I.ÚS 1512/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1512/09 ze dne 6. 8. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. Z., zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem Třinec, 1. máje 398, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 4 Cmo 96/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Opírá ji zejména o následující důvody: Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 4 Cmo 96/2009, potvrzujícím usnesení Krajského soudu v Ostravě o odmítnutí návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření, byla stěžovatelce odňata možnost projednat věc před soudem, čímž došlo k porušení jejího základního práva uvedeného v článku 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka napadá názor Vrchního soudu v Olomouci, že nikterak nedosvědčila a nedoložila svá tvrzení, že si v době podání návrhu na vydání předběžného opatření nemohla opatřit 100.000,- Kč za účelem složení jistoty ve smyslu ustanovení § 75b odst. 3 písm. g) o. s. ř. a že je jednáním žalované (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice - dále jen "vedlejší účastnice") bezprostředně ohrožena. Tento názor vrchního soudu považuje stěžovatelka za absurdní, neboť prý není možné, aby své negativní tvrzení osvědčila nebo doložila. Není rovněž pravda, že nic netvrdila o svých majetkových poměrech, neboť v návrhu na vydání předběžného opatření uvedla, že její příjem je krácen chováním vedlejší účastnice; nadto prý majetkové poměry vůbec nemají být při aplikaci ustanovení § 75b odst. 3 písm. g) o. s. ř. zohledňovány. Pokud vrchní soud uvádí, že z tvrzení stěžovatelky nelze dovozovat, že je chováním vedlejší účastnice její existence nebo existence jejího podnikání ohrožena, pak je tento závěr podle stěžovatelky "od věci", neboť vytýkané jednání vedlejší účastnice by mělo být až předmětem žaloby o náhradu škody a nikoliv předmětem návrhu na vydání předběžného opatření. Výsledek počínání soudu má dle stěžovatelky nyní za následek, že stále nemá potřebných 100.000,- Kč na složení jistoty (finanční prostředky potřebuje na chod své společnosti); než bude projednána její žaloba o náhradu škody, dosáhne tato škoda mnohonásobné výše, a to jen proto, že soud nechránil oprávněné zájmy účastníků hospodářské soutěže (rozuměj stěžovatelky). Vedlejší účastnice přitom podle tvrzení stěžovatelky v jednání, které ji poškozuje, neustále pokračuje. Stěžovatelka k dotazu Ústavního soudu uvedla, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený pod sp. zn. 7 Nc 202/2009. Z něho zjistil, že stěžovatelka podala dne 13. 2. 2009 u Krajského soudu v Ostravě proti žalované (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici) nemocnici Třinec návrh na vydání předběžného opatření. Navrhla, aby soud v souladu s ustanovením § 76 odst. 1 písm. f) a odst. 2 o. s. ř. vydal toto předběžné opatření: "Žalovaná je povinna podle § 16a odst. 1 písm. d) zákona číslo 48/97 Sb. o veřejném zdravotním pojištění vybírat od pojištěnců regulační poplatek.", s tím, že žalobu o náhradu škody podá proti vedlejší účastníci v okamžiku, kdy zjistí její skutečnou výši. Svůj návrh na vydání předběžného opatření zdůvodnila tak, že vedlejší účastnice z podnětu svého zřizovatele - Moravskoslezského kraje - ruší počínaje dnem 1. února 2009 vybírání regulačních poplatků vybíraných v lékárně v Nemocnici v Třinci na Sosně. Dnem 2. února 2009 pak skutečně vedlejší účastnice začala porušovat zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 48/1997 Sb."), konkrétně povinnost uvedenou v ustanovení § 16a odst. 1 písm. d), a to tím, že při výdeji léků a léčivých přípravků na recept nevybrala od pojištěnců regulační poplatek. Cílem takového chování bylo a je zvýhodnit jednu skupinu pojištěnců, tedy zákazníků lékárny v Nemocnici Třinec Sosna, na úkor druhé skupiny pacientů, tedy zákazníků ostatních lékáren. Stěžovatelka uvedla, že toto zvýhodnění je realizováno nekalosoutěžním jednáním vedlejší účastnice formou podplácení podle § 44 a § 49 odst. 2 Obchodního zákoníku. Z toho důvodu bylo potřeba, aby byly mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí zatímně upraveny poměry, a to vydáním předběžného opatření, na základě kterého by se vedlejší účastnice po dobu účinnosti zákona č. 48/1997 Sb. zdržela nevybírání regulačních poplatků v lékárně v objektu Nemocnice Třinec, Sosna. Naplnění "preventivní ochrany" předběžného opatření přitom stěžovatelka spatřovala v nebezpečí z prodlení a v tom, že vedlejší účastnice bude ve svém konání pokračovat i do budoucna, z čehož vznikne stěžovatelce újma v podobě ztráty příjmu a tím i zisku. Touto ztrátou stěžovatelka ve svém návrhu rovněž zdůvodnila, že si bez svém viny nemůže opatřit 100.000,- Kč za účelem složení jistoty ve smyslu § 75b o. s. ř.; proto jí nestíhá povinnost složit tuto jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 2. 2009, č.j. 7 Nc 202/2009-7, návrh na vydání předběžného opatření odmítl (výrok I) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Vyšel z toho, že podle § 75b odst. 3 písm. g) o. s. ř., odstavce 1 a 2 ustanovení § 75b o. s. ř. neplatí, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mohla navrhovateli vzniknout újma, a navrhovatel spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit. Podle názoru soudu však v případě stěžovatelky není dán důvod k osvobození od jistoty ve smyslu § 75b odst. 3 písm. g) o.s.ř. Tvrzení stěžovatelky o vzniklé a pokračující újmě se totiž pohybují pouze v obecné úrovni. Stěžovatelka prý nenabídla soudu konkrétní tvrzení, z nichž by mohl dovodit, že tvrzená újma je natolik intenzivní, že v době podání návrhu na vydání předběžného opatření není schopna (s ohledem na podstatný úbytek zákazníků, respektive s ohledem na snížení počtu příjmů) zaplatit zákonem stanovenou jistotu ve výši 100.000,- Kč. Podle soudu nejde ani o situaci, kdy by potřeba nařídit předběžné opatření byla natolik naléhavá, že už samotné složení jistoty by mohlo být zdrojem prodlení, v jehož důsledku by stěžovatelce mohla vzniknout újma. Mimo to stěžovatelkou formulovaný petit je příliš neurčitý (a proto nevykonatelný); povinnost, která má být předběžným opatřením uložena, vyplývá přímo ze zákona a nelze tedy tuto povinnost ukládat duplicitně soudním rozhodnutím. Proti tomto usnesení se stěžovatelka odvolala. Namítala, že soud prvního stupně "vymyslel" v rozporu s obchodním zákoníkem a s občanským soudním řádem další podmínku vydání předběžného opatření, jestliže uvádí, že stěžovatelka nenabídla konkrétní tvrzení, z nichž by soud mohl dovodit, že tvrzená újma je natolik intenzívní, že v momentální situaci není žalobkyně schopna zaplatit zákonem stanovenou jistotu 100.000,- Kč. Přitom nebylo povinností stěžovatelky taková tvrzení předkládat. Její povinností pouze bylo tvrdit protiprávní stav, uvést, jak k němu došlo či dochází a zda důsledky vzniklé jednáním druhé strany jsou způsobilé přivodit jí újmu v podobě snížení tržeb, event. zisku. To vše soudu nabídla a tudíž svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní splnila. Stěžovatelka dále v odvolání prohlašuje, že rovněž prokázala naléhavost situace, neboť každým dnem jí byla způsobována újma, která nabyla takových rozměrů, že nemohla zaplatit jistotu ve výši 100.000,- Kč. Stěžovatelka považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za nebezpečný precedent legalizující nekalosoutěžní jednání vedlejší účastnice, jež ohrožuje její podnikání. Soud prvního stupně prý zcela opominul preventivní funkci předběžného opatření, jehož smyslem je zabránit nárůstu škody způsobené stěžovatelce. Konečně vyjádřila názor, že rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření je odtržené od reality; stěžovatelka podniká, dodržuje všechny právní předpisy a regulační poplatky proto vybírá. Vedlejší účastnice však právní předpisy nedodržuje, a to bez jakýchkoli sankčních důsledků, naopak má z tohoto chování finanční prospěch. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 4. 2009, č. j. 4 Cmo 96/2009-18, rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud při svém rozhodování pojal za výchozí tvrzení stěžovatelky, že jsou v jejím případě splněny předpoklady stanovené ustanovením § 75b odst. 3 písm. g) o.s.ř., tedy že výjimečně není povinna jistotu složit. S tímto závěrem se však vrchní soud neztotožnil, neboť stěžovatelka - podle něho - toto tvrzení naprosto ničím neosvěd