I.ÚS 1382/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1382/22 ze dne 16. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Štolcbarta, zastoupeného Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem, sídlem V Malé Doubravce 1242/27, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2022 č. j. 26 Cdo 3568/2021-246, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2021 č. j. 15 Co 475/2020-82 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. října 2020 č. j. 64 EXE 1692/2020-37, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Letiště Praha, a. s., sídlem K Letišti 1019/6, Praha 6 - Ruzyně, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") v řízení o vyklizení pozemků č. parc. X1, X2, X3, X4 a X5 v k. ú. Hostivice napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele jako povinného ze dne 19. 8. 2020 na zastavení exekuce, jejímž provedením obvodní soud pověřil dne 7. 7. 2020 č. j. 64 EXE 1692/2020-12 soudního exekutora Mgr. Jana Beneše, Exekutorský úřad Praha-západ. Obvodní soud dovodil, že exekuce v této věci byla nařízena opodstatněně, neboť stěžovatel dobrovolně nesplnil v celém rozsahu svoji povinnost vyplývající z vykonatelného exekučního titulu. Exekuční řízení bylo tedy zahájeno důvodně, a proto podmínky pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nejsou dány. Dále obvodní soud rozhodl, že s ohledem na uvedené je stěžovatel povinen nést náklady tohoto řízení. 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud se především neztotožnil s námitkou stěžovatele, že vedlejší účastnice jako oprávněná neprokázala způsobem předvídaným v § 256 o. s. ř., že je právním nástupcem obchodní společnosti Český Aeroholding, a. s. Městský soud připustil, že vedlejší účastnice v exekučním návrhu uvedla, že je právním nástupcem jmenované společnosti, avšak tuto informaci nedoložila. Z výpisu z obchodního rejstříku týkajícího se obchodní společnosti Letiště Praha, a. s., nynější vedlejší účastnice, však lze tuto skutečnost zjistit, přičemž nahlédnutím do sbírky listin této společnosti je možné ověřit, že vedlejší účastnice se stala právním nástupcem obchodní společnosti Český Aeroholding, a. s., na základě Projektu fúze sloučením ze dne 5. 6. 2018, kdy tato listina obsahuje ověřené podpisy všech subjektů zúčastněných v tomto právním úkonu. Notářský zápis ze dne 20. 8. 2018, NZ 1072/2018, N 724/2018, sepsaný Mgr. Richardem Brázdou, notářem, sídlem v Brně, pak osvědčuje, že vedlejší účastnice se na základě Plánu fúze sloučením stala právním nástupcem zaniklé společnosti Český Aeroholding, a. s. Uvedené listiny splňují požadavky § 256 o. s. ř., a za dané situace je podle městského soudu bezpředmětné, aby soudní exekutor vedlejší účastnici vyzýval k doložení jejího právního nástupnictví, když tuto skutečnost lze zjistit z veřejně přístupného obchodního rejstříku. Soudní exekutor proto nepochybil, požádal-li exekuční soud o své pověření k vedení dané exekuce, aniž vedlejší účastnici výslovně vyzval k doložení jejího právního nástupnictví. Městský soud dodal, že nedoložení právního nástupnictví samo o sobě ještě není důvodem pro zastavení exekuce, neboť jde o odstranitelný nedostatek podmínek řízení. Ani další odvolací námitky stěžovatele neshledal městský soud důvodnými. Stěžovatel dovozuje podmínky pro zastavení exekuce z právních jednání, která učinil ještě před vydáním exekučního titulu. Skutečnosti, z nichž dovozuje, že není vlastníkem materiálu nacházejícího se na pozemcích, které má vyklidit, stejně tak charakter tohoto materiálu, mu byly známy. Své námitky, které v tomto směru nyní uplatňuje v exekučním řízení, tak měl uplatnit již v řízení nalézacím. Městský soud proto uzavřel, že stěžovatel svými námitkami směřuje k přezkoumání správnosti exekučního titulu, což je v exekučním řízení nepřípustné. 4. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř., odmítl, neboť dovolání není podle § 237 o. s. ř., přípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vytýká-li stěžovatel městskému soudu, že se nevypořádal s jeho námitkou, že vedlejší účastnice neprokázala podle § 256 o. s. ř., přechod práva z exekučního titulu, uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Ve skutečnosti totiž nevymezil otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci záviselo a při jejímž řešení by se městský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, ale vytýká mu jen, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení přitom může Nejvyšší soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.). Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodal, že v předmětné věci právní nástupnictví vedlejší účastnice jako oprávněné vyplývá bez jakýchkoli pochybností z obsahu veřejně dostupného obchodního rejstříku. Nedoložila-li vedlejší účastnice řádně [způsobem uvedeným v § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů], že na ni přešla práva z exekučního titulu, a Nejvyšší soud (obvodní soud) ji nevyzval, aby tak učinila (nesplnil svou poučovací povinnost), zatížil sice řízení vadou, tato vada však nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Samotná skutečnost, že vedlejší účastnice již v návrhu na zahájení exekučního řízení nedoložila právní nástupnictví způsobem uvedeným v § 36 odst. 4 exekučního řádu, není důvodem pro zastavení exekuce. 5. Nejvyšší soud dále konstatoval, že dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda na základě notářského zápisu sepsaného Mgr. Martinem Říhou, notářem, sídlem v Praze, dne 9. 10. 2020, došlo k právnímu nástupnictví na straně povinného (který tak již není vlastníkem materiálu, který má být v exekučním řízení z předmětných pozemků odstraněn). Nejvyšší soud stěžovateli sice přisvědčil, že tento notářský zápis byl sepsán až po vydání exekučního titulu, a proto soudu nic nebránilo se jím zabývat. Podle Nejvyššího soudu současně nelze přehlédnout, že jeho obsahem je souhlasné prohlášení stěžovatele a společnosti STAZ co., s. r. o., o zániku kupní smlouvy ze dne 28. 3. 2001 (předmětem prodeje byl materiál, jenž má být z daných pozemků odstraněn). Tedy zánik závazkového vztahu dohodou smluvních stran (tzv. dissolucí). S ohledem na dobu uzavření kupní smlouvy se i dohoda o zrušení tohoto závazku řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013. Podle ustálené judikatury dohodu o zrušení závazku [§ 572 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník")], je možné uzavřít pouze ve vztahu k závazku, který doposud nezanikl. Protože notářský zápis ze dne 9. 10. 2020 byl sepsán až poté, co došlo ke splnění závazku z předmětné kupní smlouvy, nemohla být platně uzavřena dohoda o zrušení závazku, a proto ani tato dohoda (která je obsahem notářského zápisu) nemůže být důvodem zastavení exekuce. Rozhodnutí městského soudu je tak v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že tím, že předmětná exekuce nebyla na jeho návrh zastavena, obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy oproti legitimnímu očekávání stěžovatele a v rozporu s § 588 a § 133 odst. 1 občanského zákoníku uzavřely, že stěžovatel nemohl ujednáním s obchodní společností STAZ co., s. r. o., platně zrušit kupní smlouvu ze dne 28. 3. 2001, protože ta v té době již byla splněna, a proto mu i nadále svědčí vlastnické právo k "haldě" materiálu na pozemcích, které má podle exekučního titulu vyklidit. Stěžovatel je přesvědčen, že ve svém právu zrušit kupní smlouvu ze dne 28. 3. 2001 nebyli on ani obchodní společnost STAZ co., s. r. o., nijak omezeni, protože tato smlouva splněna nebyla, neboť nedošlo k odevzdání, "fyzickému oddělení od celého tělesa haldy a předání stavebního materiálu", který měl být podle jejích ujednání předmětem převodu, do vlastnictví stěžovatele. P