I.ÚS 1458/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1458/23 ze dne 31. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Arcibiskupství olomouckého, sídlem Wurmova 562/9, Olomouc, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023 č. j. 28 Cdo 3873/2022-249, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2022 č. j. 58 Co 197/2022-173 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. ledna 2022 č. j. 17 C 124/2021-143, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 94 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") dne 15. 7. 2021 domáhal na vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 1 716 459,32 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že je právnickou osobou Církve římskokatolické, a dne 1. 8. 2013 doručil vedlejší účastnici podle § 9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), výzvu k vydání pozemků v k. ú. Hulín a k. ú. Kroměříž (dále "předmětné pozemky" nebo "pozemky"). Rozhodnutími ze dne 27. 11. 2015 č. j. SPU 621314/2015/Šeb a ze dne 14. 12. 2015 č. j. SPU 657233/2015/Dv vedlejší účastnice pro překážku upravenou v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., část nárokovaných pozemků nevydala. Rozsudky Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 12. 2017 č. j. 24 C 10/2016-115, ze dne 13. 12. 2017 č. j. 24 C 11/2016-105 a ze dne 5. 6. 2020 č. j. 35 C 20/2016-301 byly stěžovateli pozemky poté, co soud neshledal překážky jejich naturální restituce, vydány. Po nabytí právní moci uvedených rozsudků krajského soudu stěžovatel výzvou ze dne 23. 6. 2021 požádal vedlejší účastnici o vydání nájemného za období od 1. 8. 2013 do 31. 10. 2018, která pobírala na základě nájemní smlouvy uzavřené na pozemky v k. ú. Hulín s obchodní společností Rybářství Přerov a. s., a na pozemek v k. ú. Kroměříž s Moravským rybářským svazem, o. s., místní organizace Kroměříž. Nájemné, které se stalo splatným po právní moci rozsudků soudu, na jejichž základě byly stěžovateli pozemky vydány, vedlejší účastnice stěžovateli zaplatila. 3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu o uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 1 716 459,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 7. 2021 do zaplacení zamítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Obvodní soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatele odkazující na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018 č. j. 28 Cdo 2801/2018-276, neboť tyto závěry na posuzovanou věc nedopadají. Vysvětlil, že vedlejší účastnici jako žalovanou povinnou osobu nelze považovat za neoprávněného nebo držitele, tak jako k tomu dospěl Nejvyšší soud s ohledem na odlišné skutkové okolnosti případu řešeném v odkazovaném rozsudku, a připomněl, že rozhodnutí o nevydání předmětných pozemků v řízení před pozemkovým úřadem nebylo s ohledem na jejich povahu projevem svévole státu. Uzavřel, že stěžovateli tudíž nárokovaný užitek ve formě nájemného za období do právní moci rozhodnutí soudu, na jejichž základě oprávněná osoba nabyla vlastnické právo k pozemkům, nenáleží. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I. o věci samé změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 698 787,73 Kč spolu s 8,5% úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 1. 7. 2021 do zaplacení, v dalším v tomto věcném výroku I. rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.). Výroky II. a III. městský soud uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před obvodním soudem a náklady odvolacího řízení. Městský soud dovodil, že v intencích § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., lze přisvědčit důvodnosti žalobního požadavku stěžovatele jako oprávněné osoby na vydání nájemného, které vedlejší účastnice jako žalovaná povinná osoba inkasovala od jednotlivých nájemců posléze vydaných pozemků od okamžiku doručení výzvy. S argumentací opřenou o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018 č. j. 28 Cdo 2801/2018-276 městský soud uzavřel, že stěžovateli v intencích § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., svědčí nárok na vydání užitků v podobě nájemného (§ 491 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník"), které vedlejší účastnice obdržela od nájemců posléze vydaných pozemků za období od doručení výzev k vydání do právní moci rozsudků soudu, kterými bylo o naturální restituci pozemků rozhodnuto. Poté, co městský soud dospěl k důvodnosti žaloby co do základu uplatněného nároku, zabýval se jeho výší. V důsledku námitky promlčení řádně uplatněné vedlejší účastnicí a s využitím § 619 odst. 1 a § 629 odst. 1 občanského zákoníku dovodil, že žalobou uplatněný nárok je promlčen za období tří let předcházejících datu podání žaloby (dne 15. 7. 2021), a proto jej nelze stěžovateli v soudním řízení přiznat. Vzhledem k ujednání o splatnosti nájemného v nájemních smlouvách obou nájemců "ročně pozadu vždy k 1. 10. běžného roku" pak za nepromlčenou dobu pro vydání užitků ve formě nájemného vedlejší účastnicí označil městský soud i období od 1. 7. 2017 dále, za něž stěžovateli přiznal částku 698 787,73 Kč (z celkově žalovaných 1 716 459,32 Kč). 5. Proti rozsudku městského soudu podali dovolání stěžovatel i vedlejší účastnice. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil část výroku I. rozsudku městského soudu, ve které byl v zamítavém věcném výroku potvrzen rozsudek obvodního soudu. Vedlejší účastnice podala dovolání proti rozsudku městského soudu (podle obsahu uplatněné argumentace) toliko proti měnící části výroku I. rozsudku městského soudu. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto (výrok I.). Výrokem II. Nejvyšší soud rozsudek městského soudu v části výroku I., jíž byl ve věcném výroku I. změněn rozsudek obvodního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli 698 787,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 7. 2021 do zaplacení, a dále ve výrocích II. a III. o nákladech řízení před obvodním soudem a o nákladech odvolacího řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. 6. Nejvyšší soud poukázal na to, že v předmětné věci městský soud založil závěr o důvodnosti žaloby co do základu na konkluzích vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2801/2018. Právní posouzení vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze považovat za správné již jen proto, že pod § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., byl subsumován (s komparovanou věcí) zcela nesouměřitelný skutkový stav. Nájemné, které je užitkem plynoucím vlastníku věci jejím přenecháním k užívání jinému (§ 491 odst. 2 občanského zákoníku), nelze pod vymezený rozsah věci, v němž se v intencích § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., oprávněné osobě vydává, podřadit. Podle Nejvyššího soudu nejde o součást a ani o příslušenství věci, která by náležela do historického církevního majetku stěžovatele, ani o jejich náhradu a nelze rovněž tvrdit, že vydáním nájemného by bylo podmíněno řádné užívání vydaných pozemků v souladu s jejich účelem. Proto Nejvyšší soud přisvědčil námitce vedlejší účastnice, že nájemné plynoucí povinné osobě od doručení výzvy k vydání věci nelze považovat za původní církevní majetek, a tudíž za plnění, které by mělo být spolu s restituovanou věcí vydáno. Nejvyšší soud konstatoval, že ani na základě