I.ÚS 1522/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1522/19 ze dne 3. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti V. B., zastoupeného Mgr. Martinem Cyprisem, advokátem, se sídlem Lannova třída 16/13, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2019 č. j. 4 Tdo 1541/2018-33, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2018 č. j. 3 To 3/2018-308 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. srpna 2017 č. j. 4 T 91/2016-249, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. května 2019, stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 14. srpna 2017 č. j. 4 T 91/2016-249 byl stěžovatel uznán vinným, že dne 21. října 2016 v době kolem 9:00 hodin se dopustil v ulici Lesní kolonie v obci Včelná veřejně a na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti a výtržnosti tím, že napadl jiného, tím spáchal přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to zbraně - devíti ranového flobertkového revolveru. 3. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. června 2018 č. j. 3 To 3/2018-308 podané odvolání podle § 256 trestního řádu zamítl. 4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. ledna 2019 č. j. 4 Tdo 1541/2018-33 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu podané dovolání odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou, nesprávně aplikovaly ustanovení o nutné obraně, důkazy, které se zjevně vzájemně odporovaly, hodnotily v jeho neprospěch, a to bez náležitého zdůvodnění a uvedení logických hodnotících úvah. Argumenty, které stěžovatel vznesl v průběhu trestního řízení na svou obhajobu, se obecné soudy zabývaly jednostranně a účelově a jejich závěry nemají oporu v provedeném dokazování a napadená rozhodnutí jsou zatížena extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy (zejména svědeckými výpověďmi i znaleckým posudkem), zjištěným skutkovým stavem a právní kvalifikací jeho jednání. 6. Stěžovatel tvrdil, že poškozeným byl právě on a nikoliv O. K. Jednotliví svědkové popisovali celou událost zcela odlišně, v řízení stály naproti sobě dvě skupiny důkazů, proto tato samotná skutečnost měla svědčit pro zproštění stěžovatele návrhu na potrestání, neboť i po provedeném dokazování v rámci hlavního líčení zůstaly jednoznačné pochybnosti o jeho vině. Z uvedeného důvodu stěžovatel namítal, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo. 7. Stěžovatel má za to, že dokazování neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, nebylo důsledně postupováno podle zásady oficiality a materiální pravdy ani za důsledného respektování zásady presumpce neviny. Současně stěžovatel upozornil i na to, že okresní soud se v rámci str. 13 odůvodnění rozsudku, tedy na začátku samotného hodnocení provedeného dokazování, obsáhle zaobírá procesně nepoužitelnou výpovědí stěžovatele na úředním záznamu a konstatuje, že z něj vycházel i při doplnění skutkové věty rozsudku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. 11. Posouzení viny a kritérií pro volbu druhu trestu a jeho vyměření je možné pouze na základě bezpečně zjištěného skutkového stavu věci. Trestní řízení je z hlediska provádění důkazů vystavěno na zásadě bezprostřednosti a ústnosti, z hlediska jejich hodnocení na zásadě volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Skutkový stav tak v trestním řízení zjišťuje pouze ten orgán činný v trestním řízení, který provádí dokazování. V rozsahu, v jakém sám takový orgán dokazování neprovedl, je vázán zjištěnými skutkovými závěry toho orgánu, který dokazování prováděl. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že v nynější věci obecné soudy, zejména soud nalézací, z rámce ústavně konformního zjišťování skutkového stavu nevybočil. 12. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy a zejména ve svém dovolání, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly. 13. Stěžovatel se snaží zpochybnit právní posouzení a učiněné skutkové závěry provedené ve věci rozhodujícími soudy. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat. 14. Krajský soud považoval závěry učiněné okresním soudem za správné, podložené obsahem provedených důkazů, především výpovědí poškozeného a jeho otce. O skutkových závěrech podle názoru krajského soudu nevznikly důvodné pochybnosti a nebyly vyvráceny ani nově provedeným důkazem v podobě znaleckého posudku z oboru chemie. Odvolací soud nepovažoval obhajobu stěžovatele za adekvátní celé vzniklé situaci, neakceptoval jeho tvrzení, že musel použít střelnou zbraň, byť šlo o flobertkový revolver, aby tak zabránil útoku poškozeného pepřovým sprejem proti sobě a proti svědku L. S ohledem na učiněné skutkové závěry krajský soud neakceptoval názor obhajoby, že by stěžovatel jednal za podmínek nutné obrany ve smyslu § 29 trestního zákoníku. Okresnímu soudu krajský soud jen formálně vytkl tu skutečnost, že jak v právní větě, tak i v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatel se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti a výtržnosti tím, že napadl jiného, neboť hrubá neslušnost a výtržnost jsou naprosto odlišné kategorie. K návrhu obhajoby, aby dokazování bylo doplněno přečtením původních podání vysvětlení ze strany poškozeného a jeho otce postupem podle § 211 odst. 6 trestního řádu odvolací soud konstatoval, že takové doplnění dokazování nepřicházelo v úvahu, a to s ohledem na ustanovení § 158 odst. 6 trestního řádu. Závěrem odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že v neprospěch stěžovatele okresní soud nepochybil ani při rozhodování o jeho potrestání, když přihlížel ke všem okolnostem významným pro rozhodnutí o druhu a výměře trestu, jak mu zákon ukládá především v ustanovení § 39 odst. 1 trestního zákoníku. 15. Nejvyšší soud se stěžovatelem vznesenými námitkami, zejména existencí extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, podrobně zabýval. Konstatoval, že stěžovatel v podaném dovolání v podstatě opakoval námitky, uplatněné v řízení před okresním soudem a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. Dovolací soud zdůraznil, že pokud ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že k použití zbraně stěžovatelem vůči poškozenému došlo za situace, kdy z místa činu utíkal, za takového stavu nemohl stěžovatel ani subjektivně pociťovat obavu z útoku poškozeného a proto nemohl jednat v nutné obraně, neboť podstatou nutné obrany je skutečnost, že osoba jednající v nutné