I.ÚS 1238/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1238/08 ze dne 14. 7. 2008 N 131/50 SbNU 149 Vyloučení věcí k samostatnému projednání ve správním soudnictví   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 14. července 2008 sp. zn. I. ÚS 1238/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2008 č. j. 10 Ca 78/2008-18, jímž byla stěžovatelova žaloba, jejímž předmětem byla dvě samostatná rozhodnutí finančního ředitelství, proti jednomu z nich, a to rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2008 č. j. 1298/08-1100, vyloučena k samostatnému projednání. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2008 č. j. 10 Ca 78/2008-18 se zrušuje. Odůvodnění I. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že dne 17. 1. 2007 zahájil u něj správce daně kontrolu daně z příjmů fyzických osob za období 2003 a 2004. Dne 28. 3. 2007 byla s ním projednána závěrečná zpráva, která byla vyhotovena písemně. Kontrola všech daňových období se týkala jeho činnosti jakožto podnikatele-fyzické osoby. Správce daně na základě výsledku této jedné kontroly vydal dva samostatné dodatečné platební výměry ohledně daně z příjmů, a to jednak výměr číslo 1070000122 č. j. 43853/07/105910/3917 ze dne 10. 5. 2007 týkající se roku 2003, jednak výměr číslo 1070000124/105910/3917 rovněž ze dne 10. 5. 2007 týkající se roku 2004. Oba tyto výměry napadl stěžovatel jediným odvoláním, o němž odvolací orgán - Finanční ředitelství v Českých Budějovicích - rozhodl samostatnými rozhodnutími vydanými dne 4. 3. 2008 pod č. j. 1297/08-110 a 1298/08-1100. Stěžovatel podal správní žalobu; předmětem řízení učinil obě dvě citovaná samostatná rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích o odvolání proti dvěma uvedeným dodatečným platebním výměrům vydaným správcem daně - Finančním úřadem ve Strakonicích na základě jedné daňové kontroly. Napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích tak, že se žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2008 č. j. 1298/08-1100 vylučuje k samostatnému projednání. Toto usnesení nebylo odůvodněno. Ústavní stížností napadl stěžovatel shora citované usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a navrhl je zrušit. Současně navrhl, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Českých Budějovicích nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 5 712 Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že považoval za vhodné a nutné, aby soud rozhodoval o obou věcech v jednom řízení a jedním rozhodnutím. Obě věci se totiž týkaly jednoho daňového subjektu, totožné podnikatelské činnosti tohoto subjektu, daňová kontrola byla prováděna v obou případech správcem daně společně, tj. ve společném řízení, a byla zakončena společnou zprávou, na základě stejných skutkových zjištění; odvolací orgán sice rozhodl o obou odvoláních samostatnými rozhodnutími, avšak obsahově a zejména důvodově zcela shodnými, vydanými v jeden den. Protože stěžovatel předpokládal, že soud bude mít tendenci obě věci od sebe oddělit a každou z nich samostatně zpoplatnit, v článku III. žaloby zdůraznil, proč podává společnou žalobu; poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 24/2005-70 (z něhož obsáhle citoval) a na to, že případné vylučování jedné ze žalovaných věcí k samostatnému projednání a rozhodnutí by bylo v rozporu s dispozičním právem a úkonem žalobce a se zájmem na procesní ekonomii. Přes toto upozornění a v rozporu s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu však krajský soud napadeným usnesením jednu ze společně žalovaných věcí k samostatnému projednání vyloučil (pozn.: srov. výše). II. K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení. Uvedl, že v dané věci rozhodl v souladu s platnou právní úpravou o vyloučení věci z důvodu vhodnosti. Rozhodnutí závisí na úvaze předsedy senátu, což vyplývá z § 31 odst. 3 soudního řádu správního. Rozhodnuto bylo usnesením ve smyslu § 53 soudního řádu správního a vzhledem k tomu, že se jednalo o usnesení upravující pouze vedení řízení, nemuselo být podle § 55 odst. 4 soudního řádu správního odůvodněno, neboť jím řízení nekončí, ani jím není nikomu ukládána povinnost. Proti tomuto usnesení není podle § 104 odst. 3 písm. b) soudního řádu správního přípustná kasační stížnost. Žaloba směřovala proti dvěma rozhodnutím ve věci daňových doměrků na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období r. 2003 a 2004. Jak vyplývá z odůvodnění těchto rozhodnutí, správce daně stanovil daňovou povinnost stěžovateli dokazováním (to vyplývá z žalobou napadených rozhodnutí, kdy žalovaný postupoval podle § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění). V r. 2003 přepočítal obchodní marži kupř. 15 procent u velkoobchodu, 30 procent u prodejny v Písku a 10 procent u obchodu ve Strakonicích a v Nýrsku a výpočtem došel k hodnotě tržby u každé prodejny. Rovněž se vypořádal - s ohledem na tvrzení stěžovatele ohledně poskytnutých slev za zboží - s výší marže u jednotlivých druhů ovoce a zeleniny, která byla zcela odlišná. K jiným hodnotám dospěl v rámci dokazování za rok 2004. Proto (s ohledem na tuto skutečnost) bude v každém zdaňovacím období nezbytně nutné posoudit na základě správního spisu důvodnost žalobních námitek a zákonnost žalobou napadených rozhodnutí. Dalším důvodem soudem zvoleného postupu je požadavek na srozumitelnost a přehlednost odůvodnění rozsudku v jednotlivých zdaňovacích obdobích. Nemohlo se tudíž jednat o věc skutkově a právně identickou, přestože rozhodnutí bylo vydáno stejným správním orgánem, ve věci téhož účastníka a ve stejný den. To vyplývá především z toho, že je třeba v každém zdaňovacím období posoudit správnost výše konkrétních zdanitelných příjmů, jakož i ověřit správnost stanoveného daňového základu. Dokladem toho je i postup žalovaného správního orgánu, který o jediném odvolání rozhodl samostatnými rozhodnutími. Tento postup jistě nebyl projevem svévole, ale nutností z důvodu odlišných skutečností, které se projevily v posuzovaných obdobích. Co do vyměření poplatkové povinnosti nemá vyloučení věci k samostatnému projednání právní význam, neboť i v případě společného projednání by soud zpoplatnil obě rozhodnutí, která byla, byť na základě společné žaloby, učiněna předmětem soudního přezkumu [položka 14a bod 2 písm. a) sazebníku k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, kde činí poplatek za žalobu proti rozhodnutí, nikoliv rozhodnutím, 2 000 Kč]. Právo stěžovatele na soudní ochranu nebylo porušeno, ale soudem zvoleným způsobem naopak posíleno. Stěžovatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 24/2005-70 není na předmětnou situaci aplikovatelný, neboť stěžovatel z něho použil pouze obecný výklad k aplikaci § 39 odst. 2 soudního řádu správního, který je nezpochybnitelný, opomněl však uvést konkrétní souvislost tohoto výkladu na tam řešený případ; jednalo se o vyloučení věci týkající se nejen týchž účastníků a skutkově související věci, ale především měly společný základ spočívající ve výstavbě jediného bytového domu žalobcem, jeho rozdělení na jednotky prohlášením vlastníka a následným převodem těchto jednotek spolu s ideálními podíly na společných částech domu a pozemcích jednotlivým kupujícím. Přesto ani v tomto případě nedospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že tato vada měla z povahy věci vliv na zákonnost rozhodnutí soudu, a kasační stížnost zamítl. V dané věci se tedy dle krajského soudu nejednalo o identická rozhodnutí, neboť se týkala různých zdaňovacích období, ve kterých byly učiněny odlišné závěry z daňové kontroly. Krajský soud proto zastává názor, že vyloučení věci k samostatnému projednání bylo vhodné. Tímto postupem nebude dotčena zásada rychlosti řízení ani procesní ekonomie. Závěrem krajský soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. K ústavní stížnosti se vyjádřilo též Finanční ředitelství v Českých Budějovicích v postavení vedlejšího účastníka. Uvedlo však pouze to, že mu nepřísluší jakkoli se vyjadřovat k napadenému rozhodnutí krajského soudu a hodnotit jeho zákonnost. Navrhlo odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost a vyslovilo souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení o této ústavní stížnosti. Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Českých Budějovicích a Finanční ředitelství v Českých Budějovicích vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání a stěžovatel se ve stanovené lhůtě k žádosti o upuš