ÚOHS S0249/2018/DP-35137/2019/830/DKl – Možné porušení § 11 odst. 1 ZOHS a čl. 102 SFEU

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „Úřad“) obdržel dne 23. 10. 2017 podnět[2] Svazu léčebných lázní České republiky, se sídlem Jiráskova 17, Františkovy Lázně, IČO 47724455, který směřoval proti možnému zneužití dominantního postavení kolektivním správcem INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s., se sídlem Klimentská 1207/10, Nové Město, Praha, IČO 00537772 (dále též „INTERGRAM“), kterého se INTERGRAM měl dopouštět mj. tím, že při stanovení výše autorské[3] odměny za zpřístupňování předmětu ochrany pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním v lázeňských zařízeních nerespektuje při konstrukci sazebníkové ceny obsazenost lázeňského zařízení.

Na základě výše uvedeného podnětu Úřad prověřil způsob zohledňování obsazenosti jednotlivých ubytovacích zařízení (nejen lázeňských zařízení) kolektivními správci při stanovování výše autorských odměn pro jimi zastupované majitele práv za udělení licence k zpřístupňování děl pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v minulých obdobích, a to včetně kolektivního správce OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z.s., se sídlem Praha, Bubeneč, Čs. armády 786/20, IČO 63839997 (dále též „OSA“ nebo „účastník řízení“). Z předběžného šetření před zahájením správního řízení vyplynula indicie na možné porušení § 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZOHS“ či „zákon“),[4] a také čl. 102 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále též „SFEU“) ze strany kolektivního správce OSA, a proto dne 26. 6. 2018 zahájil Úřad s účastníkem řízení správní řízení sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, jehož předmět dopisem č. j. ÚOHS-S0249/2018/DP-16688/2019/830/DKl ze dne 14. 6. 2019 rozšířil.[5]

Možné porušení § 11 odst. 1 ZOHS a/nebo čl. 102 SFEU spatřuje Úřad v tom, že kolektivní správce OSA uplatňoval v období od 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014 (dále též „posuzované období“) za zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání[6] a za zpřístupňování díla ze zvukového nebo zvukově obrazového záznamu pomocí technického přístroje[7], ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, byly-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami (dále též „zpřístupňování díla ubytovaným“[8]), sazby odměn stanovené v sazebníku autorských odměn OSA, aniž by v nich zohlednil četnost využití ubytovacích prostor, v nichž docházelo k užití předmětu ochrany – díla (obsazenost ubytovacích zařízení), a tedy požadoval odměny i tehdy, pokud nedošlo ke zpřístupnění díla ubytovaným, přičemž toto jednání kolektivního správce OSA mohlo být způsobilé narušit hospodářskou soutěž k újmě jiných soutěžitelů (ubytovacích zařízení) a/nebo spotřebitelů a rovněž ovlivnit obchod mezi členskými státy.

OSA je dle svých stanov[9] samosprávnou organizací autorů hudebních děl, autorů slovesných děl užívaných ve spojení s díly hudebními, hudebních nakladatelů, dědiců autorských práv a jiných nositelů autorských práv[10] založená za účelem naplňování jejich společného zájmu, kterým je ochrana autorských práv, podpora tvorby a provozování hudebních děl autorů, jejichž práva OSA spravuje na základě smlouvy, a poskytování pomoci autorům, kteří se ocitli v tíživé sociální či životní situaci.

OSA je zapsaným spolkem ve smyslu § 214 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který vznikl dne 22. 1. 1996 a navazuje na činnost Ochranného sdružení spisovatelů a nakladatelů hudebních děl, zapsaného společenstva s ručením omezeným, které bylo založeno v roce 1919.

OSA jako nezisková organizace byla založena za účelem kolektivní správy majetkových autorských práv k dílům hudebním s textem či bez textu a k jiným autorským dílům ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), v příslušném znění (dále též „autorský zákon“ či „AZ“),[11] zpřístupňování těchto děl veřejnosti a činnosti související, na základě oprávnění uděleného Ministerstvem kultury (dále též „Ministerstvo“) podle platného autorského zákona nebo na základě pověření uděleného spolku OSA jiným kolektivním správcem. OSA vykonává rovněž např. agenturní činnost, kdy poskytuje licence na základě individuálního pověření jednotlivých nositelů práv. OSA spravuje autorská majetková práva každého nositele práv na základě autorského zákona nebo na základě smlouvy.

Orgány OSA jsou valné shromáždění, dozorčí rada a představenstvo. Valné shromáždění je nejvyšším orgánem OSA a je svoláváno nejméně jednou ročně. Dozorčí rada se skládá ze 13 členů a představuje řídící a kontrolní orgán mezi zasedáními valného shromáždění OSA. Představenstvo je statutárním a výkonným orgánem OSA, je voleno a odvoláváno dozorčí radou a tvoří jej předseda představenstva a dva členové.

Dle své výroční zprávy za rok 2017[12] a za rok 2018[13] OSA spravuje práva a nabízí repertoár pro území České republiky na základě smluvního vztahu přímo s nositeli práv nebo se zahraniční partnerskou organizací cca tří a půl milionu nositelů autorských práv z celého světa, z čehož k 31. 12. 2018 bylo 9 338 domácích. Práva zahraničních nositelů práv OSA spravuje prostřednictvím recipročních smluv, které má uzavřeny se 126 zahraničními kolektivními správci.

Rozhodnutím ze dne 28. 2. 2001[14] Ministerstvo udělilo kolektivnímu správci OSA podle § 98 autorského zákona oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů a jiných nositelů práv podle § 95 autorského zákona k dílům hudebním s textem či bez textu a jiným dílům autorským, které mj. zahrnuje dobrovolně kolektivně spravované právo na nedivadelní provozování a přenos provozování hudebních děl s textem či bez textu živě nebo ze zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům nebo jiného zvukového záznamu a dále ze zvukově obrazového záznamu podle § 19 a § 20 a právo na provozování rozhlasového či televizního vysílání hudebních děl s textem či bez textu podle § 23 autorského zákona, na základě kolektivních a hromadných smluv uzavřených za podmínek § 101 a § 100 odst. 6 autorského zákona.

Dle autorského zákona má autor majetkové právo své dílo užít a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva. Právem dílo užít se rozumí mimo jiné právo na sdělování díla veřejnosti, kam spadá i právo na provozování rozhlasového či televizního vysílání díla a na provozování díla živě nebo ze záznamu a právo na přenos provozování díla.

Co se rozumí provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla, definuje § 23 autorského zákona, který prošel v minulosti několika novelizacemi. Autorský zákon nabyl účinnosti dne 1. 12. 2000 a v § 23 stanovil, že provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání.

Novela autorského zákona provedená zákonem č. 81/2005 Sb. s účinností od 23. 2. 2005 v § 23 doplnila, že za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami. Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních.[15]

K další změně § 23 autorského zákona došlo zákonem č. 168/2008 Sb. s účinností od 19. 5. 2008, který nově stanovil, že provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Za zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami, přísluší autorům odměna, která v úhrnu za všechny kolektivní správce nesmí přesáhnout 50 % výše poplatku za jeden přístroj stanovenou zvláštním zákonem.[16] Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních.[17]

V souvislosti se stanovením zákonné maximální výše autorské odměny dospěli kolektivní správci na jednáních dne 30. 7. 2008 a 28. 8. 2008 za účasti Ministerstva k dohodě, že podíly sazeb za užití autorských práv na pokojích ubytovacích zařízení budou za rozhlasový přístroj děleny ve výši 50 % pro OSA a 50 % pro INTERGRAM a v případě televizního přístroje 49,50 % pro INTERGRAM a 49,50 % souhrnně pro OSA, DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agenturu, z.s., se sídlem Krátkého 143/1, Vysočany, Praha 9, IČO 65401875 (dále též „DILIA“)[18] a Ochrannou organizaci autorskou-Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z.s., se sídlem Národní 973/41, Staré Město, Praha 1, IČO 60166916 (dále též „OOA-S“).[19] Zbylé 1 % mělo náležet kolektivnímu správci Ochranná asociace zvukařů – autorů, z.s., se sídlem Národní 973/41, Staré Město, Praha 1, IČO 26630192 (dále též „OAZA“).[20] Definitivní dohoda nebyla podepsána,[21] nicméně kolektivní správci se řídili výše uvedeným rozdělením maximální výše odměny stanovené dle § 23 AZ 168/2008 Sb.

Stanovení maximální výše odměn za užití autorských práv provozováním rozhlasového a televizního vysílání na pokojích ubytovacích zařízení bylo zrušeno novelou provedenou zákonem č. 102/2017 Sb. s účinností od 20. 4. 2017 s tím, že § 23 autorského zákona nově uvádí, že provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních.[22]

K tomu § 98e odst. 4 AZ 102/2017 Sb. doplnil, že nejde-li o zpřístupňování díla pacientům podle § 23 věty druhé, činí sazby odměn za provozování rozhlasového nebo televizního vysílání poskytovatelem zdravotních služeb nejvýše 25 % nejnižší sazby odměny stanovené sazebníkem za provozování rozhlasového nebo televizního vysílání, není-li ujednáno jinak.

V § 20 autorský zákon definuje tzv. provozování díla ze záznamu a jeho přenos.Provozováním díla ze záznamu se rozumí zpřístupňování díla ze zvukového nebo zvukově obrazového záznamu pomocí přístroje (s výjimkou užití díla způsoby podle § 21 až § 23) a přenosem provozování díla ze záznamu se rozumí současné zpřístupňování díla ze záznamu pomocí reproduktoru, obrazovky nebo podobného přístroje umístěného mimo prostor provozování ze záznamu.[23]

Co se týče kolektivní správy, ta je upravena v hlavě IV autorského zákona. Kolektivní správou se rozumí plná správa majetkových práv autorských nebo práv souvisejících s právem autorským nositelů práv k jejich zveřejněným nebo ke zveřejnění nabídnutým dílům, uměleckým výkonům, zvukovým nebo zvukově obrazovým záznamům (dále jen „předmět ochrany“), která je vykonávána k jejich společnému prospěchu. Účelem kolektivní správy je kolektivní uplatňování a kolektivní ochrana majetkových práv autorských a majetkových práv souvisejících s právem autorským a umožnění zpřístupňování předmětů těchto práv veřejnosti.

Kolektivní správce je právnická osoba tvořená nositeli práv, která na základě uděleného oprávnění ke kolektivní správě vykonává pro tyto nositele práv jako jediný nebo hlavní účel své činnosti kolektivní správu a která není založena za účelem podnikání ani jiné výdělečné činnosti nebo která je řízena svými členy. Kolektivní správce uzavírá s uživateli, kteří užívají předměty ochrany, smlouvy, kterými se pro uživatele poskytuje oprávnění k výkonu práva užít předměty ochrany, k nimž takové právo kolektivně spravuje, sjednává výše a způsob placení odměn a sleduje jejich plnění. Dle autorského zákona kolektivní správa není podnikáním.[24]

Kolektivní správce musí při stanovování výše odměny, resp. při tvorbě sazebníků odměn, respektovat relevantní ustanovení autorského zákona, která doznala v průběhu účinnosti autorského zákona určitých změn. Obecně platí, že sazby autorských odměnmusí vycházet z objektivních a nediskriminačních kritérií a musí být ve vztahu k těmto kritériím přiměřené. Při stanovení sazeb odměn sazebníkem se přihlédne k účelu, způsobu, rozsahu a okolnostem užití předmětu ochrany. Autorský zákon přitom demonstrativně vyjmenovává kritéria, která je při tvorbě sazebníků kolektivní správce povinen zohlednit. Tento demonstrativní výčet zavedla do autorského zákona novela provedená zákonem č. 81/2005 Sb. s účinností od 23. 2. 2005, která stanovila, že kolektivní správce při uzavírání smluv s uživateli předmětů ochrany přihlíží zejména k a) tomu, zda k užití předmětu ochrany dochází při výkonu podnikání nebo jiné hospodářské činnosti;b) přímému či nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu, který uživatel získá z užití či v souvislosti s užitím předmětu ochrany; c) charakteru a specifikům místa nebo regionu, ve kterém dochází k užití předmětu ochrany; d) účelu, způsobu, rozsahu a okolnostem užití předmětu ochrany.[25] Zákon č. 228/2014 Sb. s účinností od 7. 11. 2014 do autorského zákona zakotvil povinnost zohledňovat obsazenost ubytovacích zařízení, neboť kolektivní správce při stanovení autorské odměny musí přihlížet mj. k přímému či nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu, který uživatel získá z užití či v souvislosti s užitím předmětu ochrany, a to včetně četnosti využití ubytovacích prostor za účelem získání takového prospěchu, v nichž dochází k užití předmětu ochrany.[26] Tato povinnost zohledňovat obsazenost ubytovacích zařízení je stanovena v autorském zákoně až do současnosti.[27]

Autorský zákon umožňuje kolektivním správcům vzájemně se pověřit při výkonu kolektivní správy. Dle § 97g AZ 50/2019 Sb. může kolektivní správce pověřit výkonem kolektivní správy jím kolektivně spravovaných práv jiného kolektivního správce pouze tehdy, jde-li o zahraničního kolektivního správce nebo tuzemského kolektivního správce, který je oprávněn k výkonu kolektivní správy pro táž práva, sleduje-li se tím účelnější výkon kolektivní správy, přičemž smlouva musí být uzavřena písemně. Pověřený kolektivní správce jedná při výkonu kolektivní správy svým jménem a na účet kolektivního správce, který jej pověřil; tím není dotčena povinnost takového kolektivního správce převést získané příjmy z výkonu práv nositelům práv, pro které vykonává kolektivní správu.[28]

Dne 7. 12. 2007 uzavřeli kolektivní správci OSA, DILIA a OOA-S smlouvu o pověření zastupováním při výkonu kolektivně spravovaného práva na provozování televizního vysílání děl (dále též „Třístranná smlouva o zastupování“),[29] na jejímž základě DILIA a OOA-S pověřily kolektivního správce OSA, aby je zastupoval na území České republiky při výkonu kolektivní správy dobrovolně kolektivně spravovaného práva na užití děl provozováním televizního vysílání podle § 23 autorského zákona. Smluvní strany zároveň prohlásily, že provozování televizního vysílání na pokojích v ubytovacích zařízeních bude řešeno separátně dodatkem ke smlouvě.

Na základě Třístranné smlouvy o zastupování byl OSA oprávněn a povinen s péčí řádného hospodáře na základě autorského zákona svým jménem na účet DILIA a OOA-S vykonávat kolektivní správu podle § 95 a násl. téhož zákona, a to zejména: uzavírat s uživateli děl hromadné licenční smlouvy dle autorského zákona, ve kterých poskytoval uživatelům oprávnění k provozování televizního vysílání děl DILIA a OOA-S;[30] v takových hromadných licenčních smlouvách dle předchozího bodu a v sazebníku odměn stanovit společné autorské odměny určené pro všechny příslušné nositele práv děl OSA, DILIA a OOA-S v souladu s autorským zákonem; vybírat v souladu se zákonem a smlouvami autorské odměny; zjišťovat a kontrolovat veřejné produkce provozováním televizního vysílání; domáhat se nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného výkonu kolektivně spravovaného práva a nároku na zdržení se neoprávněného výkonu kolektivně spravovaného práva; vybírat případné příjmy z bezdůvodného obohacení z neoprávněného výkonu práva provozování televizního vysílání pro příslušné nositele práv k dílům DILIA a OOA-S; kontrolovat řádné a včasné placení autorské odměny uživatelem; vymáhat soudně i mimosoudně nezaplacené autorské odměny a příjmy z bezdůvodného obohacení náležející DILIA a OOA-S.[31]

Smluvní strany se na základě Třístranné smlouvy o zastupování dále dohodly, že základem pro uzavírání licenčních smluv s uživateli bude sazebník OSA platný pro příslušný kalendářní rok včetně slev na autorskou odměnu, které může uživatel uplatnit na základě sazebníku OSA. OSA nebyl oprávněn rozúčtovat vybranou autorskou odměnu nebo příjmy z bezdůvodného obohacení přímo příslušným nositelům práv k dílům DILIA či OOA-S nebo jiným, těmito nositeli práv pověřeným třetím osobám. DILIA a OOA-S se zároveň zavázaly, že po dobu účinnosti Třístranné smlouvy o zastupování nepověří na území České republiky výkonem kolektivní správy kolektivně spravovaného práva v rozsahu definovaném Třístrannou smlouvou o zastupování jiného kolektivního správce a samy se zdrží výkonu kolektivní správy předmětného práva v rozsahu, v jakém pověřují výkonem kolektivního správce OSA.

Třístranná smlouva o zastupování dále upravovala mj. zásady rozdělování autorských odměn vybraných ze strany OSA a příjmů z bezdůvodného obohacení mezi kolektivní správce; způsob vyúčtování; úhradu účelně vynaložených nákladů spojených s výkonem kolektivně spravovaného práva na základě pověření; informační povinnost (OSA byl mj. povinen poskytnout v dostatečném předstihu kolektivním správcům DILIA a OOA-S informace o změně sazebníku OSA, přičemž sazebník OSA měl být vždy přílohou Třístranné smlouvy o zastupování).

Třístranná smlouva o zastupování nabyla účinnosti dne 1. 1. 2008 a byla uzavřena na dobu do 31. 12. 2012 s možností automatické prolongace vždy o jeden rok do doby, než by ji kterákoli ze stran vypověděla (výpověď musela být odůvodněna, doručena druhé smluvní straně nejpozději do 30. 9. s účinností k 31. 12. příslušného roku).[32]

Dne 12. 11. 2008 poté smluvní strany uzavřely dodatek č. 2 k Třístranné smlouvě o zastupování, v němž prohlásily, že se tato smlouva bude vztahovat i na provozování televizního vysílání na pokojích v ubytovacích zařízeních ve smyslu § 23 věty druhé autorského zákona s účinností ke dni podpisu tohoto dodatku č. 2.

Dne 23. 4. 2009 uzavřeli kolektivní správci OSA a DILIA smlouvu o pověření zastupováním při výkonu kolektivně spravovaného práva na provozování rozhlasového vysílání děl (dále též „Dvoustranná smlouva o zastupování“), jíž DILIA pověřuje OSA, aby ji zastupoval na území České republiky při výkonu kolektivní správy dobrovolně kolektivně spravovaného práva na užití děl provozováním rozhlasového vysílání podle § 23 autorského zákona s tím, že smluvní strany výslovně prohlásily, že se smlouva vztahuje pouze na provozování rozhlasového vysílání na pokojích v ubytovacích zařízeních ve smyslu § 23 věty druhé autorského zákona. Smlouva nabyla účinnosti dne 19. 5. 2008 s dobou trvání do 31. 12. 2012 a možností automatické prolongace. Dvoustranná smlouva o zastupování upravovala obdobně rozsah výkonu kolektivní správy práva na užití děl provozováním rozhlasového vysílání a práva a povinnosti smluvních stran jako Třístranná smlouva o zastupování.[33] OSA tak na základě obou smluv zastupoval kolektivního správce DILIA při výkonu práva na zpřístupňování díla ubytovaným televizním a rozhlasovým vysíláním a kolektivního správce OOA-S při výkonu práva na zpřístupňování díla ubytovaným televizním vysíláním.[34]

Úřad se kolektivních správců DILIA a OOA-S dotázal ve vztahu k jejich spolupráci s OSA, jakým způsobem se podíleli na rozhodnutí nezohledňovat kritérium obsazenosti ubytovacích zařízení v sazebnících autorských odměn.[35]

K tomu DILIA uvedla, že otázku sazebníku OSA (zahrnující i sazby pro nositele práv DILIA) a zohledňování kritéria obsazenosti pokojů ubytovacích zařízení samostatně neřešila. DILIA změny sazebníku OSA v souladu s aktuálně platnou smlouvou pouze vzala na vědomí a na tvorbě sazebníku se ve vztahu k principu „obsazenosti“ nijak nepodílela. DILIA sazebníky nezveřejňovala a pouze na svých webových stránkách odkazovala na web OSA.[36] Kolektivní správce OOA-S v této souvislosti pouze odkázal na Třístrannou smlouvu o zastupování s tím, že pro něj v letech 2008 – 2014 výkon kolektivní správy práva na provozování televizního vysílání na pokojích ubytovacích zařízení zajišťoval OSA. V období, kdy OSA zohledňoval kritérium obsazenosti ubytovacích zařízení ve výši odměny OSA, činil tak i u odměny vybrané pro ostatní kolektivní správce, které zastupoval, a naopak.[37]

Kolektivní správce OSA uzavíral v posuzovaném období[38] s ubytovacími zařízeními typové licenční smlouvy o veřejném provozování, které upravovaly vzájemné vztahy vyplývající z autorského zákona mezi OSA a provozovatelem (ubytovacím zařízením) při veřejném nedivadelním provozování hudebních děl s textem nebo bez textu a děl DILIA a OOA-S, pokud šlo o užití děl dle § 23 autorského zákona.[39] OSA licenční smlouvou uděloval provozovateli licenci k veřejnému provozování hudebních děl českých a zahraničních autorů při reprodukci hudebních děl ze zvukového nebo zvukově obrazového záznamu pomocí technického přístroje podle § 20 autorského zákona a k provozování hudebních děl vysílaných rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání podle § 23 autorského zákona v případech, ve kterých není od návštěvníků vybíráno vstupné, a to ani nepřímo, a k provozování děl DILIA a OOA-S vysílaných televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu televizního vysílání a v případě děl DILIA i pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového vysílání[40] podle § 23 autorského zákona v případech, ve kterých není od návštěvníků vybíráno vstupné, a to ani nepřímo.

Smlouva dále blíže konkretizuje hudební produkce, pro něž je licence udělována. Za poskytnutí licence k užití blíže specifikovaných děl je provozovatel povinen zaplatit OSA autorskou odměnu (autorský provozovací honorář), jejíž výše se stanoví v souladu s platným sazebníkem odměn dle ve smlouvě uvedených skutečností bez ohledu na dobu trvání hudební produkce a počet provozovaných děl s tím, že v autorské odměně za užití děl provozováním televizního vysílání je zahrnuta i odměna pro DILIA a OOA-S, resp. v autorské odměně za užití děl provozováním rozhlasového vysílání je zahrnuta i odměna pro DILIA.[41] Provozovatel se smlouvou zavazuje autorskou odměnu splatit do stanoveného data nebo ve splátkách.

Provozovatel je dle licenční smlouvy povinen umožnit osobám pověřeným OSA přístup na produkce konané na základě licenční smlouvy a umožnit kontrolu, zda jsou plněny řádně a včas povinnosti uložené autorským zákonem nebo licenční smlouvou. Pokud by došlo ke změnám rozhodných skutečností, za nichž byla smlouva uzavřena, je provozovatel povinen tyto změny bez zbytečného odkladu písemně oznámit OSA za účelem jednání o změně smlouvy. Smlouva nabývá účinnosti dnem zahájení hudebních produkcí provozovatelem a uzavírá se na dobu určitou do dne ukončení jejich provozování.

[…obchodní tajemství…],[42][…obchodní tajemství…][43] […obchodní tajemství…].[44][…obchodní tajemství…][45]

[…obchodní tajemství…][46] […obchodní tajemství…][47] […obchodní tajemství…].

[…obchodní tajemství…][48] […obchodní tajemství…]

Sazby za užití autorských práv spravovaných kolektivními správci OSA, DILIA a OOA-S na pokojích ubytovacích zařízení prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových přístrojů a přístrojů umožňujících rozhlasové a televizní vysílání byly v posuzovaném období obsaženy v Sazebnících kolektivního správce OSA, a to v roce 2008 a 2014 v Sazebníku R odměn pro užití hudebních a jiných autorských děl prostřednictvím přístrojů (dále též „Sazebník R“), v letech 2009 – 2013 v Sazebnících autorských odměn pro provozování děl v ubytovacích zařízeních, lázeňských a podobných zařízeních (dále též „Sazebník U“). Vývoj sazeb za užití výše uvedených autorských práv v posuzovaném období ukazuje následující přehled, současně je uveden vývoj sazeb za zpřístupňování předmětu ochrany prostřednictvím přístrojů ve společných prostorách ubytovacích zařízení pro porovnání jejich rozdílné výše. Úřad současně pro porovnání uvádí sazby od roku 2002 a po posuzovaném období do roku 2016.

Kolektivní správce DILIA v letech 2002 – 2005 stanovoval sazby samostatně, a to za zpřístupňování děl na pokojích ubytovacích zařízení prostřednictvím zvukového zařízení ve výši 20,- Kč a prostřednictvím zvukově obrazového zařízení ve výši 60,- Kč, přičemž zohledňoval procentuální obsazenost ubytovacích zařízení lineárně do dolního limitu 30 %. V letech 2006 a 2007 byl na základě dvoustranné smlouvy zastoupen kolektivním správcem OSA.[49] (Od 7. 12. 2007 byl zastoupen na základě třístranné smlouvy.) Kolektivní správce OOA-S do roku 2008 poplatky za užití jím spravovaných autorských práv na pokojích ubytovacích zařízení nevybíral.[50]

Úřad v uvedeném přehledu uvádí základní měsíční sazby stanovené za užití autorských práv prostřednictvím rozhlasového přístroje, televizního přístroje, případně jiného zvukového či zvukově obrazového přístroje stanovené kolektivním správcem OSA. Z možných slev[51] jsou uvedeny pouze slevy zohledňující velikost obce, v níž byla provozovna umístěna, neboť v některých letech byly dle tohoto parametru přímo stanoveny jednotlivé sazby.

Z výše uvedených sazeb vyplývá, že obsazenost ubytovacích zařízení byla při platbách za poskytnutí licence k zpřístupňování díla ubytovaným zohledňována před posuzovaným obdobím i po posuzovaném období do současnosti. Před posuzovaným obdobím, tj. do 18. 5. 2008, byla zohledňována na základě rozhodnutí kolektivních správců, od 7. 11. 2014[53] do současnosti[54] bylo toto kritérium zohledňováno na základě autorského zákona. I v období od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008, kdy dle § 23 autorského zákona nebyly odměny za užití autorských práv prostřednictvím rozhlasového a televizního vysílání v pokojích ubytovacích zařízení vybírány, byla v případě užití autorských práv prostřednictvím jiných zvukových nebo zvukově-obrazových přístrojů obsazenost ubytovacích zařízení při stanovení sazeb zohledněna (aniž to autorský zákon v té době požadoval).

Obsazenost ubytovacích zařízení byla kolektivním správcem OSA v letech 2002 – 2008 (do 18. 5. 2008), 2014 (od 7. 11. 2014), 2015, 2017 (od 1. 3. 2017) a 2018 zohledňována lineárně od 100% obsazenosti ke spodní hranici 30 %. V roce 2016 a do 28. 2. 2017 byla obsazenost ubytovacích zařízení zohledňována stanovením samostatných sazeb pro čtyři intervaly procentuální obsazenosti. V sazebnících pro rok 2018 a 2019 byla obsazenost opět zohledněna lineárně od 100% do 30% obsazenosti. Také kolektivní správce DILIA v letech 2002 – 2005, kdy autorské odměny za užití jím spravovaných autorských práv v pokojích ubytovacích zařízení stanovoval a vybíral samostatně, zohledňoval obsazenost ubytovacích zařízení, a to lineárně od 100 % do 30 %. Od 1. 1. 2006 zohledňoval kolektivní správce OSA obsazenost i pro autorské odměny za užití děl DILIA, kterou zastupoval.

Za účelem zjištění míry obsazenosti si Úřad vyžádal údaje od Českého statistického úřadu (dále též „ČSÚ“) a od kolektivního správce OSA.

Dle vyjádření ČSÚ se ukazatel využití pokojů ve statistikách ČSÚ vypočítá jako podíl počtu realizovaných pokojodnů (tj. počtu obsazených pokojů za jednotlivé dny sledovaného období) a součinu průměrného počtu pokojů k dispozici s počtem provozních dnů.[55] Průměrná roční obsazenost ubytovacích zařízení se dle statistického zjištění ČSÚ pohybovala v posuzovaném období, tj. v letech 2008 – 2014 v intervalu od 38,7 % do 44,7 %.[56]

OSA zjišťoval obsazenost ubytovacích zařízení před posuzovaným obdobím a po posuzovaném období. V letech 2003 byla průměrná roční obsazenost u smluvních ubytovacích zařízení ve výši[…obchodní tajemství…]%, v roce 2004 ve výši […obchodní tajemství…] %. V letech 2015 – 2017 se pohybovala v intervalu […obchodní tajemství…] %.[57] Samostatnou evidenci obsazenosti u lázeňských zařízení účastník řízení vedl až od roku 2015, v letech 2015 – 2017 se pohybovala v intervalu […obchodní tajemství…] %. Vzhledem k tomu, že počet smluvních lázeňských zařízení s licencí na užití autorských práv v pokojích tvořil v posuzovaném období cca […obchodní tajemství…] % z celkového počtu ubytovacích zařízení, lze předpokládat, že výrazně neovlivnil průměrnou obsazenost běžných ubytovacích zařízení, zjištěnou OSA v předchozích letech.

Obsazenost ubytovacích zařízení zjištěná ČSÚ mimo posuzované období dosáhla v roce 2003 průměrné hodnoty 42,1 %, v roce 2004 hodnoty 44,1 %. V letech 2015 – 2017 se pohybovala od 43,0 % do 49,8 %. Z výše uvedených údajů vyplývá, že zjištěná obsazenost před posuzovaným obdobím i po posuzovaném období je u ČSÚ i OSA obdobná s mírně vyššími hodnotami u ČSÚ (s výjimkou roku 2003). Zjištěná obsazenost jak dle zjištění ČSÚ, tak i OSA nepřesáhla 50 %. Pro období 2008 – 2014 lze tedy brát pro účely správního řízení v úvahu, že průměrná roční obsazenost ubytovacích zařízení, která měla uzavřeny licenční smlouvy o veřejném provozování autorských děl, nebyla vyšší než 50 %.[58]

Úřad se kolektivního správce OSA v rámci předběžného šetření podnětu před zahájením správního řízení dotázal,[59] zda a jakým způsobem byla v letech 2002 – 2016 při stanovení autorských odměn za zpřístupňování díla ubytovaným zohledňována obsazenost ubytovacích zařízení. K tomu OSA uvedl,[60] že v letech 2002 až 2016 došlo ke zcela zásadním legislativním zásahům do práva autorů na licencování užití děl na pokojích ubytovacích zařízení, které měly vliv na způsob stanovení výše odměny za možnost užití autorských práv zastupovaných OSA, a to včetně zohledňování kritéria obsazenosti ubytovacích zařízení. OSA v období od 1. 1. 2002 do 22. 2. 2005 zohledňoval pokojovou obsazenost při výběru autorských odměn až do výše 30 %. Ke dni nabytí účinnosti novely autorského zákona provedené zákonem č. 81/2005 Sb. (tj. ke dni 23. 2. 2005) bylo autorům zcela znemožněno licencovat užití autorských práv na pokojích ubytovacích zařízení. OSA považoval tuto právní úpravu znění § 23 autorského zákona (období od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008) za rozpornou s mezinárodním i unijním právem. Z tohoto důvodu byla v sazebnících OSA sazba za užití autorských práv na pokojích ubytovacích zařízení ponechána v nezměněné podobě včetně zohlednění obsazenosti. Právní názor OSA o nároku na odměnu za užití díla u rozhlasového a televizního vysílání děl na pokojích ubytovacích zařízení byl potvrzen např. rozsudkem Vrchního soudu v Praze ve věci OSA v. Ing. Miroslav Lev.[61] Po vydání dotčeného rozsudku začal OSA s provozovateli ubytovacích zařízení řešit nároky z užití děl zpětně.

OSA dále konstatoval, že na základě závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“) ve věci SGAE v. Rafael Hoteles[62]přistoupila Česká republika k novelizaci autorského zákona a k vrácení povinnosti hradit autorské odměny za užití děl na pokojích ubytovacích zařízení do autorského zákona, což se stalo ke dni 19. 5. 2008. Nicméně novela autorského zákona provedená zákonem č. 168/2008 Sb. nenarovnala právní prostředí do situace před rokem 2005, neboť omezila, resp. fakticky znemožnila vyjednávání o ceně za možnost užití autorsky chráněných děl mezi kolektivními správci a uživateli, tj. provozovateli ubytovacích zařízení. Cena licence byla stanovena na maximální úrovni 50 % výše koncesionářského poplatku za jeden televizní a rozhlasový přístroj, což si vyžádalo změnu přístupu OSA. […obchodní tajemství…] OSA proto přistoupil v období od 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014 k aplikaci systému, který je běžný v zahraničí, tj. k nezohledňování kritéria obsazenosti.

K tomu účastník řízení k dotazu Úřadu doplnil, že metodika výpočtu autorských odměn byla v posuzovaném období jednotná jak pro televizní a rozhlasové přijímače, tak i pro zvukové či zvukově obrazové reprodukční přístroje. To znamená, že nebylo zohledňováno kritérium obsazenosti pokojů, i když ve vztahu k zvukovým či zvukově obrazovým reprodukčním přístrojům (viz § 20 AZ) nebyla autorským zákonem stanovena maximální výše autorské odměny za zpřístupňování díla ubytovaným.[63][…obchodní tajemství…] V hotelových pokojích jsou totiž v absolutní většině umístěny televizní nebo rozhlasové přístroje. Sazby za zvukový a zvukově obrazový reprodukční přístroj byly dle účastníka řízení ve sledovaném období z pohledu četnosti výskytu zcela zanedbatelné. Vzhledem k těmto skutečnostem je účastník řízení přesvědčen, že různá metodika výpočtu pro různé přístroje by vedla k vyšší chybovosti při výpočtu sazby a nutnosti následných opravných opatření.[64]

Na konci roku 2014 byla přijata další novela autorského zákona, která s účinností od 7. 11. 2014 stanovila zákonnou povinnost kolektivních správců zohledňovat při stanovení autorských odměn četnost využití ubytovacích zařízení. K tomu OSA doplnil, že zavedení zákonné povinnosti kolektivních správců zohledňovat četnost využití ubytovacích zařízení je ve zcela zřejmém rozporu s principy licence k užití autorských práv. Uživateli je totiž na základě licence dána možnost užití autorsky chráněných děl, a tím i možnost zvýšit atraktivitu ubytovacích zařízení vyšším komfortem; licence se z povahy věci nemůže vztahovat pouze na případy skutečného využití takové možnosti.

Účastník řízení dále zaslal dne 3. 10. 2018 Úřadu své vyjádření k předmětu správního řízení,[65] v němž uvedl, že pro posouzení jeho jednání je určující charakter licence k užití autorsky chráněných děl. K tomu účastník řízení blíže sdělil, že způsob užití díla podle § 23 AZ upravuje případ tzv. sekundárního užití díla, kdy osoba, která je na základě licenční smlouvy oprávněna dílo tímto způsobem užívat jako sekundární uživatel, zpřístupní dílo vysílané rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Právní úprava licence k předmětům chráněným autorským zákonem stanoví, že smlouvou autor poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva autorské dílo užít v původní nebo zpracované či jinak změněné podobě. Z formulace dle účastníka řízení tedy jasně plyne, že autorské odměny nejsou vybírány za faktické užití autorských děl, nýbrž za pouhé oprávnění k jejich užití. Ubytovací zařízení má z licence ekonomický prospěch i tehdy, pokud část své ubytovací kapacity nemá zrovna obsazenu. Na základě předmětné licence může na pokoje pro hosty umístit přístroje technicky způsobilé k příjmu televizního a rozhlasového vysílání, čímž získává konkurenční výhodu oproti ubytovacím zařízením, kterým oprávnění ke sdělování autorských děl veřejnosti nebylo ze strany účastníka řízení licencováno. Je nesporné, že toho času neobsazený pokoj ubytovacího zařízení se pronajme snáze, resp. za vyšší cenu, pokud v něm bude umístěn televizní či rozhlasový přijímač.[66] Účastník řízení tedy shrnuje, že podstatou licence k užití autorsky chráněných děl je poskytnutí možnosti jejich užití a tomu také odpovídala odměna nastavená v sazebnících účastníka řízení za šetřené období. Licence se z povahy věci nemůže vztahovat pouze na případy skutečného využití takové možnosti.

Účastník řízení v této souvislosti poté dovozuje, že zohledňování četnosti využití pokojů ubytovacích zařízení by bylo v rozporu se základními principy licence. Je-li licence k užití autorsky chráněných děl založena na principu možnosti, tedy oprávnění k užití (nikoli na skutečném využití), pak v důsledku nezohlednění obsazenosti pokojů ubytovacích zařízení ve výši sazeb autorských odměn nemohla ubytovacím zařízením, ani žádnému jinému subjektu (soutěžiteli či spotřebiteli) vzniknout jednáním účastníka řízení jakákoli újma.

Účastník řízení ve svém vyjádření dále odůvodňuje, proč v jeho jednání, jež je předmětem správního řízení, nelze spatřovat cenovou diskriminaci, aplikaci nepřiměřených cen či uplatňování jiných nepřiměřených obchodních podmínek. Vzhledem k tomu, že Úřad jednání účastníka řízení neposuzoval ani jako cenovou diskriminaci, ani aplikaci nepřiměřených cen (viz níže), vzal v úvahu v této části vyjádření především posouzení možné aplikace nepřiměřených obchodních podmínek. Účastník řízení uvádí, že z unijní rozhodovací praxe vyplývá několikastupňový test pro posouzení nepřiměřenosti necenových obchodních podmínek. Za prvé, předmětné ustanovení musí být spojeno s účelem smlouvy a nutné pro zajištění očekávaného účinku smlouvy. V případě, kdy předmětné ustanovení není přínosné pro spotřebitele, lze usuzovat na zneužívající charakter daného ustanovení. Za druhé, pokud má být ustanovení předmětem šetření, pak musí působit újmu druhé smluvní straně, obvykle formou vzdání se určitých práv, která by jinak, za normálních soutěžních podmínek, strana měla. Konečně za předpokladu, že šetřené ustanovení je nezbytné k zajištění očekávaných účinků vyplývajících ze smlouvy, ale současně způsobuje újmu druhé smluvní straně, je třeba zohlednit vhodnost a přiměřenost tohoto ustanovení.

K tomu účastník řízení konstatuje, že je přesvědčen, že nezohledňování obsazenosti pokojů v sazbách autorských odměn ze strany OSA je spojeno s účelem smlouvy, neboť jejím cílem je poskytnout oprávnění k užití autorsky chráněných děl (tj. poskytnout možnost tato autorsky chráněná díla užívat). Nezohledňování obsazenosti pokojů pak ani nevede ke vzniku újmy druhé smluvní straně. Účelem nezohledňování obsazenosti pokojů ubytovacích zařízení je zajištění výběru přiměřené autorské odměny za tomu odpovídající služby – oprávnění k užití autorsky chráněných děl. Účastníku řízení dle jeho názoru nemůže být kladeno k tíži, že ubytovací zařízení není z jakéhokoli důvodu úspěšné a své ubytovací kapacity nemá plně obsazené. Skutečnost, že přístup účastníka řízení je přiměřený daným podmínkám a odráží účel licenční smlouvy, dokládá účastník řízení opětovně srovnáním s nastavením podmínek zahraničních kolektivních správců, z něhož plyne, že obsazenost hotelových pokojů byla v roce 2017 z osmi srovnávaných zemí zohledněna v autorských odměnách ve čtyřech zemích včetně České republiky. Účastník řízení tedy uzavírá, že neměl v posuzovaném období povinnost zohledňovat v sazebnících odměn četnost využití ubytovacích zařízení, což plyne jednak z neexistence příslušné zákonné povinnosti a dále ze samotné podstaty licence ke sdělování autorsky chráněných děl veřejnosti.

Úřad v rámci správního řízení vyžádal od účastníka řízení ekonomické údaje k výši odměn vybraných za zpřístupňování díla ubytovaným. OSA v posuzovaném období, tj. od 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014 dosáhl příjmy za poskytnutí licencí k užití autorských práv v pokojích ubytovacích zařízení ve výši […obchodní tajemství…] Kč. Příjmy za licence k užití autorských práv v pokojích spravovaných kolektivním správcem DILIA, kterého v posuzovaném období OSA zastupoval, dosáhly výše […obchodní tajemství…] Kč a příjmy za licence k užití autorských práv v pokojích spravovaných kolektivním správcem OOA-S také zastupovaným kolektivním správcem OSA dosáhly výše […obchodní tajemství…] Kč. Celkové příjmy, které OSA inkasoval v posuzovaném období za licence k užití autorských práv v pokojích ubytovacích zařízení, dosáhly výše[…obchodní tajemství…]Kč. Příjmy za rok 2008 byly uvažovány poměrně za období od 19. 5. 2008 do 31. 12. 2008 a příjmy za rok 2014 poměrně za období od 1. 1. 2014 do 6. 11. 2014. Příjmy za rok 2009 byly v případě OSA očištěny o výši náhrad za období od 1. 1. 2006 do 18. 5. 2008.[67] Kolektivní správci DILIA a OOA-S řešili případné náhrady samostatně, takže nebyly součástí příjmů uváděných OSA.

[…obchodní tajemství…] V letech 2008 až 2014 byla měsíční výše koncesionářského poplatku 135,- Kč za televizor a 45,- Kč za rozhlasový přijímač. Celková výše odměny za užití autorských práv prostřednictvím přístrojů umožňujících rozhlasové či televizní vysílání tak dle ustanovení § 23 autorského zákona neměla v posuzovaném období v úhrnu za všechny kolektivní správce překročit za měsíc částku 67,50 Kč za přístroj umožňující televizní vysílání a částku 22,50 Kč za přístroj umožňující rozhlasové vysílání.[68]

Vzhledem k opakované námitce účastníka řízení Úřad zjišťoval, zda zákonné stanovení maximální výše autorských odměn za zpřístupňování díla ubytovaným televizním a rozhlasovým vysíláním bylo ve výrazném nepoměru k celkovým odměnám za zpřístupňování díla ubytovaným ubytovacími zařízeními v jiných evropských zemích. Úřad porovnal souhrnné platby za tento typ užití práv na Slovensku, v Portugalsku, Belgii, Chorvatsku, Maďarsku, Německu a Rakousku. Uvedené země byly zvoleny na základě kulturní a geografické blízkosti (viz Slovensko, Chorvatsko, Maďarsko, Německo, Rakousko) nebo na základě srovnatelné velikosti (Portugalsko, Belgie). Výběr uvedených zemí jako vhodných pro porovnání výše autorských odměn uplatňovaných v České republice kolektivní správce OSA sám navrhl v rámci šetření podnětu sp. zn. ÚOHS-P1227/2016.[69] Do porovnání nebylo zahrnuto Polsko, i když se jedná o sousední zemi, z důvodu velké roztříštěnosti kolektivní správy a obtížného zjištění celkových plateb za posuzované užití autorských práv.[70] Porovnání bylo učiněno na základě souhrnných měsíčních plateb od všech kolektivních správců, neboť struktura sazeb jednotlivých kolektivních správců a jejich vzájemný poměr jsou v porovnávaných zemích značně odlišné a účelem srovnání bylo zjištění, zda maximální částka stanovená autorským zákonem pro sazby za televizní vysílání na pokojích představující součet sazeb všech kolektivních správců nebyla stanovena na výrazně nižší úrovni, než byla v posuzovaném období výše celkových sazeb za téže užití děl v porovnávaných zemích. Zahraniční kolektivní správci současně uvedli, zda a jakým způsobem zohledňovali v posuzovaném období obsazenost ubytovacích zařízení při stanovení sazeb za televizní vysílání na pokojích hotelů - viz tabulka č. 2:

Dle vyjádření OSA byl nejčastěji umístěným přístrojem v pokojích ubytovacích zařízení v České republice televizní přístroj, od roku 2012 začal převažovat televizní přístroj umožňující i rozhlasové vysílání.[71] Porovnání, které demonstrují následující tabulky, bylo proto učiněno pro autorské odměny za užití televizního přístroje (v případě České republiky jsou uvedeny celkové sazby za televizní přístroj bez rozhlasového zařízení) v pokojích ubytovacího zařízení kategorie 3* a kategorie 4*.[72] V řádku „celkové sazby“ jsou uvedeny měsíční autorské odměny stanovené kolektivními správci za užití autorských práv v pokoji ubytovacího zařízení dle součtu sazeb stanovených jednotlivými kolektivními správci, v řádku „odměny při 50% obsazenosti“ jsou uvedeny částky, které by ubytovací zařízení hradilo za každý pokoj při 50% obsazenosti.[73] V těch zemích, kde obsazenost není zohledňována, jsou výsledné odměny při 50% obsazenosti totožné jako základní sazby. Stanovení maximální autorské odměny ve výši 50 % zákonného limitu v posledním řádku tabulky č. 3 a č. 4 předpokládá uplatňování obsazenosti lineárně. Sazby byly přepočteny dle parity kupní síly a dle měsíčního kumulovaného průměrného kurzu za období leden – prosinec České národní banky dané měny ke koruně české v příslušném roce. V případě, že zahraniční kolektivní správci stanovili roční sazby, byly přepočteny na sazby měsíční.

Tabulky č. 5 a 6 uvádí pořadí maximální částky autorských odměn ve výši 50 % koncesionářského poplatku v porovnání se souhrnnými měsíčními poplatky uplatňovanými v porovnávaných zemích od nejnižších do nejvyšších u hotelu kategorie 3* a kategorie 4*. Je porovnáno pořadí celkové maximální částky autorských odměn a 50 % této částky za předpokladu, že by obsazenost ubytovacích zařízení ve výši 50 % byla lineárně zohledňována.

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

Výše uvedené porovnání demonstruje, že stanovený limit celkových autorských odměn za užití autorských práv prostřednictvím televizního přístroje dle autorského zákona se pohyboval v intervalu souhrnných sazeb aplikovaných v porovnávaných zemích, a to jak při porovnání celkové výše limitu a celkových sazeb uplatňovaných v porovnávaných zemích bez zohlednění obsazenosti, tak při porovnání sazeb uplatňovaných v porovnávaných zemích se zohledněním 50% obsazenosti a 50% výše celkového limitu,[74] přičemž autorské odměny zemí, které v pořadí hned následovaly za porovnávaným limitem, byly vyšší o velmi malý rozdíl.[75] I v případě, že by autorská odměna stanovená autorským zákonem při zohlednění nejnižší možné uvažované obsazenosti ve výši 30 % (20,25 Kč) byla porovnána s celkovými autorskými odměnami zahraničních kolektivních správců, nebyla by tato 30% výše zákonem regulované autorské odměny nejnižší.[76] Obsazenost zohledňovaly v posuzovaném období 3 ze 7 porovnávaných zemí.

Vzhledem k tomu, že účastník řízení se vyjádřil v tom smyslu, že zohledňování obsazenosti pokojů, resp. četnosti využití ubytovacích prostor, v nichž dochází k užití předmětu ochrany, při stanovení sazeb autorských odměn odporuje smyslu licence na užití předmětů ochrany v ubytovacích zařízeních, Úřad se obrátil dopisem ze dne 5. 9. 2018[77] na Ministerstvo jako odvětvového regulátora pro oblast autorského práva s žádostí o vyjádření k této argumentaci.

K tomu Ministerstvo dopisem ze dne 14. 9. 2018[78] uvedlo, že pokud jde o obsazenost pokojů jako jedno z kritérií přiměřenosti pro stanovení sazby autorské odměny, platí, že ačkoliv pouhé poskytnutí fyzického zařízení způsobilého k televiznímu a rozhlasovému vysílání nepředstavuje sdělování ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, poskytování signálu hotelovým zařízením prostřednictvím televizních přijímačů klientům ubytovaným v pokojích tohoto zařízení již sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice představuje.

K tomu, aby došlo k poskytnutí možnosti veřejnosti předmět ochrany provozováním rozhlasového nebo televizního vysílání užít prostřednictvím v pokoji umístěného přijímače, musí dojít dle Ministerstva k tomu, aby se v hotelovém pokoji někdo ubytoval, bez ohledu na to, zda takto získané ubytování skutečně využije či nikoli a bez ohledu na to, zda si případně televizor skutečně zapne či nikoli.

Dále se Ministerstvo vyjádřilo ke způsobu zjišťování obsazenosti pokojů pro účely výpočtu autorské odměny hrazené jednotlivými ubytovacími zařízeními. Ministerstvu je z jeho úřední činnosti známo, že pokojová obsazenost se pro účely výpočtu autorských odměn vykazuje jako průměrná roční pokojová obsazenost, jejíž výši poskytují kolektivním správcům provozovatelé ubytovacích zařízení. Obsazenost se nahlašuje zpětně za předchozí rok z důvodu objektivní nemožnosti odhadnout předem obsazenost na období, pro které je uzavírána licenční smlouva (zpravidla kalendářní rok s přihlédnutím k počtu měsíců, kdy je zařízení v provozu v daném kalendářním roce). Podmínku autorského zákona, aby bylo přihlédnuto k četnosti užití ubytovacích prostor, by dle Ministerstva nebylo možné jiným způsobem naplnit, neboť nemůže být na začátku licencovaného období známo, kolikrát poskytovatel ubytovacích služeb reálně poskytne konkrétní pokoj hostům k ubytování, a tedy není možné stanovit předem poměr obsazenosti pokoje v licencovaném období.

Úřad se obrátil s žádostí o informace rovněž na AHR,[79] která mj. sdružuje ubytovací zařízení a uzavírá smlouvy s kolektivními správci ve prospěch svých členů. AHR k otázce zohledňování obsazenosti při stanovení sazeb autorských odměn uvedla,[80] že z logiky věci vyplývá, že u hotelových pokojů může k šíření děl docházet pouze v případě jejich obsazení. Na neobsazených pokojích k šíření autorských děl naopak docházet nemůže. Jako transparentní měřítko se pak dle AHR jeví průměrná obsazenost daného zařízení, neboť platba za konkrétně obsazené pokoje by byla z pohledu administrativy velmi náročná. Ovšem ani takový pohled nelze dle AHR vyloučit, neboť by byl přesnější.

AHR dále uvedla, že kolektivní správci do doby, než byla povinnost zohlednit obsazenost ubytovacích zařízení stanovena zákonem, požadavek na zohledňování obsazenosti odmítali, což odůvodňovali potřebou kompenzovat si „zastropování“ autorských odměn prostřednictvím § 23 AZ 168/2008 Sb. Tím dle AHR v podstatě požadovali od uživatelů děl, aby hradili poplatky za šíření autorských děl i tam, kde k šíření nedocházelo, což je v rozporu s parametry přiměřenosti odměn stejně jako toho, že by měly odměny odrážet hospodářský prospěch z šíření autorského díla uživatelem. Podle názoru AHR tak nedocházelo k plnému zohlednění uvedených zákonných podmínek pro výpočet odměny.

K modelu úhrady autorských odměn ve vazbě na kritérium obsazenosti pokojů AHR sdělila, že pokud mají být poplatky hrazeny v termínech, které požadují kolektivní správci, pak je nejjednodušším řešením z pohledu administrativy zohlednění konkrétní obsazenosti daného zařízení vždy v předchozím roce, která se ve většině případů nijak zásadně neliší od následujícího období. Zálohová platba autorské odměny s jejím pozdějším doplatkem by dále zvyšovala náklady a administrativní zátěž jak uživatelů děl, tak samotných kolektivních správců. V minulosti sice byla aplikována i metoda zálohy a doplatku autorské odměny, nicméně to vedlo dle AHR k permanentnímu a nepraktickému doúčtování a nejasnému účtování odhadovaných položek na straně uživatelů předmětů ochrany, kteří tak byli zatíženi administrativou a dalšími souvisejícími výdaji na účetní a daňové poradce, jakož i na komunikaci s AHR.

K tomu, aby mohl Úřad posoudit jednání účastníka řízení a zhodnotit je z hlediska ZOHS, je třeba vymezit relevantní trh/trhy, na kterém/kterých účastník řízení působí a na kterém/kterých se účinky jeho jednání projevují.

Dle § 2 odst. 2 ZOHS je relevantním trhem trh zboží,[81] které je z hlediska jeho charakteristiky, ceny a zamýšleného použití shodné, porovnatelné nebo vzájemně zaměnitelné, a to na území, na němž jsou soutěžní podmínky dostatečně homogenní a zřetelně odlišitelné od sousedících území.[82] Relevantní trh je tedy třeba vymezit především z hlediska věcného a geografického. Z hlediska času se relevantní trh zkoumá pouze v případě, když v konkrétním okamžiku nebo období jsou soutěžní podmínky výrazně jiné než v obdobích ostatních.

Účastníkem správního řízení je kolektivní správce OSA. V oblasti kolektivní správy působí další kolektivní správci. Jednotliví kolektivní správci spravují odlišné skupiny autorských práv a působí tedy z hlediska nabídkové strany na odlišných relevantních trzích. Také poptávková strana je odlišná dle způsobu užití autorských práv. Tento střet nabídky a poptávky vymezuje po stránce věcné jednotlivé relevantní trhy, na nichž kolektivní správci působí.

Kolektivní správce OSA spravuje autorská majetková práva hudebních skladatelů, textařů, hudebních nakladatelů a dědiců autorských majetkových práv (dále též „autorská práva k dílům hudebním“). Na straně nabídky je udělení licence k užití těchto autorských práv, poptávková strana se liší dle způsobu jejich užití, což se odráží např. v různé výši odměn za jednotlivé způsoby užití. Základní formy užití autorských práv spravovaných OSA se dělí na: oblast veřejného provozování, oblast vysílání on-line médií, oblast mechaniky a audiovize.

Oblast veřejného provozování autorských děl je dle způsobu užití dále dělena na: živou hudbu, reprodukovanou hudbu, kina, jukeboxy.

Ve správním řízení jsou posuzovány praktiky kolektivního správce OSA uplatňované vůči ubytovacím zařízením při výběru odměn za udělení licence k užití autorských práv k autorským dílům vysílaným prostřednictvím přístrojů umožňujících rozhlasové a/nebo televizní vysílání a prostřednictvím jiných zvukových a zvukově obrazových přístrojů. Jedná se tedy o oblast veřejného provozování autorských děl formou reprodukované hudby.

Veřejná produkce autorských děl formou reprodukované hudby probíhá prostřednictvím přístrojů zvukových (např. rozhlasový přijímač, CD přehrávač atd.) nebo zvukově obrazových (např. televizor, DVD přehrávač, videopřehrávač, počítač, domácí kino apod.). Kolektivní správce OSA dělí veřejnou produkci formou reprodukované hudby na: oblast běžného způsobu užití, oblast zvláštního způsobu užití, užití na pokojích ubytovacích, lázeňských a podobných zařízení.

Běžným způsobem užití se rozumí provozování autorských děl v provozovnách, kde hudba nemá charakter programu, slouží jako kulisa a při kterém není od návštěvníků vybíráno vstupné. Jedná se např. o provozovny pohostinských služeb, společné prostory ubytovacích zařízení, obchodní prostory, provozovny služeb, čekárny, parkoviště, nádraží, muzea, galerie apod.

K veřejné produkci autorských děl formou reprodukované hudby zvláštními způsoby užití může dojít např. při propagačních a reklamních akcích, výstavách, sportovních a kulturních akcích, v rámci užití reprodukované hudby při živých koncertech a tanečních zábavách, pouličních hudebních produkcích, v dopravních prostředcích, na pohřbech, svatbách apod.

Ubytovacími zařízeními jsou míněny hotely, penziony, kempy, rekreační zařízení, lázeňské domy, sanatoria a jiná podobná zařízení spojená s ubytováním osob. V případě lázeňských a podobných zařízení se za veřejně přístupné prostory nepovažují prostory, v nichž je pacientům poskytována zdravotní péče.

Jednotlivé typy veřejného provozování autorských děl formou reprodukované hudby jsou kolektivním správcem OSA definovány v Sazebnících R odměn pro užití hudebních a jiných autorských děl prostřednictvím přístrojů případně v Sazebnících autorských odměn pro provozování děl v ubytovacích zařízeních, lázeňských a podobných zařízeních.

Využití přístrojů pro příjem rozhlasového či televizního vysílání či jiných zvukových nebo zvukově obrazových přístrojů je z technického hlediska obdobné, ať jsou využívány v jakýchkoliv prostorách. Cenové podmínky za využití předmětu ochrany prostřednictvím přístrojů pro příjem rozhlasového a televizního vysílání ve společných prostorách a v pokojích ubytovacího zařízení byly v posuzovaném období značně odlišné. Sazby za veřejné provozování děl prostřednictvím rozhlasového přijímače v pokojích ubytovacího zařízení byly cca 9x nižší než sazby za takové provozování ve společných prostorách, v případě televizního přijímače více než 3x nižší. Odlišnost vykazovaly i sazby za veřejné provozování děl prostřednictvím jiných zvukových přístrojů a jiných zvukově obrazových přístrojů, jejichž výše nebyla autorským zákonem omezena konkrétním limitem. V případě těchto přístrojů se sazby za užití předmětu ochrany ve veřejných prostorách a v pokojích ubytovacích zařízení lišily několikanásobně. Také v období let 2002 – 2005, kdy výše sazeb za užití předmětu ochrany na pokojích ubytovacího zařízení nebyla legislativně omezena, byly v případě kolektivního správce OSA základní sazby za užití děl na pokojích o cca 80 % nižší než za užití ve veřejných prostorách ubytovacích zařízení. V případě zohlednění obsazenosti ubytovacího zařízení, která v období let 2002 – 2005 byla u odměny za užití předmětu ochrany na pokojích zohledňována, byl rozdíl ve výši výsledných autorských odměn výrazně větší.[83]

Také struktura sazeb autorských odměn za užití ve veřejných prostorách a pokojích ubytovacích zařízení byla odlišná. Kolektivní správce OSA v případě sazeb za běžné užití ve společných prostorách ubytovacích zařízení zohledňoval (zohledňuje i v současnosti) velikost obce, v sazebníku pro užití na pokojích velikost obce zohledněna nebyla (stejně tak v současnosti). Naopak při výpočtu odměny za užití v pokojích ubytovacího zařízení byla a je zohledňována (kromě posuzovaného období) obsazenost zařízení, při výpočtu odměn za užití ve společných prostorách obsazenost v žádném období zohledněna nebyla.

Úřad dospěl k závěru, že i když z technického hlediska není rozhodné, v jakém prostoru jsou využívány přístroje pro příjem rozhlasového či televizního vysílání či jiné zvukové nebo zvukově obrazové přístroje, cenové podmínky poskytování licence pro užití autorských práv prostřednictvím rozhlasového či televizního vysílání v pokojích ubytovacích zařízení jsou u obdobných přístrojů natolik odlišné od cenových podmínek za poskytnutí této licence k užití v jiných prostorách ubytovacích zařízení či dalších prostorách, ve kterých jsou instalovány přístroje pro příjem rozhlasového nebo televizního vysílání či jiné zvukové či zvukově obrazové přístroje, že poskytování licence na zpřístupňování díla pro ubytované v ubytovacích zařízeních tvoří odlišný relevantní trh.

V pokojích ubytovacích zařízení jsou většinou instalovány televizní přístroje nebo televizní přístroje s rozhlasovým zařízením. Dle vyjádření OSA se zastoupení obou typů televizních přístrojů (bez rozhlasového zařízení i s rozhlasovým zařízením) pohybovalo v roce 2008 – 2014 od 90,2 % do 95,14 %. Zastoupení televizních přístrojů s rozhlasovým zařízením tvořilo od roku 2012 více než polovinu z celkového počtu televizních přístrojů. Samostatný rozhlasový přístroj byl zastoupen od 3,03 % do 7,98 %. Jiný zvukově obrazový přístroj byl zastoupen od 1,5 % do 2,74 % a jiný zvukový přístroj od 0,03 % do 0,21 %. Kategorie jiný zvukový a jiný zvukově obrazový přístroj byla využívána obvykle v ubytovacích zařízeních, která měla vlastní vnitřní síť, prostřednictvím které se do hotelových pokojů distribuovala hudební nebo filmová knihovna.

Úřad pro účely správního řízení nevymezoval samostatné relevantní trhy pro užití autorských práv prostřednictvím jednotlivých přístrojů, byť jsou sazby za tyto přístroje v odlišné výši a také užití jednotlivých přístrojů má z hlediska spotřebitele odlišné charakteristiky. Nicméně užití těchto přístrojů v pokojích ubytovacích zařízení tvoří samostatnou skupinu z hlediska místa užití, sazby za užití těchto přístrojů tvoří samostatný oddíl v sazebníku se společnými podmínkami týkajícími se nezohledňování či zohledňování obsazenosti a způsobu jejího výpočtu. Vymezení jednotlivých relevantních trhů by nevedlo k rozdílnému postavení účastníka řízení na těchto trzích a jejich samostatné vymezení by bylo toliko formální.

Kolektivní správce OSA byl na základě Třístranné smlouvy o zastupování uzavřené mezi OSA, DILIA a OOA-S pověřen výkonem kolektivní správy v oblasti autorských práv, která spravuje kolektivní správce DILIA a OOA-S, užívaných prostřednictvím provozování přístrojů umožňujících televizní vysílání a na základě Dvoustranné smlouvy o zastupování uzavřené mezi OSA a DILIA taktéž užívaných prostřednictvím přístrojů umožňujících rozhlasové vysílání (viz bod 22 až 28 tohoto rozhodnutí). Účastník řízení tedy působil v posuzovaném období při poskytování licencí k užití autorských práv v pokojích ubytovacích zařízení na dalších věcně relevantních trzích.

DILIA vykonává kolektivní správu majetkových práv autorů a jiných nositelů práv k dílům literárním, dramatickým, hudebně dramatickým, choreografickým, pantomimickým, audiovizuálním, scénické hudby zvlášť vytvořené pro užití v díle dramatickém, choreografickém a pantomimickém, s výjimkou scénické hudby užité ze zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům, a dílům dabingové režie (dále též „autorská práva k dílům literárním, dramatickým, hudebně dramatickým, choreografickým, pantomimickým a audiovizuálním“).

OOA-S vykonává kolektivní správu majetkových práv autorů a jiných nositelů práv k dílům z oboru výtvarného včetně děl audiovizuálně užitých a k dílům architektonickým, jako jsou díla malířská, sochařská, grafická či architektonická a dále díla kameramanů, scénografů, kostýmních výtvarníků, střihačů a jiných autorů výtvarných děl audiovizuálně užitých (dále též „autorská práva k dílům výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl“).

Sjednání dohody s ubytovacími zařízeními o poskytnutí licence k užití autorských práv prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání k dílům, která zastupují kolektivní správci DILIA a OOA-S, bylo součástí smlouvy o poskytnutí licence k užití autorských práv spravovaných kolektivním správcem OSA. Sazby autorských odměn pro DILIA a OOA-S byly začleněny do struktury sazebníků OSA. Výše plateb za poskytnutí licence k užití autorských práv, která zastupují kolektivní správci DILIA a OOA-S, byla součástí souhrnných sazeb stanovených v sazebnících OSA, neboť autorské odměny pro zastupované kolektivní správce byly stanoveny procentním podílem ze souhrnných sazeb stanovených OSA. Odlišnost výše odměn náležejících kolektivním správcům DILIA a OOA-S týkajících se užití autorských děl ve společných prostorách a v pokojích ubytovacích zařízení a odlišnost kritérií pro výpočet těchto odměn je tudíž stejná jako u kolektivního správce OSA. Tato vazba determinuje vymezení relevantních trhů v oblasti poskytování licencí na užití autorských práv spravovaných kolektivními správci DILIA a OOA-S prostřednictvím televizního[84] vysílání obdobným způsobem jako u kolektivního správce OSA.

Vzhledem k výše uvedenému Úřad vymezil pro účely správního řízení po stránce věcné tři relevantní trhy, na kterých v posuzovaném období působil účastník řízení.

Účastník řízení je oprávněn k poskytování licencí na užití autorských práv českých autorů autorským právem chráněných děl a na základě recipročních smluv se zahraničními kolektivními správci také poskytuje licence na užití autorsky chráněných děl zahraničních autorů. Licence jsou ze strany OSA poskytovány českým podnikatelským subjektům, a to na území České republiky.

Vzhledem k výše uvedenému vymezil Úřad výše uvedené relevantní trhy po stránce geografické jako trhy České republiky.

Pro kolektivní správu je typický její monopolní výkon, ať už se vyvinul přirozenou cestou nebo je stanoven výslovně zákonem. V České republice není oprávnění k výkonu určité skupiny autorských práv uděleno více kolektivním správcům a jednotliví kolektivní správci tak spravují odlišné typy autorských práv. Poskytování licencí na užití autorských práv je tedy na jednotlivých relevantních trzích zastoupeno pouze jedním příslušným kolektivním správcem. V některých případech (pokud se nejedná o práva povinně kolektivně zastupovaná, případně rozšířenou kolektivní správu s nemožností zápovědi) mohou nositelé práv poskytnout individuální souhlas s užitím svých autorských práv.

Na provozování rozhlasového a televizního vysílání (§ 23 autorského zákona) se vztahuje úprava tzv. rozšířené kolektivní správy, tzn. že má-li provozovatel vysílání prostřednictvím hromadné smlouvy s kolektivním správcem oprávnění k užití předmětů ochrany provozováním rozhlasového nebo televizního vysílání, platí, že oprávnění je poskytnuto i ve vztahu k předmětům ochrany všech nositelů práv, smluvně nezastupovaných kolektivním správcem, pro které pak v takovém případě kolektivní správce vykonává ochranu. Z toho vyplývá, že při užití autorských práv prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání, kdy jsou s ubytovacími zařízeními uzavírány hromadné smlouvy, jsou všichni autoři zastoupeni kolektivním správcem spravujícím příslušná autorská práva a kolektivní správce je v oblasti autorských práv, která spravuje, jediným poskytovatelem příslušných licencí.

V případě užití autorských děl prostřednictvím jiných zvukových a zvukově obrazových přístrojů (§ 20 autorského zákona) se rozšířená kolektivní správa vztahuje na provozování uměleckých výkonů ze zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům nebo k provozování takových zvukových záznamů. Nositelé těchto autorských děl však mohou pro konkrétní případ či pro všechny případy vyloučit účinky hromadné smlouvy. Na případy užití audiovizuálních děl užitých prostřednictvím zvukově obrazových přístrojů se rozšířená kolektivní správa nevztahuje.

V pokojích ubytovacích zařízení jsou z více než 97 % instalovány televizní nebo rozhlasové přijímače. V poskytnutí licencí k užití autorských děl prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání má kolektivní správce OSA v oblasti kolektivní správy, kterou vykonává, monopolní postavení. Co se týká užití autorských děl prostřednictvím jiných zvukových a zvukově obrazových přístrojů, mohla by hypoteticky nastat situace, kdy by autorská práva byla poskytnuta na základě individuální smlouvy. Úřad však konstatuje, že je velmi nepravděpodobné, že by ubytovací zařízení, která vlastní hudební nebo filmovou knihovnu, měla převážně zastoupena ve své knihovně díla, jejichž autoři nejsou zastupováni kolektivními správci a udělovali by k užití svých děl ubytovacím zařízením individuální licence. Nadto zastoupení jiných zvukových a zvukově obrazových přístrojů z celkového počtu přístrojů instalovaných v pokojích ubytovacích zařízení je nižší než 3 %, takže na trzích poskytování licencí k užití autorských práv v pokojích ubytovacích zařízení prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových přístrojů (včetně televizních a rozhlasových přístrojů) by tato zcela hypotetická situace představovala marginální podíl, který nemůže zvrátit závěr o dominantním či spíše monopolním postavení kolektivního správce na vymezených relevantních trzích. Úřad tedy uzavírá, že kolektivní správce OSA zastával na výše vymezených relevantních trzích v posuzovaném období dominantní postavení ve smyslu zákona.

Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), nabyl účinnosti dne 1. 7. 2001 a od počátku své účinnosti do současnosti prošel několika novelizacemi. Protiprávnost určitého jednání se posuzuje dle právní normy platné v době spáchání deliktu, není-li pozdější právní úprava pro účastníka řízení příznivější. Za dobu spáchání deliktu se pak považuje okamžik jeho dokonání.

Účastník řízení se posuzovaného jednání dopouštěl v období od 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014, kdy bylo spáchání deliktu dokonáno. V době spáchání deliktu tak byl v platnosti a účinnosti zákon č. 143/2001 Sb., ve znění zákona č. 360/2012 Sb. (účinnost od 1. 12. 2012). Následující čtyři zákonné novely, a to zákon č. 135/2016 Sb., zákon č. 293/2016 Sb., zákon č. 183/2017 Sb. a zákon č. 262/2017 Sb., nabyly účinnosti až po spáchání posuzovaného deliktu. Zákon č. 135/2016 Sb. novelizoval toliko jediné ustanovení zákona, a to v souvislosti s přijetím zákona o zadávání veřejných zakázek, přičemž tato změna byla zrušena následující novelou zákonem č. 293/2016 Sb., který zpřesnil některá ustanovení týkající se spojování soutěžitelů, správních deliktů orgánů veřejné správy, nakládání s právem chráněným tajemstvím, nově upravil možnost využívání údajů z informačních systémů veřejné správy apod. s tím, že se nijak nedotknul hmotněprávní úpravy zneužití dominantního postavení ani výše sankce a nemá tak vliv na hodnocení jednání účastníka řízení. Stejně tak poslední novela provedená zákonem č. 262/2017 Sb. se nijak nedotkla hmotněprávní úpravy zákona, neboť se týká pouze procesní problematiky nahlížení do spisu a rozsahu zpřístupnění informací obsažených ve spise.

Naproti tomu novela provedená zákonem č. 183/2017 Sb.[85] (dále též „předposlední novela zákona“) se dotkla oblasti trestnosti a sankcí zásadnějším způsobem; nabyla účinnosti dne 1. 7. 2017[86] a byla přijata v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též „přestupkový zákon“), který je při posuzování příznivosti právní úpravy třeba rovněž vzít v úvahu. Přestupkový zákon s účinností od 1. 7. 2017 dosavadní jiné správní delikty zahrnul mezi přestupky s tím, že tento zákon upravuje podmínky odpovědnosti za přestupek, druhy správních trestů a ochranných opatření a zásady pro jejich ukládání, postup před zahájením řízení o přestupku a postup v řízení o přestupku. V přechodných ustanoveních přestupkového zákona se konkrétně stanoví, že na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.[87] Na určení druhu a výměry sankce za dosavadní přestupky a jiné správní delikty se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použijí ustanovení o určení druhu a výměry správního trestu, je-li to pro pachatele výhodnější.[88]

Vzhledem k tomu, že přestupkový zákon zavedl společnou hmotněprávní i procesní úpravu jak pro dosavadní přestupky fyzických osob nepodnikatelů, tak pro dosavadní jiné správní delikty právnických osob a podnikatelů, a tudíž nový přestupkový zákon dopadá rovněž na jednání účastníka řízení posuzované v tomto správním řízení, je Úřad povinen zkoumat, zda hmotněprávní úprava obsažená v přestupkovém zákoně spolu s předposlední novelou zákona[89] (která nabyla účinnosti současně s přestupkovým zákonem) není právní úpravou pro účastníka řízení příznivější než právní úprava zákona č. 143/2001 Sb., ve znění zákona č. 360/2012 Sb. Jako základní východisko pro posouzení je třeba vzít v úvahu, že přestupkový zákon je v postavení subsidiarity ve vztahu k ZOHS, a proto je třeba posuzovat jednotlivá ustanovení přestupkového zákona v korektivu předposlední novely zákona, která např. aplikaci některých ustanovení přestupkového zákona vylučuje či upravuje odlišně (viz např. promlčecí doba).

Rozhodujícím kritériem pro zodpovězení otázky, zda by bylo použití pozdější právní úpravy pro účastníka řízení příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci předpisu platného v době spáchání deliktu či aplikaci pozdější právní úpravy reálně pro účastníka řízení dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je pro účastníka řízení příznivější tehdy, pokud jeho ustanovení ve svém celku skýtají výsledek příznivější než právo dřívější.[90] Při hodnocení příznivosti pozdější právní úpravy lze vycházet z trestněprávní teorie a judikatury, neboť přestupkový zákon v tomto ohledu vychází z trestněprávní úpravy. Ústavní soud v této souvislosti uvedl, že trestnost pachatele je důsledkem jeho trestní odpovědnosti. Základem trestní odpovědnosti je pachatelovo deliktní jednání, jež naplňuje po materiální i formální stránce skutkovou podstatu trestného činu. Jednání, za které pachatel může být uznán vinným a uložen mu trest, tedy musí být posouzeno podle souhrnu všech trestněprávních norem, které jsou relevantní pro výrok o vině a o trestu.[91]Je tak třeba zejména porovnávat zákonná ustanovení upravující protiprávnost jednání, skutkovou podstatu, subjektivní stránku, okolnosti vylučující protiprávnost, přísnost sankce, podmínky pro určení druhu a výměry sankce a ustanovení o zániku trestnosti (např. účinnou lítostí nebo promlčením trestního stíhání).

Úřad konstatuje, že skutková podstata zneužití dominantního postavení nedoznala dle pozdější právní úpravy žádné změny,[92] což platí i pro podmínky deliktní odpovědnosti (nyní odpovědnosti za přestupek) a podmínky zproštění se deliktní odpovědnosti (v daném případě se jedná o odpovědnost objektivní). Dle § 22b odst. 8 předposlední novely zákona přitom nelze na postup Úřadu podle soutěžního zákona aplikovat ustanovení § 24 až § 27 přestupkového zákona týkající se okolností vylučujících protiprávnost. Ke změně nedošlo ani v druzích trestů, které lze účastníkovi uložit (viz možnost přestupkového zákona uložit trest napomenutí, jenž je obecně pro obviněné trestem nejmírnějším, která je předposlední novelou zákona vyloučena z aplikace v řízeních dle ZOHS); ke změně nedošlo ani v podmínkách pro určení výměry sankce. Úřad v souladu s § 22b odst. 8 předposlední novely zákona nemůže využít ani institutů přestupkového zákona upuštění od uložení správního trestu či podmíněného upuštění od uložení správního trestu, jako právní úpravu pro účastníka řízení příznivější (i tato ustanovení přestupkového zákona jsou vyloučena z aplikace v řízeních dle ZOHS).

Vzhledem k tomu, že předposlední novela zákona přinesla objektivně konstruovanou promlčecí dobu a podmínky promlčení odpovědnosti za přestupek, jeví se tak, že by mohla být považována za příznivější právní úpravu oproti právní úpravě účinné v době spáchání deliktu. K tomu Úřad uvádí, že dle § 22b odst. 3 zákona č. 143/2001 Sb., ve znění zákona č. 360/2012 Sb. (právní úprava účinná v době spáchání deliktu), odpovědnost za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 5 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy byl spáchán, přičemž tato právní úprava neobsahuje žádné promlčecí lhůty pro uložení pokuty. Zahájil-li tedy Úřad správní řízení „včas“, pak již odpovědnost za posuzovaný správní delikt nebylo možné promlčet. Naproti tomu dle § 23 předposlední novely zákona činí promlčecí doba 10 let, počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku a přerušuje se z důvodů stanovených v § 23 odst. 4 tamtéž (v případě jejího přerušení odpovědnost zanikne nejpozději uplynutím 14 let od spáchání přestupku). Z uvedeného je zjevné, že v posuzovaném případě desetiletá promlčecí doba dle předposlední novely zákona (účinné od 1. 7. 2017) dosud neuplynula. Vzhledem k tomuto zjištění nevede předposlední novela zákona k příznivějšímu posouzení deliktního jednání účastníka řízení Úřadem. V rámci komplexního posouzení, zda některá pozdější právní úprava, jež nabyla účinnosti po spáchání deliktu, bude pro posouzení jednání účastníka řízení úpravou příznivější, lze uzavřít, že žádná pozdější právní úprava, která nabyla účinnosti po spáchání deliktu, není pro účastníka řízení příznivější (její aplikací nedojde ke zmírnění pozice účastníka řízení z hlediska jeho správně právní odpovědnosti či výše sankce), a Úřad proto protiprávnost jednání účastníka řízení posuzoval dle zákona č. 143/2001 Sb., ve znění zákona č. 360/2012 Sb. (pro který je založena zkratka „ZOHS 360/2012 Sb.“).

Z hlediska procesního platí obecná zásada, že nové procesní právo (jeho změny) platí ode dne nabytí účinnosti nové právní úpravy i pro řízení zahájená přede dnem nabytí jeho účinnosti s tím, že právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy, zůstávají zachovány. Tato zásada však platí jen potud, pokud závěrečná (přechodná) ustanovení právní normy nestanoví něco jiného.[93]

Správní řízení sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP bylo zahájeno dne 26. 6. 2018, tedy za účinnosti stávajícího znění zákona. Úřad proto postupuje v daném řízení z hlediska procesního dle zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění zákona č. 262/2017 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 9. 2017.

Dle § 25a ZOHS, není-li zákonem stanoveno jinak, postupuje se v řízení u Úřadu podle správního řádu s výjimkou ustanovení výslovně tam uvedených. Toto správní řízení bylo zahájeno podle správního řádu ve znění zákona č. 225/2017 Sb. Následující novela správního řádu provedená zákonem č. 176/2018 Sb. nabyla účinnosti 1. 11. 2018 a ve svých přechodných ustanoveních stanovila, že zahájená řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí její účinnosti, se dokončí podle správního řádu ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Správní řád je proto aplikován ve znění zákona č. 225/2017 Sb.

V tomto správním řízení Úřad dále procesně postupuje i podle přestupkového zákona, s výjimkou ustanovení výslovně uvedených v § 22b odst. 8 ZOHS, přičemž přestupkový zákon představuje lex generalis k ZOHS.

Zákon o ochraně hospodářské soutěže v § 1 upravuje ochranu hospodářské soutěže na trhu výrobků a služeb proti jejímu vyloučení, omezení, jinému narušení nebo ohrožení (dále jen „narušení“) dohodami soutěžitelů, zneužitím dominantního postavení soutěžitelů, spojením soutěžitelů, nebo orgány státní správy při výkonu státní správy, orgány územní samosprávy při výkonu samosprávy a při přeneseném výkonu státní správy a orgány zájmové samosprávy při přeneseném výkonu státní správy. Dle § 2 odst. 1 ZOHS se soutěžiteli rozumí fyzické a právnické osoby, jejich sdružení, sdružení těchto sdružení a jiné formy seskupování, a to i v případě, že tato sdružení a seskupení nejsou právnickými osobami, pokud se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svou činností ovlivňovat, i když nejsou podnikateli.

Zákon v § 11 odst. 1 stanoví, že zneužívání dominantního postavení na újmu jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů je zakázáno. Není tedy zakázána existence dominantního postavení soutěžitele jako takového, ale až jednání naplňující pojmové znaky skutkové podstaty zneužití tohoto postavení.

Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. 12. 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy[94] (dále též „Nařízení“) upravuje aplikaci těchto článků včetně jejího přenosu na národní soutěžní úřady členských států Evropského společenství.[95] Dle § 20a odst. 1 zákona je Úřad oprávněn aplikovat články 101 a 102 SFEU v jednotlivých případech, pokud by jednání soutěžitelů mohlo mít vliv na obchod mezi členskými státy ve smyslu těchto článků. Za tímto účelem je oprávněn požadovat zastavení protiprávního jednání, nařizovat předběžná opatření, přijímat závazky a ukládat pokuty. Podle § 1 odst. 4 zákona se zákon použije obdobně i na řízení ve věcech soutěžitelů, jejichž jednání by mohlo mít vliv na obchod mezi členskými státy EU podle čl. 101 a 102 SFEU. Pokud Úřad zahájí řízení o porušení čl. 101 nebo 102 SFEU, postupuje při vedení řízení a provádění šetření podle ustanovení hlavy VI zákona a při rozhodování podle ustanovení § 7 a § 11 odst. 2 až 6 zákona.[96]

Článek 102 SFEU konstatuje, že s vnitřním trhem je neslučitelné, a proto zakázané, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy, aby jeden nebo více podniků zneužívaly dominantního postavení na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části.

Úřad dospěl z výše uvedených důvodů k tomu, že účastník řízení, kolektivní správce OSA, byl v posuzovaném období soutěžitelem v dominantním postavení na vymezených relevantních trzích. Ačkoli kolektivní správce OSA svou činnost nevykonává za účelem dosažení zisku, je třeba na něj nahlížet jako na soutěžitele ve smyslu § 2 odst. 1 zákona. Pojem soutěžitele je vykládán souladně s pojmem podniku dle unijního práva, který zahrnuje jakoukoliv entitu vykonávající činnost nezávisle na právním postavení této entity a způsobu jejího financování.[97] Ve vztahu ke kolektivním správcům autorských práv SDEU ve věci AKKA/LAA[98] přímo uvedl, že ze spisu, který má SDEU k dispozici, plyne, že není zpochybňováno, že činnost AKKA/LAA, spočívající ve výběru poplatků, z nichž jsou odměňováni autoři hudebních děl, je službou. Představuje proto hospodářskou činnost.

Soutěžitel, jenž se nachází v dominantním postavení, nesmí přímo nebo nepřímo vynucovat nepřiměřené podmínky ve smlouvách s jinými účastníky trhu, zvláště vynucovat plnění, jež je v době uzavření smlouvy v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění [viz § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS 360/2012 Sb.]. Obdobně čl. 102 písm. a) SFEU definuje, že zneužívání dominantního postavení na vnitřním trhu či jeho podstatné části může zejména spočívat v přímém nebo nepřímém vynucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních cen anebo jiných nerovných obchodních podmínek.

Vynucování nepřiměřených obchodních podmínek jako jedna z vykořisťovacích zneužívajících praktik se nejčastěji vyskytuje ve formě vynucování nepřiměřeně vysokých prodejních cen, nicméně se může týkat i jiných než cenových podmínek. Ze skutkové podstaty § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS i čl. 102 písm. a) SFEU přitom plyne, že jako zásadní pro jejich posouzení je zhodnocení existence objektivní nepřiměřenosti příslušné obchodní podmínky ve vztahu k protiplnění. Evropská komise (dále též „Komise“) a SDEU se posuzováním této protisoutěžní praktiky v minulosti opakovaně zabývaly, a to i v oblasti výkonu kolektivní správy autorských práv.

Mezi jedno z prvních takových rozhodnutí patří rozhodnutí Komise ve věci GEMA,[99] v němž Komise konstatovala zneužití dominantního postavení ze strany organizace sdružující nositele autorských práv tím, že požadovala od hudebních nakladatelství odměny za autorská práva, která již zanikla (vypršela lhůta jejich ochrany).

K problematice vynucování nepřiměřených obchodních podmínek se dále vyjádřil SDEU ve věci BRT,[100] kde v rámci prejudiciálních otázek posuzoval, zda kolektivní správce autorských práv, který zaujímá de facto monopolní postavení na relevantním trhu, zneužívá svého dominantního postavení tím, že požaduje pověření k zastupování všech autorských práv bez zohlednění rozdílu mezi jednotlivými kategoriemi těchto práv.

K tomu SDEU mj. konstatoval, že pro to, aby mohl kolektivní správce (asociace) efektivně chránit práva a zájmy autorů, musí být pověřen výkonem správy ze strany autorů tak, aby mohl vykonávat svou činnost v nezbytném rozsahu. V této souvislosti je pak třeba posuzovat, zda předmětné jednání asociace překračuje hranici nezbytně nutného k dosažení sledovaného cíle, s ohledem i na zájem jednotlivých autorů na zachování svobodné dispozice s jejich právy v maximální možné míře.

SDEU v této souvislosti dospěl k závěru, že požadavek na povinné pověření zastupováním všech autorských práv se jeví jako nepřiměřená podmínka. SDEU následně uzavřel, že asociace, která zaujímá dominantní postavení na trhu a ukládá svým členům závazky, které nejsou nezbytně nutné pro dosažení cílů, které sleduje, může zneužívat své dominantní postavení na trhu.

V rozsudku ve věci STIM[101]se SDEU zabýval švédským sdružením, které zaujímalo faktické monopolní postavení na trhu zpřístupňování hudebních děl chráněných autorským právem pro účely televizního vysílání, a jeho možným zneužíváním dominantního postavení ve formě aplikace nepřiměřených autorských odměn. SDEU zde uvedl, že je vhodné nalézt přiměřenou rovnováhu mezi zájmem autorů hudebních děl chráněných autorským právem na získání odměny z titulu televizního vysílání těchto děl a zájmem televizních společností na vysílání těchto děl za rozumných podmínek a zdůraznil tak princip proporcionality mezi zájmy poskytovatelů autorských práv a subjektů využívajících tato práva.

SDEU v předmětném rozsudku uzavřel, že článek 82 ES musí být vykládán v tom smyslu, že organizace pro kolektivní správu autorských práv, která má dominantní postavení na podstatné části společného trhu, toto postavení nezneužívá, jestliže z titulu odměny za televizní vysílání hudebních děl chráněných autorským právem užívá ve vztazích se soukromými televizními kanály model stanovení poplatků, podle nějž výše těchto poplatků odpovídá určitému podílu příjmů těchto kanálů, za podmínky, že tento podíl je celkově úměrný objemu hudebních děl chráněných autorským právem, který skutečně je nebo může být televizí vysílán, ledaže by jiná metoda umožňovala přesnější určení a kvantifikaci užitítěchto děl i jejich sledovanosti, aniž by zároveň došlo k neúměrnému zvýšení nákladů na správu smluv a dohled nad užíváním zmíněných děl.

Komise posoudila jako zneužití dominantního postavení aplikací nepřiměřených obchodních podmínek ve věci DSD[102] to, že jediná společnost, která provozovala kolektivní systém zpětného odběru prodejních obalů na celém německém území, vybírala od výrobců a distributorů obalů, kteří přistoupili k tomuto kolektivnímu systému, poplatek, který nebyl podmíněn skutečným použitím tohoto systému, ale byl vypočten podle množství obalů označených logem Der Grüne Punkt, které tito výrobci a distributoři uváděli na trh v Německu. Dominantní společnost tím, že podmiňovala placení poplatku výlučně užíváním loga, vystavila podniky, které nevyužívaly její službu převzetí povinnosti odstranění odpadů nebo ji využívaly pouze pro část odpadů, nespravedlivým cenám a obchodním podmínkám. Komise i v tomto rozhodnutí mj. poukázala na princip proporcionality.

Rozhodnutí Komise bylo potvrzeno rozsudkem SDEU,[103] v němž se konstatuje, že ani nařízení o obalech, ani právo ochranných známek, ani zvláštní potřeby fungování systému DSD neopravňují žalobkyni k tomu, aby vyžadovala od podniků, které používají její systém, zaplacení poplatku za všechny obaly uvedené na trh v Německu s logem Der Grüne Punkt, i když tyto podniky prokáží, že systém DSD pro část těchto obalů nebo pro všechny tyto obaly nepoužívají.

Úřad ve správním řízení zjistil, že účastník řízení v posuzovaném období v rámci smluvních vztahů, které uzavíral s ubytovacími zařízeními a jimiž jim uděloval licenci k zpřístupňování děl OSA ubytovaným a rovněž licenci k zpřístupňování děl DILIA a OOA-S televizním vysíláním, resp. u děl DILIA i rozhlasovým vysíláním,[104] stanovoval autorské odměny hrazené těmito ubytovacími zařízeními na základě svých sazebníků autorských odměn. Při tvorbě svých sazebníků účastník řízení zohledňuje u odměn za užití autorských práv jednotlivými způsoby příslušná kritéria (např. kritérium počtu obyvatel obce, kde je ubytovací zařízení umístěno, pokud se provádí výpočet odměn za užití děl zveřejněním ve společných prostorách ubytovacích zařízení), na jejichž podkladě dochází k výpočtu konkrétní výše autorské odměny, kterou je uživatel autorských práv povinen za poskytnutou licenci platit.

Jedním z takových kritérií je i kritérium obsazenosti pokojů ubytovacího zařízení, resp. četnosti využití jeho pokojů ubytovanými hosty. Z informací poskytnutých účastníkem řízení vyplynulo, že účastník řízení při stanovení výše autorských odměn za užití děl prostřednictvím jejich zpřístupňování ubytovaným zohledňoval kritérium obsazenosti do 22. 5. 2005 a poté od 7. 11. 2014 až do současnosti.

V období od 23. 5. 2005 do 18. 5. 2008 bylo legislativně znemožněno autorské odměny za užití děl prostřednictvím jejich zpřístupňování ubytovaným televizním a rozhlasovým vysíláním vybírat, neboť tento způsob užití děl nebyl považován za provozování rozhlasového a televizního vysílání ve smyslu § 23 autorského zákona. Nároky na autorské odměny za užití děl v tomto období byly požadovány po ubytovacích zařízeních zpětně poté, co bylo na základě soudních rozhodnutí postaveno na jisto, že autorům právo na odměnu za užití jejich děl tímto způsobem náleží. Při výpočtu těchto nároků na autorské odměny bylo zohledňováno kritérium obsazenosti pokojů ubytovacích zařízení stejně jako v předchozím období. Naproti tomu zpřístupňování děl ubytovaným ze zvukového nebo zvukově obrazového záznamu pomocí technického přístroje nebylo legislativně jakkoli omezeno a OSA odměny za užití děl OSA tímto způsobem nadále vybíral dle sazebníku OSA, v němž zohledňoval i obsazenost pokojů jako kritérium pro výpočet výše této autorské odměny.

V posuzovaném období, tj. od 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014 účastník řízení ve svém sazebníku autorských odměn kritérium obsazenosti nezohledňoval, což zdůvodňoval jednak nutností ochrany hodnoty autorských práv v situaci, kdy byla výše sazby legislativním zásahem (stanovení maximální výše autorské odměny) snížena, a jednak charakterem licence k užití autorsky chráněných děl, neboť ta se nevztahuje pouze na případy skutečného užití děl, nýbrž i jen na možnost takového užití.

Úřad se v této souvislosti zabýval v souladu s evropskou rozhodovací praxí (viz výše) tím, zda lze nezohlednění obsazenosti pokojů při stanovení výše autorské odměny považovat za uplatňování nepřiměřené obchodní podmínky účastníkem řízení ve smluvních vztazích vůči jeho obchodním partnerům, tj. ubytovacím zařízením. Úřad tedy předně posuzoval, zda nezohledňování obsazenosti při výpočtu autorské odměny, tj. ceny, je či není přiměřené k poskytovanému protiplnění, tzn. poskytnutí licence k užití autorských děl prostřednictvím jejich zpřístupňování ubytovaným. Při tom taktéž hodnotil, zda nezohledňování obsazenosti pokojů při konstrukci ceny odpovídá požadavku na přiměřenou rovnováhu mezi zájmem autorů hudebních děl chráněných autorským zákonem na získání spravedlivé odměny z titulu zpřístupňování těchto děl ubytovaným a zájmem ubytovacích zařízení na takovém zpřístupňování za přiměřených obchodních podmínek.

Úřad při tom vyšel z charakteru poskytovaného protiplnění, kterým je užití autorských děl jejich zpřístupňováním ubytovaným. Obsahem autorské licence je právo nabyvatele licence dílo užít v rozsahu poskytnuté licence. SDEU se k problematice pojmu sdělování veřejnosti vyjádřil v souvislosti s televizním vysíláním v rozsudku SGAE v Rafael Hoteles, v němž konstatoval, že sdělováním autorských děl veřejnosti je i poskytování signálu hotelovým zařízením prostřednictvím televizních přijímačů klientům ubytovaným v pokojích tohoto zařízení, a to nezávisle na užívané technice přenosu signálu. Přitom platí, že výkonem tohoto práva je již samotné umožnění jiným osobám vnímání rozhlasového či televizního vysílání. Zda dojde skutečně ze strany veřejnosti, resp. ubytovaných, ke skutečnému příjmu (zhlédnutí) díla, není podmínkou pro vznik práva na autorskou odměnu. Akt zpřístupnění díla je proto dokonán již v okamžiku umožnění příjmu či zhlédnutí díla.[105]

Z výše uvedeného pak plyne, že k užití díla provozováním rozhlasového a televizního vysílání sice stačí umožnit ubytovaným osobám vnímat (využít) rozhlasové či televizní vysílání prostřednictvím přijímače, k němuž je přiveden signál, avšak v případě, že v pokoji není nikdo ubytován, není splněna možnost sdělování díla veřejnosti. Jinými slovy, pokud ubytovací zařízení jako nabyvatel licence nemá zákazníka, kterému by poskytoval na pokoji možnost dílo užít, nesděluje dílo po tuto dobu na pokoji veřejnosti a licenci nevyužívá. Přitom není důvod, aby se stejný výklad pojmu sdělování veřejnosti neuplatnil rovněž pro zpřístupňování děl ubytovaným ze zvukového nebo zvukově obrazového záznamu pomocí jiného technického přístroje (včetně rádia).

Na neobsazeném pokoji tak nemůže dojít k výkonu práva ke sdělování díla veřejnosti, neboť absentuje základní podmínka takového výkonu, tzn. přítomnost jakéhokoli zástupce veřejnosti. To ostatně potvrzuje vyjádření Ministerstva zaslané k žádosti Úřadu, v němž uvedlo, že k poskytnutí možnosti veřejnosti předmět ochrany provozováním rozhlasového nebo televizního vysílání užít prostřednictvím v pokoji umístěného přijímače musí dojít k tomu, aby se v hotelovém pokoji někdo ubytoval (viz bod 62 tohoto rozhodnutí). Úřad proto konstatuje, že v případě, kdy není na pokoji ubytovacího zařízení ubytován žádný host, ubytovací zařízení neužívá autorské dílo prostřednictvím jeho zpřístupňování ubytovaným televizním a rozhlasovým vysíláním, resp. pomocí jiného technického přístroje ze záznamu. Vzhledem k tomu, že v takové situaci nemůže dojít ze strany autorů, potažmo účastníka řízení k jakémukoli plnění, tedy poskytování služby, nemůže ani vzniknout nárok na autorskou odměnu. Pokud účastník řízení přesto po svých smluvních partnerech (ubytovacích zařízeních) vyplacení odměny požaduje, dochází k vynucování plnění, aniž by existovalo jakékoli protiplnění ze strany autorů, potažmo poskytovatele licence.

Tomu svědčí i některé rozsudky Nejvyššího soudu týkající se žalob na vydání bezdůvodného obohacení, kdy ubytovací zařízení vedla spor s kolektivními správci ohledně autorské odměny za zpřístupňování děl ubytovaným televizním a rozhlasovým vysíláním, resp. za zpřístupňování děl bez licenčního oprávnění. Nejvyšší soud se přitom přímo vyjádřil k otázce, zda by se konkrétní výše nároků měla odvíjet i od vytíženosti ubytovacího zařízení, přičemž uvedl, že je tedy zřejmé, že veřejností, které jsou chráněná díla sdělována, mohou být pouze skutečně ubytované osoby. K závěru o potřebě změny judikatury nemůže vést ani argumentace rozdílem mezi neobsazeností a neobsaditelností (která by vylučovala zpřístupňování díla) pokojů vybavených rozhlasovými nebo televizními přijímači. Tato argumentace totiž postrádá zdůvodnění, proč v neobsazených pokojích by mohlo docházet ke zpřístupňování děl veřejnosti (potenciální recepci) a v neobsaditelných nikoli. Nepochybil proto odvolací soud, pokud při svém rozhodování vzal v úvahu obsazenost pokojů v zařízení žalovaného.[106]

Ačkoli účastník řízení tvrdí, že zohledňování četnosti využití pokojů ubytovacích zařízení by bylo v rozporu se základními principy licence, jeho samotný postup při tvorbě sazebníku autorských odměn v minulosti tomu nenasvědčuje. Sám účastník řízení v období do 18. 5. 2008 četnost využití pokojů ubytovacích zařízení zohledňoval jako relevantní kritérium pro výpočet autorské odměny, aniž by takovou povinnost stanovoval autorský zákon. Je tak zjevné, že jediným důvodem, proč v posuzovaném období OSA upustil od zohledňování obsazenosti pokojů v sazebnících autorských odměn, […obchodní tajemství…], aniž by zároveň zohlednil oprávněný zájem ubytovacích zařízení hradit cenu pouze za skutečné užití díla. To dokládá i vyjádření AHR (viz bod 65 tohoto rozhodnutí). AHR taktéž potvrdila, že nezohledňování obsazenosti pokojů při stanovení autorských odměn za zpřístupňování děl ubytovaným je v rozporu s principem přiměřenosti odměny a neodráží hospodářský prospěch z šíření autorského díla uživatelem (viz body 64 - 65 tohoto rozhodnutí).

Úřad tedy uzavírá, že požadavek platby autorské odměny i tehdy, kdy u nabyvatele licence prokazatelně nemůže dojít k užití díla, tzn. když jeho pokoj není obsazen ubytovaným hostem a není mu tak poskytováno žádné protiplnění, nelze považovat za přiměřenou obchodní podmínku, tudíž nesplňuje podmínku proporcionality vzájemného smluvního plnění a protiplnění. K tomu Úřad odkazuje zejména na rozhodnutí Komise ve věci DSD a navazující rozsudek SDEU v uvedené věci, v nichž bylo potvrzeno, že dominantní podnik nemůže požadovat zaplacení ceny za služby, které reálně nebyly poskytnuty. Rovněž z pohledu rozsudku SDEU ve věci STIM je třeba konstatovat, že nelze považovat ve smluvním vztahu mezi poskytovatelem a nabyvatelem licence za proporcionální, pokud OSA jako zástupce autorů a poskytovatel licence nutí nabyvatele licence, tedy ubytovací zařízení, platit užití autorských práv na jeho neobsazených pokojích, kde k žádnému užití autorských práv reálně nedochází.

K tomu Úřad doplňuje, že […obchodní tajemství…]. Ubytovací zařízení tak byla nucena způsob stanovení autorské odměny přijmout v případě, že chtěla svým zákazníkům nadále poskytovat služby zpřístupňování díla ubytovaným, které jsou považovány za standardní součást ubytovacích služeb, neboť licenci k poskytování těchto služeb nebyla objektivně schopná získat od jiného soutěžitele s ohledem na to, že OSA na vymezených relevantních trzích zaujímal de facto monopolní postavení. Přitom obecně platí, že pokud smluvní partner přijme nerovnou smluvní podmínku pouze z toho důvodu, že nemá na trhu možnost jiné volby, jedná se o vynucování smluvní podmínky ze strany dominanta, aniž by došlo k výslovnému nátlaku z jeho strany.[107]