe v případech zakázaného rozhodnutí sdružení soutěžitelů má nižší standard, než jaký prokazoval Úřad, když ani nepožaduje, aby stanovená minimální cena byla skutečně ze strany členů sdružení dodržována, ale může se jednat o cenu toliko doporučenou. To vyplývá jak z tuzemské, tak z unijní judikatury. Zmínit lze např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne

Výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně vychází z konstantní unijní judikatury, která umožňovala za protisoutěžní rozhodnutí soutěžitelů považovat i pouhé doporučení, u kterého nelze ani z všeobecně závazných právních předpisů, ani z interních předpisů takového sdružení jakoukoli přímou závaznost dovozovat. Poukázat lze např. na rozsudek Soudního dvora

Pokud se jedná o samotné Metodické pokyny, již Úřad v napadeném rozhodnutí v bodě 158 konstatoval, že vytvoření Metodických pokynů jako takových za protisoutěžní jednání nepovažuje. Protisoutěžním bylo shledáno stanovení zcela konkrétní ceny, pod kterou se členové asociace nesměli ve svých nabídkách dostat. Jak však bylo uvedeno výše, minimální cena byla prezentována na členské schůzi AJŠ a tato minimální cena byla následně součástí

Argumentuje-li dále účastník řízení, že byly Metodické pokyny vypracovány pro MMR a na jeho žádost, ani tomu nelze přisvědčit. Pokud se jedná o samotnou spolupráci účastníka řízení s MMR, ze spisového materiálu vyplývá, že tato spolupráce vůbec neprobíhala tak, jak popisuje účastník řízení. Z odpovědi MMR na žádost Úřadu o poskytnutí informací a podkladů ze dne 1. 4. 202062 naopak vyplývají následující skutečnosti.63

Ve vztahu k Metodickým pokynům MMR konkrétně uvedlo: „Na uvedené metodice AJŠ MMR nespolupracovalo, přestože MMR s odbornými sdruženími spolupracuje. V roce 2016 bylo

K dalšímu dotazu Úřadu, zda byly dány AJŠ ze strany MMR nějaké instrukce, jaké konkrétní informace by měl výsledný materiál obsahovat, MMR uvedlo, že byly AJŠ poskytnuty mailem „obecné informace ohledně struktury možné metodiky“ s tím, že MMR zaslalo AJŠ obecnou vzorovou metodiku, která byla uveřejněna ze strany Evropské komise jako formální vzor a obecnou informaci o struktuře metodiky, které by měly být jejím obsahem. Jako jednu z obsahových náležitostí MMR uvedlo i MNNC s tím, že by měly být obsahem následující informace o MMNC: „co je mimořádně nízkou nabídkovou cenou, z jakých indikátorů lze poznat MNNC, struktura nákladů, případně kalkulační vzorec pro její indikaci.“ Ve vztahu ke stanovení minimální ceny však MMR jasně uvedlo, že požadavky na stanovení konkrétní minimální ceny za služby požadovány nebyly. Zdůraznilo přitom, že jde o metodiku k veřejným zakázkám a „lze požadovat pouze to, co ve smyslu zákona 134/2016 Sb. o zadávání veřejných zakázek k mimořádně nízké nabídkové ceně požadovat lze.“ Dále MMR uvedlo, že v žádné metodice MMR nikdy nepožaduje stanovení jakékoliv ceny a „vždy jde pouze o možnosti zadavatelů, informaci, že mohou zvolit metodu k indikaci MNNC a případně uvést nějaký způsob/metodu, jak MNNC určit (v souladu se ZZVZ), aby se vědělo, co může v daném oboru představovat MNNC.“ V přílohách ke své odpovědi MMR dále přiložilo emailovou komunikaci

Lze tedy souhlasit s argumentací Úřadu, že z informací a relevantních podkladů poskytnutých

Nicméně pro posouzení jednání účastníka řízení není určující, jak už jsem ostatně uvedl výše, jak to přesně bylo s tvorbou samotných Metodických pokynů, ale to, že v rámci AJŠ jakožto sdružení přímých konkurentů byla vykalkulována zcela konkrétní cena služeb, pod jejíž hladinou se neměly nabídkové ceny členů AJŠ pohybovat. Toto jednání je v přímém rozporu s veřejným zájmem na nekresleném fungování hospodářské soutěže.

Argumentuje-li dále účastník řízení, že Úřad zaměňuje stanovení minimální ceny s (legitimním) určením mimořádně nízké nabídkové ceny ve smyslu zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZZVZ“) jako de facto pomoc pro zadavatele, Úřad se k uvedené argumentaci detailně vyjadřuje již v bodech 157 - 159 napadeného rozhodnutí, na které tímto odkazuji a dále doplňuji následující.

Dle § 28 odst. 1 písm. o) ZZVZ je mimořádně nízkou nabídkovou cenou „nabídková cena nebo náklady uvedené účastníkem zadávacího řízení, které se jeví jako mimořádně nízké ve vztahu k předmětu veřejné zakázky“. Dle § 48 odst. 4 ZZVZ může zadavatel vyloučit účastníka

Podstatné tedy je, že posouzení, zda-li se jedná o mimořádně nízkou nabídkovou cenu či nikoliv, provádí vždy výhradně zadavatel, a to v závislosti na specifických okolnostech daného předmětu plnění. Mimořádně nízká nabídková cena přitom sama o sobě a priori nevylučuje, aby se uchazeč mohl účastnit daného výběrového řízení, ba ani to, aby účastník, jehož nabídková cena byla shledána mimořádně nízkou, takto stanovenou cenu obhájil. ZZVZ dokonce umožňuje zadavateli se rozhodnout vybrat i takového dodavatele, který zjištěnou mimořádně nízkou nabídkovou cenu nevysvětlil dostatečně, ale zadavatel je ochoten přijmout riziko z takovéto ceny vyplývající a s daným dodavatelem smlouvu uzavřít.66 Z judikatury přitom dále vyplývá, že Úřad má velmi omezenou pravomoc zasahovat do postupu zadavatele při zjištění a vyhodnocení MNNC v rámci své přezkumné činnosti. Nemůže tak zasahovat do myšlenkových pochodů zadavatele, které jej vedou k akceptování vysvětlení MNNC, stejně jako Úřad není oprávněn přezkoumávat závěr zadavatele o tom, že určitá nabídková cena je či není mimořádně nízká. Úřad pouze přezkoumává, zda důvody, pro které zadavatel buď akceptoval vysvětlení MNNC, či naopak, jsou přezkoumatelné a srozumitelné, a zda byly dodrženy zákonem stanovené postupy.67 Poukázat lze v tomto ohledu např. na rozsudek

Vzhledem k výše uvedenému je tedy třeba zdůraznit a shrnout, že Úřad by za protisoutěžní jednání nepovažoval samotné vytvoření metodiky jako návodu pro zadavatele v případě, že by tato metodika odpovídala požadavkům MMR a jejíž součástí by bylo „pouze“ uvedení

Argumentaci účastníka řízení proto nelze akceptovat a námitku účastníka řízení proto nepovažuji za důvodnou.

V souvislosti s výše uvedenou námitkou účastník řízení dále namítá, že když Úřad hovoří o vynucování stanovené ceny u členů AJŠ, zaměňuje dva zcela odlišné instituty soutěžního práva, a to je určování cen (a jejich vynucování) a zcela legitimní obranu proti nekalé soutěži, tedy výzvu soutěžiteli, aby upustil od nekalosoutěžního jednání. Nabízení zboží a služeb za ceny, kterou jsou nižší než náklady na jejich poskytnutí (tj. podnákladové ceny) totiž podle účastníka řízení naplňuje znaky generální klauzule skutkové podstaty nekalé soutěže podle § 2976 OZ. Nabízení podnákladových cen ve veřejných zakázkách je dle účastníka řízení způsobilé vytlačit z tohoto trhu ostatní soutěžitele nejen ve vztahu k dané veřejné zakázce, ale i do budoucna. Takové jednání poškozuje ostatní soutěžitele, ve svém důsledku i spotřebitele a zadavatele a ostatní soutěžitelé proto mají právo se takovému jednání bránit.

Podle účastníka řízení je rovněž zcela legitimní (a každý rozumný soutěžitel to dělá) sledovat cenovou politiku svých konkurentů, mimo jiné i s cílem bránit se nekalosoutěžním praktikám ostatních. Takovou obranu proti cenám jiných soutěžitelů formou výzvy k upuštění od takového jednání však nelze zaměňovat s vynucováním minimálních cen u členů sdružení soutěžitelů. Úřad podle účastníka řízení z provedených důkazů vyvozuje nesprávné skutkové závěry, když posuzuje výzvy ke zdržení se nekalosoutěžního jednání a výzvy k dodržování závazků vyplývajících z členství v AJŠ jako vynucování určených minimálních cen. Nadto se

Ve vztahu k závěru Úřadu o prosazování minimální ceny u zadavatelů veřejných zakázek účastník řízení konstatuje, že tato činnost probíhala často v rámci předběžných tržních konzultací dle ZZVZ, tedy zcela legálně. Dále účastník řízení uvádí, že mu uniká souvislost mezi takovým jednáním, které považuje za legitimní a souladné s účelem, pro který byla AJŠ

K uvedené námitce účastníka řízení je vhodné nejprve konstatovat, že Úřad nemá pravomoc posuzovat nekalou soutěž ve smyslu § 2976 a násl. OZ. Pokud se Úřad nekalosoutěžní povahou jednání členů AJŠ nezabýval, neporušil tím žádnou svou povinnost, neboť mu to ani nepřísluší.

Pokud se jedná o samotné podnákladové ceny, argumentace účastníka řízení není ani zde zcela přesná. Předně ne každá nízká cena je již cenou podnákladovou. Určení podnákladovosti ceny podléhá v ekonomické oblasti složitým nákladovým analýzám, neboť k závěru o cenovém predátorství v podobě podnákladové ceny nelze dospět pouhým porovnáním ceny a nákladů, ale mnohem komplexnějším posouzením. Existuje totiž velmi neurčitá hranice mezi vytlačovacím a ekonomicky normálním chováním soutěžitele, a proto je nezbytná detailní ekonomická analýza a celkový kontext chování soutěžitele.72

Pokud se jedná o postih za podnákladové ceny, z pohledu soutěžního práva mohou být podnákladové ceny dle práva hospodářské soutěže (tedy ZOHS) posouzeny jako zakázaná praktika zneužití dominantního postavení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. e) ZOHS, kde zákon hovoří o nepřiměřeně nízkých cenách. Ostatní nedominantní soutěžitelé však mohou ve smyslu ZOHS za podnákladové ceny služby prodávat a nejedná se o porušení ZOHS.

aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2006, s. 15.

V souvislosti s výše uvedeným tak zásadně odmítám záměr účastníka řízení ospravedlnit své jednání jako obranu před možnou nekalou soutěží, které se měli někteří členové AJŠ dopouštět tím, že nabízeli své služby za (údajně) podnákladové ceny.74 Argumentace nekalou soutěží je z pohledu práva hospodářské soutěže zcela irelevantní. Žádný soutěžitel, resp. sdružení soutěžitelů totiž není oprávněno v rámci obrany proti (domnělému) nekalosoutěžnímu jednání konkurentů narušit hospodářskou soutěž uzavřením zakázané dohody largo sensu. Výše přitom bylo popsáno, že jednání účastníka řízení jednoznačně naplnilo znaky skutkové podstaty zakázané dohody, resp. zakázaného rozhodnutí sdružení soutěžitelů podle § 3 odst. 1 ZOHS. Podobně ani argumentace účastníka řízení obranou proti nedodržování závazků členů AJŠ, které stanovila AJŠ (zejména kvality služeb), v tomto ohledu neobstojí, neboť i tyto závazky se musí hlídat prostředky, které jsou v souladu se ZOHS.

Pokud se jedná o argumentaci účastníka řízení, že je legitimní sledovat cenovou politiku, zde je potřeba upřesnit, že soutěžní právo rozlišuje povolené cenové následování a zakázané dohody ve smyslu § 3 odst. 1 ZOHS. Cenové následování (price following) spočívá v tom, že na některých trzích, které jsou silně transparentní, mohou soutěžitelé snadno a rychle sledovat pohyby cen u konkurence. Typickými příklady jsou trhy prodeje pohonných hmot či potravin.

Pokud se jedná o prosazování minimální ceny u zadavatelů veřejných zakázek, Úřad se jím zabýval zejména v bodech 40 – 44 napadeného rozhodnutí. Předně se však sluší říct, že skutečnost, zda byla stanovená minimální cena nějakým způsobem u zadavatelů veřejných zakázek prosazována či nikoliv, nemá žádný vliv na konstatování spáchání přestupku účastníkem řízení. Úřad tímto chtěl nejspíše ilustrovat míru dopadu narušení hospodářské soutěže, resp. že vliv zakázaného rozhodnutí sdružení byl nejen (dovnitř) na členy AJŠ, ale rovněž vně na ostatní subjekty na relevantním trhu.

Ze spisového materiálu je přitom patrné, že účastník řízení působil na některé veřejné zadavatele (např. MŠMT, Ministerstvo dopravy či Český rozhlas) zejména v tom ohledu, že vystupoval aktivně proti snaze veřejných zadavatelů soutěžit o nejnižší cenu hodiny výuky cizího jazyka, kdy by nejnižší cena představovala jediné kritérium pro výběr poskytovatele

Co se týká námitky účastníka řízení, že prosazování minimální ceny u zadavatelů probíhala obvykle v rámci předběžných tržních konzultací, lze uvést, že účelem předběžných tržních konzultací není určení MNNC zadavateli, tento postup by naopak odporoval způsobu posuzování MNNC. Účelem předběžných tržních konzultací není ani určení zadavateli, jak má nastavit hodnotící kritéria, byť je možné se o jejich nastavení v rámci těchto konzultací bavit.

Vzhledem ke zkrácení doby přestupku a novému stanovení počátku přestupku ke dni

Ačkoliv tak lze s účastníkem řízení souhlasit, že otázka prosazování minimální ceny u zadavatelů veřejných zakázek není relevantní pro naplnění znaků skutkové podstaty zakázané dohody, resp. zakázaného rozhodnutí sdružení soutěžitelů dle § 3 odst. 1 ZOHS, jedná se o další střípky ohledně jednání účastníka řízení, jež jen dokládají, jak velký vliv měl samotný účastník řízení, tedy AJŠ (i přes pouhých 43 členů) na relevantním trhu a také, že aktivity AJŠ mohly zcela zásadně ovlivňovat samotné rozhodování veřejných zadavatelů v rámci jejich výběrových řízení, což nepochybně zvyšuje závažnost protisoutěžního jednání účastníka řízení.

Účastník řízení se dále neztotožňuje se závěrem Úřadu, že jeho jednání od počátku cílilo na narušení hospodářské soutěže a mělo skutečný dopad na hospodářskou soutěž. V tomto ohledu namítá, že jeho jednání nikdy nesměřovalo k omezení či vyloučení hospodářské soutěže jako takové, ani k ničemu takovému nevedlo, ani potenciálně vést nemohlo. Jeho jednání vždy cílilo pouze na to, aby soutěž na trhu jazykového vzdělávání byla kvalitní.

Úřad podle účastníka řízení nerozlišuje dvě samostatné větve práva hospodářské soutěže, a to větev veřejnoprávní vtělenou do ZOHS a větev soukromoprávní, představovanou pravidly proti nekalé soutěži. Dohoda mezi soutěžiteli o tom, že nebudou své zboží či služby nabízet pod cenou nižší, než je cena zajišťující minimální rentabilitu, z pohledu možného narušení

Účastník řízení má dále za to, že vypracování vzorce pro indikaci MNNC v Metodických pokynech nemohlo narušit hospodářskou soutěž. V žádném případě tak nedošlo k vyloučení cenové soutěže mezi soutěžiteli poskytujícími služby jazykového vzdělávání. Cenová soutěž mezi jednotlivými členy AJŠ probíhala nadále, což lze doložit jednotlivými nabídkovými cenami pro veřejné zakázky. Pokud se jedná o uveřejnění Metodických pokynů na internetových stránkách AJŠ, toto zveřejnění nemělo na soutěžitele stojící vně AJŠ podle účastníka řízení vliv.

Účastník řízení konečně trvá na tom, že jeho jednání nelze posuzovat jako jednání narušující hospodářskou soutěž, ale pouze jako jednání chránící kvalitu hospodářské soutěže ve smyslu § 2988 OZ. Úřad se podle účastníka řízení přitom měl zabývat tím, zda cena, odpovídající výši

S výše uvedenou argumentací účastníka řízení nelze souhlasit a do velké míry již byla tato argumentace vypořádána výše. Dále doplňuji následující.

Tvrdí-li účastník řízení, že jeho jednáním nedošlo (ani potenciálně nemohlo dojít) k narušení hospodářské soutěže, de facto tím namítá nenaplnění materiální stránky přestupku.